David Žbirka. Tati, všetko dokončím

Post Image

David Žbirka. Tati, všetko dokončím

Play icon
18 minut

foto Tomáš Binter

Když v listopadu zemřel Meky Žbirka, hodně jsem myslel na jeho sedmadvacetiletého syna Davida – poznali jsme se před pár lety nad pivem v Londýně, kde žije a dělá muziku. Po pohřbu jsem mu nabídl rozhovor, ale David letěl na tři týdny do Spojených států. Až na Vánoce jsme se v Praze sešli: „Každou chvíli beru do ruky telefon,“ začal své vyprávění, „protože mám chuť tátovi něco říct.“

Nakolik se ti, Davide, změnil v listopadu život?

Strašně moc. Uvědomuju si to třeba v situacích, kdy objevím dobrou muziku, vyjde zajímavá deska nebo mě zaujme hudební dokument. „Jdu volat tátovi,“ napadá mě automaticky, „řeknu mu o tom!“ Načež mi dojde, že neznám aktuální číslo.

Kdy třeba se to stalo?

Koncem listopadu vyšel osmihodinový dokument o Beatles jménem Get Back, který je o nahrávání desky Let It Be, a táta by podle mě dlouho rozdýchával, jak podrobně vidí do toho kreativního procesu. Beatles jsou v dokumentu velmi lidští, přirození a sledovat třeba Paula McCartneyho, jak z mumlání a jedné noty na basu buduje píseň Get Back, z toho by byl táta hotovej. Samozřejmě můžu ten film vychválit a doporučit spoustě dalších lidí, ale on by byl vždycky první. Stejně tak byl mezi prvními, komu jsem doporučoval hudební novinky.

Myslíš, že o to upřímně stál?

Táta sice celý život poslouchal Beatles a rád o nich mluvil, ale rozhodně nezamrzl v šedesátých letech. Když jsem vyrůstal, tvořil cédéčka s vlastními výběry písní, které považoval za zásadní v každé dekádě od padesátých do devadesátých let, a tyhle výběry nám pouštěl v autě, protože to považoval za základní vzdělání.

Čili takhle jsi nasával taky Rolling Stones, Doors…

… Kinks, Cream a tak dále. Ze sedmdesátek třeba Zeppeliny, Bowieho, Sex Pistols a Clash, z osmdesátek The Cure, Depeche Mode, Eurythmics, z devadesátek Nirvanu… Táta se orientoval až do konce: vzpomínám, jak před pár lety vyšel debut Billie Eilish a on ve svém vlastním rozhlasovém pořadu musel bojovat o to, aby ji mohl pustit – na některé kolegy to asi působilo jako temná alternativní hudba. Táta měl výhodu, že rád a rutinně procházel anglickou i americkou hitparádou; systematicky si poslechl snad všechno v první stovce.

Stávalo se, že jste se hudebně neshodli?

V pubertě jsem byl dost emo a poslouchal třeba hardcore nebo metalcore, prostě kapely, které spíš řvou, než zpívají. On se sice většinou pousmál, ale zároveň uznal, jak jsou ti muzikanti vyhraní, jak jim to šlape nebo jakou má výsledek energii.

Nepřipadala ti tehdy tátova tvorba trapná?

Podpořte Reportér sdílením článku