Ladislav Zibura: Občas si připadám ztracenej

Tak tedy třicetiny, gratuluju. Chceš si zabilancovat?

Snad ani ne. Každý řeší, kolik je mu let, ale jen málokdo, v kolika umře – což je přitom důležitý úplně stejně. Třicítka nevypovídá vůbec nic o tom, v jaké jsi části života, takže ji moc neprožívám a spíš se snažím chovat tak, abych si prodloužil kvalitní život

 

Všiml jsem si, sportuješ.

Jen trochu.

Ale na rozhovor jsi přišel z pétanquu; což je sport, který mi k tobě perfektně pasuje.

Hm. Ohledně vztahu ke sportu ti nejdřív řeknu aktuální zábavnej příběh. S mojí dívkou jsme se jedno květnové pondělí procházeli kolem Týnského chrámu, došli na náměstíčko s hospodou, u které stála tabule s nápisem UZAVŘENÁ SPOLEČNOST. Na zahrádce se bavila parta deseti nápadných, mladých a hezkých chlapů, z nichž jeden dokouřil a odcvrnkl vajgl tak elegantně, že mě trefil do nohy.

Propálil ti kalhoty?

Měl jsem kraťasy, nic se nestalo. Chlap mávl rukou, že se omlouvá, já mávl na něj, ale když jsme ušli pět kroků, probudil se ve mně syn svého otce, pedagoga, tak jsem se otočil na patě, že mu trochu promluvím do duše. Anglicky říkám: „Vím, že jsi tady na návštěvě, vítej, ale v téhle zemi máme věc, kterou u vás asi neznáte, říkáme jí popelník; díky tomu nejsou ulice plný vajglů...“

Ty seš!

Hroznej, vím. Obávám se, že ve stáří budu nesnesitelnej, ale zatím se v takových situacích bavím a mám pocit, že když mě někdo trefí vajglem, získávám k tomuto typu zábavy mandát. Sympaťák se ještě jednou anglicky omluvil a já druhý den ráno otevřel zpravodajství, kde vidím článek: „Hokejky táhly Prahou, podívejte se na fotky z oslav české hokejové reprezentace.“ Ty fotky mi byly nepříjemně povědomé – prostě jsem anglicky vyškolil nějakého Pastrňáka nebo koho, jak se má správně chovat v Praze.

 

Co ten tvůj pétanque?

To není žádné velké téma, taky jenom zábava. Zaregistroval jsem se u kamaráda v nymburském týmu a turnaj hrál jen dvakrát, i když hned napoprvé to bylo mistrovství republiky, kde jsem prohrál všechno, co šlo. Spíš se věnuju běhání, a jestli si mám něco u příležitosti třicetin předsevzít, tak asi zvládnutí maratonu příští rok. Bohužel jsem hrozná lopata a v ničem nemám dobrou techniku, což mě limituje dejme tomu při plavání, tenisu nebo při fotbale; ale kvůli netechnickému běhání se jenom o trochu víc namáhám, zbytečně došlapuju na paty. Na druhou stranu těžím z toho, že mám od přírody slušnou kapacitu plic. Vyloženě rád běhám při svých cestách – když máš s sebou běžecké boty, za hodinku poznáš deset kilometrů v okolí, a navíc vypadáš jako místní, což je pocit, který mám odjakživa rád.

 

Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:

 

Za kolik bys ten maraton rád zvládl?

Párkrát jsem zatím běžel půlku, nejrychleji za nějakých 1:47, ale naštěstí nejsem moc soutěživej. Respektive sám sebe bych překonával rád, jenom to nesmí být sebezničující. Buddhisté říkají něco v tom smyslu, že není hříchem porušit svá pravidla, ale hříchem by bylo, kdyby sis to pak vyčítal; když už pravidla porušuješ, máš si to užít, tím se řídím. Pořád mám rád mejdany; jednou začas si dát cigáro; usínat v pět ráno... A na druhý den si hezky zaběhat.

 

Jihočeská tradice incestu

Tak jaká ta tvoje aktuální třicítka je?

Každý věk podle mě přináší unikátní příležitosti...

 

Když je ti třeba patnáct, jaké?

Máš dost času na čtení knížek pod lavicí během předmětů, které tě moc nebaví, nebo při zbytečně dlouhých dovolených s rodiči.

 

A ve dvaceti?

Když studuješ vysokou školu, je to čas mejdanů a poznávání zajímavých lidí, navíc si klidně až do třiceti můžeš užívat svobodného cestování například stopem – všem okolo je to sympatické. No, a po třicítce podle mě přichází čas rodiny, což by mělo být mé příští dobrodružství. Mám pocit, že ty večírky se už přece jen trochu opakují, i když je miluju. A pořád jsem rád za všechno to svobodné cestování, ale vím, že dnes už by se mi moc nechtělo procházet kus Číny pěšky.

 

Proč ne?

Možná jsem pohodlnější, ale spíš by mi připadalo, že to není efektivně strávených pět týdnů – zvlášť když Číňanům nerozumím ani slovo. Teď se prostě začínám těšit na etapu rodičovství, cítím se být připravenej. Když člověk vytěží každou etapu svého věku na maximum, vyhne se podle mě stereotypu a ve výsledku má pocit, že žije dlouho.

 

Už zase jsi dospěl k pěknému morálnímu ponaučení, Láďo. Řekni mi – ukradl jsi někdy něco?

Jen jednou v životě, abych si to vyzkoušel, krabičku kondomů... Ale jak jsou mí rodiče učitelé a chtěli ze mě vychovat prototyp slušného člověka, asi v patnácti jsem se vzepřel a začal jim ve všem lhát, což mi dlouho vydrželo. Jakoukoli otázku položili, odpovědí byla lež – třeba i na to, co bylo k obědu ve škole. Naučil jsem se s kamennou tváří říkat nepravdy, což dnes nedělám často, protože by mě nakonec určitě zradila má horší paměť. Rád si ale dělám z lidí srandu.

 

Jakou třeba?

Turistům třeba s oblibou nakecávám úplný hovadiny. Loni v říjnu jsem podruhé, přesně po deseti letech, putoval pěšky do Santiaga – příští rok snad o tom vydám knížku. V době covidových opatření tam byla spousta Američanů, kteří chtěli poznat Evropu a nepodstupovat každý druhý den v jiné zemi testy, takže putovali jen po Španělsku. A protože Američané mají historické máslo na hlavě, snad až příliš se snaží respektovat a neurážet jiné kultury; čehož jsem zneužíval.

 

Co jsi jim nakecal?

Tak například jsem tvrdil, že pocházím z tradičního regionu jižní Čechy, který je na seznamu historického dědictví UNESCO pro svou tradici incestu a sňatků mezi sourozenci. Vyprávěl jsem, jak k nám jezdívají čínští turisté a cíleně navštěvují rodiny, kde spolu sestra s bratrem mají děti, pořád jsem to rozváděl, čekal, kdy se začnou smát. Ale kývali hlavou, a někteří dokonce slibovali, že se teda taky přijedou podívat.

 

Co když opravdu přijedou?!

Snad ne. Vysvětlil jsem jim, že na ty děti není hezký pohled, protože mají různé vývojové vady... Podobná nutkání bájit mívám i tehdy, když mi přijde nesmyslná nabídka – jedna loterijní společnost například nabízela, jestli pro ni nechci dělat reklamu na stírací losy ke Dni matek. Přišlo mi to natolik obskurní, že jsem napsal: „Moc rád bych do toho šel, občas si taky protočím bedničky, ale v rodině se nám stala nemilá věc – můj otec prohrál v kurzovém sázení barák, takže právě řešíme jeho zbavení svéprávnosti plus vyhlášení osobního bankrotu, a dokud to nezvládneme, loterie jsou citlivým tématem…“ Úplně zbožňuju, když to lidé vezmou vážně, a stejně tak zbožňuju, když si někdo udělá srandu ze mě. Tuhle jsem například zjistil, že mám profil na Wikipedii a na jeho konci zmínku o tom, že v současnosti pracuju na sbírce poezie jménem „Ty oči má po mně“ a časosběrném dokumentu „Už je čas jít“. To byl tak dobrej vtip!

Cestuješ někdy i se svou přítelkyní?

S Karolínou? Jasně, rád, třeba koncem loňského roku jsme spolu byli v Íránu.

A krása?

Ne. Snad vůbec nic se nám tam nepovedlo. Přijeli jsme v době, kdy začal Írán po roce a půl vydávat víza, byli jsme jedni z prvních osamocených turistů. A ano, člověk je v první chvíli nadšený z té exkluzivity, že má cizí zemi sám pro sebe, ale vzápětí si uvědomíš, co to znamená. V Íránu už tou dobou zkrachovala velká část turistické infrastruktury, takže jsme bloudili s mobilem a nacházeli zavřené hotely, muzea, podniky, všechno. Navíc čím jsem starší, tím citlivěji vnímám lidská práva, což bude asi tím, že mám v okolí lidi, kterých se jejich porušování přímo dotýká...

 

Třeba?

Třeba znám několik holek, které byly znásilněné – najednou mám téma ženských práv dost personifikované. V Íránu cítíš na každém kroku přítomnost kamer, připadal jsem si mnohem míň svobodně než v Číně. S mojí holkou se skoro nikdo nebavil, protože to není zvykem, a ve mně převládla tíseň z totalitní země, což sem tam nějaká ta hezká památka nezachránila. Nicméně uznávám, že to je individuální. Každý se nadchne pro jiné místo, pro jinou zemi. Já si třeba vlastně docela iracionálně zamiloval Nepál, což ostatní cestovatelé asi pochopí, ale pak třeba i Athény, což je město, které moc fanoušků nemá. A moc dobře vím, že na Írán spousta cestovatelů – na rozdíl ode mě – nedá dopustit.

 

Jak Írán zvládala Karolína?

Ona je odvážná, fakt ji obdivuju – nejkonstruktivnější, nejpohotovější a nejchytřejší člověk, jakého znám.

 

Co dělá?

Učitelku francouzštiny na střední škole. V tom Íránu jsme si potvrdili, že spolu fungujeme v krizových situacích – v Praze můžeš s holkou pět let chodit do divadel nebo krmit labutě, ale nepostaví tě to před pořádnou zkoušku. Karolína si například v Íránu zlomila ruku, a to na sopečném ostrově uprostřed rozbouřeného moře, kvůli kterému neplul trajekt. Ruka natejkala, tak jsem zavolal kamarádovi, lékaři Tomáši Šebkovi, který přes kameru v telefonu odhadl rozsah zranění a řekl, že na to musíme dát dlahu. Na ostrově nic vhodného nebylo, tak jsem ji udělal z izolace na potrubí, a když jsme se nazítří konečně dostali do nemocnice, znovu mi došlo, že se ke Karolíně chovají občas až neurvale – že to má coby žena v Íránu složitější.

 

Třikrát delší toaleta

Co kromě maratonu bys chtěl zvládnout v dekádě mezi třicítkou a čtyřicítkou?

Fakt nevím. Cestovatelsky možná objet svět ve stylu Willyho Foga; o čemž sní kdekdo... Těžko říct, občas si teď vlastně přijdu ztracenej. Každou chvíli jsem s něčím konfrontovaný prvně. Když například koupíš auto, prvně řešíš technickou; když máš byt, tak prvně řešíš, jestli a jak ho pronajímat; poprvé řešíš i téma zplození potomka... Ve čtyřiceti to už určitě bude lepší, ale v tuhle chvíli namísto nějakého plánování přijímám jednu za druhou výzvy, u kterých se často ani nemám pořádně s kým poradit.

 

Vždyť se ptej!

No to víš, že se tě hned zeptám: Jak třeba řešíš s dětmi jejich čas strávený u mobilu? Kolik jim ho povolíš?

 

Když v něm nesledují hlouposti, tak hodně.

Tohle mě fakt zajímá, protože vztah k mobilu řeším pořád i sám u sebe. Při loňské pouti do Santiaga jsem měl první týden zvláštní pocit, že jsou dny mnohem delší než obvykle a že se na všechno nezvykle dobře soustředím. Přemýšlel jsem, čím to je, a nakonec mi došlo: přece tím, že vůbec nekoukám do mobilu. Asi jsem na něm lehce závislej, protože když nevím, co dělat, mobil bývá po ruce vždycky. Tak jsem si letos stanovil pravidlo, že ho můžu otevřít jen tehdy, když jdu na záchod, nemůžu usnout nebo když jedu tramvají a nemám se s kým bavit. Už ho ale nevytahuju, když jsem mezi jinými lidmi.

 

Takže se teď vždycky těšíš na záchod?

Jo, všechno mi tam trvá třikrát dýl než dřív, stal se z toho rituál. Moje chvilka, během níž se pročítám zbytečnostmi.

 

 

 

Bál ses v dobách covidových omezení, že bez svých cestovatelských přednášek přijdeš o všechny úspory?

Nebál. Naštěstí mám ještě knížky, které se pořád prodávaly dobře. Navíc jsem vyrostl ve skromných poměrech, učitelé si v devadesátkách nežili kdovíjak skvěle. Takže jsem zvyklý víc vydělávat než utrácet a něco jsem měl našetřeno.

 

Nezasáhla tě ta dlouhá období zákazů všeho možného mentálně?

Ani to moc ne, nehroutil jsem se. Dokonce jsem přijal i tu občasnou nemožnost cestovat, protože pro mě cestování není naprostou vášní, nechci mu zasvětit život. Je to jen koníček, saturující moji zvědavost, na cestách se kolem mě vyskytují pozoruhodní lidé a nečekané zážitky – ale nefixuju se na to. Znám spoustu lidí, kteří cestování prožívají mnohem víc, ale podle mě jsou to často takoví, kteří se pořádně nemají kam vracet.

 

Jak to myslíš?

Řekl bych, že když se ti na cestách stýská, děje se to nejlepší, co tě mohlo potkat – protože to znamená, že se máš kam vracet... Když ke konci svatojakubské pouti přijdeš do Finistery, kterou středověcí poutníci považovali za konec světa, je tam zvláštní hipísácký bar, ze kterého sleduješ západ slunce nad oceánem, a s tebou jsou tam postarší, vyhublí hipíci, řada z nich zjevně na drogách. Často jsou to lidé, kteří se z poutě jaksi nemají kam vrátit. Někteří z nich pak ještě týdny přespávají v patře nad barem a živoří.

 

Až budeš o pouti do Compostely psát knížku, využiješ fakt, že jsi ji šel vlastně dvakrát a s desetiletým rozestupem?

Rozhodně, to mi na tom právě připadá úžasný. Po takové době řešíš situace jinak a dochází ti, že ses diametrálně změnil. Poprvé jsem tam slavil devatenácté narozeniny a zvládal padesát kilometrů denně. Ostatní říkali, že jsem blázen, ať jdu pomaleji, a mě bavilo, že mi to říkají... No, a v devětadvaceti jsem už přicházel do cíle jako poslední, protože jsem ráno vstával, až když mě vyhazovala uklízečka, a cestou vysedával po kavárnách. Řada lidí myslela, že jsem slabej, protože přicházím na ubytovnu až večer, a já jim to nevymlouval. Ale v duchu jsem věděl, že dělám dobře.

 

Proč?

Protože jsem se díky tomu přidával k poutníkům starším a starým, takže pomalejším a nejzajímavějším. Takové porovnávání ti skvěle nastavuje zrcadlo – stejně jako listování vlastními starými knížkami.

 

Co si říkáš, když čteš svou prvotinu o cestě do Jeruzaléma?

Nečtu ji nikdy moc dlouho, protože mě irituje. Mám radost, že jsem se od té doby změnil, na druhou stranu je v ní zakonzervovaný kus života, do kterého se můžu zpětně podívat; a který mi jasně naznačuje, že ve čtyřiceti budu určitě uvažovat zase úplně jinak než teď ve třiceti.

 

Čím tě vlastně jeruzalémská pouť tolik irituje?

Přijde mi taková... přechytračená. Byl jsem tehdy okouzlený tím, jak pohostinné potkávám na Východě lidi, a zaměřil se na to snad až příliš. Pořád jsem vyzdvihoval, jak mě lidé zvou k sobě domů, kde dostávám zadarmo najíst, zpětně to působí, že jsem je trochu vyžíral. Dnes to dělám obráceně: snažím se svým hostitelům něco zaplatit, na cestách po chudších zemích utrácet... Přes celé jaro jsem měl ve svém vršovickém bytě ubytovanou ukrajinskou rodinu a bral to tak, že až teď konečně splácím světu za všechny ty lidi, kteří mě u sebe nechávali přespat na cestách. Mám pocit, že se tím uzavřel jeden kruh.