Signatářem Charty 77 bez svého vědomí

Lidé

Přišel domů a manželka zrovna myla okna. „Na něco jsem se jí zeptal, ale vůbec mi neodpověděla… Tedy jsem pochopil, že jsem něco provedl – byť jsem netušil, co by to mohlo být. Pak mi řekla: Proč jsi mi neřekl, že jsi to podepsal?“ Tomáš Růžička se stal signatářem nejslavnějšího dokumentu tehdejší režimní opozice sice nevědomky, ale neodvolal. A nakonec byl na svůj „zfalšovaný“ podpis hrdý.

Jeho otce pojmenovali po Miroslavu Tyršovi, zakladateli Sokola. On sám získal křestní jméno na počest prezidenta Tomáše G. Masaryka. Z toho je zřejmé, v jaké rodině vyrůstal: vlastenecky orientované, hrdé na nejlepší „syny národa“. Přitom ze strany otcovy matky byla rodina německá…

Tomášův otec Miroslav začal v roce 1918 studovat v Praze filozofii. Ačkoli pocházel z katolické rodiny, přestoupil v této době na evangelickou víru a studia dokončil na evangelické teologické fakultě.

Jeho dívka Jarmila Filipiová pocházela z ryze evangelické rodiny, jejím otcem byl malíř Josef Jaroslav Filipi. Po promoci se manželé Růžičkovi usadili ve Veselí, malé obci na Vysočině, kde Miroslav získal místo faráře. Narodili se jim zde čtyři synové, nejmladší Tomáš v roce 1937.

 

 

Od Němců ke komunismu

Dalším působištěm manželů Růžičkových se staly Třebechovice pod Orebem. Miroslav převzal zdejší evangelickou farnost 1. září 1939 – v den, kdy vypukla druhá světová válka.

V květnu 1945, když nastalo účtování s Němci, si Růžičkovi vzali domů na výpomoc německou dívku. Následný odsun se později stal jedním z životních témat Tomáše Růžičky. „Když mi bylo asi patnáct, vozili nás na brigády do Pošumaví. Viděl jsem rozbité, vykradené vesnice, domy páchly plísní… Hodně to na mě zapůsobilo a začal jsem zjišťovat podrobnosti, jak to vlastně po skončení války bylo.“

V roce 1950 se rodina Růžičkových opět stěhovala, tentokrát do Českých Budějovic. Na tamní gymnázium ho nepřijali – jako syn duchovního neměl šanci.

„Neprožíval jsem to úkorně, protože jsem propadl kouzlu hudby,“ zavzpomínal Tomáš Růžička pro žáky pražské základní školy svaté Voršily. Nastoupil na střední hudební školu, kde se učil na klavír, kontrabas a varhany. Přitom začal studovat na večerním gymnáziu pro pracující – za tichého souhlasu ředitele, který mu po roce umožnil přejít na denní studium.

Mašinerie komunistické propagandy byla tehdy tak všudypřítomná a silná, že jí částečně podlehl i syn duchovního. „Musím se přiznat, a dělám to poprvé v životě, že jsem se i trochu styděl, že táta je farář,“ svěřil se Tomáš Růžička pro sbírku příběhů Paměti národa.

Po maturitě vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK a poté nastoupil do Fyzikálního ústavu Akademie věd, kde se věnoval výzkumu jaderné energie. Pak ale přišel rok 1977 a jeden zapeklitý podpis…

 

 

Důvěryhodnost celé Charty

Signatářem nejslavnějšího dokumentu tehdejší opozice se stal ku­­­riózním způsobem. „Přišel jsem domů z práce a manželka myla okna. Na něco jsem se jí zeptal, ale vůbec mi neodpověděla… Tedy jsem pochopil, že jsem něco provedl – byť jsem netušil, co by to mohlo být.“ Až tehdy zjistil, že na seznamu signatářů Charty je mimo jiné uveden i on: Tomáš Růžička, matematik. „Jenomže já nic nepodepsal,“ dodává.

Jak se tam tedy ocitl? „Herci, muzikanti, výtvarníci tehdy podepisovali takzvanou antichartu. Já jsem během nějaké debaty Chartu hájil a kolega, který byl u toho, tam v dobré víře napsal moje jméno. Pak mu asi došlo, co spískal, ale neměl odvahu mi to říct,“ vzpomíná Tomáš Růžička, který si nejdřív nebyl jistý, jestli nejde o provokaci Státní bezpečnosti. „Pak se mi ale ozval profesor Patočka, tehdejší mluvčí Charty – s omluvou a poděkováním, že jsem podpis nestáhl.“

Ve hře byla důvěryhodnost Charty. „Kdybych prohlásil, že jsem to nepodepsal, uvrhl bych organizátory v podezření, že zveřejňují jména lidí neoprávněně,“ vysvětluje Tomáš Růžička. „A já nepovažoval svoji vědeckou práci za tak světobornou, abych ji nadřadil nad celou tu ideu. Vlastně jsem to přijal s úlevou: mezi přáteli, kteří už byli povyhazovaní ze svých míst a pracovali jako topiči, myči výkladních skříní a hlídači, jsem se konečně mohl cítit jako ten, kdo mezi ně patří.“

 

Manželka to snášela hůř

Následoval vyhazov z Akademie věd. „Toužil jsem být topičem, protože zprávy o tom, jak to tam chodí, zněly lákavě. Vybral jsem si kotelnu na Jižním Městě, ale tam mě nepřijali – znejistěly je moje akademické tituly,“ pokračuje Tomáš Růžička.

Chvíli pracoval jako vrátný v továrně na výrobu plechovek, ale jakmile tam doputovaly jeho kádrové materiály, měl zase utrum. Nakonec ho jako topiče přijali v metru, odkud později „přešel ke kultuře“, jak sám říká: stal se topičem v Ústředním kulturním domě železničářů.

Zde přeložil knihu Úvod do fyziky plazmatu, po jejímž vydání musel být jako překladatel uveden někdo jiný. Učil se v kotelně latinsky, studoval nauku o hudební harmonii a kontrapunktu, přepisoval samizdat. „Bylo to tam dobré,“ shrnuje s úsměvem.

Jeho manželka ale situaci snášela hůř. A sehnala mu přes známé práci v optické laboratoři Závodů průmyslové automatizace (ZPA) v pražských Nuslích. Nástup chartisty musela projednat místní buňka komunistické strany, čehož vzápětí využila Státní bezpečnost, naštěstí bez úspěchu.

 

Hodinu denně na klavír

Po listopadu 1989 byl v ZPA zvolen předsedou dozorčí rady, po zrušení podniku v roce 1992 dostal nabídku z Akademie věd. Na pozici tajemníka pracoval do roku 2007, poté se ještě na dva roky vrátil do Fyzikálního ústavu AV. Nyní se svou druhou manželkou střídavě žije v Praze a na venkově. Každý den cvičí na klavír a v evangelickém sboru na Žižkově hraje na varhany. Má devět vnoučat a jedno pravnouče.

 

Příběh Tomáše Růžičky zpracovali Jan Adamec, Tomáš Brada, Petr Kokaisl, Magdaléna Mazurová a Patrik Polák ze ZŠ sv. Voršily v Praze 1 pod vedením Davida Strádala.

 

MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement