Hodní hoši nejsou

Report

Turecká ofenziva proti Kurdům mění rozložení sil v oblasti Blízkého východu. Spojenci se ke Kurdům nezachovali fér. Válka však nebývá fér. V cynické hře o moc se všichni snaží urvat, co se dá, dokud to jde a dokud neplatí žádná pravidla.

Audio
verze

Kdybychom měli na Blízkém východě rozdat nálepky podle obvyklé, poněkud povrchní kategorizace, vypadalo by to asi takto. Zlosyn – Turecko. Oběť – Kurdové. Vítěz – Rusko. Zrádce – Trump. Závislý – Bašár Asad. Ostražitý – Izrael. Na vzestupu – Írán a jeho šíitští spojenci soupeřící se sunnitskou větví islámu. Jak už to však bývá, skutečnost je o něco složitější.

Turecká podzimní ofenziva proti Kurdům ukončila sen o jejich autonomním zřízení v Sýrii – a také sen o Spojených státech jako spojenci, který nikdy nenechá ve štychu přítele ve zbrani. Zmizel i sen, že se syrský konflikt blíží brzkému konci. 

Říjnové přestřelky mezi syrskými vládními jednotkami a islamistickými spojenci Turecka v okolí Ras al-Ainu, který leží v nárazníkové „mírové zóně“, dávaly tušit, že příměří, na kterém se dohodly klíčové velmoci, zřejmě ještě není závěrečným řešením. Že i kvůli problematické provincii Idlíb, kde se tísní zbytky protiasadovské opozice, dosud nejspíše nebyly všechny syrské bitvy dobojovány. 

Je těžké odhadovat, jak se bude syrský konflikt dále vyvíjet, v současném zmatku si na to netroufají ani místní analytici. Hlubší znalost jeho vývoje však vede k otázce, nakolik výše zmíněné nálepky skutečně platí. 

V krvavé válce, která v Sýrii zuří osm let, totiž nenajdeme jednoznačně „hodné chlapce“: jde o cynickou hru, v níž se každý snaží urvat, co se dá a dokud to jde. A dělají to všichni beze zbytku. Vítězí přitom ten nejsilnější a nejprohnanější. 

 

Zpátky do Adany

Pro pochopení kontextu současné dynamiky syrského konfliktu je nezbytný menší návrat do minulosti.

Ruský prezident Vladimir Putin letos v lednu na setkání v Moskvě navrhl svému tureckému protějšku Erdoganovi „návrat“ k takzvané dohodě z Adany. Tu před jednadvaceti lety uzavřeli v jihotureckém obchodním letovisku tehdejší prezidenti Turecka a Sýrie Sulejmín Demirel a Háfiz Asad. Týkala se řešení „kurdského problému“: podle oficiálně utajeného dodatku číslo čtyři údajně umožňovala Turecku vytvoření pětikilometrové nárazníkové zóny podél turecko-syrských hranic v případě, že by je syrský režim nebyl schopen uhájit před útoky Kurdů. 

Dohoda z Adany znamenala na konci devadesátých let zásadní zlom v turecko-syrských vztazích. Syřané slíbili, že nebudou dále poskytovat útočiště, výcvik ani zbraně bojovníkům kurdské Strany pracujících PKK, se kterou byla Turecká republika ve vleklé válce. Syrský diktátor Háfiz Asad se zavázal vyhostit vůdce PKK Abdulláha Öcalana, jenž se v jeho zemi skrýval dlouhých devatenáct let. Sousedící země pak navázaly poměrně dobře fungující obchodní vztahy, které narušila až současná válka v Sýrii. 

Putin svým návrhem návratu k Adaně neposkytl jen historií inspirované řešení „kurdského problému“ u jižních tureckých hranic. Návrh třicet kilometrů široké „mírové zóny“ v očích prezidenta Erdogana jasně převálcoval původní americký návrh společných americko-tureckých patrol podél turecko-syrské hranice. Ten nebyl pro Turky tak výhodný: podle Putinova návrhu si totiž mají část tohoto území – obývanou spíše Araby – spravovat Turci sami, zatímco kurdské části by společně hlídaly rusko-syrské jednotky.

 

Couvající Trump

Dlouhodobá nechuť prezidenta Trumpa být součástí „nekonečných válek“, snaha splnit předvolební sliby a přivést „chlapce zpátky domů“ přispěla k tomu, že dal turecko-ruské dohodě v zákulisí zelenou. Že Trump krátce nato začal svůj souhlas brát zpět, přičítejme jeho politickému a diplomatickému stylu slona v porcelánu, nesouhlasu přicházejícímu z jeho vlastní, jinak velmi loajální republikánské strany, a určitě tlaku z Pentagonu, kterému se takové jednání pranic nezamlouvalo. 

Pokud by si totiž chtěli Američané ulevit od politické a ekonomické zátěže, kterou pro ně dlouhodobá vojenská přítomnost v regionu bez debaty představuje, museli by odejít zcela, což by však bylo krajně nestrategické. 

Ať se to Donaldu Trumpovi líbí, nebo ne, dění na Blízkém východě ovlivňuje politiku celosvětově, už minimálně tím, jak klesá nebo stoupá cena ropy s ohledem na stabilitu místních režimů. 

Opuštění regionu navíc Pentagon nechce připustit kvůli rostoucímu vlivu Íránu, jenž je americkým soupeřem a nepřítelem Izraele – právě izraelská reakce na Trumpovo rozhodnutí byla jasně záporná. Naopak íránský prezident Hasan Rúhání uspokojení nad Trumpovým úmyslem stáhnout jednotky ze Sýrie maskoval jen stěží. 

 

Sílící Írán 

Fundamentalistický Írán dlouhodobě usiluje o stažení amerických vojsk z Iráku, kde jeho vliv v posledních několika letech zásadně vzrostl. Proíránské milice PMU (Lidové mobilizační jednotky) například kontrolují hlavní hraniční přechod do Sýrie. Írán dnes vlastní v Sýrii značné pozemky, které získal odměnou za výpomoc syrskému diktátorovi Bašáru Asadovi během vleklé války. Íránští vůdci chtějí přes syrské území vybudovat takzvaný zásobovací koridor, který by spojoval Teherán přes Damašek až se Středozemním mořem. Pro Írán by takový pozemní most představoval zásadní rozšíření vlivu až k Libanonu, kde sídlí šíitský Hizballáh – dlouhodobý nepřítel Izraele.

Íránci sice s Kurdy sami o sobě spory neměli: Kurdové v průběhu války nevystupovali proti íránskému spojenci Asadovi, naopak měli se syrským diktátorem obchodní dohody a „za úplatu“ se mu starali o ropná pole. Konec kurdského území však Íránu nevadí. S Turky navázali Íránci během války zvláštní formu spolupráce, kterou v současné době prověřuje americká justice. S údajným posvěcením prezidenta Erdogana obcházeli Turci v letech 2012–2016 západní sankce uvalené na Írán. Přes prostředníka nakoupili výměnou za zlato nebo potraviny íránskou ropu v hodnotě minimálně 20 miliard dolarů. 

 

A co Kurdové?

Syrští Kurdové dokázali, že jsou schopni spravovat svou zem; ovšem o jejich „demokratickém konfederalismu“ v syrském regionu Rojava nelze mít velké iluze – v tomto uspořádání se netrpěly jakékoli opoziční názory ani strany, v některých městech bylo původně arabské obyvatelstvo vyhnáno z domovů. Pravdou ale je, že území kontrolovaná Kurdy byla v posledních třech letech v jinak válkou zmítané Sýrii stabilním regionem, kde mohli lidé bezpečně chodit po ulicích, obchodovat a žít normální životy. 

Poté co prezident Trump dával dlouhé měsíce najevo, že pro něj mise Američanů v boji s Islámským státem skončila, snažili se zástupci kurdské Strany demokratické unie (PYD) vyjednávat se syrským prezidentem Bašárem Asadem o dalším osudu Rojavy. Nebyli ale ochotni k mnoha ústupkům a nechtěli opustit formu autonomní správy uvnitř Sýrie. Teď jsou k ústupkům donuceni. Přesto se dá předpokládat, že jim alespoň část území ovládaného před tureckým vpádem (na východ od Kámišlí a možná oblasti kolem Hasaky) zůstane. Podle vývoje z konce října se také zdálo, že Spojené státy přece jen budou Kurdy i nadále chránit určitou vojenskou i diplomatickou podporou.

 

Islámský stát

Zejména pro Evropu – ale nejen pro ni – visí ve vzduchu podstatná otázka související s děním v Sýrii: Co bude s islámskými radikály, kteří se hlásili k Islámskému státu a tisíce jich teď žijí v zajateckých táborech pod prozatímní kontrolou Kurdů?

Zabití vůdce ISIS Bagdádího a dalších předáků při úspěšných operacích amerických speciálních jednotek a vymazání islamistického chalífátu z mapy coby souvislého území ještě neznamená, že je vymazán z mysli lidí, kteří věří v jeho ideologii. Válka s islamistickou ideologií pokračuje.

Velice zásadní je v tomto ohledu situace v zajateckých táborech. Jakkoliv se k převzetí kontroly nad vězněnými islamisty údajně zavázalo Turecko, není to scénář, který by byl žádoucí a zatím ani pravděpodobný. Západ by měl v tomto ohledu nabídnout nebo trvat na zvýšení pomoci Kurdům, nejen pokud jde o střežení vězňů, ale také kvůli podmínkám v zajateckých táborech, které jsou velmi špatné. Jak ukázaly předchozí zkušenosti z války v Iráku, byly to právě irácké zajatecké tábory, v nichž se zrodil budoucí Islámský stát. 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama