Kauza

Revize jízdenek

13 / 01 / 2019

Bez větší pozornosti probíhal soud, který řešil případ stamilionových obchodů kolem pražského dopravního podniku. Figuruje v něm sedmnáct obžalovaných včetně Ivo Rittiga, a dnes byl vynesen rozsudek: všichni obžalovaní byli zproštěni viny. Odemykáme text z lednového vydání, který spletitý případ podrobně rozkrývá. Pokračování najdete v magazínu Reportér, který je právě v prodeji.

Bez větší pozornosti probíhal soud, který řešil případ stamilionových obchodů kolem pražského dopravního podniku. Figuruje v něm sedmnáct obžalovaných včetně Ivo Rittiga, a dnes byl vynesen rozsudek: všichni obžalovaní byli zproštěni viny. Odemykáme text z lednového vydání, který spletitý případ podrobně rozkrývá. Pokračování najdete v magazínu Reportér, který je právě v prodeji.

Tisk jízdenek, prodeje přes mobil i u okénka, tam všude se náhle zjevily úžasné obchodní příležitosti. Peníze rázem tekly kolem celé zeměkoule. Před soudcem se odvíjely pozoruhodné příběhy vazeb mezi jednotlivými aktéry, mnohdy přátelství vzniklých v dobách práce pro Státní bezpečnost.

 

...

 

Detektivní zápletka se vyzrazovat nemá. Navíc hned v úvodu. Přijdete na „jízdenkový“ soud týkající se údajného tunelování pražského dopravního podniku a po pár dnech máte pocit, že jedete vlakem. Orient expresem jako od Agathy Christie.

V této slavné detektivce míří vlakem z Istanbulu do Francie skupina cestujících v jednom vagonu. Když se ve vlaku stane vražda, všichni cestující se tváří, že nemají nic společného, ale na konci zjistíte, že všichni se dávno znají, měli nějaký vztah k oběti a na zločinu se podíleli.

Soudní přelíčení týkající se jednoho z nejpropíranějších případů desetiletí začalo 16. října 2018 v deset hodin dopoledne. Stalo se tak po sedmi letech od prvních zpráv o „předražených jízdenkách“ v pražském dopravním podniku a pěti letech od prvních obvinění.

Původní kauza provize sedmnácti haléřů z každé vyrobené jízdenky, která putovala do firmy v daňovém ráji v Karibiku, narostla na sedmnáct tisíc stran výslechů, výpisů z bankovních účtů a dokumentů stažených z počítačů a kanceláří v několika státech světa.

Obžalovaných v kauze údajného tunelování pražského dopravního podniku je nakonec sedmnáct. Dva z obviněných se začátku procesu nedožili, i tak se přelíčení koná v největší místnosti městského soudu v Praze; jen tam je totiž lavice natolik dlouhá, aby se na ni mohlo tolik lidí najednou poskládat.

Na zahájení procesu jich osobně dorazilo jen osm. Těsněji bylo mezi obhájci v řadě za nimi. Všichni v oblecích, polovina z nich s kravatou. Většina s úsměvem na rtech. Někteří šedivější a kulatější než na fotkách a záběrech z předchozích let.

Na lavici se seřadili skoro přesně v pořadí, jak je postavená obžaloba. Nejblíž k soudcovskému stupínku zasedl bývalý šéf Dopravního podniku Martin Dvořák. Vedle něj jeho bývalý ekonomický ředitel Ivo Štika a poradce Jan Valtr. Uprostřed lobbista Ivo Rittig a spolumajitel papírny Neograph Jan Janků, vedle něj bývalý právník Šachta & Partners Marek Stubley a řadu uzavíral finanční analytik Jaroslav Kubiska a bývalý šéf služeb Dopravního podniku Tomáš Petana.

V této sestavě – s výjimkou Ivo Rittiga, který přišel jen na úvod – vydrželi přibližně týden. Ostatní obžalovaní dorazili pouze ke svému výslechu, obvykle však jen přečetli prohlášení o své nevině a lživé obžalobě a zase odešli. (Celý seznam obžalovaných najdete na konci textu.) Před Vánocemi, kdy začaly výslechy prvních z více než stovky naplánovaných svědků, se sestava obžalovaných, kteří k soudu pravidelně přicházeli, zúžila na tři trvalky. Bývalý ekonomický ředitel Dopravního podniku Štika, z nějž se stal téměř mluvčí obhajoby, právník Stubley a spolupracující obžalovaný Jaroslav Kubiska. I ve třech většinou hráli na publikum přesilovku. Zájem o případ, který se v posledních letech stal symbolem boje proti korupci a kmotrovství, rychle opadl. Kromě úvodních dnů byli v publiku obvykle jen dva lidé.

První den přelíčení začal v největší síni s hodinovým zpožděním. Po těch letech čekání na proces to byl vlastně okamžik. Čtení obžaloby zabralo Adamovi Borgulovi z pražského vrchního státního zastupitelství necelé dvě hodiny. Obžaloba je přitom postavena na dvou dějstvích. Manipulaci zakázek a vyprání peněz z nich. Vedení pražského dopravního podniku podle něj zmanipulovalo tři „jízdenkové“ zakázky, aby doputovaly ke třem nachystaným firmám. Šlo o prodej papírových kuponů ve vestibulech metra, výrobu jízdenek a elektronické SMS jízdenky. O všem bude ještě řeč.

Vydělané peníze, bohatý vývar vzniklý z těchto zakázek na úkor Dopravního podniku, byly podle obžaloby vyprány v síti zahraničních firemních schránek. O namáčení, mydlení a ždímání se podle obžaloby postarala s Dopravním podnikem spolupracující advokátní kancelář Šachta & Partners. Technicky měl umístění a rozvrstvení peněz po zahraničních bankách, zakrytí jejich původu a jejich návrat v podobě investic na starosti specializovaný tým v účetní společnosti Peskim, která patří k advokátní kanceláři.

Veřejná část obžaloby byla plná částek i exotických ostrovů, jak peníze z údajně cinklých zakázek putovaly po účtech celé šňůry zahraničních firem. Podle obžaloby se vše podstatné – domlouvání zakázek a dělení profitu – odehrávalo v Praze, a to především v kancelářích advokátní kanceláře Šachta & Partners. A těmi, kdo, jak tvrdí žalobce, stáli v pozadí zahraničních struktur a měli z nich finanční prospěch, byli hlavně tehdejší šéf Dopravního podniku Martin Dvořák, lobbista Ivo Rittig a lidé s nimi propojení.

Obžalovaní – s výjimkou spolupracujícího obžalovaného Jaroslava Kubisky – takový scénář odmítli. Shrnuto v pár větách: K manipulaci zakázek podle nich nedošlo. Naopak byly pro Dopravní podnik výhodné. Firmy, jež se v koloběhu objevily, patří někomu jinému. Komu, to nevědí nebo to nesmějí říct. A finanční transakce byly legální, jinak by je přece banky zastavily. Peníze se přesouvaly, protože šlo hlavně o úvěry, jejich splátky, případně zálohy na očekávané dividendy.

„Ukazuje se, že jsme měli pravdu. Sedm let říkám, že to je jen mediální bublina,“ vyprávěl po první přestávce na chodbě Martin Dvořák a opodál stojícího státního zástupce vyzýval na souboj před televizními kamerami. Státní zástupce Adam Borgula nehnul brvou. Jeho jedinou přiznanou emocí při výpadech proti němu před soudem bylo, že se chytá pravou rukou za boltec. Jinak vede obžalobu strojově až nudně. Některé otázky dokola opakuje, až se všem v místnosti vpálí do paměti. Třeba jakou jazykovou úroveň měli prodejci jízdenek v metru, jak byli zkoušeni a nasazováni na jednotlivé stanice v metru. Znalost jazyků totiž byla jedním z kritérií ve výběrovém řízení na nového prodejce lístků a také jedním z oficiálních důvodů, proč Dopravní podnik platil za „kvalitnější“ a rozsáhlejší servis dvoj- až trojnásobně víc než Martinem Dvořákem vypovězenému předchůdci.

Plody takto vedené obžaloby začaly dozrávat později. Obžalovaný šéf prodejce kuponů Cross Point Pavel Švarc v úvodu procesu popisoval, jak jazyky testovali, ty nejlepší prodejce posílali na stanice metra v centru a devět z deseti zaměstnanců původního prodejce do roka vyměnili.

Svědkové z Dopravního podniku a bývalí zaměstnanci Švarcova Cross Pointu vypovídali o pár týdnů později a popisovali to jinak. Téměř všichni lidé od původního prodejce u okýnek prodávali dál, zkouška z jazyka spočívala možná v několika větách a znalosti nehrály při nasazování na konkrétní stanice metra žádnou roli.

Státní zástupce na podobných střípcích vykresluje příklad jedné ze tří „účelově“ vypovězených smluv, kdy přišel nový a dražší dodavatel do Dopravního podniku. V případě prodejce lístků, společnosti Cross Point, mělo dojít k zvýšení ceny ke škodě Dopravního podniku o 321 milionů korun. A v pozadí této společnosti s vlastnickou strukturou linoucí se z Česka přes Kypr a Panamu na Britské Panenské ostrovy byl podle obžaloby schovaný ze šedesáti procent Martin Dvořák a ze čtyřiceti Ivo Rittig.

To oba dva obžalovaní u soudu odmítli. „Nikdy jsem nevlastnil a nevlastním žádné zahraniční účty ani žádné zahraniční firmy,“ uvedl bývalý šéf Dopravního podniku Dvořák. „Pan Rittig je v tomto příběhu taková návnada pro média. Já s ním opravdu nevidím žádnou souvislost, a ani si nemyslím, že v rámci jeho tehdejšího postavení by panu Rittigovi stálo za to s kýmkoliv jednat o dodávkách jízdních dokladů pro Dopravní podnik,“ dodal.

Ivo Rittig přečetl prohlášení ve smyslu, že tvrzení obžaloby jsou „absolutní lež“ a že s Dopravním podnikem neměl nic společného. Na otázky odmítl odpovídat a jeho přítomnost u soudu tím zřejmě skončila.

 

Účelovka na druhou

Jedním z postupů obhajoby je ukázat, že „účelové“ bylo celé stíhání a obžalovaní jsou obětí „mediální honby“. Na podnět Josefa Monsporta, obhájce šéfů Dopravního podniku Dvořáka a Štiky, byl ze soudní síně vykázán reportér Lukáš Landa, který jako první o „jízdenkové“ kauze informoval v České televizi. Dostane na jejich popud obsílku jako svědek. Tím jej dostali – sportovní terminologií – do postavení mimo hru. Jako nevyslechnutý svědek nesmí být uvnitř a poslouchat.

Už od začátku procesu také obžalovaní tvrdí, že jsou obětí dvou protikorupčních sdružení – Transparency International a Nadačního fondu proti korupci Karla Janečka. Ukazují například na to, že státní zástupce Borgula byl v době, kdy se celá kauza rozjela, ve správní radě Transparency International. Stejně jako bývalý vyšetřovatel a autor materiálu o rozhazování v Dopravním podniku Václav Láska.

Klubko těchto vztahů je hodně zamotané. Dopravní podnik jako poškozeného zastupuje advokát Petr Prchal, dříve spolupracující s Transparency International a následně poradce bývalé primátorky Adriany Krnáčové. Městský Dopravní podnik se do případu v posledních letech příliš nehrnul, jako poškozený se připojil až po určitém váhání a advokát to potvrdil až krátce před začátkem procesu. Dopravní podnik sám škodu nijak nevyčíslil a odvolal se na obžalobu. Nejvíce chce v případě odsouzení po Martinovi Dvořákovi, a to 457 milionů korun.

Taktika ukazování na Transparency International může být dvousečná. Z protikorupční aktivistky a Prchalovy bývalé koncipientky Kataríny Kožiakové Oboňové se stala obhájkyně Ivo Rittiga. Nyní hájí kolegu z kanceláře Marka Stubleyho. Rittigovým obhájcem se stal Vlastimil Rampula, bývalý vrchní státní zástupce v Praze. Ze své funkce byl před šesti lety odvoláván tehdejším ministrem Jiřím Pospíšilem jako „brzdič“ vyšetřování velkých kauz. Mimo jiné odmítal možnost znovu vyšetřit privatizaci Mostecké uhelné s tím, že případ je v Česku promlčený a vyšetřování vedené ve Švýcarsku nepřineslo nic zásadního. Nálepku „zametače kauz“ již tehdy označil za lež a mediální zkratku, ze státního zastupitelství odešel nakonec sám.

Soudce Petra Hovorku osobní výpady, zdá se, nechávají v klidu. Několikrát uvedl, že případ nestojí na jednom výroku, svědkovi nebo listině a že soud umí sám zhodnotit, kdo je věrohodný. Stejně škrtl ekonomicky laděné prezentace Martina Dvořáka a Ivo Štiky s tím, že počty „vozokilometrů“ řešit nebude. Obří spis má evidentně načtený a aktivně se vyptává zejména na detaily okolo tří zakázek v Dopravním podniku. S těmi celý případ stojí i padá. Pokud totiž nebyly zmanipulované zakázky v Dopravním podniku, neexistovaly ani žádné špinavé peníze, a nebylo tedy ani co prát u právníků a účetních.

 

Vražda v Orient Expresu

Pražský jízdenkový expres, pokud se vrátím k detektivce Agathy Christie, ujel od loňského října do Vánoc zhruba třetinu trasy. Proběhlo sedmnáct z předpokládaných padesáti dnů hlavního líčení. Další by měly následovat a měly by trvat od ledna minimálně do března. Již nyní je zřejmé, že v tomto jízdenkovém vagonu byl téměř každý v nějakém vztahu s právní kanceláří Šachta & Partners – nebo ještě dříve klientem jejího zakladatele, advokáta Drahomíra Šachty. Advokáti jim zakládali firmy, kolegové ze sesterské společnosti Peskim jim vedli účetnictví, někomu počítali daně, jinému se starali o nájem a pojistku v bytu, řadě z nich „zprostředkovali“ úvěr až z Karibiku. Místním Orient expresem jeli matka, syn, strýc, synovec i přítelkyně. Přistoupil spolužák „od mateřské školky po vysokou školu“, potkali se v něm spolužáci ze Sovětského svazu.

V některých případech je to generační jízda, jež začala již před pádem minulého režimu. Potkávají se zde lidé, kteří byli blízko známých případů devadesátých let – privatizaci Mostecké uhelné, rozpadu ČKD a špatným úvěrům v ještě státní Komerční bance. A také u těch novějších jako pražská Opencard, přetahovaná o společnost a provize Oleo Chemical, rozkrádání Nemocnice Na Homolce.

Speciální kategorií v „jízdenkovém“ příběhu jsou bývalí kolegové z komunistické veřejné a státní bezpečnosti, rezidenti a rozvědčíci. V různých rolích.

Když třeba šéf společnosti Cross Point, která získala kontrakt na prodej jízdenek v metru, začne vyprávět, jak zaměstnancům vyplácel bonusy za dodržování „ústrojové a přestávkové kázně“, víte, že jeden takový muž s kořeny v minulosti stojí před vámi: Pavel Švarc, v osmdesátých letech policista, respektive esenbák pochůzkář, následně příslušník takzvané nelegální rozvědky I. správy Státní bezpečnosti. Krycí jméno Špaček.

 

Papírna

V případě kauzy Dopravní podnik přitom jde o řetězec na sebe navazujících událostí a lidí. Od vytvoření příležitosti pro získání zakázky až po výrobu. Nejdelší lidský řetěz z bývalých příslušníků komunistické bezpečnosti vznikl u zakázky na výrobu a tisk jízdenek.

Zakázku získala napřímo papírna Neograph. Jde o nejpropíranější zakázku známou díky vyplácené provizi do Karibiku. Sedmnáct haléřů z kusu, tedy skoro polovina dohodnuté ceny s Dopravním podnikem, mířila z papírny do společnosti Cokeville Assets se sídlem na Britských Panenských ostrovech. Konzultantem této společnosti byl Ivo Rittig.

Jako majitel této zprostředkovatelské společnosti z Karibiku vystupoval letitý spolupracovník advokátní kanceláře Šachta & Partners Peter Kmeť. Vystudoval diplomacii v Sovětském svazu a před pádem minulého režimu byl krátce československým špionem ve Spojených státech. Po revoluci – podle výpovědí v kauze Oleo, jíž měl zase radit s pohonnými hmotami – pracoval v ČKD jako vedoucí správy majetku. Ředitelem pro strategii v ČKD a podle Kmetě jeho „nejlepším přítelem“ byl Pavel Michal, otec obžalovaných Davida a Petra Michalů z kanceláře Šachta & Partners.

Peter Kmeť je ve vězení, byl už odsouzen v jiné, částečně související kauze a v jízdenkovém případu vypovídat zřejmě vůbec nebude. Soudu z pankrácké věznice oznámil, že je ve špatném psychickém stavu, a požádal, aby proces probíhal bez jeho přítomnosti. V příběhu Oleo dostal trest tří let vězení za údajné tunelování – soud neuvěřil, že by jeho rady ohledně paliv, za které si účtoval peníze, měly ve skutečnosti nějakou hodnotu.

U soudu by se měla zakázka na výrobu jízdenek pro Dopravní podnik z velké části probírat teprve až během ledna a února včetně výslechu většiny svědků.

Podle verze obhajoby začal případ tím, že do Dopravního podniku nejprve přišel tehdejší policejní podplukovník, vedoucí centrály proti padělání. Novému ekonomickému řediteli Štikovi sdělil, že do té doby prodávané jízdenky jsou v ohrožení, padělatelé prolomili současnou ochranu a z Východu se chystá velká zásilka.

Podplukovník napsal i do Státní tiskárny cenin, zda by nepomohli vyvinout novou jízdenku s ochrannými prvky snadno rozpoznatelnými i pro laiky. Do týdne se prý ekonomickému řediteli ozval na pevnou linku Peter Kmeť. Oznámil, že ví o hrozícím problému s padělky a nabízí řešení. Na schůzku v Dopravním podniku dorazil Kmeť s Janem Janků, polovičním vlastníkem tiskárny Neograph. Ekonomický ředitel podle své výpovědi otočil přesýpací hodiny a dal jim standardních patnáct minut na prezentaci. Nabídli „nepadělatelnou“ jízdenku na zeleném ceninovém papíře s tím, že v případě cenin se „supertajnými“ prvky nemusí Dopravní podnik vypisovat otevřené výběrové řízení.

Uspěli. Dopravní podnik zadal dva posudky znalci, z kterých údajně vyplynulo, že jízdenka je cenina, a doporučil i specifický zelený ceninový papír od společnosti Neograph. To řediteli Dvořákovi stvrdily i právní názory tehdejšího děkana plzeňských práv Jaroslava Zachariáše a proděkana Milana Kindla (oba opustili svá místa na škole kvůli skandálu s rychlostudenty).

Výrobce ceninového papíru Neograph se stal dodavatelem Dopravního podniku. Státní tiskárna cenin, v které tisk a výroba dokladů probíhaly, byla subdodavatelem.

Verze o důvodech, proč se z každé vyrobené jízdenky vyplácela navíc provize, se liší. Podle výpovědi Petera Kmetě před jiným soudem ji dostal za právní radu pro Neograph. Ze zákona vyčetl, že u cenin není nutné vypisovat otevřené výběrové řízení. Podle spolumajitele Neographu Jana Janků získal Kmeť a jeho karibský Cokeville Assets provizi za „naprosto unikátní a přelomovou myšlenku“, že přestanou být jako výrobce ceninového papíru pouhým subdodavatelem, ale papírna začne nabízet přímo jízdenky.

Podle obžaloby bylo použití termínů cenina nebo utajovaný prvek jen prostředkem, jak z Dopravního podniku vytáhnout peníze a nasměrovat je v tomto případě k Ivo Rittigovi. Neograph podle státního zástupce nesplňoval ani základní zákonné požadavky, aby mohl tehdy cokoliv dodávat v režimu zákona o utajovaných skutečnostech.

 

Tenkrát na Východě

Spolumajitel papírny Neograph Jan Janků hovoří o Ivo Rittigovi jako o „rodinném příteli“ a o Peteru Kmeťovi jako známém z dob studií v Sovětském svazu. Byli i kolegové u protiamerické části komunistické rozvědky, jež Jana Janků krátce před listopadem 1989 přesunula do Státní banky československé; po převratu přešel do tehdy státem ovládané Komerční banky. V ní měl mimo jiné na starost správu některých podílů z kuponové privatizace. Byl například vyslán do představenstva severočeských papíren SEPAP.

Právě z nich se odštípla malá část – výroba grafického papíru – do jedné z dcer Komerční banky a v roce 1997 tento provoz získala nově vzniklá společnost Neograph Vladimíra Sitty (jako společník se Janků připojil ke svému bývalému kolegovi z StB v roce 2003). Od roku 1996 do poloviny roku 1998 byl Janků hlavním úvěrářem banky, jeden stupeň pod představenstvem. V té době se dokonce spekulovalo, že se stane nástupcem tehdejšího šéfa banky Richarda Salzmanna. Místo toho z banky odešel.

Rok poté se provalil jeden z největších tunelů v dějinách českého bankovnictví – případ Baraka Alona a ztracených miliard. Jan Janků byl tím, kdo připravoval materiály týkající se úvěrů Baraka Alona pro představenstvo. Byl také nadřízeným Jiřiny Kaplanové, která byla jako jediná s kolegyní kvůli ztrátě až osmi miliard korun obžalována. Janků v kauze vystupoval jako svědek. Trestní linku v tomto případu ukončila až amnestie prezidenta Václava Klause.

Klubko tehdejších vztahů je z dnešního pohledu ještě podivuhodnější. Alonův obchodní partner byl největším akcionářem v podniku ČKD Služby, který vlastnil řadu nemovitostí krachujícího ČKD. Podniku v té době šéfoval Pavel Michal, otec obžalovaných bratrů. Peter Kmeť vystupoval v dozorčí radě nebo jako menšinový akcionář.

Ztrátovým klientem pro Komerční banku byla v té době i skupina firem dovážejících módu z Itálie spojených s Ivo Rittigem. Podle zprávy týdeníku Ekonom skončilo ve státní popelnici, již zaniklé České konsolidační agentuře, minimálně sto šedesát milionů korun z nesplaceného úvěru.

Jan Janků před čtyřmi lety pro magazín Reportér uvedl, že v Komerční bance firmy Ivo Rittiga neřešil. „Kauzy kolem Rittiga nebyly v mé kompetenci,“ řekl.

 

Radlická 28

Největším uzlem v jízdenkovém expresu je bývalá advokátní kancelář Šachta & Partners. V soudní síni je to nejčastější jméno. Zakladatel kanceláře Drahomír Šachta, jeden z hlavních partnerů kanceláře až do konce roku 2011, přitom není z ničeho nekalého obviněn. Na rozdíl od svých bývalých koncipientů a pozdějších společníků Davida Michala, Marka Stubleyho a Karolíny Babákové.

Podle krátkého životopisu na webu své nové kanceláře Šachta & Špaček zahájil Drahomír Šachta kariéru jako právník na ministerstvu kultury. Od roku 1993 začal fungovat jako advokát. Kancelář má až do současnosti v Radlické ulici 28 v Praze-Smíchově.

Už v devadesátých letech měl za klienty dnes známá jména: byl jím například jeden z prvních Rittigových společníků – Marek Čmejla. Bývalý baskytarista Tiché dohody měl s Rittigem agenturu pořádající akce okolo bojových umění. Do Česka přivezli třeba Chucka Norrise. Čmejla s dalším klientem Jiřím Divišem stáli za skupinou Appian a byli jedněmi z hlavních postav divoké privatizace Mostecké uhelné. Drahomír Šachta se díky tomu vyskytuje ve společnosti podílející se na ovládnutí dolů. Minimálně od konce devadesátých let spravoval také firemní záležitosti Jana Janků, Petera Kmetě i společností okolo bývalého ředitele ČKD Pavla Michala.

Na přátelství s advokátem Drahomírem Šachtou se u soudu odvolala také matka Martina Dvořáka, Marie Nováková. V jízdenkové kauze je obžalována z praní špinavých peněz v souvislosti s nákupem vily na Madeiře. Na její koupi získala úvěr zprostředkovaný právníky Šachta & Partners, na nějž se „složily“ zahraniční schránky. Podle obžaloby úvěr jen zastíral skutečný původ peněz, tedy vývar ze zakázek pro Dopravní podnik řízený jejím synem. Paní Nováková u soudu přečetla prohlášení, v kterém odmítla jakékoliv pochybení nebo povědomí o zakázkách. Madeiru si vybrala sama, protože jí a manželovi dělalo ostrovní klima dobře. Úvěr byl prý pro ni nakonec nevýhodný, stejně jako koupě vily. Uvedla, že po „nájezdech novinářů“ byla donucena vybavenou vilu prodat se ztrátou.

„Přišla jsem o vlastní investované prostředky, bylo to minimálně 475 tisíc eur,“ uvedla. Na otázky soudu odmítla odpovídat. V minulosti působila na ministerstvu zahraničí a jejím druhým manželem byl Vítězslav Bauer, podle týdeníku Ekonom před revolucí a krátce po ní šéf odboru investic na federální vládě. S ním a několika společníky získala již v devadesátých letech stovky tisíc metrů polí u dálnice D1 při výjezdu z Prahy. Na jedné straně dálnice na nich vznikla obchodní zóna Čestlice, jedna z prvních v republice. Na druhé straně dálnice se čeká a lobbuje za nový výjezd z dálnice, takzvaný exit 4, jenž promění pole na cenné pozemky.

Minimálně část peněz na úvěr na Madeiru přišla ze zahraničních schránek spojených s třetí zakázkou v obžalobě – prodejem SMS jízdenek. I tuto zakázku získala vybraná společnost Crowsnest bez soutěže. Jako jediná totiž měla licenci na patent na prodej elektronických jízdenek prostřednictvím mobilní peněženky, což byla podmínka. Vladimír Pospíšil, bývalý vedoucí přes jízdní doklady v Dopravním podniku, uvedl, že přes mobilní peněženku kupovali cestující jízdenky minimálně. Na každý milion prodaných SMS jízdenek připadlo pět tisíc elektronických lístků placených přes patentovanou mobilní aplikaci spojenou s bankovním účtem – odhadl Pospíšil. Detaily zakázky by se měly u soudu teprve rozebírat.

 

Rozpad M.S.B.

Marek Stubley byl jediným z obžalovaných právníků Šachta & Partners, který vypovídal. Do kanceláře nastoupil jako koncipient už v roce 2002. V roce 2007 přišel Drahomír Šachta s nabídkou, že kancelář má možnost pracovat pro Dopravní podnik. Podle Stubleyho řešili tehdejší společníci, zda do zakázky jít. Kancelář byla malá, pracovalo pro ni okolo deseti právníků. Domluvili se, že do toho půjdou. On se do Dopravního podniku na čtyři a půl roku víceméně přestěhoval „dělat právničinu“: v sedmém patře v sídle podniku fakticky vznikla další kancelář Šachta & Partners.

Vlastních podnikových právníků bylo okolo pěti a spadali pod ředitele Dvořáka. Podle ekonomického náměstka Štiky měli omezené kompetence a „jejich schopnosti stačily maximálně na likvidaci škod tramvají“.

Marek Stubley je stejně jako ostatní z kanceláře obžalován z praní špinavých peněz. Mimo jiné čerpal úvěr ze stejných schránek jako matka Martina Dvořáka. On na to říká, že úvěr mu nabídl hlavní partner kanceláře David Michal a měl jej splácet ze svého jedenáctiprocentního podílu na zisku kanceláře. To se podle něj také stalo.

David Michal také postupně převzal otěže v kanceláři. Půl roku po prvních zprávách o sedmnácti haléřích provize a konci Martina Dvořáka v čele podniku se kancelář přejmenovala na MSB Legal a odstěhovala se od Drahomíra Šachty. Marek Stubley podle svých slov po „neuvěřitelných sporech“ z kanceláře MSB Legal odešel koncem roku 2014 a založil si vlastní.

 

Ostrovní liga

Tři dny v kuse vypovídal před soudem Jaroslav Kubiska, bývalý analytik společnosti Peskim, jež sloužila advokátní kanceláři jako servisní a účetní centrum. Fungovala ve stejných kancelářích jako Šachta & Partners. Jaroslav Kubiska byl od dubna 2009 do června 2010 členem takzvaného zahraničního týmu. Členové opečovávali síť zahraničních společností, starali se o komunikaci s jejich správci v zahraničí, otevírání účtů a převody peněz mezi nimi. Jaroslav Kubiska popsal, že se staral o sejf s razítky zahraničních firem, měl k dispozici i mobily se zahraničními simkami pro případný kontakt s bankami.

Hlavní náplní jeho práce bylo zajišťovat podklady pro převody, sledovat toky a dávat o tom zprávy. Aby to uhlídal, měl k tomu analytické nástroje a přehledy. U soudu rozdal „bubliny“ – grafy, jak spolu byly jednotlivé firmy provázané z Česka přes Kypr až třeba na Britské Panenské ostrovy, kde tehdy rejstříky nechtěly vědět téměř nic. Za tu dobu se prý postaral o zhruba šest set převodů za 2,5 miliardy korun.

U soudu si nebral servítky. Zahraniční systém podle něj sloužil k „nasávání“ provizí ze zakázek například z Dopravního podniku a jejich skryté přerozdělování ke skutečným vlastníkům firemních skořápek. Za ně označil Martina Dvořáka nebo Ivo Rittiga. „Ty společnosti byly prázdné schránky. Nedávalo žádný ekonomický smysl, aby takové prázdné schránky byly někdy schopny poskytovat služby za stovky milionů,“ uvedl. Úvěry byly podle něj formální, nedocházelo k jejich splácení. Osobně prý viděl dodatečnou výrobu smluv, aby se vysvětlily některé převody. Bývalá hlavní účetní Jana Šádková se podle něj podepisovala jako Zoe Vasilidis nebo Maria Gold.

Její vystoupení bylo vůbec nejemotivnější. Třesoucí ruku si držela za zády a svého bývalého kolegu označila za lháře, co jí „zničil život“. Otázka je, zda se neměla v ten okamžik dívat na někoho jiného. Z jejího firemního počítače a e-mailu odcházely informace a smlouvy týkající se Dopravního podniku v době, kdy byla doma nemocná. Advokáti ji také nominovali jako finanční ředitelku do společnosti Alseda, jež se v konsorciu ucházela o převzetí datových center ČEZ. Podle zprávy MF DNES z roku 2010 jednal za společnost Ivo Rittig.

Jaroslav Kubiska před soudem vystupuje jako spolupracující obžalovaný výměnou za případný nižší trest. Zhruba rok po svém odchodu z účetní společnosti kontaktoval protikorupční fond. Až v roce 2014 začal spolupracovat s policií. Tak dlouho váhal kvůli dopadu na rodinu, zároveň prý nevěřil orgánům činným v trestním řízení.

Pro ostatní obžalované je logicky důležité srazit jeho věrohodnost na minimum. Vydávání dat policii proběhlo v několika kolech, Jaroslavu Kubiskovi se také nechtělo do vysvětlování jeho schůzek s protikorupčním fondem. Vše směřuje k velké bitvě o uznání klíčových souborů za důkazy.

 

Všudybyl

Jan Valtr patří všude a nikam. V příběhu Dopravního podniku figuroval jako poradce Martina Dvořáka. Díky tomu měl přístup na porady vedení Dopravního podniku. Volnou židli měl k dispozici v sedmém patře mezi právníky Šachta & Partners. Další místo měl v kancelářích Rittig & Partners v centru Prahy. Paralelně radil Peteru Kmeťovi s alternativními palivy v příběhu společnosti Oleo Chemical.

A poradenský kontrakt měl i v Nemocnici Na Homolce. Její bývalý ředitel Vladimír Dbalý, dnes nepravomocně odsouzený, si o Janu Valtrovi do svého deníčku podle Lidových novin poznamenal věty, z nichž se zdá, že měl připravovat výběrová řízení: „2. 12. 2008 meet Valtr (člověk od Rittiga), který bude organizovat VŘ pro Nemocnici Na Homolce.“ A podle dalších Dbalého zápisů nosil „moo“ za poradenství. Podle vyšetřovatelů jsou „moo“ peníze. Jan Valtr kvůli tomu čelí obžalobě z uplácení, společně s Dbalým a dalšími dvěma lékaři.

V jízdenkové kauze fungoval Jan Valtr podle obžaloby jako výměník informací o probíhajících zakázkách v Dopravním podniku, spojka na Rittiga a hlídač jeho provizí. Za to měl podle žalobce dostat svůj díl, a to opět ve formě úvěru ze zahraniční struktury vytvořené v Šachta & Partners.

Podle Valtra nic z toho neodpovídá skutečnosti, práci jako poradce odváděl a úvěr splatil.

 

Vánoce

Poslední den jízdenkového procesu ve starém roce řešil soud zakázku na prodej papírových kuponů. To je podle obžaloby jedna z těch „cinklých“ zakázek.

Jako první do jízdenkového Orient expresu přistoupila Miroslava Jírovcová, dříve Vitišová. Do Dopravního podniku přišla v říjnu 2007 jako nová šéfka přes nemovitosti. Předtím pracovala pro realitní společnosti spoluvlastněné Marií Novákovou, matkou Martina Dvořáka – jde o již zmíněnou firmu, jíž patří pole při výjezdu z Prahy na Brno. Vzápětí byla zvolena šéfkou hodnoticí komise pro výběr kvalitnějšího prodejce kuponů.

Přihlásil se jediný zájemce. Nově vzniklá společnost Cross Point již zmíněného bývalého rozvědčíka Pavla Švarce. Náhradník ve výběrové komisi nechal dát do zápisu, že nabídka Cross Point za 300 milionů je dvakrát dražší než předchozí dodavatel Šoch. Přesto zakázku společnost Cross Point získala. Díky subdodavateli – personální agentuře VD Work Agency – splnila podmínky jako certifikát ISO a vysokou pojistku.

Jako poslední svědek před Vánocemi vypovídal právě předchozí prodejce. Petr Šoch provozoval prodejní okénka jako podnikatel od raných devadesátých let. Zakázku, jak uvedl, „zdědil“ po svém otci. Po nástupu Martina Dvořáka dostal výpověď. Do nového výběrového řízení se prý nepřihlásil, protože bylo příliš málo času na získání požadovaného certifikátu ISO.

Na úplný závěr se obhájkyně zeptala Petra Šocha, proč se tedy proti tomu nebránil, proč nepodal žádost o přezkum výběrového řízení. „Hmm… nebudu odpovídat,“ řekl po chvíli váhání. „Prosím?“ přitlačila obhájkyně. „Ne. Musím odpovídat? Musím?“ obrátil se na soudce Petra Hovorku a ten přikývl. „Měl jsem za to, že to je rozhodnutý,“ odpověděl. „Rozhodnutý?“ – „Že výherce je jasný a zvrátit se to nepodaří. Stačí takhle odpovědět?“

Soudu to pro ten okamžik stačilo.

 

Lovci pokladů

Nelze samozřejmě předjímat, jak soudní řízení dopadne. Rozsudek ještě nebyl vynesen, tudíž jsou všichni pasažéři tohoto pomyslného Orient expresu podle práva nevinní. Ale že pro některé z nich, zůstaneme-li u literárních příměrů, byl pražský dopravní podnik zároveň Ostrovem pokladů, bylo u soudu zcela zjevné.

Občas se lidé zlobí, že se s dnešním premiérem Andrejem Babišem vracejí na výsluní bývalí agenti a příslušníci Státní bezpečnosti. Jindy se zase mluví o tom, že mu k funkci dopomohla protikorupční hysterie, kdy se až příliš hovořilo a psalo o různých aférách. Při poslechu líčení v největší jednací síni městského soudu v Praze člověk snadno pozná, že se bývalí příslušníci nemuseli vracet, protože byli už předtím pevně usazení u zajímavých kšeftů – a že minimálně v některých případech byl zájem médií o podivné fungování veřejných podniků více než oprávněný.

Otázka, zda posun z éry mužů, kteří sedí na lavici obžalovaných, k éře dnešního premiéra neodpovídá známému rčení „z deště pod okap“, je už zase jiný příběh.

 

 

Pokračování příběhu najdete v květnovém Reportéru, který je právě na stáncích, ukázka zde.

 

 

Kdo je kdo
19 obviněných v „jízdenkové“ kauze Dopravního podniku
 
Martin Dvořák 
Šéf Dopravního podniku 2007 až 2011; nastoupil za primátora Béma, skončil za Svobody
 
Ivo Štika
Ekonomický ředitel, přišel krátce po Dvořákovi
 
Tomáš Petana
Šéf služeb Dopravního podniku, pak hlavní personalista
 
Jan Valtr
Poradce šéfa DP Dvořáka. Majitel Gereo, s. r. o.
 
Marie Nováková
Matka Martina Dvořáka. Spolumajitelka realitních společností Eurospektrum / Carpet Praha
 
Pavel Švarc
Šéf Cross Pointu, získal zakázku na prodej kuponů
 
Jan Janků
Spolumajitel papírny Neograph, získal zakázku na výrobu jízdenek
 
Peter Kmeť
Zprostředkovatel. Vystupuje jako majitel Cokeville Assets
 
Ivo Rittig
Vystupuje jako konzultant Cokeville Assets
 
David Michal
Řídící společník v AK Šachta & Partners
 
Marek Stubley
Partner v AK Šachta & Partners
 
Karolína Babáková
Partnerka v AK Šachta & Partners
 
Petr Michal
Bratr D. Michala. Šéf zahraničního týmu Peskim, sesterské spol. AK Šachta
 
Jana Šádková
Hlavní účetní AK Šachta / Peskim
 
Jaroslav Kubiska
Analytik zahraničního týmu Peskim. Spolupracující obžalovaný
 
Aleš Rozehnal
Advokát, podílel se na zakázce elektronická jízdenka
 
Ferdinand Überall
Spolupracovník AK Šachta, podílel se na zakázce e-jízdenky
 
Radovan Šteiner
Pražský radní pro dopravu. Před začátkem soudu zemřel
 
Antonín Vilímec
Šéf Crowsnest, získal zakázku na e-jízdenku. Zemřel před podáním obžaloby
 
Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat