Doma s uprchlíky: nastavte pravidla a mluvte, třeba i česky

Lidé

Setkávala se s uprchlíky z Bosny, Čečenska či Sýrie. Pomáhala překonat mlčení v rodinách zasažených holokaustem. Nyní psychoterapeutka Věra Roubalová Kostlánová nabízí pomoc lidem utíkajícím z Ukrajiny. „Moje zkušenost z uprchlických táborů je, že běženci klidně mohou mluvit ukrajinsky a vy česky. Nevadí to, i přesto si dokážete porozumět,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V Česku už jsou statisíce Ukrajinců, kteří v posledních týdnech prchli před válkou. A přicházejí další. Co všechno je čeká? Čím budou procházet?

Lidé, kteří se sem budou dostávat teď a v nejbližších týdnech, budou hodně poničení. Budou mít za sebou prožité hrůzy, když byli při evakuaci odstřelovaní a podobně. Ženám budou chodit zprávy o tom, že jejich muži či synové padli, anebo „jen“ to, že jsou zranění. Může přijít i únava z toho, že to trvá nekonečně dlouho, a taky vztek. Pocit bezmoci bude velký. Mám tady jednoho kamaráda ze Sýrie a ten je po jedenácti letech války v naprosté deziluzi. Má vztek na všechny šéfy světa, kteří si dohadují svoje obchody a lidem nepomůžou.

 

Jako psychoterapeutka už řadu let pomáháte uprchlíkům. Mnoho „běžných“ lidí terapii odmítá s tím, že oni přece žádného „cvokaře“ nepotřebují. Jsou lidé z válečného konfliktu k terapii svolnější?

Tak jednoduché to není. Ukrajinští muži jsou velmi stateční, bojují o svou zemi. A jejich příbuzní, kteří odešli, chtějí být stejně stateční jako oni, a tak přece „nepotřebují“ chodit hned na terapii. Roli ale může hrát i to, že lidé z bývalého Sovětského svazu měli velmi špatnou zkušenost s takzvanými psychuškami, tedy psychiatrickými léčebnami, kam byli zavíraní odpůrci režimu a nelidsky tam s nimi zacházeli. I to si s sebou lidé mohou nést.

 

Prý jste byla překvapená z toho, jak si Češi začali brát ukrajinské uprchlíky k sobě domů. Proč?

Překvapená a velmi potěšená. Uprchlíci, kteří k nám přicházeli dříve a žádali o azyl, byli většinou v uprchlických táborech. Největší nával jsme zažili v období válek na Balkáně nebo v Čečensku, kdy v Česku žádaly o azyl tisíce lidí za rok. Tehdy byli ubytovaní v zařízeních ministerstva vnitra a to bylo opravdu děsivé. Žily tu pohromadě třeba dvě rodiny v jednom pokoji. A vůbec se neřešilo, že by se do toho zapojila občanská společnost.

 

 

Vláda nás nyní nemusela nikterak vybízet, abychom nabídli svá obydlí. Nabídli jsme je ukrajinským uprchlíkům sami, z vlastní vůle...

A to je na tom asi to nejlepší. Je to dané zřejmě tím, že tu dost Ukrajinců žilo už předtím, mnoho z nich jsme znali, potkávali. Jsou to lidé, na které jsme si zvykli. A také si myslím, že umíme „impulzivně“ pomáhat. Dlouho se u nás budoval obraz uprchlíka jako někoho ohrožujícího, kdo tu může páchat kriminální činnost nebo šířit fanatický islamismus. Podceňovala se důležitost nevládního sektoru. A to se teď změnilo. Nedávno jsem poslouchala ministra vnitra Rakušana, který mluvil rozumně o tom, že když tu nyní máme dvě stě tisíc lidí z Ukrajiny, může se stát, že se někdo z nich nebude chovat vzorně. S tím se musí počítat a je dobře, že se o tom mluví nahlas. Stejně tak se musí počítat s tím, že putinovští fanatici se budou snažit vklínit do této naší solidarity pochybnosti.

 

MLUVIT, NIKOLI MLČET

Jak se změnila vaše pracovní náplň od posledního únorového čtvrtka, kdy Putin vtrhl na Ukrajinu?

V nevládní organizaci inBaze pro pomoc migrantům vedu už asi deset let skupinu sedmnácti terapeutů, kteří zde působí jako dobrovolníci v TEP (Terapie příchozích). Hned jak začala válka, hlásili se nám další terapeuti, že chtějí taky pomáhat. Jednou z podmínek je, aby měli zajištěnou supervizi, protože i pro samotné terapeuty je tato situace těžká. Mnozí nikdy nepracovali s lidmi z válečných oblastí.

 

Jaká pomoc kromě té materiální je pro uprchlíky nyní ta nejdůležitější?

Nabídnout jim, aby, až budou chtít, mohli v bezpečí mluvit. Když budou o traumatech, která zažili, mlčet a nezpracují je, tak pak mohou vznikat různé psychosomatické problémy, někdy i posttraumatická stresová porucha. Dnes už víme, že i mlčením se trauma v rodinách přenáší na další generace.

 

To vy dobře znáte. Působíte také v Rafael Institutu, kde se mimo jiné věnujete mezigeneračnímu přenosu traumatu holokaustu.

Ano a znám to i osobně ze své židovské rodiny. Víme, že to mlčení, hlavně o emočních prožitcích, je ten základní problém. Lidé by proto měli dostat možnost mluvit. Měli by ale mluvit o tom, o čem oni potřebují, nutně to nemusí být o traumatech z války.

 

Začala už jste i vy sama nabízet terapeutické služby pro ukrajinské uprchlíky?

Ano, ale není to jen o práci s uprchlíky. Obracejí se na nás i Češi, kteří nyní cítí obrovskou nejistotu. Někteří potřebují zpracovat strach a hrůzu, před kterou dříve zavírali oči. Nyní si třeba uvědomují, že to, co se děje na Ukrajině, se děje desítky let i jinde, v Sýrii nebo Afghánistánu. Taky za mnou přišlo několik Rusů, kteří se bojí reakcí okolí. I když jsou proti putinovské agresi, mají třeba strach mluvit na ulici rusky nebo jsou jejich děti ve škole šikanovány. Jedné mé klientce dokonce teď přišel anonymní dopis, na němž byla nalepená písmena Z („Z“ je vyobrazeno na tancích a další vojenské technice nasazené na Ukrajině, pozn.red.). I o tom je třeba nahlas mluvit. Je jasné, že se mezi námi bude objevovat i primitivní nacionalismus, který ze všech Rusů bude dělat nepřátele. Ono se to téma nepřítele ostatně vrací neustále, jednou jsou to uprchlíci, jindy Romové nebo Židé a podobně.

 

Už se na vás obracejí i uprchlíci z Ukrajiny?

Ano, ale těch je zatím málo. Lidé, kteří utekli ze své země, si nejdříve potřebují oddechnout, usadit, potřebují si začít připadat důstojně, včetně finančního zajištění, zařídit si bydlení, postarat se o děti, hledat práci, začít se učit jazyk.

 

PANÍ VĚRA ÚŽASNO

Co byste poradila lidem, kteří u sebe doma ubytovali Ukrajince a nyní s nimi spoluprožívají jejich příběhy?

Já vždycky opakuji to samé: a to, abychom si navzájem naslouchali. Musíme se ptát, co oni potřebují, to je to hlavní. Setkala jsem se před pár dny s mladou ženou z Ukrajiny, která dostala nabídku pracovat v nemocnici s těžkými pacienty. Potom, co zažila, ale na to nemá sílu. Potřebuje se vzpamatovat. Zároveň se styděla tu práci odmítnout. Řekla jsem jí, ať tuto práci odmítne, že třeba za měsíc už bude mít více sil. Lidé by na sebe neměli brát víc, než unesou. Ale to platí i pro ubytovatele. Někdy také mohou být lidé zklamaní, že jim uprchlíci nejsou dost vděční. Jejich projevy mohou být jiné, než na které jsme zvyklí.

 

Jak to konkrétně udělat, aby to pro obě strany bylo co nejkomfortnější?

Na začátku je podle mne třeba dát našemu spolubydlení nějaká pravidla, a to co nejkonkrétnější. Říct jasně, co bych já jako ubytovatel potřeboval, abych si uchoval svoje soukromí a taky svoje síly, abych se nerozdal hned první týden. Je nutné říct třeba i to, na jak dlouho někoho zvládnete ubytovat, jak to bude s penězi či kolik času spolu třeba budeme trávit ve společných prostorech a kolik každý sám. Taky je potřeba si uvědomit, že Ukrajinci nejsou stejní jako my, v lecčems nám mohou být sympatičtí, ale v lecčems se mohou naopak lišit. Včera v tramvaji telefonovali dva lidé velmi hlasitě ukrajinsky. Bylo vidět, že pro ně je to normální. Pro mě to bylo nezvyklé.

 

 

Spolubydlení s sebou jistě přinese i plno emocí.

Emoce bychom se my jako ubytovatelé měli snažit ustát. Náš klid se přenáší. Lidé z Ukrajiny budou smutní. Budou prožívat to, že tam zanechali své manžele a syny, že odtamtud dostávají hrozné zprávy, nebo že naopak nemají spojení. Kvůli tomu budou permanentně ve stresu. Zde je zase potřeba mluvit s nimi o tom, zda chtějí být sami, nebo zda by o tom s námi chtěli mluvit, nebo by jim pomohl kontakt s jejich komunitou. Moje zkušenost z uprchlických táborů je, že klidně mohou mluvit ukrajinsky a vy na ně česky. Nevadí to, i přesto si dokážete porozumět. A pokud už toho na vás bude moc, je potřeba to umět říct. A naučit se vypnout, odpočívat.

 

Vy s tím, že není nutné úplně všemu rozumět, máte osobní zkušenost ze svých cest po uprchlických táborech, je to tak?

Ano, bohužel jsem se nikdy nenaučila anglicky, takže jsem si musela vystačit s ruštinou. Ale někdy to může být i legrace. Když jsem jezdila na ženské skupiny do táborů v Červeném Újezdě nebo v Bělé, ženy vždycky připravily pohoštění a já říkala „užásno“, což ale v ruštině znamená, že je to hrozný. Ženy se už pak vždycky smály, a když mě viděly přicházet, tak volaly „paní Věra užásno, nět?“.

 

Jak to celé vnímají ukrajinské děti, které musely opustit své domovy?

Stejně jako dospělí jsou traumatizované a asi i pro ně bude časem vhodné, nabídnout jim psychoterapii. Ony kopírují to, co vidí kolem sebe. Pokud maminka stále pláče, jsou taky smutné. Na druhou stranu děti bývají mnohem přizpůsobivější a rády se chytnou nějakého pohybu, aktivity, hry, veselí. Důležité je, aby co nejrychleji začaly chodit do školy. Z mé zkušenosti vyplývá, že se děti uprchlíků dokážou naučit nový jazyk do třech měsíců, u ukrajinštiny to může být ještě rychlejší.

 

U nich lze taky asi očekávat, zejména třeba u dětí v pubertě, že nebudou vždy dávat najevo třeba vděk.

Důležité je si uvědomit, že mnohé z nich byly zvyklé na nějaký standard, o který teď přišly, a mohou to těžce nést. Dobré je umožnit třeba ukrajinské mamince, aby u vás doma mohla uvařit, aby i ona pohostila vás a aby její děti měly zase na chvíli zpátky tu svoji maminku. Důležité každopádně je si děti neidealizovat. Mohou to být taky pěkný vejlupci. Skvělé určitě bude, pokud budou mít pocit, že se tady mohou nějak uplatnit, něco se naučit, s něčím pomoct. Anebo se vyřádit v nějakém sportu.

 

Už nepaušalizovat

Myslíte, že se u nás rozšířený skeptický pohled na uprchlíky touto zkušeností promění a už to tak zůstane?

Myslím, že tato zkušenost je pro nás k nezaplacení. Zní to blbě, ale je to tak. Velmi bude ale do budoucna záležet na tom, jak se necháme ovlivnit médii, internetem a čeho se budeme ochotní za tuto solidaritu, která nás nyní naplňuje, vzdát. Myslím tím zdražování a nepohodlí. Je ale hezké vidět, jak lidé, kteří pomáhají, ožívají. Dělají něco smysluplného, a to i navzdory těžkostem, které to s sebou přináší.

 

Dokážete si tedy představit, že někdy v budoucnu stejně jako Ukrajincům dokážeme nabídnout pomoc například i lidem ze Sýrie?

Myslím si, že se pohled na uprchlíky mění. Musíme si ale dávat pozor na to, že když má člověk strach a problémy, tak často hledá viníka, hledá nějakého nepřítele. Doufám, že po této zkušenosti s uprchlíky z Ukrajiny si můžeme říct, že už nechceme paušalizovat. Že už nebudeme věřit šíření zpráv na internetu o hromadném nebezpečí kriminálníků, muslimů a podobně. Místo toho uvidíme jednotlivé příběhy uprchlíků, a bude jedno, odkud jsou.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement