Známe se příliš

Názory

Pryč jsou časy, kdy i moc absolutních vladařů byla ve skutečnosti limitována tím, že měli o svých poddaných jen velmi málo informací. Dnešní technologické novinky nabízejí v oboru shromažďování dat o lidech stále více možností. A platí, že čím detailnější znalost jednotlivce, tím snáze na něj najdete páky, můžete ho zostudit či zničit. Tak odpovídá bloger a matematik Marian Kechlibar na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti? „Známe se příliš dobře, respektive něco nás zná příliš dobře,“ píše.

Audio
verze

Výhodná barva na vlasy! – vyskočilo jednoho dne na mobilu mé ženy. Reklama na barvicí prostředky ji pronásledovala asi čtrnáct dní, než se neznámý robot na druhé straně unavil a usoudil, že jí nic neprodá. Jenže moje žena nepotřebuje barvu na vlasy a nikdy ji na svém telefonu nehledala. Jediné, co udělala, bylo to, že s mobilem položeným na stole se o barvení vlasů nějakou chvíli bavila se svou matkou.

Dalo by se to odmávnout jako náhodná shoda okolností, kdybych krátce předtím neměl podobnou zkušenost já. Na posledním předcovidovém vánočním večírku jsem se zapojil do malého kroužku programátorů a řeč přišla na obskurní, velmi vzácný problém, který může v České republice řešit tak pět týmů ročně, jestli vůbec. Po pár minutách vytáhl jeden z nás z kapsy mobil, začal do vyhledávače zadávat „how to“… a Google ochotně doplnil přesně ten obskurní, velmi vzácný problém, o kterém jsme se právě bavili. Majitel mobilu se zapřísahal, že nikdy předtím jej ani nenapadlo něco takového řešit. Uhh… ten výsledný pocit není zrovna příjemný.

Známe se příliš dobře, respektive něco nás zná příliš dobře. V letech 2013–2014 podnikla zaměstnankyně Princetonské univerzity Janet Vertesiová zajímavý pokus: utajit svoje těhotenství před reklamními agenturami. Těhotné ženy jsou prý pro cílenou reklamu extrémně cenným „zbožím“ (proč tam vlastně píšu ty uvozovky?), protože jejich nákupní zvyky se skokově mění, a vyberou-li si například určitou značku plenek, zůstávají jí věrné několik let. Vertesiové se její pokus podařil, ale způsobila si přitom problémy jiného druhu. Tím, že k zakrytí své identity musela využívat různé nástroje typické spíše pro hackery, například anonymní síť Tor, usoudily zase jiné algoritmy, že se její rodina angažuje v nějaké podezřelé, až kriminální činnosti. To znamenalo nepříjemnosti s vydavateli platebních karet, zvýšenou pozornost bank při prověřování transakcí a tak dále.

Je to docela velký rozdíl proti časům Ludvíka XIV., jehož absolutní moc byla ve skutečnosti limitována tím, že ani svoji vlastní zemi pořádně neznal. Takové věci, jako kolik přesně lidí žije ve francouzském království, jak velká část jejich příjmů by se dala zdanit, jaké procento z nich umí číst a psát atd., byly pro krále Slunce podobnou záhadou jako planeta Neptun pro nás, lidi roku 2021. Něco málo o jejím složení víme, ale o žádné detailní znalosti se hovořit nedá.

Knowledge is power, říká jedno anglické přísloví. Původně bylo asi myšleno pozitivně, ve smyslu „učme se a budeme mít snazší život“. Jenže ve skutečnosti je neutrální. Jednak není až tak samozřejmé, kdo tu znalost ve skutečnosti má a chystá se ji aplikovat; předpokládat automaticky, že jste to vy, je přesně ten druh lehkovážného duševního skoku, na kterém si nejeden myslitel nabil svou duševní hubu. Jednak není patrné, jak se ta power, síla, vůbec v praxi použije.

Abychom si půjčili ještě jeden historický příklad: Nizozemsko ve třicátých letech 20. století mělo jeden z nejvyspělejších systémů pro registraci obyvatelstva na světě. Pro nizozemský stát, který stál na pečlivém vybalancování zájmů jednotlivých komunit, byla detailní znalost vlastních obyvatel užitečná. Jenže když do Nizozemska vtrhli nacisté, měli svoji špinavou práci rázem ulehčenou. Ze státní databáze bylo možno vyčíst, kdo je Žid, kdo je míšenec kterého stupně a kde přesně bydlí. Celkem 73 procent nizozemských Židů bylo během války zavražděno v koncentračních táborech, což byl jeden z nejhorších poměrů v západní Evropě. V sousední Belgii s jejími podstatně horšími záznamy to bylo „jenom“ čtyřicet procent.

 

Čím detailnější znalost jednotlivce, tím snáze na něj najdete páky. Jedním z důvodů, proč se dříve (nejenom za Ludvíka XIV.) státy tak snadno uchylovaly k masovým represáliím, byl ten, že nedokázaly identifikovat svoje protivníky jednotlivě. Jemné rozlišení mezi kategoriemi „nesmiřitelný nepřítel“, „nepřítel, který by se za určitých okolností vzdal“, „neutrální, lhostejný jedinec“, „oportunista připravený převléknout kabát“ a „náš skrytý spojenec“ bylo v primitivnějších dobách víceméně nemožné. Papežský legát Arnaud Amal-rik prý křižákům při potlačování albigenských heretiků v jižní Francii doporučil, aby neřešili, kdo je věrný katolík a kdo heretik, ale aby zabili všechny, na které narazí; pánbůh už si je přebere. Dnes bereme tento výrok jako ztělesnění kruté povahy křížových výprav, ale on to byl zároveň logický, byť příšerný důsledek hrubé struktury veřejné správy kolem roku 1200. Asi podobně jako chirurgové při vyříznutí nádoru raději pacientovi vezmou i pořádný kus zdravé okolní tkáně, protože nedokážou s dostatečnou přesností určit, kam až jsou rozesety maligní buňky.

Moderní systémy sledování lidí už tu dostatečnou přesnost mají. Není k tomu nutně zapotřebí digitální techniky, Stasi i StB si vystačily s papírovými kartotékami. Ale jako vždy, i zde slouží počítače a moderní sítě jako zesilovač lidského úsilí. Zatímco za Husákových časů bylo nutno něčí pohyb po městě sledovat osobně za nasazení několika lidí, dnes se dá totéž zařídit automaticky, za pomoci sledování polohy mobilního telefonu nebo kamer rozeznávajících obličeje. A velkou schopností, za kterou by bývalá Stasi i StB daly snad všechno, je možnost provést taková zjištění zpětně, z databáze nasbíraných údajů z dřívějších dob. Boj o „data retention“, jinými slovy o to, jak dlouho jsou operátoři a podobné organizace povinni uchovávat provozní a lokační data o chování svých uživatelů, zuří v EU už více než deset let. V českém případě se za princip preventivního uchovávání dat bohužel postavil i Ústavní soud (2019), a to v rozsahu podstatně větším, než jaký uplatňují jiné evropské státy.

Postih „tvrdou silou“ je ale v současném světě něčím, co by mohlo vyvolat příliš velký odpor. Aspoň v těch jeho částech, které jsou zvyklé na určitou míru osobních svobod. Daleko jednodušší je diskreditace, což si svého času uvědomily i pozdně komunistické státy. I normalizační ČSSR prezentovala disent jako klub zfetovaných chuligánů, alkoholických trosek a zaprodanců cizích mocností, v jejichž blízkosti se přece nemůže pohybovat žádný slušný člověk.

Současná atmosféra na internetu perfektně nahrává právě diskreditaci, navíc částečně outsourcované soukromým firmám. V určité části populace stále žije chtíč po monstrprocesech, a jestliže současná justice těmto chtíčům nechce kráčet vstříc, u sociálních sítí je tomu přesně naopak. Nejhorším rysem „kultury rušení“ (cancel culture) je právě to, jak snadno redukuje člověka a jeho život na jeden neopatrný výrok nebo deset vteřin zachycených kamerou. Před dobami, kdy jsme toho na sebe věděli příliš mnoho, bylo daleko těžší najít na náhodného jedince materiál, který jej znemožní. Dnes je to triviální, a navíc se ztratila rozlišovací schopnost mezi banálním a závažným. Onen špatný vtip či nevhodné gesto, často mnoho let staré, poslouží při zničení pověsti svého autora skoro stejně dobře jako třeba účast na genocidě.

Samozřejmě, první, co člověka napadne při takových úvahách, je, že žádná společnost si nemůže dlouhodobě dovolit plýtvat talentovanými lidmi jen proto, že se určitá vrstva nových Urválků nadchla pro projekt „zničíme všechny, kdo se nám nelíbí“. Ale to je chabá útěcha. Jednak proto, že nemožnost nějakého X zatím nezabránila lidem, aby se o X nepokoušeli až do hořkého konce, jednak proto, že ony i ty lidové Urválky lze nějak dirigovat, třeba i bez jejich souhlasu, a dokonce vědomí. Hledá-li někdo kostlivce ve skříni pana ministra, je nejvyšší čas zjistit, kdy byl své manželce nevěrný nebo kdy si, ach, hrůzo, vzal na sebe tričko s nápisem dnes nepřípustným. Digitální dav má v tomto inteligenci tlupy štěňat honících se za míčkem a nebude příliš zkoumat, proč jim ten míček někdo hodil a proč zrovna tenhle míček a ne nějaký jiný.

A nakonec může mít digitální působení ještě jemnější podobu, než je surová štvanice na sociálních sítích. Představme si dejme tomu stát, ve kterém funguje většinový volební systém. O křeslo poslance se v nějakém obvodě uchází kandidát za stranu Žlutých a kandidátka za stranu Modrých. Šance jsou vyrovnané a vaše firma, říkejme jí třeba Bookface, by ráda pomohla Žlutým. Co je snazší než ukázat ve volební den všem uživatelům, které identifikovala jako příznivce Žlutých, urgentní výzvu „běžte volit!“, kdežto těm Modrým nabídnout reklamu na různé volnočasové aktivity, které se konají bezpečně daleko od volebních místností? A pro jistotu ještě skrýt z jejich vir-tuálních zdí veškeré zmínky o volbách od jiných uživatelů? K posunu celkové bilance o pár set hlasů by to klidně mohlo stačit, a přitom taková aktivita leckde ani není proti zákonu; a i kdyby byla, dokažte, že se něco takového vůbec stalo.

Nicméně digitální svět není v otázce toho, kdy už o sobě víme příliš mnoho, jediný. Na řadu pomalu přichází další obor, o kterém ještě uslyšíme: biologie.

Biologie má za exaktními vědami typu matematiky, informatiky a fyziky pořádné zpoždění. Nedá se to přesně spočítat, ale pár generací to bude. Isaac Newton uměl spočítat pohyby vzdálených kosmických těles, ale nevěděl nic o mikrobiálním původu nemocí. V době, kdy v Los Alamos skládali dohromady první atomovou bombu, byl vitamin C ještě relativně čerstvým objevem. A elektronický počítač ENIAC byl uveden do provozu o sedm let dříve (1946), než vědci zjistili, že DNA má tvar dvojité šroubovice. Pokud toto zpoždění stále ještě existuje, dá se odhadnout, že mezi lety 2020 a 2050 dojde k podobné explozi biotechnologií, jaká nastala v počítačovém světě zhruba mezi lety 1970–2000. Příchod mRNA vakcín a technik pro manipulaci s genomem (CRISPR) na scénu naznačuje, že ta exploze opravdu právě začíná. Otázka je, jak vysoko či hluboko nás svou výbušnou silou vynese.

Sekvencování DNA je ještě jemnějším a intimnějším zásahem do lidského soukromí než analýza toho, kam kdo chodí se svým mobilem. Mobil můžete koneckonců nechat doma nebo jich můžete mít více a na nemanželské zálety si nosit nějaký starý křáp s předplacenou kartou (dokud je nezakážou). DNA si ale každý nosí s sebou a její obsah předurčuje jeho slabosti a silné stránky způsobem, kterému ještě ani úplně nerozumíme. Podle žurnalisty Ronalda Kesslera sbírala ochranka amerického prezidenta Baracka Obamy při zahraničních cestách každý kus nádobí, kterého se dotkl, aby jej vyčistila od stop DNA, jež se na něj zákonitě přenesly. Možnost, že by prezidentova DNA padla do ruky nějakých podezřelých hostitelů, nechtěly Spojené státy riskovat už před deseti lety.

V DNA je toho zapsáno opravdu hodně a podobně hluboké znalosti o těle se dají získat i jinými postupy, například analýzou takzvané metylace DNA, což je jev, který vzniká až v průběhu života. Výzkumníci zabývající se studiem stárnutí zjistili, že vzorky metylace odpovídají skutečnému stavu organismu lépe než chronologický věk, a jsou schopni z nich zhruba předpovědět, za jak dlouho dojde u dotyčného jedince k propuknutí rakoviny, těžkých srdečních nemocí, nebo dokonce k jeho smrti. Dokonalá ta znalost není, ale stejně se z těch vzorků dá vyčíst podstatně více informací než před dvaceti lety. A tato přesnost se bude zvyšovat, podobně jako se zvyšovalo rozlišení počítačových monitorů od rozmazaných CGA a EGA až k dnešním 4K displejům. Co třeba pan Novák, nemá ve své genetice zapsán zvýšený sklon k alkoholismu? Nemohli bychom jej k tomu alkoholismu vhodným způsobem „pošťouchnout“, třeba poslat na něj „kamaráda“, který jej pít naučí? U náhodného Nováka to je asi jedno, ale u Nováka, který by chtěl kandidovat na nějaký vysoký úřad, už by se taková akce mohla vyplatit.

Zdrojem ďábelského dilematu je přitom v tomto případě skutečnost, že biologie a medicína nestudují jemné detaily fungování lidského organismu – genetika, epigenetika, vlivy prostředí – jen z akademických důvodů. Jejich snahou je pomoci lidem, kteří trpí některou z nepřeberného množství chronických nemocí. Důkladné studium lidského organismu nám jednoho dne může přinést osvobození od různých druhů rakoviny, srdečních nemocí, diabetu, alzheimeru, artritidy, degenerativních nemocí, možná i zpomalit stáří jako takové; koneckonců některé živočišné druhy stárnou daleko pomaleji než my a kdo by nechtěl být na světě sto let, kdyby věděl, že mu vyspělá věda zajistí zdravé a nekomplikované stáří? Tyhle možnosti jsou na dosah ruky, ale s nimi i jejich zrcadlové obrazy, horory, které dřív patřily výlučně do sfér dystopické sci-fi.

Protože tam, kde je možno vyrábět jednotlivcům léky na míru, bude možné vyrábět na míru i jedy. Nebo třeba viry, které se budou dobře množit jen v tělech lidí s určitým genem. Umění zákeřné vraždy by tím dostalo novou dimenzi: rozptýlit v metru nebo na ulici látku, která bude pro 999 lidí z tisíce neškodná, ale u vybraného jedince vyvolá těžkou otravu, onemocnění nebo alergický šok, a hned máte o jednoho nepohodlného protivníka míň. Pro určitý typ tyranských vládců je taková technologie splněný sen – a kde jsou ty časy, kdy vědecký náskok měly hlavně demokratické státy.

Ale tenhle vývoj se zastavit nedá a možná by to ani nebylo dobře. Když bratři Wrightové udělali svůj první skok ve dřevěném letadle vlastní výroby, těžko si uměli představit bombardovací kampaně druhé světové války, ale také předivo moderní letecké dopravy, které propojilo svět. Podobně to bude i se skutečností, že o sobě víme příliš mnoho; budou z ní vykvétat květy bílé, černé i krvavé. Ale žádoucí by bylo snažit se tu nejhorší fázi přežít s co nejmenšími škodami.

 

Autor se narodil v Ostravě, vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, jeho oborem byla komutativní algebra s přesahem do kryptografi e. Celý život se zajímá o dějiny, politiku a společenské dění. Přispíval do dnes již neexistujícího placeného internetového čtrnáctideníku 067, zaměřujícího se na dlouhé texty, který spoluzakládal publicista a analytik Petr Koubský. Píše pravidelně pro Echo24 a další média, bloguje na stránce Kechlibar.net. Je autorem série historických knih Zapomenuté příběhy a fikce Krvavé levandule.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama