Češi střílejí do Čechů

Bohumil Siřínek byl normální čtrnáctiletý kluk z jihočeské vesnice. Jako většina jeho vrstevníků si právě začínal více všímat dívek a občas si dal cigaretu. A pak se taky kamarádil se staršími kluky; hlavně s těmi okolo trampských osad Nevada a Tacamahaca. Skončil osmou třídu na základce v Písku a v srpnu 1969 vyrazil s kámošem přezdívaným Snake do Tater na svůj první velký vandr. Zelená košile, modré džíny, ošoupané kecky a v kapse 270 tehdejších československých korun.

Vandr šel zpočátku podle plánu. Bohoušově mámě přišlo pár pohlednic z cesty po Moravě a ze Slovenska. Tátovi o něco později výzva od drah, že má zaplatit dlužné jízdné a pokutu. Na zpáteční cestě ze slovenských hor už čtrnáctiletému Bohoušovi a čerstvě osmnáctiletému Snakeovi chyběly peníze a jeli načerno. Průvodčí je vysadil z vlaku v Pardubicích. Kluci naskočili do dalšího, aby dojeli aspoň do Prahy. Blížil se večer. Rozhodli se přespat pod širákem v pískovně někde poblíž Holešovic. Ráno vyrazili za kamarádkou a potom chtěli najít Bohoušovu tetu, aby jim přispěla na cestu domů do Mladotic, vesnice kousek od Písku.

Za tetou do Nuslí vyrazili až navečer, vypovídal Bohoušův kamarád Stanislav „Snake“ Vaňáč o týden později před vyšetřovateli Veřejné bezpečnosti, tehdejší komunistické pořádkové policie. V Praze se prý moc nevyznali, Bohouš se držel naučené cesty přes centrum. Přes Václavské a Tylovo náměstí nedaleko současné stanice metra I. P. Pavlova. Dorazili tam až někdy okolo osmé hodiny večer. Jindy by to nevadilo, ale tehdy bylo v centru hodně rušno.

Kalendář ukazoval čtvrtek 21. srpna 1969 – tedy přesně rok od invaze armád států Varšavské smlouvy vedených Sovětským svazem do Československa.

Tylovo náměstí a okolní ulice byly zčásti odříznuté od okolí. Okolo deseti tisíc převážně mladých lidí tady demonstrovalo proti okupaci vojsky Sovětů a jejich spojenců.

Nové komunistické vedení země v čele s Gustávem Husákem chtělo o prvním výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa Sovětům dokázat, že má dění v zemi pod kontrolou. Brutalita zákroků vůči demonstrantům tomu odpovídala. Premiéru tehdy měly metače slzotvorných granátů, dlouhé bílé obušky dovezené z Polska – a v noci byly poprvé od druhé světové války nasazeny tanky československé armády.

Už to nebyli cizí okupanti střílející a zabíjející Čechy jako o rok dříve. Teď stáli Češi proti Čechům. Na jedné straně demonstranti házející kameny a skandující hesla odsuzující Sověty a okupaci, na straně druhé tajní i uniformovaní příslušníci policie, vojáci a Lidové milice – ozbrojené jednotky podléhající Komunistické straně Československa organizované v průmyslových podnicích.

Vojákům základní služby tehdejší režim nevěřil a měli prázdné zásobníky. Ostatní však měli zbraně nabité ostrými.

 

Kluk vedle padl

Čtrnáctiletý Bohumil Siřínek se dostal zhruba do půlky Tylova náměstí před hotel Beránek. Tehdy tam prý stál stánek s květinami a vedle se opékaly buřty. Přímo na náměstí večer zasahovali jen milicionáři.

„Milice šla proti lidem vyloženě razantně až vztekle, já jsem byl přesvědčen, že jsou buď zdrogováni, nebo opilí,“ vypovídal před vyšetřovateli po pádu režimu jeden z postřelených, Ladislav Hadrovský.

Skandování hesel a túrování motorů kolových obrněnců se mísilo se řvaním z policejních amplionů. Zvuk populárních písniček se střídal s výzvami k rozchodu. „Bezpečně vím, že pouštěli nějakou muziku, kde zpíval Karel Gott. Velmi hlučně to hrálo a do toho proti nám stříleli milicionáři granáty se slzným plynem,“ vzpomínal později další raněný, Pavel Vašíček. Večer se ke granátům, obuškům a hudbě přidalo staccato ze samopalů. Pavel Vašíček, tehdy sedmnáctiletý, to dostal do stehna.

Ladislavu Hadrovskému, který bude po roce 1989 vzpomínat na nepříčetné milicionáře, prolétla kulka kotníkem. „Já to dostal do nohy a stačil jsem se odbelhat. Vedle mě padl nějaký mladý kluk a zůstal ležet,“ vzpomínal.

Tím klukem byl pravděpodobně Bohumil Siřínek.

Jménem se neznali. Všichni skončili na nedaleké chirurgické klinice v Londýnské ulici. Sprška projektilů přilétla zepředu a zprava od kordonu stojících milicionářů. Vedle Bohouše v tom okamžiku stála Miroslava Válová. Bohouše a jeho osmnáctiletého kamaráda Snakea znala z Písku a náhodou je potkala v centru. Kývla, že je doprovodí k Bohoušově tetě do Nuslí. Snake se jim na náměstí v davu ztratil a ona s Bohoušem se postavila stranou, k stánku s buřty. Přes ulici stál kordon milicionářů se samopaly. Prý mlčeli.

„Najednou od nich vyšla jedna dávka ze samopalu... A Bohouš vedle mě padl na zem,“ líčila o šestadvacet let později Mirka před policejním vyšetřovatelem. Konkrétního střelce si nestačila všimnout. Kromě milicionářů tam nikdo jiný v tom okamžiku nebyl.

Bohouše trefila kulka do břicha. Jeho zelenou trampskou košilí vyšla v levé části zad na úrovni bránice. Tři dny s vážným zraněním bojoval. Táta a máma byli v té době rozvedení, do nemocnice přijeli z Písku spolu. Ještě několikrát se synem na tehdejší chirurgické klinice v Londýnské ulici mluvili, ale jeho stav se rychle zhoršoval. Tátovi řekl, že ho střelil milicionář a že by ho poznal. Od ošetřujících lékařů se pan Siřínek dozvěděl, že ve stejnou dobu jako jeho syn dorazili na kliniku milicionáři zasahující na Tylově náměstí. Všichni byli z národního podniku Okula Nýrsko v pohraničí na Šumavě. Všechny tyto informace měli už tehdy, v roce 1969, vyšetřovatelé k dispozici. Neudělali s tím vůbec nic. Nezajistili ani zbraně, ani seznamy milicionářů.

Přes rychlou pomoc a operaci Bohumil Siřínek, jenž před pár týdny dokončil osmou třídu základní školy v Písku, zemřel 24. srpna ve tři čtvrtě na šest ráno. Táta ho viděl ještě jednou – díky zřízenci na soudním na Albertově. Poprvé si tam také všiml šlehanců po úderech pendrekem na synově hlavě…

Ostatní zranění na klinice v Londýnské o postřeleném školákovi věděli. Esenbáci – jak se říkalo tehdejší policii podle jejího oficiálního názvu Sbor národní bezpečnosti (SNB) – se tam vehementně domáhali jeho osobních věcí. Ty se pak, až na prostřelenou košili, prý někam ztratily.

Později došlo k něčemu, co lze popsat jako neformální rozloučení. „V nemocnici nám řekli, že ten čtrnáctiletý kluk zemřel a brzy ho budou odvážet. Doskákal jsem po jedné k oknu a viděl, jak ho odnášejí,“ vzpomíná Bedřich Novotný, další z postřelených. I po padesáti letech si vybavuje dva zřízence, hodně opotřebovaný vůz značky Garant, který měl místo matných skel něco jako lepenku, jaká se dává na nástěnky.

Jeho samotného zasáhli jen o pár hodin dříve než Bohouše.

Nad Národním muzeem poblíž restaurace Demínka se prý s několika lidmi slovně pustili do esenbáků, kteří pendreky mlátili dívku. „Chovali se jako hovada, opravdu. Mydlili ji hlava nehlava. Měl jsem kámen v ruce, ale nehodil jsem. Vybral si mě mladý esenbák, tipuju praporčík, možná dvacet dvaadvacet let mu bylo.

Naštěstí mířil dobře a trefil mě do nohy,“ vypráví Bedřich Novotný. Tehdy mu bylo osmnáct, čerstvě se vyučil lakýrníkem. On, zbitá dívka a další poblíž stojící mladík, kterému kulka lízla stehenní sval, ti všichni skončili na klinice v Londýnské. Čtyři dny v nemocnici, čtyři týdny sádry a za měsíc ještě výslech na policii.

„Já bych to popsal, že jsme si na vysoké úrovni lhali. On předstíral, že hledá, kdo mě postřelil. Já zase lhal, že jsem nedemonstroval,“ vypráví Bedřich Novotný. Od komunistické policie měl prý potom klid. „Byl jsem zticha a neprovokoval. Ale při mém řemesle, co si budeme povídat, komunisti byli rádi, že mají lakýrníka,“ říká s nadhledem. Přišlo mu už jen oznámení, že pachatel je neznámý.

Stejný dopis dostali do konce roku 1969 všichni ranění a blízcí zastřelených.

Čtrnáctiletý Bohumil Siřínek byl jedním ze tří lidí zabitých během demonstrací okolo prvního výročí okupace v Praze. V Brně zastřelili dva lidi. Další desítky byly postřeleny, někteří skončili s celoživotními následky. Oficiální vyšetřování v roce 1969 bylo jen formální. Od začátku viditelně směřovalo k závěru, že za vším stály „kontrarevoluční živly“.

Ti, kdo na straně bezpečnostních složek stříleli a zabíjeli, přitom tehdy – čistě právně vzato – nemohli omlouvat své činy příkazy nadřízených. „Nikdy nebyl vydán rozkaz střílet do lidí. Nikdo se nemůže vymlouvat na to, že byl v bezprostředním ohrožení života nebo střílel v sebeobraně. Střelba do těchto lidí byla v rozporu i s tehdejšími zákony,“ říká historik Lukáš Cvrček, který se tématu okupace věnoval. Stojí také za projektem srpen1969.cz, připomínajícím dnes už téměř zapomenuté oběti tehdejších protestů. „V některých případech mohlo jít o nedbalé zacházení se zbraní, v jiných to vypadá spíše jako úmysl. Žádného konkrétního střelce neznáme, a do hlav jim tedy nevidíme,“ dodává. Velitelé zásahu směli jen dávat pokyny k výstražné střelbě do vzduchu. Jenže ta neměla nikoho zasáhnout.

Jak se uvádí v publikaci Demonstrace v Československu v srpnu 1969 a jejich potlačení, vydané Ústavem pro studium totalitních režimů, oficiální režimní statistiky z té doby tvrdily, že kolem 21. srpna 1969 bylo zraněno 316 příslušníků policie, uniformovaných i tajných: z toho prý 17 těžce. Podle stejného režimního zdroje utrpělo zranění pouhých 38 demonstrantů, z toho pět mělo těžká zranění a pět zemřelo. Trojice hlavních autorů knihy – historikové Milan Bárta, Jan Břečka a Jan Kalous – upozorňuje, že tehdejší režim neměl v úmyslu najít skutečné pachatele mezi příslušníky komunistické policie a Lidových milic. Od počátku propagoval myšlenku o střelcích schovaných mezi demonstranty.

Oficiální nízký počet raněných mezi civilisty přitom neodpovídá nasazené technice a brutalitě. V hlášeních o zásahu v Praze lze podle historiků najít jediný případ povelu k výstražné střelbě do vzduchu důstojníkem VB, což je opět v rozporu s počtem mrtvých i všemi vzpomínkami na palbu v ulicích.

Jak už bylo řečeno, vyšetřování obětí střelby v roce 1969 skončilo obecně s tím, že kdo střílel do lidí, není známo. Pod usnesením o přerušení trestního stíhání u případů v Praze nalezneme podpis vyšetřovatele VB poručíka Jiskry: na dvou stránkách datovaných 31. října 1969 se vypořádal se třemi mrtvými a třinácti postřelenými v Praze. Všechny zajištěné projektily a nábojnice, píše Jiskra, sice pocházejí ze zbraní a střeliva, které používali příslušníci VB, Lidové milice a armáda, ale také „lze tvrdit, že stejné zbraně jsou v ilegálním držení kriminálních živlů“. A pokud by zbraně přece jen použili příslušníci, bylo by to stejně oprávněné, protože šlo o zákrok vůči výtržníkům a kontrarevolučním živlům, napsal.

Pozůstalí obětí se nikdy neměli dozvědět, kdo střílel. Pokud to tušili, museli mlčet, jinak se vystavili perzekucím. Nesměli nic veřejně připomínat. Řada z nich měla u komunistické tajné policie – Státní bezpečnosti – svou složku a každoročně okolo 21. srpna se ocitala pod dohledem.

 

Komunisti z Česka a Libye

Roman Syřínek se od staršího bráchy Bohouše lišil i tvrdým „y“ v příjmení, za což prý může dávná chyba v matrice. Když mu milicionář zabil staršího bráchu, bylo mu pouhých devět let. Neuvědomoval si, co se děje. Do nemocnice za bráchou ho rodiče nevzali. Pak už viděl jen Bohoušovu košili. Vyčištěnou, vypranou. Pamatuje si jen na dvě díry v ní. S mámou se o tom nikdy nebavil a táty se raději nikdy neptal.

„Já jsem to pochopil, když jsme šli spolu dát chvojí na bráchův hrob. Táta byl skvělej chlap, nikdy neřekl nic špatného... Já, já bych snad šel zabíjet,“ říká Roman Syřínek.

Rodině se nejdříve snažili vyšetřovatelé a úřady namluvit nesmysly: někdo prý střílel loveckou puškou, že to byl omyl, že to udělal nějaký demonstrant. Až potom se prý táta v nemocnici dozvěděl, že to byl milicionář z Okuly Nýrsko. „Já nechápu, jak tam ty chlapi mohli jít a střílet do českých lidí. Co to muselo být za dobytka, co dal rozkaz, a co to muselo být za dobytky, že to splnili,“ říká Roman Syřínek.

S manželkou Vlaďkou za sebou mají kus hodně tvrdého života. Nejdřív za normalizace dvakrát nemohl na vysokou školu, přestože výsledky na to měl. Po vojně nastoupil jako elektrikář v Písku. Nikdy se prý nebouřil a s politikou nechtěl mít nic společného. Ředitel závodu v Písku jej přesto pravidelně zval na schůze komunistů, což on stejně pravidelně odmítal. „Narodil se Honzík a on za mnou přišel znovu. Přijď na schůzi a měl bys kandidovat do KSČ. A jestli nepůjdeš, máš teď kluka a já se postarám, aby se nikam nedostal,“ vzpomíná na další zlom v životě. V tom okamžiku se rozhodli, že utečou.

Psal se rok 1984. Za hodně dramatických okolností, nakonec úplně bez peněz, ale i bez syna, se jim podařilo emigrovat. Ve Spojených státech začali život doslova z nuly. Skoro dva roky československé úřady držely jejich syna jako rukojmí, než ho pustily za nimi. S návratem syna jim v počátcích pomáhal jeden ze dvou bratranců, který do Států emigroval již dříve. Milutin Velimirovič byl rodák z Písku. Pracoval pro aerolinky a chystal se na dráhu pilota. Zahynul jako člen posádky letu Pan Am 103 poté, co 21. prosince 1988 na jeho palubě vybuchla nad skotským Lockerbie trhavina semtex československého původu. Teprve po mnoha letech byl za čin odsouzen důstojník zpravodajské služby libyjského režimu diktátora Muammara Kaddáfího a sám Kaddáfí uznal určitou odpovědnost – teroristický útok na letadlo se přitom odehrál v době, kdy se režim hlásil k socialismu a přátelil se se státy sovětského bloku.

„Zasraní komunisti z Česka mi zabili bratra a zasraní komunisti z Libye mi zabili bratrance,“ říká drsně, ale úplně pochopitelně Roman Syřínek. O tom, že se podaří zjistit, kdo mu zabil bráchu, pochyboval od samého začátku. „Za socialismu to bylo nemožné. A když se to v roce 1989 přehodilo, my jsme byli v Americe,“ vysvětluje. Do Česka se vrátili až v roce 1997 v souvislosti s úmrtím otce.

 

Proč?

Bohoušova máma se počátkem devadesátých let dotázala, jak skončilo vyšetřování smrti jejího syna a zda má rodina nárok na odškodnění. V roce 1992 dostala lidsky těžko pochopitelnou odpověď. Promovaná právnička Kristýna Coufalová jí za tehdejší federální ministerstvo vnitra zopakovala závěry komunistického vyšetřovatele Jiskry o zásahu proti výtržníkům s tím, že lituje, ale nebyla prokázána odpovědnost ministerstva vnitra.

Vyšetřování nastartovaly až stížnosti Jana Boučka, Bohoušova staršího souputníka z trampských osad.

„Bohouš byl jeden z nás. Myslel jsem si, že by to mělo být potrestané,“ odpovídá na otázku, proč šest let psal podněty a stížnosti. Měl k tomu i osobní důvody. Jako řidič obrněného transportéru odmítl jet v srpnu do Prahy. Později za to prý dostal kriminál a pak skončil jako lesník na samotě v Sudetech. V den Bohoušova pohřbu ho v Písku sebrala Státní bezpečnost společně s dalšími přáteli z trampských osad. Pustili je půl hodiny před začátkem obřadu. Stihli ho. Na hřbitově v obci Čížová bylo podle pamětníků až čtyřicet tajných. Kontrolovali nápisy na věncích a fotili smuteční hosty. Pamětníci to nejčastěji popisují jedním slovem: Nechutné.

Porevoluční policie v devadesátých letech nakonec vyslechla dostupné svědky a účastníky protestů. Po šesti letech však Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) případ odložil bez výsledku. V mezidobí zemřeli hlavní vyšetřovatelé z roku 1969, skartovány byly seznamy milicionářů včetně třicítky zasahujících z národního podniku Okula Nýrsko. Milicionáři, které se vyšetřovatelům podařilo dohledat, trpěli podivuhodnými výpadky paměti. Velitel jednotky a zároveň ředitel Okuly Nýrsko Karel Viták prý při zásahu zůstal sedět v náklaďáku, žádné střelby si nevšiml a o raněných nikdy nic neslyšel. Kolega milicionář Michal Záhorňacký zapomněl i to, že měli samopaly, zásobníky a ostré náboje. Nakonec uvedl, že šli „jako čtyřstup a kolem lidí se házely bombičky“.

Jan Bouček je z toho doteď rozladěný: „Chápu, že se po těch letech nenajde zbraň. Ale kdo jim velel, kdo dal povel ke střelbě? Velitelé měli být hnáni k zodpovědnosti.“

 

Oběti v Brně

Stejně to probíhalo a dopadlo i v Brně. Od zásahu proti protestujícím až po nulové tresty pro příslušníky. Jen ty otazníky okolo (ne)vyšetřování jsou snad ještě větší. Brutalita milicionářů a esenbáků v Brně si v ničem nezadala s Prahou. Danuši Muzikářovou a Stanislava Valehracha zastřelili a osm dalších lidí vážně zranili. Odpoledne 21. srpna se v Brně násilí stupňovalo, režim dokonce povolal armádu. Esenbáci a milicionáři začali okolo sedmnácté hodiny častěji střílet.

Karel Dostál se odpoledne schoval v obchodě na Zelném trhu (tehdy náměstí 25. února) u mámy spolužáka z gymnázia. Okolo půl páté zavírala. Asi za půl hodiny dostal dávku ze samopalu v horní části Zelňáku u sloupu. V kalhotách měl tři díry a z holení a lýtkové kosti chybělo osm centimetrů. Čekalo ho sedm operací. „Mám celoživotní následky, nohu mám o centimetr kratší,“ říká Karel Dostál. Ještě se sádrou si jej předvolali vyšetřovatelé do věznice v Bohunicích. O střílejících esenbácích a milicionářích postupujících z dolní části náměstí nechtěli nic slyšet. Naopak čtyři roky se musel okolo 21. srpna hlásit na služebně, kde si vyslechl, že nemá nikam chodit, jinak ho zavřou.

Nedočkal se žádného odškodnění, a to ani po revoluci.

Ve stejné době, kdy byl Karel Dostál postřelen, zabili v Brně dva mladé lidi. V Orlí ulici naproti bývalému klášteru voršilek zastřelil – pravděpodobně milicionář z tehdejších Šmeralových závodů – Stanislava Valehracha. Z něj se měl původně stát případ „kontrarevolucionáře“. Na místě totiž našli postřeleného i příslušníka VB. Vše však bylo potichu odloženo: příslušníka pravděpodobně trefila „přátelská střelba“ milicionářů.

Pokyn ke střelbě do vzduchu jim tehdy dal na místě přítomný velitel pořádkových jednotek pro centrum Brna podplukovník Jaroslav Nakládal. Při obnoveném vyšetřování v roce 1990 otočil a vše popřel. Povolení střílet do vzduchu prý nikdy nikomu nedal a milicionářům nevelel. „Uznávám, že to působí dost nelogicky, ale já jsem v souladu s plánem akce velel pouze orgánům VB (Veřejné bezpečnosti),“ uvedl tehdy.

Nepotrestáno zůstalo i zabití osmnáctileté Danuše Muzikářové. V jejím případě jsou silné indicie, že mohlo jít vysloveně o úmyslné zabití, nikoli o následek špatného či nedbalého míření. Kulka ji trefila zezadu do hlavy, když utíkala pryč od skupiny střílejících příslušníků VB, tajných a vojáků směrem z Rašínovy ulice (tehdy 9. května) k Moravskému náměstí (tehdy Rudé armády). Padla mrtvá na okraji tramvajového pásu před budovou tehdejšího Okresního národního výboru (dnes je tam Nejvyšší správní soud). „Můj bývalý spolužák ze základky Peťa Malý na nás řval: ,Bacha, to jsou ostrý,‘ a všichni jsme utíkali,“ vzpomíná Miloš Vraspír. Petr Malý měl tehdy po vojně a svist kulek dobře znal. Za okamžik někdo zakřičel, že za nimi zůstala ležet nějaká dívka. Ten okamžik zachytil fotoreportér západoněmeckého časopisu Quick: tehdy se v Brně konalo mistrovství světa v dráhové cyklistice a ve městě byla řada zahraničních novinářů.

Dva metry a jeden centimetr vysoký Miloš Vraspír je na fotce z časopisu Quick otočený směrem k Danuši a ze vzdálenosti několika desítek metrů se dívá, co se stalo. „Najednou bylo ticho. Policajti nás v tu chvíli nezajímali, naše starost byla, co se s dívkou děje, protože byla celá od krve. Nikdo z příslušníků za námi nešel, nikdo z nich k jejímu tělu nepřišel,“ vzpomíná Miloš Vraspír. Dva z jeho kamarádů jsou i na druhém snímku, jak Danuši odnášejí do auta. Kdo přesně střílel, neví. Střelce neviděl ani on, ani jeho kamarádi. Podivuhodné je, že komunističtí vyšetřovatelé lidi na snímcích z časopisu Quick nikdy neidentifikovali ani nevyslýchali jako možné svědky.

Také vyšetřování smrti Danuše Muzikářové v roce 1969 rychle skončilo ve stylu pachatelé jsou neznámí, zapomeňte. Obnoveno bylo až po změně režimu. Původní brněnský vyšetřovatel z roku 1969 Vít Kučera v roce 1990 do protokolu uvedl, že na něj nikdo nevyvíjel žádný nátlak a vyšetřování vedl „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a podle běžné praxe“. Jak se však ukázalo, nebyli tehdy vyslechnuti ani dostupní svědci, neprovedla se rekonstrukce, vůbec nikdo nezkoumal zbraně. A po stranické linii dostali vyšetřovatelé na vědomí, že mají dát pokoj i milicionářům.

Po pádu komunismu v devadesátých letech se přesto podařilo policii získat několik nadějných svědectví. Tři svědkové popsali střelce jako velmi vysokého, možná až dvoumetrového uniformovaného příslušníka SNB tmavší pleti. Jedním z těchto svědků byl Jaroslav Popelák, tehdy voják základní služby. I dnes, po dvaceti letech od polistopadového vyšetřování ho popisuje stejně: uniformovaný poručík nebo nadporučík, až dvoumetrový pořez, hezoun tmavší pleti s výraznými kotletami. Na místo, odkud se střílelo, dorazil krátce poté. „Toho hajzla obklopilo asi devět dalších esenbáků, aby k němu nikdo nemohl. Za chvíli ho naložili do gazíku a s dalšími třemi nebo čtyřmi odjel,“ vypráví.

Přes solidní popis se žádného takového příslušníka nepodařilo vypátrat. Část dokumentů za minulého režimu skartovali. Za nikdy neobjasněných okolností zmizely i smrtící projektily vytažené z těl obětí. Podle současné ředitelky Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Evy Michálkové se v devadesátých letech podařilo získat řadu cenných svědectví a archivních dokumentů. Nepostačovaly však na konkrétní obvinění a případy poškozených ze srpna 1969 musely být z důvodu důkazní nouze odloženy.

 

Socialistická zákonnost

Jedinými potrestanými tak po padesáti letech fakticky zůstávají ti, kteří přišli o někoho blízkého, odešli s trvalými zdravotními následky nebo jim komunistický režim znemožnil normálně žít.

Den poté, tedy 22. srpna 1969, začal platit takzvaný pendrekový zákon. Za účast na protestech nebo jejich podporu hrozil okamžitý vyhazov z práce i ze školy. Prodloužila se doba možného zadržení podezřelých bez vznesení jakéhokoliv obvinění ze dvou dnů na tři týdny.

Pavel Váně tehdy studoval na Filozofické fakultě v Brně, zároveň hrál a zpíval ve skupině Progres. První nakládačku dostal jedenadvacátého srpna v policejní služebně v Běhounské ulici. Přidáno pak dostal ve „vítací uličce“ ve vazební věznici v Brně Bohunicích. Co metr, to bílá helma s pendrekem a jedna rána – odhaduje, že tehdy běžel dvoustovku. Dohromady z toho měl otřes mozku a tři zlomená žebra. Ve vazbě strávil minimálně tři týdny. Dlouho hledal advokáta, který by vzal jeho případ vzpírání se příslušníkům a výtržnictví. Soud vyhrál – esenbáci ho totiž sebrali, když vystupoval z tramvaje, a neměli na něj vůbec nic. „Měl jsem osvobozující rozsudek, ale policajti na to kašlali. Asi dvanáct let jsem měl vždycky v srpnu domácí vězení. Otec v šedesátém osmém roce emigroval, a tak se to se mnou táhlo,“ líčí a vypráví o nemožnosti cestovat a o nevyřčených zákazech vystupování s kapelou.

Miroslav Jeník z Bozkova, který se účastnil protestů 21. srpna 1969, však do komunistického žaláře musel. Jeho život je spíš námět na román. Do jednoho se vlastně už dostal: v únoru 1969 „narušil“ družbu v kině v Semilech mezi členy Svazu československo-sovětského přátelství, zástupci sovětské ambasády a posádky okupačních vojsk z nedalekého Turnova – volal totiž „zrádce“ na adresu svého souseda. Reportáž o tom napsal spisovatel Ludvík Vaculík a prokurátor to panu Jeníkovi později přičetl k tíži.

O rok později dostal Miroslav Jeník deset měsíců natvrdo. Hlavním prohřeškem – spáchaným se třemi parťáky – byla nástěnka s výstřižky z novin ze srpna 1968, které odsuzovaly okupaci. Dnes Jeník trochu hořce připouští, že ho trestá i nový režim. U jeho zaměstnavatele za komunismu se těžko vysvětlitelným způsobem „ztratily“ všechny jeho zápočtové listy a má kvůli tomu snížený důchod.

Roman Syřínek, bratr zabitého Bohouše, v posledních letech žádosti o rozhovor odmítal. Pro magazín Reportér však udělal výjimku.

„Já jsem nikomu nic neudělal. Komunisti mi ,jen‘ zabili bráchu. Studovat jsem tady nemohl a nakonec jsme museli utéct za svobodou,“ říká. „Dnes je na Hradě prezident, který nás zase táhne do Ruska a do Číny. A premiérem je estébák, kterého lidi volí, protože jim přidal. Já to vůbec nechápu,“ říká. „Ale nevím, jestli to tam máte psát, protože tím bych jim jen dělal radost. Napište, že se máme dobře a že nám komunisti vlastně pomohli. To je naštve,“ říká Roman Syřínek. Ve Spojených státech se chytil: vypracoval se a vystudoval. Před zhruba dvaceti lety přijel zpátky do Evropy, vybudoval v Česku vlastní fabriku a dnes si užívá prvního vnoučka.