Běžím, dusím se, obdivuju Bangladéš

Když vkročím úplně poprvé na ta prkna znamenající slum, klidný nejsem. Slum se jmenuje Čalantika a leží na východě megapole jménem Dháka, která má – i když kdo to přesně spočítá? – nějakých osmnáct milionů obyvatel.

O tři minuty dřív, ještě na chodníku, se prodíráte mezi stovkou rikšů vyhlížejících rito, míjíte desetileté prodavače ryb, pak školu, kterou tu provozuje česká ADRA, a vzápetí narazíte na krotitelku hadů.

„Máte deset taka?“ zeptá se ta čarodějnice. Mám, deset taka jsou necelé tři koruny. Vytáhnu bankovku a jeden z hadů, které ta žena nosí ve škatulce, otupělá bojga zlatá, taková šupinatá užovka s modrýma očima, si na bankovku okamžitě lehne. „Ó,“ rozplývá se krotitelka, „vy ale budete mít štěstí, mému hadovi se líbíte,“ načež bojgu i bankovku zaklapne do škatule a vy už to máte jen dvacet metrů do slumu.

Teď tedy končí chodník a začínají prkna.

V mapě Čalantiku nenajdete – tam byste viděli modrou skvrnu. A skutečně, tahle prkna jsou natažená metr nad bažinou. Nad smrdutým močálem plným odpadků.

Okamžitě je okolo mě padesát zdejších lidí a některé děti, například ty, co chodí do „české“ školy, dovedou trochu anglicky: „Pozor na díry v prknech,“ radí mi jedno z nich, „loni nám tady spadl do jezera pětiletý kluk.“

Zbystřím: „A?“

„A utopil se.“

„Takže ten pes, co leží na bordelu v bažině teď, ten asi neodpočívá…“

„Taky je mrtvej.“

Brzy pochopím, že celý slum za jeden den poznat nemůžu, prý v něm žije dvanáct tisíc Bangladéšanů. Je to vlastně králíkárna: nad někdejším jezerem prkna, na nich bambusové tyče, přes ně vlnitý plech, co čtyři metry plechová stěna, zajišťující trošičku soukromí.

V každém rozhicovaném kotci s rozlohou čtyři na čtyři metry obvykle jedna postel a jedna rodina.

Ale taky – a to mě překvapuje – elektřina. A často televize. Na koncích prkenných chodníčků hydrant s vodou, čili v rámci možností je nad močálem čisto, i zdejší obyvatelé chodí ve vypraných hadrech.

Později dokonce zjistím, že ve slumu je wi-fi, což mě přivede v úžas: dvacáté první století… Nemůžu si nevzpomenout na jeden červnový den ve východoruském Jakutsku, kde se sešli chovatelé sobů a šamani ze širého okolí, pili zkvašené kobylí mléko, bubnovali, vítali slunovrat. V areálu oslav měli spoustu velkých stanů, jurt. A na každé jurtě zářil neonový nápis Gazprom: dvacáté první století.

Ve slumu je taky několik malých obchůdků, v nichž hraje celý den televize, hlavně tedy kriket, a ve kterých se prodávají bonbony (po jednom kusu), cigarety (obvykle taky po kusovkách), chipsy, vykuřovače moskytů a trvanlivé loupáky, které si děti namáčejí po ránu do skleniček s čajem, do něhož si přidávají aspoň tři lžíce sladkého kondenzovaného mléka.

Prodavač v krámku hned u vstupu do slumu je sympaťák, jmenuje se Mohi, padesát let, pět dětí. Dospívající dcery mu teď pomáhají s obchodem, on má čas rozvážně žvýkat list betelu: „Jasně že u mě můžeš přespat,“ přikyvuje, a zavede mě do cimry hned nad krámkem.

Perfektní – je tu větrák. Komáry určitě vykouříme.

Ženy už vaří rýži, a to v hrnci velikém jako průměrný sud ze dna Orlické přehrady.

Slum mě nečekaně snadno přijímá, děti mi ukážou okolní bludiště. Zjišťuju, že tu je například farma s drůbeží, v několika uličkách září diskokoule, z různých koutů hraje různá muzika, ale dá se to vydržet.

Malí kluci na prknech si osahávají první kriketové pálky z umělé hmoty, holky skáčou přes švihadlo, vůkol úsměv převažuje nad chmurami.

V osm večer se u mě v místnosti sejde tucet chlapů, posadí se do kruhu na zemi, v čele je šedovousý imám: dlouze zpívají, modlí se k Alláhu. Až teď mi dochází, že to je zajímavé – křesťanská ADRA umožňuje devadesáti zdejším dětem, aby mohly v pěkném prostředí a zadarmo studovat, a oni to jsou všechno muslimové…

Takže: „Alláhu akbar – a dobrou chuť!“ Rýže a zelenina, to je v Bangladéši základ. K tomu překvapivě taky výborné kousky kuřete, ono se mi tady opravdu bydlí trochu jak v hotelu, nebýt toho močálu s mrtvolou psa, ale člověk si zvykne.

Já prý můžu přespat na posteli, prodavač Mohi si lehne na koberec.

Z vedlejšího lidského kotce, kam bych se mohl klidně dívat škvírami (a já vlastně chvíli i šmíroval, celá rodina ležela na posteli a dlouze si povídala), se ještě ozývá melancholický zpěv jakési bengálské zpěvačky, kdosi tam hudbu pouští z mobilu.

Protože tady má každá rodina mobil – dvacáté první století.

Já u té písně pomalu usínám a říkám si, že je mi nejlíp za posledních deset dnů. Že už mě ani moc nebolí nohy, i plíce se snad pročistily, protože přece jen, v samotné Dháce sice není ovzduší čisté, ale oproti peklu na předměstích jsou to tady lázně.

Na vnitřní stranu víček si promítám cestu, která mě dovedla až sem.

 

Taková haluz!

Bylo to loni koncem léta, půl roku poté, co jsem se vyléčil z malárie, která ukončila můj autostop kolem světa; poslední etapu přes Afriku.

Tehdy v nemocnici jsem si říkal, že s bláznivými reportážemi končím, poněvadž je mi čtyřicet, stačilo. Nejsem přece žádnej Jarda Jágr.

Začal jsem tehdy namísto volovin běhat, denně aspoň sedm kilometrů. Došlo mi totiž, že jak stárnu, bývám občas smutnější, otupělejší než dřív, a že mi běh pomáhá; po nějakém pátém kilometru se obvykle začnu usmívat a do života mívám chuť skoro jako kdysi.

Začal jsem zkoušet maratony – časy mívám průměrné, osobák 3:33, ale na novináře to snad jde: a já se ještě zlepším.

Běhal jsem si kolem Vltavy, v uších sluchátka, v nich Vltavu (nemyslím Smetanovu, ale Nebřenského), když mi zavolala slečna Bětka z organizace ADRA, o níž jsem nic nevěděl (o Bětce ani o Adře), jestli bych si nechtěl zaběhnout charitativní běh pro chudá děcka z Bangladéše, což je země, o které jsem nevěděl taky nic. Že prý to bude fajn akce, vyberou se nějaké peníze a za ty vystuduje dalších pár chudých bangladéšských dětí.

Omluvil jsem se, že nemám rád kašpárkování někde v davu, neuměl bych dobrý článek o takové akci propašovat do časopisu, prostě promiň, Bětko… „Snad jedině že bych přeběhl celej ten váš Bangladéš,“ zažertoval jsem, „a s těmi dětmi, kterým pomáháte, se tam osobně potkal.“

V Adře pravděpodobně pracují pankáči, protože se toho chorého nápadu chytili a řekli, ať jedu, že mi budou se vším nápomocni.

Bože, taková haluz!

Nu což. Představoval jsem si tedy, jak běžím mezi opicemi a bengálskými tygřaty nějakým pralesem, a docela se těšil. Jako obvykle jsem se nijak zvlášť nepřipravoval – kdybych včas pochopil, že mě místo pralesa občas čeká průmyslová a dopravní džungle, akci bych zarazil, dokud to šlo.

Pak už to nešlo. Kolegyně z inzerce mi sehnaly letenku, trasa běhu byla pečlivě rozplánována: vyrazím z jihu, dám si zhruba třináct maratonů a budu na severu země. Navštívím pár škol, v nichž Češi finančně podporují žáky z chudých rodin, podívám se do slumu v Dháce, pro který Adra zřídila školu, a v běžeckém tempu plus minus osm kilometrů za hodinu poznám veliký kus země, o níž zatím nevím, jestli je rodu ženského, anebo mužského, musím se podívat: tak vida, mužského, ten Bangladéš.

Vtipné bylo, že ty kolegyně mi sehnaly letenku u Qatar Airways, a Kataři mi asi chtěli udělat radost, takže den před odletem zavolali, ať přijdu na letiště ve slušném oblečení, že prý mě nejspíš dostanou do business class.

Ne že bych neměl slušné košile, po návratu z Afriky jsem si jich pár koupil. Protože tohle já mám vždycky – když je mi na cestách nejhůř, když jsem nejšpinavější, euforicky plánuju, jak se po návratu změním v elegána, co řídí kabriolet pod oblohou bez mráčku.

Kabriolet je samozřejmě úlet, výplod hladu, ale po Africe jsem skutečně nakoupil luxusní hadry. Potíž je v tom, že coby malarik jsem vážil devětapadesát kilo, teď mám o čtrnáct víc. Ještě se do nich narvu, ale knoflíčky div že neodlétnou, musím zadržovat dech. Věřte mi – i když běháte sedm kilometrů denně, můžete přibírat, já jsem důkazem.

A takhle tedy letím do Bangladéše běhat – v luxusní třídě, s večeří jak od michelinského kuchaře, letušky mi otírají čelo hedvábným šátkem napuštěným vývarem z orchidejí nebo čím, ale na mě padá temná předtucha, nebo snad deprese. Mozek ve svěráku úpí: „Většina z toho, co děláš, Tomáši, nemá smysl; tohle je taky kravina…“

Vůbec mi není dobře. Nejradši bych příští týdny celé prospal, to by se mi líbilo.

Jenže už jsme v Dháce. „Na shledanou, pane,“ klanějí se letušky, „bylo nám ctí.“

Jeden knoflík se utrhne. „Já nejsem žádnej pán,“ chtěl bych jim říct, „jsem jenom zbloudilý pako.“ Neřeknu ale nic – soustředím se na to, abych zamaskoval břicho hledající si cestu na svět z pružící košile.

Vylezu z letiště, praští mě horko a z minaretů v širokém okolí se překřikují muezzini: „Alláh je největší.“

 

Na depresi není čas

V prvním týdnu bych měl běžet z jihu Bangladéše zhruba doprostřed, do Dháky, nějakých dvě stě padesát kilometrů. Starají se o mě křesťané, adventisté – jeden mě vždy doprovází na motorce, veze mi batoh, podává vodu a banány. Často spíme v jejich školách, což jsou oázy. Bangladéš je totiž (podobně jako sousední Indie) rušná, hlučná a okolo hlavních silnic taky velmi špinavá země. Adventisté mají své internátní školy jak z jiného světa, tiché, klidné, voňavé. Nechybí kostelík a v něm plný strop funkčních větráků, což je největší výhra; žít v tropech, stanu se nejspíš adventistou. Právě na těchhle školách už spousta Čechů podporuje nejchudší děti, které by jinak holt pomáhaly mamince šít anebo tatínkovi vyrábět cihly. V Bangladéši je skutečně bída – i učitelská rodina, čili střední třída, musí pečlivě počítat, zdali si může dovolit dva kokosy z trhu k sobotnímu obědu: jeden stojí čtyřicet taka (11 korun), to je hodně…

Je čas vyběhnout – asi to bude bolet, ale já ten běh věnuju vám, děti, a vydržím, slibuju!

Anebo raději nic neslibuju, opravuju se hystericky po deseti kilometrech běhu, když si naplno uvědomím situaci. Můj doprovod na motorce – a vlastně už i přítel – Richard se do běžců nedovede vcítit, tady v Bangladéši maratony nikdo neběhá, a tak mě vypustil do boje v devět hodin ráno na hlavní silnici. Zmatek, smrad z výfuků, za minutu mě předjede plus minus osm starých náklaďáků, tři otlučené autobusy a stovka rikš. Všichni samozřejmě troubí, na bělocha dvojnásob, takže v kuse.

Do toho se blíží místní krajské volby, a tak jsou na spoustě vehiklů tlampače vyřvávající pořád dokolečka jména kandidátů, hlava mi třeští: „Richarde, nedá se uhnout?“

Omlouvá se: „Tady moc není kam…“ Bangladéš je přelidněná země, lidé, domy a auta jsou skoro všude, lesní cyklostezky tady věru nenajdete, ale to není ze všeho nejhorší. V ten první den mě ničí vedro – v jedenáct dopoledne ztichnou ptáci a zaleze veškerý hmyz, listy palem pokryje prach, teploměr hlásí čtyřicet stupňů… Uf, zoufám si, já měl ještě včera depresi, existenciální krizi? Ale jakou? Z čeho? Proč? Fakt jsem se bál, že Bangladéš nezvládnou mé nohy? Nohy zdravého čtyřicátníka přece zvládnou pomalý maraton vždycky – jenom to musí být ve stínu, který tu zoufale schází.

Vysíleně volám na přítele: „Potřebuju zchladit hlavu, najdi, prosím, pumpu!“

První maraton dokončím jako přehřátý vodník po nějakých sedmi hodinách indiánského běhu a reálně uvažuju o konci akce, hned teď: život je křehký, já ho mám vlastně dost rád, a ta africká malárie mi minule celkem stačila…

 

Nejsi psychicky nemocný?

Jsou to ale jenom kecy: pořád ještě nejsem tak dospělý, abych se dokázal vzdát, dokud je čas; muselo by to se mnou šlehnout.

Navíc Richard je vzorem ctností a celý večer leží v mapách: „Nějaká příroda bude,“ uklidňuje mě, „a vstaneme už v pět, čtyři hodiny poběžíš v chládku.“

Má pravdu, adventista, a takhle by to možná šlo. V sedm ráno mezi rýžovými poli se skoro až kochám, a konečně mi dochází, že Bangladéš má pro mě i několik výhod. Je to rovina, za celý první týden nepoběžím ani pět metrů do kopečka, to za prvé.

A za druhé: Jsou tu bezvadní, krásní lidé. Týpci. Pohádkoví dědečci – starší muslimové například nosí zbytky vlasů a dlouhé bradky nabarvené do zářivě oranžova: „Pojď na čaj,“ zvou mě často a já rád jdu. Pak už si moc nepopovídáme, neumím bengálsky, ale Richard se občas zasměje a překládá: „Ptají se mě, jestli nejsi psychicky nemocný, že tady takhle běháš, nic podobného nikdy neviděli…“ Mimochodem, často zatím neviděli ani živého turistu, co by tady na venkově taky dělal? Bangladéš není zrovna nejvděčnějším cílem cestovek…

Po desáté hodině legrace končí, opět dost zpomalím, vlastně spíš jdu. Předjíždí mě jakýsi povoz plný mladých kluků, kteří mají pro změnu tváře nabarvené růžově, tleskají do rytmu, zpívají, na mě křiknou: „Happy holidays!“

Snažím se vysvětlit, že nemám žádné holidays, prázdniny, že tvrdě dřu – a oni se tlemí, že jsem špatně rozuměl, že mi přejí šťastný den Hólí, oslavu jara a barev: „Jsme hinduisté.“

Ano, Bangladéš je země muslimská, ale žije tu i spousta hinduistů, sem tam buddhista nebo křesťan, a po pár dnech mám pocit, že spolu všichni slušně vycházejí.

„Jo,“ potvrzují ti, kteří mě během dne pozvou domů na sušenky nebo na kokos z palmy rostoucí před baráčkem. „Tak to vždycky bylo, náboženství mezi námi nehrálo roli. Snad to tak vydrží – poslední dobou přibývá radikálů, a dokonce i islamistických teroristů, i u nás…“

Sám žádné fanatiky nepotkám – jen hodné lidi, kteří by se rozdali. Všichni na mě upřeně koukají, ale na to se dá zvyknout. „Your country?“ zeptá se vždycky někdo, odkud jsem, a já se naučil říkat, že z Evropy, což je odpověď tak akorát, aby je nezmátla.

Když běžím bez Richarda, často vedle mě někdo zastavuje, ať už je to rikša, anebo cyklista: „Can you help me?“ ptají se, ale ve skutečnosti nechtějí žádnou pomoc oni ode mě, právě naopak, jenom těžce loví angličtinu.

Puberťáci si chtějí dělat selfie – vždycky se jim na těch fotkách lesknu potem. Pak se hoši alespoň na kousek trasy rozeběhnou se mnou, jenom tak, ve starých pantoflích, chtějí si v pár jednoduchých sloganech popovídat o Messim, mají rádi fotbal. Když už nemůžou, tak mě zastaví a obejmou: „Máme tě rádi,“ říkají, a já netuším, jak jsem si to zasloužil: „A ubezpečujeme tě, že v téhle zemi se ti nic špatného nestane, jsme mírní, dobří…“

Čemuž věřím – tady například nikdo nežebrá. Naopak, oni nabízejí. V každém krámku mi podávají betelové sousto: hořký zelený list, v něm podobně trpký nadrolený oříšek a trocha hašeného vápna. Pro Evropana je to nechutné. Žvýkáte, plivete rudé sliny a po pár letech vám zčernají zuby. Na druhou stranu vám betel dodá energii a trochu euforie, což je třeba, v Bangladéši není k dostání alkohol.

Jak já bych si dal pivo!

Betel mi úplně stačil jedinkrát – dal jsem si ho naštěstí až pět kilometrů před cílem, kam jsem nějak doklopýtal s břichem zkrouceným, a rudě pak plival až do večera.

 

Apokalypsa

Asi padesát kilometrů pod Dhákou teče ohromná řeka Padma, která se na horním toku, v Indii, jmenuje Ganga, k té se těším. Padma, Ganga, zní to krásně. Navíc mě sveze trajekt, nemusím běžet! Jenomže právě u té Padmy začíná apokalypsa, zatím největší krize mé cesty. Čím dál zřetelněji cítím, že jsem otráven zdejším vzduchem, těžko se dýchá, nutně si musím koupit roušku.

V roušce se běhá špatně, teď už skoro jenom chodím. Za chvíli je špinavá a vlhká od dechu, takhle mi kolem pusy brzy naskočí vyrážka.

Je to, jako bych procházel nejzahulenější putykou, vzduch žlutý, chutná kysele, sluneční paprsky se přes něj ne a ne prodrat k zemi.

Teče po mně hnědý pot, i řeka je hnědá, nad ní hustý opar. Jsem v šoku. Dostal jsem se na území naprosté ekologické katastrofy. V mlze není vidět nic, jen desítky komínů ze zdejších cihelen. Nad komíny černo. Když trochu zafouká vítr, stává se komín i ze mě.

„Do prdele, Richarde…“ Vlastně pardon, adventisté nehovoří sprostě: „Kamaráde, takhle se tu udusíte, bojuj, máš děti…“

To už ze mě zase mluví únava – docílil jsem pouze toho, že se Richard omlouvá: „Nevím jak. My už jsme asi zvyklí a snažíme se být šťastní i takhle. Každopádně promiň...“

Právě řekl velmi důležitou větu: „Snažíme se být šťastní i takhle.“ To je rys, který nelze přehlédnout a já ho na Bangladéšanech obdivuju. Za dvacet let, co jezdím po světě, jsem se naučil dělit bídu na veselou a smutnou. Smutná je například v africkém Kongu, tam lidi podle mě zlomila. Ale tady, v Bangladéši, tady je bída veselá.

Myslím na to, když na jižním předměstí Dháky nasednu za Richarda na motorku, protože dál se už nedá ani rychleji kráčet, natožpak klusat. Ukazuje mi díru mezi výškovými domy: „Tady se roku 2013 zhroutila textilka, zemřelo dvanáct set lidí,“ říká. Zatím netušíme, že právě v tuto chvíli hoří v centru špatně postavený pokus o mrakodrap: nebozí lidé skáčou před plameny z dvaadvacátého patra, noviny budou brzy psát o minimálně pětadvaceti mrtvých.

My jsme v bezpečí na motorce, ale v podstatě nejedeme, odpolední Dháka je jedna nekonečná dopravní zácpa. Bojuje se tu o každou mezírku mezi autobusy, rouška je k ničemu, výfuky vítězí.

Všude je spousta rikšů, kteří musejí taky bojovat, určitě je taky bolí plíce, navíc šlapou do pedálů, vezou těžké náklady, vzpínají se jak koně, je to námaha, nohy bolí…

Oni se ale smějí. Kdyby se lidi nesmáli, začnu Bangladéš nenávidět, ale takhle? Takhle ho mám vlastně pořád rád.

 

A teď dál na sever

Po noci v Čalantice jsem dokonce nadšený – teď už ji nevnímám jako slum, spíš jako osadu, vesnici nad bažinou. Šťastnější děti ráno odejdou do „české“ školy; sedí tam na zemi, místo stolku mají aktovku, musí se učit angličtinu nebo matematiku, ale váží si toho, že jsou v čistém domě, v chládku, s vyhlídkou oběda; však už z kuchyňky zavoněl ananas.

A já vyrážím do druhého poločasu. Chvílemi poběžím, chvílemi půjdu na sever.

Začal duben, něco visí v horkém a suchém vzduchu. Nedaleko hřmí. Myslím, že začíná sezona dešťů...