Teplo ze slámy, elektřina z jídla

Byznys

Ve středočeských Kněžicích nevyhlížejí nastávající zimu s takovými obavami jako ve zbytku země. Teplo pro jejich domácnosti vzniká kousek od místního kostela a tomu odpovídá i jeho cena. Kněžice by mohly být zcela energeticky soběstačné, i co se týče elektřiny, tomu ale brání chybějící legislativa. Mimo jiné proto zůstává vesnice mezi Poděbrady a Jičínem ojedinělým příkladem.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Procházet se v chladném podzimním dni českými vesnicemi podobné velikosti bývá v jednom ohledu pochmurný zážitek: z mnoha komínů stoupá dusivý kouř, který za inverzního počasí vytváří zapáchající špinavou poklici.

V Kněžicích na Nymbursku, které mají momentálně 530 obyvatel, jsou komíny až na pár výjimek vychladlé. Už sedmnáctý rok totiž přes devadesát procent domácností – a také školu, školku, radnici a dům pro seniory – zásobuje teplo, které vzniká v místním energetickém areálu.

Vyrostl na zelené louce mezi fotbalovým hřištěm a zemědělským družstvem a spaluje se v něm sláma a štěpka, tedy kousky a zbytky dřeva. Kromě toho v areálu vzniká elektřina, jejímž zdrojem jsou organické odpady zpracovávané v bioplynové stanici – včetně obsahu místních žump a jímek.

„Jsme s tím spokojený, co by ne,“ říká Zdeněk Brzák, který bydlí v rodinném domě necelých dvě stě metrů od zdejší výtopny a elektrárny. „Otočíš knoflíkem a je to,“ pochvaluje si, že nemusí přikládat dříví nebo uhlí a čistit kotel od popela, jak to dělal před rokem 2006.

 

 

Za vytápění vícegeneračního domu, v jehož přízemí paní Brzáková ještě provozuje krámek s textilem, platí manželé dva tisíce korun měsíčně čili dvacet čtyři tisíc za rok. „Radiátory máme na dvacet stupňů, a když je větší mráz nebo si chceme udělat pohodu, zatopím v krbových kamnech – stačí, že oheň začne praskat, a hned máš pocit tepla,“ říká muž, který na zahradě skladuje sto kubíků palivového dříví.

Když Brzákovi používali kotel, který mají dodnes ve sklepě, mívali doma až sedmadvacet stupňů. „Bylo mi z toho na padnutí,“ zasměje se pan Brzák a dodá: „Obecní teplo je fajn, ale kdybychom ho zapínali třeba na čtyřiadvacet, taky by se prodražilo.“

Ptám se, jestli bioplynka nesmrdí. „To teda! Když občas zafouká z východu, je to hrozný. My naštěstí nejsme po směru, takže to máme jakžtakž, ale sousedi tamhle naproti dostávají pěkně zabrat,“ ukáže k nedalekým domům. „Vždyť v těch nádržích hnije kejda z prasečáku, zbytky jídla a podobný věci. A z výtopny jde kouř taky do vesnice, když to přikládaj do kotle mokrý,“ komentuje pálení štěpky a slámy.

Celkově je ale Zdeněk Brzák k obecní vymoženosti smířlivý: „Vemte si, čím topili lidi dřív. Nebyly popelnice, tak se pálilo všechno možný.“ Zmiňuje i další výhodu: „Můžeme se zbavit prořezaných větví. Pětkrát za rok nám ten čurbes odvážej, stačí ho vytáhnout za vrata.“

 

Nepotřebujeme kanalizaci

Nápad, že by Kněžice mohly vyrábět teplo a elektřinu, vznikl v roce 2000, když obec začala připravovat územní plán. „Řekli jsme si, že se zkusíme trochu vrátit k tomu, jak to fungovalo dřív, kdy energetické i finanční toky zůstávaly ve vsi – tak, abychom nebyli tolik závislí na zdrojích zvenčí, a ještě zvýšili lidem životní standard,“ líčí starosta Milan Kazda, který stojí v čele obce už pětadvacátý rok, tedy sedmé funkční období.

Jako první vznikla kotelna na biomasu. V peci, která ohřívá vodu v akumulačních nádržích, se spaluje sláma, kterou dodává převážně sousední družstvo, a štěpka, o kterou také není nouze – velkou část tvoří nadrcené prořezy ze sadů a zahrad a z likvidace náletových dřevin, k dostatku paliva přispívá i kůrovcová kalamita v okolních lesích.

Přesvědčit lidi o výhodnosti připojení na obecní výtopnu nebylo úplně jednoduché. „Mluvili jsme o tom na veřejných jednáních horem dolem, ale nejlíp nakonec stejně zafungovalo, když jsme za těmi váhajícími a nerozhodnutými poslali nejstaršího a nejváženějšího člena zastupitelstva,“ vzpomíná Milan Kazda. „Vybavili jsme ho patřičnými informacemi a on s lidmi v klidu pohovořil doma u kafe. Mohl dovysvětlit věci, které jim nebyly jasné, ale před ostatními se třeba styděli na ně zeptat, přesvědčil takhle dalších čtyřicet domácností. A nejpádnější argument byl, když přijely bagry a začaly hrabat výkopy pro teplovod. V tu chvíli tomu uvěřili i někteří největší pochybovači, takže se na poslední chvíli přidalo ještě dvacet domácností.“

Mezitím se Kněžice rozhodly zainvestovat i do výstavby bioplynové stanice. „Pamatuju, jak mi to v hlavě secvaklo, když jsem zjistil, že tím pádem vlastně nemusíme budovat kanalizaci ani čistírnu odpadních vod,“ přibližuje starosta princip vyhnívacích nádrží, ve kterých vzniká metan, sloužící ke kogeneraci – sloučení výroby elektřiny a tepla.

Bioplynka ovšem představovala větší sousto než kotelna. Ukázalo se totiž, že obsah kněžických septiků a žump na její provoz nebude stačit. „Zvolili jsme odpadářskou bioplynku čili ne zemědělskou – ta využívá téměř výhradně úrodu z polí. Naší surovinou jsou z velké části zbytky jídla z nejrůznějších gastroprovozů a potravinářských obchodů, dalším dodavatelem jsou třeba jatka,“ vysvětluje starosta Milan Kazda.

 

Udržet mladé ve vsi

Náklady na oba zdroje energie se vyšplhaly na 138 milionů korun. Podstatnou část tvořila evropská dotace, na zbytek si Kněžice musely půjčit. Obec, která měla v té době šestimilionový rozpočet, tak čerpala úvěr ve výši 43 milionů korun. Ručila za něj takřka veškerým majetkem včetně stovek hektarů polí, a podařilo se jej včas umořit, byť to trvalo patnáct let. Finanční zisk tvoří především přímý prodej elektřiny z bioplynky do distribuční sítě, část příjmů přináší i takzvaný digestát – zbytková tekutá hmota procesu, která se dá využívat jako zemědělské hnojivo.

Největším benefitem nicméně zůstává obecní teplo vyráběné jak ve výtopně na štěpku a slámu, tak v bioplynce, kde vzniká jako doprovodný efekt při výrobě elektřiny. Za přípojku k nově vybudovanému teplovodu zaplatila domácnost (celkem jich tuto možnost využilo 149) pouhých deset tisíc korun, úspory jsou ale nejmarkantnější na pravidelných účtech. „Žije nás v baráku i se synovou rodinou šest, podlahová plocha je celkem 240 metrů. A za teplo a ohřev užitkové vody platíme 28 tisíc ročně,“ nabízí Milan Kazda osobní příklad a přidává i dva obecní: v mateřské škole s jídelnou činí náklady na vytápění a teplou vodu zhruba 30 tisíc korun, v základní škole 35 tisíc. „K tomu musíte připočíst pohodlí, že se o to nemusíte starat, a taky čistý vzduch. Nepřejte si vidět, jak to tady vypadalo, když jsme roztápěli domácí kotle – často skoro nebylo vidět na cestu,“ doplňuje starosta.

Kněžice si od celého projektu slibují ještě další věc: udržet ve vesnici mladé rodiny. To se do určité míry daří, a to i díky nové výstavbě, která byla rovněž připojena na místní zdroj tepla. Obec dala k dispozici dvanáct parcel a vybudovala zde další výtopnu na štěpku, tentokrát v takřka miniaturních rozměrech a obloženou dřevem, takže vypadá spíš jako klubovna než jako teplárna. „Celé to stálo deset milionů včetně rozvodů a i za největších mrazů sem stačí přivézt třikrát týdně dvě lžíce paliva,“ informuje starosta. Za teplovodní přípojku ke své novostavbě dali majitelé 150 tisíc korun.

 

Až přijde zákon

Zdražení energií se zřejmě od Nového roku nevyhne ani Kněžicím, nemělo by ale být nijak drastické. „Tržby za teplo dělají aktuálně 2,2 milionu ročně. Když zvedneme ceny o 10 procent, těch 220 tisíc nám výrazně nepomůže a lidi nám to budou mít za zlé,“ přibližuje starosta uvažování komunálního politika. Za uplynulých šestnáct let nezdražila radnice teplo ani jednou: od začátku stojí 310 Kč/GJ, což je v přepočtu
1,10 Kč/kWh. „Už před zdražením byla průměrná cena plynu kolem
450 za gigajoul, nízký tarif elektřiny stál 2,20 za kilowatthodinu,“ připomíná dobu před více než rokem, kdy začaly ceny energií výrazně stoupat.

O provoz místní výtopny a elektrárny se stará dceřiná společnost obce Energetika Kněžice, s. r. o. „Je to hlavně proto, abychom měli možnost odděleného účetnictví, a tedy snadnějšího rozhodování. Když se nám rozbije čerpadlo, které má hodnotu větší než padesát tisíc, musí se sejít zastupitelstvo, jehož členové musí podle zákona dostat materiály čtrnáct dní předem. Jenže to by mezitím lidi zmrzli, a ještě bychom zkrachovali,“ zasměje se hořce starosta, který v prvních letech zastával i funkci dobrovolného topiče. „Chtěl jsem chlapům občas ulehčit, aby se mohli vyspat,“ vzpomíná na dobu, kdy odskakoval z radnice nebo z domova, aby mohl přiložit. Dnes už prý nic takového není nutné. „Zaměstnáváme pět lidí, navíc jsme nechali prodloužit pás, po kterém jezdí balíky slámy, takže už není nutné přikládat tak často.“

Zatímco teplo může obec poskytnout přímo svým obyvatelům, s elektřinou to podle platných právních předpisů nejde – musí ji prodávat do distribuční sítě. A právě v tom spočívá úzké hrdlo celého projektu. Místo výhodného sdílení elektřiny přímo v rámci obce jsou Kněžice závislé na nevyzpytatelných výkupních cenách. „Poslední tři roky se nám nepovedlo prodat elektřinu nasmlouvaným obchodníkům tak, jak bychom si představovali. Hodně to v průběhu roku lítá a my jsme se prostě netrefili,“ vysvětluje starosta a dodává: „Až letos nám to konečně vyšlo – a pic ho: přišlo zastropování. Takže jsme zpátky tam, kde jsme byli.“ V současné době se projednává návrh novely zákona, která by měla od ledna umožnit komunitní sdílení elektřiny z obnovitelných zdrojů v bytových domech. Kněžice však potřebují, aby došlo i na rodinné domy.

Zisk, který místní eseróčko generuje, putuje zpátky do údržby a obnovy. „Bioplynka už je na hraně životnosti,“ konstatuje starosta Kazda, vyučený opravář zemědělských strojů. „Když jsme ji budovali, použili jsme železo, které ale rychle zkorodovalo. Nahradili jsme ho nerezem, ale už má v agresivním prostředí taky namále. Potřebujeme tam dát takzvanou chemickou nerez, která je výrazně dražší,“ vysvětluje. Navíc se zvyšují ceny náhradních dílů. „Plachta na zastřešení bioplynky stála před pěti lety 750 tisíc, teď za ni dáte skoro dva miliony, přičemž životnost je šest let,“ upozorňuje.

 

 

Pro otrlé nosy

Jedním z principů výše nastíněné „komunitní energetiky“ je sleva na distribučních poplatcích, která by mohla činit šedesát až osmdesát procent. Tím by zlevnila elektřina pro místní domácnosti, bylo by možné generovat i větší příjmy z její výroby – už jen tím, že by zmizel nákladný mezičlánek v podobě povinných služeb distribučních podniků (generuje až třetinu účtu za elektřinu).

„Bylo by škoda nevyužít naplno potenciál bioplynek pro menší obce,“ říká starosta. Stojíme u šachty, kterou prochází „palivo“. Vyžaduje to otrlý nos, neboť se tu líně převalují nakvašené potraviny. Rozeznávám pečivo a brambory, o dalších kusech se mi nechce moc uvažovat. „Vesměs tekutý obsah žump by nestačil, potřebujeme to dotovat něčím výkonnějším,“ vysvětluje Milan Kazda.

Jde o různorodou škálu odpadů od zbytků jídla z restaurací a jídelen přes lihovarské výpalky, posekanou trávu, shnilá jablka až po prošlé maso ze supermarketů, separovaný tuk, krev z jatek…

Ekonomiku bioplynek ovlivňuje ještě další věc: „Jen za odběr odpadů jsme zkraje inkasovali až dva miliony ročně, protože se toho svozové společnosti potřebovaly zbavit. Pak ale začalo bioplynek přibývat a jim došlo, že se bez nich neobejdeme. Nechaly si to proto překvalifikovat z odpadu na surovinu. A dnes naopak platíme milion,“ posteskne si starosta a dodá: „Pomáhá nám, když je někde v okolí odstávka a firmy od nás potřebují pomoc.“

Většinu nálože pro bioplynky lze prý obstarat ve vzdálenosti do třiceti kilometrů, občas svozová společnost přiveze odpad z větší dálky. „Na životě obce se to téměř neprojeví,“ říká starosta a upřesní: „Kněžicemi projede v průměru 1 200 aut za den, z toho 700 náklaďáků. Když přijedou tři cisterny navíc, ani to nepoznáte.“

 

Jako na dovolené

Uprostřed vesnice stojí dům s pečovatelskou službou pro seniory, u jehož vzniku stála potřeba využít přebytky komunálního tepla. „Když to běží, je to dobrý,“ říká obyvatelka jednoho z dvaceti bytů Agneša Marešová, která tady žije už třináct let. Vloni byla kvůli závadě na čerpadle dodávka horké vody do radiátorů a vodovodu na dva dny přerušena. „Zapnula jsem si elektrickou troubu a přioblékla se,“ zasměje se žena, která tu zároveň dělá „něco na způsob domovnice“.

Co se týče zápachu, je paní Marešová velkorysá: „Když vyvážej v družstvu hnůj, je to kolikrát horší. Dřív jsem bydlela v Praze a tam zase smrděj auta. Holt jsme na vesnici.“ Za vytápění čtyřicetimetrového příbytku platí šest tisíc ročně – opět včetně ohřevu užitkové vody. „Hlavní je, že se o to nemusím starat. A když se něco porouchá, zavolám starostovi,“ zdůrazňuje a důvěrně se k novinářské návštěvě nakloní: „Až se to stydím říkat, ale připadám si tady jako na dovolený.“

 

Jde to, ale pomalu

Příklad středočeských Kněžic je v mnohém inspirativní, ale dlouhé roky se na něj nepodařilo žádné obci navázat.

Novináři si proto už sedmnáctý rok podávají dveře právě v kanceláři zdejšího starosty. A to zvláště v dobách energetické nejistoty, jakou byla vedle té současné například situace kolem dodávek ruského plynu v roce 2009, kdy se zkomplikoval jeho transport přes ukrajinské území.

Zastihnout Milana Kazdu na kněžické radnici ale není snadné, protože tráví i několik dní v týdnu na konferencích, seminářích, besedách. „Beru to jako splátku svého druhu za štědrou dotaci, kterou jsme na naše zařízení dostali,“ říká a dodává: „Současný boom je obrovský, každý má zájem o obnovitelné zdroje. Vždycky ale připomínám, že rychlé a univerzální řešení neexistuje. Každá obec by měla vycházet z místních podmínek.“

Časy se každopádně mění. „Rozvoj obnovitelných zdrojů bohužel zastavil příliš rychlý nástup zejména solárních elektráren před dvanácti lety. Zelená energetika to pak odnesla za chybu politiků,“ připomíná Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky, který zastupuje výrobce a provozovatele všech dostupných alternativ. „Dnes je to pochopitelně jinak, energetická krize naprosto překreslila hřiště,“ dodává.

Zatímco před ruskou invazí na Ukrajinu vyžadovalo zavádění obnovitelných zdrojů do obecní energetiky aktivního starostu vizionáře, ochotného zkoušet nové věci, nyní jde o pragmatický přístup, který dokáže radnicím ušetřit velké peníze, a ještě uklidnit vystresované obyvatele.

Podstatným hnacím motorem pro obce usilující o větší energetickou soběstačnost jsou nabídky podpůrných programů, jako je Modernizační fond (na období do roku 2030 je v něm pro Českou republiku 300 miliard korun).

Jde hlavně o fotovoltaiky na střechách, ale i o různé typy výroby tepla a elektřiny z biomasy – důležité je, aby šlo ke sdílení obecního proudu využívat veřejnou distribuční soustavu. Určité odblokování by mohl zažívat i rozvoj větrné energetiky. „Zatím mu bránil odpor místních lidí. Myslím ale, že kdyby elektřina z větráků šla přímo do obce, která by z toho měla i část finančních příjmů, už by to nebylo nějaké cizí monstrum a mohli by to vzít na milost,“ domnívá se Martin Sedlák.

Pilotní projekty se rýsují nebo už zavádějí například v Židlochovicích u Brna, kde vzniká udržitelná čtvrť nazvaná Chytré Líchy, dále v Litultovicích či Mikolajicích na Opavsku, Rapotíně na Šumpersku, jihomoravských Starovicích a také v Litomyšli, Benešově či beskydských Trojanovicích (mluví se o nich i v druhé části článku o soběstačném bydlení na straně 152). Obce se v těchto případech spojují s partnery, jako je ČEZ, České vysoké učení technické či ČSOB.

Boom zažívají zejména fotovoltaiky na střechách veřejných budov, které snižují znečištění ovzduší i výdaje za energii a mohou být zásadním benefitem pro místní ekonomiku.

Svaz moderní energetiky proto nabízí městům a firmám konzultace včetně manuálu, jak najít příležitosti pro nové investice do obnovitelných zdrojů nebo řešení, která posílí jejich energetickou nezávislost. •

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement