David Žbirka. Tati, všetko dokončím

Lidé

Když v listopadu zemřel Meky Žbirka, hodně jsem myslel na jeho sedmadvacetiletého syna Davida – poznali jsme se před pár lety nad pivem v Londýně, kde žije a dělá muziku. Po pohřbu jsem mu nabídl rozhovor, ale David letěl na tři týdny do Spojených států. Až na Vánoce jsme se v Praze sešli: „Každou chvíli beru do ruky telefon,“ začal své vyprávění, „protože mám chuť tátovi něco říct.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Nakolik se ti, Davide, změnil v listopadu život?

Strašně moc. Uvědomuju si to třeba v situacích, kdy objevím dobrou muziku, vyjde zajímavá deska nebo mě zaujme hudební dokument. „Jdu volat tátovi,“ napadá mě automaticky, „řeknu mu o tom!“ Načež mi dojde, že neznám aktuální číslo.

 

Kdy třeba se to stalo?

Koncem listopadu vyšel osmihodinový dokument o Beatles jménem Get Back, který je o nahrávání desky Let It Be, a táta by podle mě dlouho rozdýchával, jak podrobně vidí do toho kreativního procesu. Beatles jsou v dokumentu velmi lidští, přirození a sledovat třeba Paula McCartneyho, jak z mumlání a jedné noty na basu buduje píseň Get Back, z toho by byl táta hotovej. Samozřejmě můžu ten film vychválit a doporučit spoustě dalších lidí, ale on by byl vždycky první. Stejně tak byl mezi prvními, komu jsem doporučoval hudební novinky.

 

Myslíš, že o to upřímně stál?

Táta sice celý život poslouchal Beatles a rád o nich mluvil, ale rozhodně nezamrzl v šedesátých letech. Když jsem vyrůstal, tvořil cédéčka s vlastními výběry písní, které považoval za zásadní v každé dekádě od padesátých do devadesátých let, a tyhle výběry nám pouštěl v autě, protože to považoval za základní vzdělání.

 

 

Čili takhle jsi nasával taky Rolling Stones, Doors...

... Kinks, Cream a tak dále. Ze sedmdesátek třeba Zeppeliny, Bowieho, Sex Pistols a Clash, z osmdesátek The Cure, Depeche Mode, Eurythmics, z devadesátek Nirvanu... Táta se orientoval až do konce: vzpomínám, jak před pár lety vyšel debut Billie Eilish a on ve svém vlastním rozhlasovém pořadu musel bojovat o to, aby ji mohl pustit – na některé kolegy to asi působilo jako temná alternativní hudba. Táta měl výhodu, že rád a rutinně procházel anglickou i americkou hitparádou; systematicky si poslechl snad všechno v první stovce.

 

Stávalo se, že jste se hudebně neshodli?

V pubertě jsem byl dost emo a poslouchal třeba hardcore nebo metalcore, prostě kapely, které spíš řvou, než zpívají. On se sice většinou pousmál, ale zároveň uznal, jak jsou ti muzikanti vyhraní, jak jim to šlape nebo jakou má výsledek energii.

 

Nepřipadala ti tehdy tátova tvorba trapná?

Jako patnáctiletý jsem si ji dobrovolně nepouštěl, ale trapná určitě ne – a všechno se změnilo, když mi bylo sedmnáct. Tehdy jsem si oblíbil osmdesátkový synthpop, dejme tomu právě ty Depešáky, The Cure nebo New Order, a došlo mi, že táta v osmdesátých letech obdivoval totéž; v dobrém slova smyslu se nechával inspirovat. Tehdy natočil tři alba, která jsem si najednou pouštěl pořád dokola: Nemoderný chalan, Chlapec z ulice a Zlomky poznania. Takže od téhle doby jsem už byl upřímným fanouškem.

 

S Beckem na baru

Hned po tátově pohřbu jsi odletěl do Los Angeles. Byl to dobrý nápad?

Byl – a taky práce. Šlo o dlouho plánované, kvůli covidu přeložené miniturné s mým australským kamarádem Gabem Winterfieldem a jeho projektem Golf Alpha Bravo. Pomohlo mi, že v tom smutným období můžu odletět do úplně jiného a – co si budeme povídat – taky teplejšího prostředí. Zimní Londýn není, podobně jako Praha, nejpřívětivějším místem planety, a my strávili tři týdny v Los Angeles, odkud jsme si jenom odskočili zahrát do New Yorku a San Diega. Nemusel jsem se plácat v truchlení, rovnou jsem hrál, něco dělal, a navíc v Americe, kterou jsem měl vždycky strašně rád.

 

Od dětství?

Určitě. Jako kluk jsem občas chtěl nějakou vychytanou hračku, ale naši řekli, že takovou mají jen v Americe, tak jsem měl pocit, že v Americe je všechno lepší a dřív. Jednou tam hrál táta pro krajany, letěli i s mámou a já si objednal velkého robota, který sbírá věci po místnosti – koupili mi ho v obchodě Toys „R“ Us na Time Square, to bylo radosti! Ještě pořád ho máme tady v Praze doma; zajímalo by mě, jestli funguje.

 

Proč tě do Států nevzali taky?

Na další štaci pro krajany nás se ségrou vzali, hned mě ohromily třeba mrakodrapy na Manhattanu. To víš, miloval jsem Spider-Mana...

 

Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses do USA odstěhoval?

Přemýšlel. Třeba už proto, že jsem posluchačsky vyrůstal na Green Day nebo Blink-182, což je snad nejameričtější druh hudby, jaký si dovedu pro svou generaci představit.

 

Ale?

Ale vždycky mě odrazovala ta dálka a drahé letenky – Londýn se třeba od New Yorku zase tolik neliší, navíc tam žila tátova rodina a do Prahy to jsou necelé dvě hodiny letadlem.

 

Před Vánoci jsi koncertoval s kamarádem Gabem a jeho Golf Alpha Bravo. Co je to za kluka?

Gab je známý hlavně v rodné Austrálii, kde měl poměrně úspěšnou kapelu Jagwar Ma. Přesídlili do Londýna a tam jsem ho potkal, protože bydlel hned za rohem ve čtvrti Muswell Hill. Když zakládal nový projekt Golf Alpha Bravo, pozval si mě jako bubeníka – a když to umožňuje covidová situace, zve mě pořád, ačkoli se přestěhoval do L. A.

 

Jak takové koncerty vypadají?

Kluby. Někdy přijde dvě stě, jindy pět set lidí.

 

Jsou to mejdany?

Kdovíjak divoké a do svítání ne, nikdo z nás není Keith Richards, ale na pár drinků zajdeme a mám teď čerstvě milou vzpomínku. V L. A. kousek od Gaba bydlí Beck, několikanásobný držitel Grammy, oba chodí do stejného baru, takže jsme tam Becka jeden pátek potkali a aspoň se pozdravili.

 

Posloucháš ho?

Jasně, hlavně jeho desky Mellow Gold a Odelay považuju za vynikající.

 

A nenapadlo tě v tu chvíli, že někdy i náhodné setkání v baru může znamenat veliký posun v kariéře?

Jako že by se mnou Beck chtěl začít pracovat? To ne, jsem realista. Posunout se můžu klidně díky Gabovi, který je cílevědomý, a mně lichotí, že si nenašel stálého bubeníka v L. A., což by pro něj teď bylo mnohem snadnější... Nemám pocit, že by visel ve vzduchu zásadní posun v mé kariéře, ale věřím, že postupuju správným směrem.

 

To znamená jakým?

Problémem cizinců, kteří chtějí prorazit v Americe nebo Anglii, je podle mě fakt, že kolikrát nevydrží dostatečně dlouho a nejsou trpěliví na to, aby si mezi muzikanty vytvořili svou skupinu šikovných kamarádů. Přinejmenším tohle se mi snad už povedlo.

 

Jak dlouho v Londýně žiješ?

Osm let, takže si tam už připadám doma. V Praze taky, samozřejmě, ale třeba co se týče hudební scény, mnohem líp se orientuju v té britské.

 

Poslední tři slova

Myslíš, že se po tátově smrti mění tvoje priority?

Na hudbě mi záleží pořád stejně a cíle se nemění – dělat ji co nejlépe a nejúspěšněji. Táta by rozhodně nechtěl, aby se v tomhle ohledu něco změnilo... V rámci hudby je teď prioritou dokončení tátovy poslední desky po produkční stránce a k tomu dlouhodobě můj sólový projekt Sunnbrella.

 

Proč tě láká sólová dráha?

Do Londýna jsem se stěhoval jako v první řadě bubeník, který se tam chce uplatnit v dobré kapele, ale to byl naivní přístup. Ideální kapelu jsem nenacházel, tak jsem si začal dělat demonahrávky sám, všechny nástroje i zpěv. Teprve na základě toho jsem se postupně seznámil s dobrými muzikanty a dostával nabídky do kapel. Hodně jsem s nimi koncertoval, ale přišel covid a já se logicky musel vrátit k Sunnbrelle – natočil jsem první album, které teď roku 2022 vyjde.

 

Stejně jako poslední deska tátova?

Přesně tak, ta by měla vyjít někdy koncem jara nebo začátkem léta. A to je teď opravdu priorita nejvyšší, protože tátovi to nesmím pokazit.

 

Tvoji sólovku táta slyšel?

Celou bohužel ne, jen čtyři songy. Chtěl jsem mu pouštět až hotové věci, aby dělaly správný dojem, a nějak si nepřipouštěl, že bychom nemuseli stihnout všechno.

 

Máš pocit, že jste si spolu některé věci nedořekli?

Co se týče osobních věcí, tak ne, ale určitě co se týče muziky: jak říkám, ten dokument Get Back jsem si okamžitě pustil asi i proto, abych ho viděl a nastudoval tak trochu za něj. Mrzí mě, že neuslyší celou Sunnbrellu, a samozřejmě ani vlastní album v celé své kráse – protože táta svůj zpěv nahrával do nehotových aranží.

 

Co tě vlastně živí, když se koná tak málo koncertů?

Občas dělám nějaká videa, protože jsem v Londýně studoval film. Za sebou mám například i pár klipů pro tátu, ale momentálně jsem nejvíc ze všeho zaměstnaný opravdu tím, abych producentsky udělal jeho desku.

 

Jako filmař ambice nemáš?

Ani ne. Moc mě baví třeba střih, ale kariéru nějakého důležitého pana režiséra ne. Ještě tak klipy, to jo, ale i tak je pro mě práce na place stresová, protože na režisérovi všechno stojí, to on musí odpovídat na všechny otázky; a to ani nemluvím o tom, že se na každém natáčení vždycky něco posere...

 

A vidíš, teď jsi režisérem tátovy desky.

S tím, že ji budu celou produkovat, jsem nikdy nepočítal.

 

Kolikrát v minulosti jste s tátou spolupracovali?

Hudebně skoro nikdy. Jako kluk jsem si s ním párkrát zahrál jednorázově – když mi bylo asi devět, na tátův koncert do Lucerny měla coby zvláštní host přijet Marika Gombitová, ale na poslední chvíli nemohla, tak táta navrhl, abych zabubnoval Cestu zakázanou rýchlosťou – paradoxně jsem ji hrál dost pomalu.

 

Měl jsi nervy?

Naopak, bral jsem to jako samozřejmost – dnes bych měl trému mnohem větší. Od raného dětství mi připadalo jako hotová věc, že jsem bubeník. Vždycky jsem měl nějakou dětskou sadu, a když mi bylo sedm, David Koller vybral opravdové bicí, které mi dali rodiče k Vánocům. Snad do sedmnácti mi nedošlo, že občas musím dělat třeba i nějaká cvičení s metronomem, abych se zlepšoval, takže jsem víceméně samouk, ale nevadí... Po Lucerně jsem si s tátovou kapelou ještě párkrát zahrál, později mu režíroval ty tři nebo čtyři klipy, a když točil zatím poslední desku v Abbey Road, stavil jsem se a nabídl pár produkčních nápadů u dvou songů. Což je vlastně všechno.

 

Tak jak se stalo, že máš definitivně poslední desku celou na starost?

Náhodou. Táta sice původně chtěl, abych si zkusil udělat demoverze pár jeho písní, ale to ještě určitě nepočítal s tím, že desku vyprodukuju celou. Já udělal jednu nahrávku, která se líbila, pak druhou, třetí, a v tu chvíli se pro mě asi rozhodl.

 

Jakým stylem ty nahrávky vznikaly?

Posílal mi svůj zpěv buď s klavírem, nebo kytarou, ale už bylo jasné, co je sloka, co refrén a jak zní melodie. Na mně bylo vymyslet, kterým směrem půjde hudební aranže.

 

Nehrozilo, že to pojmeš příliš moderně?

Táta to moderně chtěl. On byl ten typ, co se po nějaké době začne nudit, a chtěl změnit sound.

 

Takže konzervativní fanoušci můžou být překvapení?

Někteří asi můžou, ale tím se táta nikdy nenechával omezovat. Například v osmdesátých letech část fanoušků ztratil, když změnil image – nechtěl už být usměvavým slušňákem v brýlích, který zpívá krásné věci typu Biely kvet. Sundal brýle, oblékl se moderněji, začal hrát temnější songy o temnějších věcech, co někdy měly až studený sound... I u zvukově tanečnější desky Modry album cítil před dvaceti lety nedůvěru od důležitých lidí v okolí a dalo mu dost práce, než je přesvědčil, že by píseň Čo bolí, to prebolí mohla fungovat jako singl a klip.

 

Jak by jeho poslední deska měla v ideálním případě znít?

Nechceme kopírovat rádiové trendy – cílem je, aby album znělo aktuálně a pořád to byl Meky. Výhodou je, že táta všechny mé demonahrávky slyšel a líbily se mu, schválil je, takže už můžeme řešit jen detaily: Je tam dost zpěvu? Není příliš zkreslená kytara, kopák moc nahlas?

 

Kde vlastně desku dokončuješ?

Tátovy zpěvy jsme nahráli v Praze, ale jinak mám svoje ministudio v Londýně, a když je třeba, pronajmu si tam i velké – v první řadě severolondýnské studio Konk, které si počátkem sedmdesátých let vybudovala kapela The Kinks, tátova velká srdcovka. Rád je měl mimo jiné i proto, že pocházejí z Muswell Hill, odkud pocházela jeho rodina a kde teď žiju i já.

 

Potkáváš občas někoho z The Kinks?

Zpěvák Ray Davies nedaleko pořád bydlí a do studia chodí. Osobně se neznáme, ale když jsem v tom studiu natáčel s postpunkovou kapelou Human Pet, náš kytarista nahrával docela agresivní riffy a Ray Davies se prý zašel zeptat producenta, kdo to tam hraje. Když slyšel, že Human Pet, řekl „jejich kytarista je Manic Man“, což vnímáme jako kompliment.

 

Tátovy nové písně musíš poslouchat pořád dokolečka. Nezískávají občas po jeho smrti nový význam?

Občas. Nerad bych kolem toho vytvářel mytologii, jako když zemřel David Bowie a přijetí jeho poslední desky bylo postavené na tom, že umíral – takhle tátovo album nepojímáme. Je tam třeba zhudebněná báseň Posledné veci, což je jen náhoda, ale nový význam najednou získala. Každopádně drtivou většinu písní jsme nahráli v normálním stavu a rozhodně nás nedrtilo očekávání, že by se něco strašného mělo stát.

 

Stihl táta nazpívat všechno?

Všechno. A dobře. Jsou tam i momenty, kdy mě zpěv na demu nadchl takovým způsobem, že ho snad ani nebudu upravovat.

 

Kdy jste natáčeli naposledy?

Na přelomu října a listopadu, nějakých deset dnů před jeho smrtí. A hlas měl v naprosté pohodě, jako vždycky – i v nemocnici si pak ještě pro radost zpíval Beatles, čili v tomhle ohledu to bylo opravdu normální natáčení.

 

A pak?

A pak to byl šok.

 

Co zpětně považuješ za rozlučku?

Jeden zvláštní vzkaz. Táta si vždycky psal poznámky, co je třeba udělat: zavolat producentovi, vyvézt popelnici, koupit nové repráky... A mezi těmihle hesly jsem si v listopadu přečetl i řádek: „David – album (všetko).“ Připadalo mi až vtipný, jak tím zdůraznil své přání, a považuju to za poslední slova, která mi byla určena.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement