Proč si mě vzal? Dobrá otázka!

Lidé

Nejdřív se nemůžu rozhodnout, jestli je úžasná, anebo švihlá. Vypadá jako herečka Jiřina Jirásková v nejlepší formě a deset minut už něco nezastavitelně povídá, zatímco její manžel zpovzdálí moudře mlčí. „A čím se vlastně živíte vy?“ zeptá se ta paní nakonec. „Píšete do Reportéra? Neříkejte – syn natočil dva filmy podle knih vašeho kolegy Kmenty.“ Zpozorním. Jak se tihle manželé vlastně jmenují? Pachlovi… „My dva zase tolik zajímaví nejsme,“ povídá paní, ale já už tuším opak.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Mladí mívají pocit, že za exotikou musí přes půl světa, ale úplně stačí vyrazit doprostřed Česka: když nám covid zrušil plány na moře, podle fotek jsme si vybrali nádherně zrekonstruovaný, dvě stě let starý statek u Hlinska; ve vsi jménem Holetín.

Přijeli jsme do skromného kraje, kde se daří bramborám. Zdejší obyvatelé bývají blonďatí a modroocí už od dob třicetileté války – nejspíš se tu drží švédský genom. A jinak je tu krásně jako málokde, takže dobrý den, Pachlovi, jsme rádi, že se u vás můžeme ubytovat. Tak vy znáte Kmentu, jo? Syn je režisér? No a kde jste se tu vlastně vzali?

Nějak takhle: Pan profesor s paní sochařkou měli v osmdesátých letech obavu, že se moc nepodívají do světa, a pořídili si chaloupku v nedalekém Vítanově.

On, Jan Pachl, donedávna přednosta Kliniky anesteziologie a resuscitace v Praze na Vinohradech, si roku 1989 vzpomněl na to, jak vyrůstal ve Zlíně, a jak tam na podzim krouhávali zelí.

Ona, výtvarnice Magdalena Pachlová, o tom teď vypráví, a její řeč není nepodobna kulometné palbě: „V Hlinsku potkal bábu, tak se jí zeptal, kde sehnat kruhadlo na zelí. Babičku zajímalo, kde se tu bere, Honza na to, že má chalupu ve Vítanově, a ona, že kruhadlo půjčí: Ale vy sežeňte někoho, komu bych prodala chalupu já! Měl čas, tak se s ní zajel podívat do Holetína, kde viděl zbořeninu, ale u ní staré lípy a nedaleko rybníček, tak řekl, že to koupí. Vrátil se do Vítanova: Magdo, asi nebudeš mít radost, kupujeme chalupu za sto tisíc. Řekla jsem, že je blázen, teď jsme si přece vzali půjčku na favorita, ale Honza už měl vymyšleno, že prodáme ten náš čerstvě doleštěný Vítanov. Nějací Pražáci nám dali sto tisíc, a my je hned dali bábě…“

Koupili tedy v Holetíně chalupu vzdálenou třicet metrů od penzionu, ve kterém jsme se teď s rodinou ubytovali, a který Pachlovi získali (taky v dezolátním stavu) později. 

V té první chalupě, která vypadá jak ze skanzenu, bydlí. „Ale první rok mi tady všechno připadalo odporný. Každou noc jsem se zachumlala do peřiny v autě, po ruce měla raději i cigarety, a děj se vůle Páně, protože jsem byla rozhodnutá, že v té barabizně spát nebudu. No a vidíte...“

 

 

Zemřely na souchotě

S Pachlovými strávíme dva dlouhé večery nad vínem, a obvykle mluví ona, Magda. Určitě to je tím, jak je od přírody živelná, možná i tím, že se její manžel nachází ve stadiu rekonvalescence – na jaře skončil v nemocnici s čímsi, o čem mluví odborně, ale lidově jde o mozkovou mrtvici. 

Zvláštní: Magda mi odpovídá i na otázky, které jsem nestihl vyslovit. A když se nadechne její manžel, občas mu skočí do řeči: „Honzo, prosím tě, zkrať to,“ což mi připadá divné.

Dokonce se v jednu chvíli zeptám: „Pane profesore, ona je nezastavitelná, všude je jí plno, proč jste si ji vlastně vzal?“

Na což mi řekne, že v tomto jediném ohledu umí být zvláštní, ale jinak je chytrá a citlivá, takže všechno v pořádku.

A vlastně víc než v pořádku, Magda je mojí spásou. Dobře si všimla, že když manžel hovoří například o Reyově syndromu nebo barbiturátovém kómatu, extrémně mě přeceňuje, hází perly svini, a tak se snaží zachránit nás oba: „Zkrať to, Honzo, vždyť je to smutnější než Kytice!“

Toho večera nesedíme u Pachlů doma, ale v penzionu, a ten je plný jejích výtvorů: reliéfů, váz i obrazů, které namalovala suchým pastelem (čemuž rozumím podobně jako barbiturátům).

Zadívám se na obraz se dvěma bledými dívkami, a Magda má hned historku: „Můj táta sice býval výtvarník, ale před ním jsme měli v rodině spíš řemeslníky,“ říká, „například Brejchovi byli kováři. Kromě toho před sto lety jezdívali s cirkusem, a prastrýc měl tyhle dvě nádherné dcery, úspěšné akrobatky. Cirkus nenáviděly, chtěly normálně žít, a nakonec se to rozhodly ukončit. V zimě vyběhly po vystoupení ven, jak byly rozhicované, stříkaly na sebe studenou vodu a obě zemřely na souchotě.“

 

Všichni už utekli 

Začít bychom ale měli panem profesorem Janem Pachlem, který je ročník 1949, o pět let starší než Magda.

Víme už, že pochází ze Zlína, jeho táta byl středoškolským učitelem němčiny a tělocviku, tátovi dva bratři učili taky. „Strýc Tonda patřil do odbojářské skupiny,“ doplňuje Jan Pachl, „a koncem druhé války ho umučili Němci na Mírově.“

Dospívající Honza četl o Roaldu Amundsenovi a Alexandru Flemingovi, přál si něco dokázat, zažít dobrodružství. Nejdřív skvěle plaval – až do maturity jezdíval se zlínským oddílem na mistrovství republiky. Ještě líp plavala jeho sestra Hana, která se roku 1971 nevrátila ze závodů ve Švýcarsku. „A bratr emigroval už v osmašedesátém do Británie, což se pak se mnou táhlo: vůbec jsem netušil, jestli se s touhle rodinnou anamnézou budu schopný dostat k akutní interně, po které jsem už jako student medicíny v Brně toužil.“

Do vzpomínek svého chotě vstoupí Magda: „Honza opravdu vždycky toužil něčeho dosáhnout, což platí dodnes. Ještě před čtyřmi měsíci tady na mě koukal jedním okem, vypadalo to s ním špatně, a dnes to na něm nepoznáte. Zabejčí se a maká...“

A co říci o Magdaleně Pachlové? 

Za svobodna se jmenovala Eckertová, a v tuto chvíli znalci umění zbystřili. Ano, jejím otcem byl slavný sochař a hlavně keramik Otto Eckert, v šedesátých letech rektor pražské UMPRUM, kde zdědil ateliér po Myslbekovi, a kousek od níž v Platnéřské ulici bydlel.

„Jako holka jsem byla šťastná,“ vzpomíná Magda, „když jsem si sedla v kuchyni a malovala hlouposti, princezny. Táto, líbí se ti to? Táta byl přímej člověk, tak se kouknul, a řekl: Jo, ale už běž s těma princeznama do háje – podívej se z okna přes řeku a zkus namalovat aspoň Hradčana!“

Na rozdíl od svého budoucího muže, Moraváka, se tedy Magda narodila do uměleckého centra staré Prahy a do rodiny na vysoké úrovni. 

„Moc jsem si přála chodit do školní jídelny, ale máma byla v domácnosti. Jednou mě pustili. Dostala jsem tác, který smrděl jak psí noha, ale šla jsem hrdě. I když všichni nadávali, jak je to jídlo hnusný, já se domů vracela nadšená…“

K oněm odlišným poměrům, ze kterých manželé Pachlovi pocházejí, se nad vínem ještě několikrát vrátíme – například ve chvíli, kdy poznamenám, že pan profesor působí jako velmi klidný člověk (i když tak by vedle Magdy vypadal skoro každý). Ona se zasměje, že zhruba třikrát v Honzovi saze vybuchly: „Jednou přivezl ze Švédska obrovskýho uzenýho lososa. Zatímco u nás v Platnéřské se muselo chodit ve stolu ve svátečním, Honza teď krájel toho lososa velmi selsky, já utrousila poznámku o tom, že u nich ve Zlíně asi lososa nikdy nikdo neviděl, načež on prohodil rybu oknem do vnitrobloku a šel pryč...“

A ještě něco Magda dodá. „Ta vaše otázka, proč si mě vzal, byla dobrá, na tu vám odpovím. Protože jsme dva naprosto rozdílní lidé. Díky tomu to funguje.“

 

Buďte tak laskav, mlčte

On začal pracovat jako obyčejný lékař v uherskohradišťském špitále, ona propadla v prváku na střední umělecké škole, ale zastyděla se a zmátořila, později se dokonce dostala na UMPRUM: „Samozřejmě ne k tátovi do ateliéru, ten se zásadně nikdy neúčastnil hodnocení svých dětí. Čili mě, která jsem dělala šperk, glyptiku a medaili, ani bratra, který vystudoval monumentální malbu...“

Roku 1976 se cesty Magdy s Honzou protnuly, a na tuhle historku se napijme. „Právě můj bratr akademický malíř odmítal vojenskou službu, a Honza mu nějak pomohl z vojny se dostat. Přijeli k nám domů, Honza se mi zalíbil; a když pravil, že má rozbité hodinky, hned jsem hodila háček: Pane doktore, nechám vám je spravit, až příště pojedete do Prahy, tak se potkejme. Potkali jsme se za měsíc u bratra v ateliéru, ale ten v noci najednou řekl, ať doktora vezmu k nám domů. Táta byl přísný, a tak mě trápila představa, že se vzbudí. Zdůrazňovala jsem: Pane doktore, buďte tak laskav a mlčte, ale on byl v náladě. Odvedla jsem ho do svého pokojíku, sama šla do obýváku, a on začal volat: Kde jsi? Takže jsem za ním radši šla, a od té doby jsme nepochybovali o tom, že k sobě patříme.“

Nejprve Honzu musela navštěvovat v Uherském Hradišti, kde si všimla jeho popularity mezi sestrami i doktorkami. „Ženatí kolegové tehdy měli s Honzou zakázáno kamarádit, protože dělal neplechu. Ale mně z těch ženských vadila jen jedna sestra, která měla na rozdíl od nás lednici, ale když jsme si k ní dali kuře, vždycky ji schválně vypnula a nechala maso shnít.“

 

Drž dietu a nepij!

V posledních hodinách roku 1976 počali Jana juniora, budoucího režiséra knih mého kolegy Kmenty, a Magdě pak sice bylo zle z představy, jak zareaguje otec, ale Honzovi bylo hůř – v nemocnici totiž chytil žloutenku. „Na infekčním vyskočil kluk z okna,“ vysvětluje lakonicky, „a my ho pak dávali do kupy.“

Žloutenka ho trápila osm let. „Ale Honza se k ní postavil jako vždycky,“ přebírá slovo manželka: „Sice mu hrozili invalidním důchodem, říkali, že musí začít s dietou a skončit s pitím, ale odpověděl, že nechce jenom přežívat, a skutečně se z toho dostal…“

Rodiče Eckertovi dali mladým požehnání, uskutečnila se svatba, jenže co dál?

„Ukázalo se, že bych snad mohl přejít do pražského Motola na anesteziologii, která moc lékařů nezajímala, a na nově otevřené resuscitační oddělení ke kriticky nemocným dětem, kam se moc nechtělo lékařkám.“

Výrazně pomohla tchyně, čili Magdina atraktivní maminka. „Načesala si drdol, vešla do Motola středem, otevřela dveře na ředitelství, ředitelka Kazimourová se překvapeně otázala, ,Jak jste se sem dostala?‘, tak řekla, že dveřmi. Vysvětlila naši situaci a ředitelka měla všech pět pohromadě – půjde to.“

Nováček Pachl chtěl rovnou nakráčet na dětské lůžkové oddělení, začít ale musel na anesteziologii. Uspával tam děti halotanem, který byl ovšem toxický pro jeho žloutenkou narušená játra, a tak se této práce po pár měsících zbavil. „Vyrostl jsem v halotanové éře,“ krčí rameny: „Nebylo to špatné anestetikum.“

 

Mám ho zapíchnout?

Končila sedmdesátá léta a Jan Pachl se mohl naplno věnovat dětem na resuscitačním oddělení.

„V tu chvíli mi došlo, že jsem se vdala za špitál,“ poznamená Magda, která ve stejné době dokončila UMPRUM s červeným diplomem: „Honza tam byl pořád. Nějaký čas jsem ještě naléhala, aby občas koukal z nemocnice vypadnout, jenže odpovídal: A co mám podle tebe dělat? Mám tady toho pacienta zapíchnout?“

Bez většího nadšení učila výtvarku, s větším nadšením sama tvořila a vystavovala, porodila dceru. Pomalu jí docházelo, že svoji kariéru upozadí: „V našem vztahu nebyla soutěživost,“ vysvětluje, „a mně došlo, že je Honzova práce důležitější než moje.“

Lékaři v Motole řešili denně vážné případy: „Je paradox,“ říká Jan Pachl, „že si moc nepamatuju úspěchy, ale pořád před sebou vidím ty děti, které zemřely...“

Magda ho přeruší, nechce plačtivý večer, a řekne konkrétní historku za něj: „Babička dala vnučce místo šťávy omylem vypít fridex, v Motole tu dívku zachránili. Rodiče byli šťastní, a jako výraz vděku nám darovali broušenou vázu. Zrovna nám! Táta dělal vázy, já dělala vázy – a broušené nějak nemusím. Vždycky nás navštěvovali na Vánoce a chtěli, aby byla váza na stole, nosili do ní kytky. Jenomže my byli chudobní a jednou jsme ji dali do frcu, takže těch následujících Vánoc jsme se báli. Ale přiznali jsme se a rodiče to přijali. Důležité je, říkali, že to holka přežila…“

Jan Pachl byl v Motole víc než doma – často míval „pasonetky“ (služby v pátek, sobotu i neděli), občas si dal „kapitánův skok“ (což je pasonetka plus úterý opět ve špitále), v zájmu rodinného rozpočtu sloužil taky na záchrance.

Zároveň si ale dělal jméno i v zahraničí, protože výrazně pomohl s výzkumem oscilační ventilace a při léčbě Reyova syndromu, což byla v osmdesátých letech velmi vážná nemoc, která zabíjela desítky československých dětí ročně – a dnes se o ní skoro neví.

Jan Pachl o tom zajímavě vypráví, líčí mi, že na vině byl často aspirin, ale opravdu je to složité téma, a tak jsem rád, když ho Magda přeruší se zhruba půlhodinovým příběhem, který bych rád zestručnil do čtyř odstavců.

Bylo to překvapení, ale roku 1986 mohl Jan Pachl i s manželkou vyrazit na Bermudy, kde se konal lékařský kongres. „Byl třeba oblek, a taky lakýrky. Ty neměl. Já ale často jezdila malovat poničenou krajinu do Mostu, a když jsem tam bloumala po městě, v jednom obchodě lakýrky pro horníky měli. Sice osmičky a můj muž má jedenáctku, ale nevadí, on to rozchodí... Tchyně přijela ohlídat děcka, my měli letět s PanAm přes New York, ale už na přestupu ve Frankfurtu nás skoro zavřeli, protože nám chyběla víza do USA.“

Manželé zmatkovali, přespávali v hotelu pro homosexuály, peníze, které vzali doma dětem z kasičky, házeli do telefonního automatu a volali pořadatelům kongresu. Nakonec je po pár dnech napadlo, že Bermudy jsou vlastně britské, dokázali stornovat původní letenky a na poslední chvíli se vecpat do přímé linky společnosti British Airways. „O půl třetí jsme přistáli, bylo tam vlhko jako v akváriu, kufry se nám ztratily, ale ve tři hodiny napochodoval Honza na jeviště v hotelu Marriott, odvykládal spatra anglicky přednášku, a byl to sukces, odměněný bouřlivým potleskem.“

Kufry nepřicházely, tak se Magda rozhodla vyprat. „Jenže jsem zapomněla na vlhkost, nic neuschnulo. Celý den jsem zůstala nahá v posteli a snila o rohypnolu nebo o flašce – nakonec ale naše kufry přišly, a Američanky koukaly, já jsem to tam rozsvítila,“ nadšeně se směje: „To jsme zvítězili!“

Pobyt se o dva dny prodloužil, což chtěli z budky zavolat Honzově mamince. Nejdřív byli přepojeni do Evropy, pak do Prahy na Hlavní poštu. Spojovatelka se zeptala, odkud volají; Honza řekl, že jsou na Bermudách. Ona zařvala: „To si snad děláte prdel!“ – a položila telefon.

 

Pes na trávník nepatří

Profesor Pachl se stal roku 1989 přednostou v Motole, a roku 1996 ve Vinohradské nemocnici, kde právě resuscitační oddělení vznikalo. Mluví o tom zapáleně, mě ale ze všeho nejvíc zaujme střípek z praxe:

„Jednou k nám přivezli postřeleného mafiána, dostal to do krku, přerušená mícha, takže ventilátor a nulová šance na vyléčení. I tak z lůžka vydával rozkazy; chodili tam chlapi v kožených kabátech, někteří potřebovali zjistit číslo konta, kde má prachy, a já nevěděl, jestli mě kvůli tomu náhodou nezastřelí. Objevily se i milenky, některé stály o jeho sperma… Sestry byly vyklepané, a já to potřeboval řešit. Přesvědčil jsem pacienta, že potřebuje rodinné prostředí, on souhlasil s transportem do rodné země, a pokud vím, ten chlap tam na ventilátoru ještě rok přežíval…“

Magda dělala v devadesátých letech občas veliké reliéfy na zakázku, ale vlastně už je ráda, že má spoustu práce s penzionem a na prodeje umění se upínat nemusí.

I ona líčí neskutečné vzpomínky, ale na rozdíl od manžela se směje. Štrachá ve sloní paměti: „Jeden podnikatel byl hrdý na svůj dům za Prahou, a přál si na obrovskou stěnu reliéf moře. Brala jsem to jako práci, i když byl zvláštní. Měl třeba na zahradě vlčáka, ale zarazilo mě, že pes chodí mimo trávník. Ten byl totiž sestříhaný za šílené peníze, a tak se ho vlčák naučil obcházet do háknkrajce. Pak tam byl taky jeden fajn Ukrajinec, ale ten se vůbec nesměl ukazovat…“

Když Magda reliéf dokončila, chtěla autem odjet domů, ale vrata na pozemek byla zamčena. Ukrajinec Sergej jí řekl, že mají problém – šéf si odvezl dálkové ovládání. „Prošla jsem se po zahradě a vidím, že kromě hlavních vrat jsou vzadu ještě jedny normální, která se dají při troše násilí rozrazit, tak jsem hezky přejela trávník, vyjela zadem a pozdravujte, Sergeji! Když se podnikatel vrátil, neřekl nic, jen poprosil, jestli bych mu to nemohla vykázat jako dárkové předměty. Tehdy jsem se naštvala: Jako že jsem udělala sádrový trpaslíky za půl milionu?! Tak to ne. Víte co? Já si radši vezmu sbíječku a sundám vám to ze zdi… Pán nakonec zaplatil.“

 

Lahev na dobrou noc

Podobných historek dává Magda tucet do hodiny – většinou se směju, ale u poslední lahve zvážníme.

Vypráví, jak jí nakonec spadlo do klína i tohle druhé stavení, z něhož díky své energii a dědictví po rodičích vybudovala neobyčejně vkusný penzion. „Menší problém je v tom, že když jsme to kdysi začali plánovat, tak jsme si nějak neuměli představit, že nám bude sedmdesát, ale najednou je to tady. Občas Honzovi říkám, že bych chtěla trochu omládnout. Ne proto, abych byla krásnější, ale proto, že potřebuju ještě deset roků něco dělat; a on, myslím, taky.“

Jan Pachl definitivně předal funkci přednosty, teď už hlavně učí mediky, a po letošních zdravotních potížích přemýšlí, jestli nenazrál čas pro odchod do penze.

Je to těžké. Celý život byl zvyklý pracovat, v sedm ráno jít na hlášení, potom na vizitu…

„Já přesně nevím, co s námi bude,“ říká mi nad ránem Magda, „to je otázka i na vás – ptejte se sám sebe, co budete dělat v sedmdesáti se svou ženou… Nás třeba příští rok začnou bavit rajčata. Už letos jsme je prvně zasadili, jako asi každý, a samozřejmě nám shnila. Ale i tak to byl docela zážitek!“

 

**** clink rendering error ****

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama