Pearl Harbor. Když přijeli Japonci, pozvali jsme je dál

Padne na vás téměř bázeň, přinejmenším máte dost divný pocit. Přímo pod vámi je místo, kde stovky mladých mužů krvácely, umíraly v ohni na palubě nebo v naftě hořící na hladině a topily se. Pod vámi jsou trosky bitevní lodi USS Arizona, která se 7. prosince 1941 stala pro mnoho mladých námořníků hrobem. Toho dne ráno, byla to neděle, zaútočila japonská letadla na americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech. Šlo o zásadní obrat v průběhu druhé světové války. Do globálního konfliktu totiž vstoupily Spojené státy americké s celou svou ohromnou hospodářskou mocí.

Památník bitevní lodi USS Arizona je nevelká podlouhlá bílá stavba připomínající trochu kostel, která jako by plavala. A to nad vrakem zmíněné lodi, jenž je v malé hloubce dobře vidět. Dostat se sem dá pouze po moři a jde o jedno z hlavních míst komplexu národního memoriálu Pearl Harbor, který onen krvavý útok připomíná.

Na konci památníku USS Arizony najdete obří zeď, do níž jsou vytesána jména všech 1 177 námořníků, kteří při útoku na bitevní loď zahynuli. Více než 300 členů posádky nicméně útok přežilo: právě pro ně pak v průběhu let vznikl zvláštní rituál. Pokud někdo z přeživších zemře, může na věky odpočívat po boku svých kamarádů. Urnu zesnulého převezmou ceremoniálně potápěči, kteří ji uloží do vraku lodi. Konkrétně do míst, kde se nacházela jedna z dělostřeleckých věží.

 

Mojí matce bylo deset

Pearl Harbor, v překladu „Perlový přístav“, dnes samozřejmě není jen komplexem památníků, ale stále také fungující vojenskou základnou, kde sídlí velení americké pacifické flotily. Nadále zůstává strategickým místem uprostřed Pacifiku, z něhož lze kontrolovat oceán. Je také městem se zhruba čtyřiceti tisíci obyvateli rozkládajícím se na břehu ostrova Oahu. Honolulu – moderní hlavní město amerického státu Havaj s tropickými deštnými lesy, sopkami a turistickými resorty – leží jen pár kilometrů od něj. Na první pohled se dokonce může zdát, že námořní základna a metropole jsou vlastně jeden celek. Ovšem do Pearl Harboru, pokud tedy nejste příslušníkem ozbrojených sil USA, se dnes jezdí právě kvůli vzpomínkám na onen útok z roku 1941.

„Když proběhl útok, mojí matce bylo deset. Spolu s babičkou a dědou byli na mši v nedalekém kostele. Nikdo netušil, co se děje, ale kněz liturgii přerušil a všechny poslal domů,“ vyprávěl nám Daniel A. Martinez, hlavní historik národního památníku Pearl Harbor, když jsme ho loni v prosinci navštívili. Je legendou instituce i historické obce. Pracuje zde od roku 1986 a zasloužil se o digitalizaci archivů, nahrávky mnoha interview pamětníků, tvorbu televizních pořadů či dalších vzdělávacích materiálů. Není moc povolanějších lidí, kteří mohou vyprávět o útoku na Pearl Harbor v mnoha souvislostech.

„7. prosince 1941, v den, který bude žít v paměti jako den hanby, Spojené státy severoamerické byly náhle a s rozmyslem napadeny námořními a leteckými jednotkami japonského císařství.“ Tak americký prezident Franklin Delano Roosevelt oznamoval v projevu útok na námořní základnu Pearl Harbor v souostroví Havaj.

Pro naprostou většinu Američanů byl úder v Tichomoří obrovský šok. „Já jsem ani nevěděl, že jsou na nás Japonci naštvaní,“ líčil později historikům jeden z přeživších útoku. Až do sedmého prosince přitom byla Amerika, pokud šlo o účast ve válce, rozdělenou zemí. Půlka obyvatel byla pro vstup do zuřícího světového konfliktu, půlka, která ctila americký izolacionismus, byla zásadně proti.

Jenže Spojené státy, aniž by si to plně uvědomovaly, se už nějakou dobu před Pearl Harborem dostaly na cestu, která vedla ke konfliktu.

Zatímco události související s válkou v Evropě jsou u nás známé, tichomořské bojiště vnímáme spíše okrajově. Pokud byste se však zeptali někoho v Asii, ve kterém roce začala druhá světová válka, odpovědí vám nebude rok 1939, nýbrž 1937. Právě tehdy propukla druhá čínsko-japonská válka, jejíž součástí byl nechvalně známý masakr v Nankingu. Jednotky japonského císařství spustily ve městě sérii poprav a ukrutností; událost je dodnes bolavým místem vztahů mezi oběma zeměmi.

Císařské Japonsko už tehdy dávno vystoupilo ze Společnosti národů a pomalu se propadalo do mezinárodní izolace. V září roku 1940 podepsalo Pakt tří s nacistickým Německem a fašistickou Itálií. „Teď už není cesty zpět. Směřujeme k válce s Američany,“ řekl údajně po podepsání smlouvy admirál Isoroku Jamamoto, vrchní velitel japonského loďstva.

I když se císařské ozbrojené síly dlouho zdráhaly do konfliktu vstoupit, ke konečnému přesvědčení o jeho nevyhnutelnosti dospělo japonské vedení v létě roku 1941. 26. července totiž americká vláda v reakci na japonskou okupaci francouzské Indočíny – rozkládající se zhruba na území dnešního Vietnamu, Kambodže a Laosu – zmrazila veškerý japonský majetek ve Spojených státech a 1. srpna uvalil Washington embargo na vývoz plynu a ropy do císařství.

Obchodní důsledky těchto sankcí byly drastické. Japonsko přišlo o 88 procent dovážené ropy a tři čtvrtiny objemu zahraničního obchodu. Země přitom potřebovala rychle ropu pro svou vojenskou mašinerii, nutný byl třeba cín nebo kaučuk (jeho syntetická výroba tehdy ještě nebyla známá).

 

Rozhodující bitva

Admirál Isoroku Jamamoto proto vymyslel plán. „Když to hodně zjednoduším, celý Pearl Harbor byl o tom, že Japonci vsadili všechno, celou svoji zemi, na jednu kartu a prohráli,“ řekl nám historik Daniel A. Martinez.

Císařská admiralita vycházela v případě útoku na USA ze zkušeností s konfliktem s carským Ruskem v letech 1904 a 1905. Jamamoto vyznával doktrínu rozhodující bitvy. Šlo o to, zasadit Američanům rychlý a zničující úder, po němž bude Roosevelt žádat o mír – tak jako to kdysi udělala ruská carská vláda po zahanbující porážce v námořní bitvě u Cušimy. „Pokud musíme mít válku s Amerikou, nemáme žádnou šanci vyhrát, dokud nebude americká flotila na Havaji zničena,“ prohlásil tehdy Jamamoto, který sám část mládí strávil ve Spojených státech a studoval na Harvardu.

Útok na tichomořskou flotilu byl přitom jen jedním krokem v gran-diózním plánu expanze. Pro Japonce představovala americká flotila na Havaji hlavní překážku v cestě k dobytí značné části Asie. Zničení amerických letadlových lodí a bitevníků mělo zabránit rychlému americkému protiútoku proti císařským silám.

I v Tokiu si uvědomovali, že ostrovní země zhruba o velikosti státu Kalifornie nemá v déletrvajícím konfliktu proti Spojeným státům šanci. „V rozmezí šesti až dvanácti měsíců od zahájení války se Spojenými státy a Velkou Británií budu kráčet od vítězství k vítězství. Ale pak, pokud bude válka nadále pokračovat, vám nemohu nic garantovat. Neočekávám úspěch,“ prohlásil tehdy Jamamoto. Průmyslová a vojenská kapacita a síla USA, které nakonec pomohou rozhodnout válku, už tehdy budily respekt.

 

Krucinál, hýbejte se

„Tora! Tora! Tora!“ To slovo znamená v překladu tygr a oznamovalo japonský útok na základnu. První vlna útoku pod vedením admirála Čúiči Naguma zasáhla cíle na ostrově 7. prosince 1941 v 7:55 ráno havajského času. Druhá vlna o hodinu později. Celý útok skončil kolem desáté. Moment překvapení z japonské strany byl dokonalý. Pozorovatelé, kteří viděli nízko letící letadla připravující se na shoz torpéd, si nejprve mysleli, že jde o cvičení.

„Všechny ruce, chlapi, na bojové pozice. Tohle je skutečný útok! Skutečné bomby! Skutečná torpéda! Hned! Krucinál, hýbejte se!“ řval na kolegy námořníky podporučík Herbert F. Rommel jr. z lodi USS Oklahoma. Některé protiletecké projektily bohužel ve zmatku nezasáhly japonská letadla, ale město Honolulu a zabily civilisty.

Dvě hodiny útoku stačily k vážnému poškození tichomořské flotily. Více než 2 300 Američanů zahynulo, přes tisíc bylo zraněno. Čtyři bitevní lodě se potopily, k tomu tři křižníky, Japonci zcela vyřadili z boje skoro dvě stě amerických letadel. Mnoho dalších strojů a lodí bylo vážně poškozených. Japonské ztráty oproti tomu byly zanedbatelné. Dvacet devět zničených letadel, 64 mužů zabito, jeden zajat.

Dnes se někdy zapomíná, že útoky neprobíhaly jen na základně samotné, ale po celém ostrově Oahu, například se bombardovala letiště. Nejhůře zasažená však byla právě bitevní loď USS Arizona. „Ozval se ohromný výbuch. Dostal jsem se k žebříčku na čtvrté palubě, najednou jsem viděl ošklivě popáleného námořníka. Odtáhl jsem ho do bezpečí, zatímco příď Arizony najednou vybuchla. To nás odhodilo směrem k zádi. Toho námořníka jsem dokázal zachránit, svoje dvojče už ne,“ vyprávěl později historikům člen posádky John D. Anderson, jehož bratr Delbert na palubě lodi zahynul. „Celá loď se potopila za pouhých devět minut. Hořela ještě tři dny a některé kusy tak silně, že se roztekly jako včelí vosk. A dnes, když se podíváte pořádně, zjistíte, že z ní pořád uniká do vody palivo,“ řekl nám o zkáze plavidla historik Martinez.

Navzdory americkým ztrátám nešlo při detailnějším pohledu o tak rozhodující vítězství, jak si v Tokiu naplánovali. Jedním z důvodů bylo, že se Japonci neodhodlali k třetí vlně útoku. Velitele Čúičiho Naguma vylekaly rostoucí ztráty letadel i odpor Američanů. Císařské námořnictvo také rozmrzelo zjištění, že se v zátoce nenachází ani jedna ze tří letadlových lodí, které měly být důležitým cílem: v následujících měsících a letech se ukázalo, že právě letadlové lodi jsou pro vítězství klíčové.

Japoncům se ani nepodařilo zničit mnohé strategicky důležité cíle na ostrově. Třeba životně důležité nádrže na skladování ropy. Po jejich vyřazení by trvalo měsíce doplnit je zásobami z pevniny, což by výrazně omezilo akceschopnost pacifické flotily. Většinou nepoškozené zůstaly také opravárenské dílny, výzbroj či zařízení v suchých docích. Historici a vojenští experti posléze označili přílišný důraz na zničení bitevních lodí spíše než na pozemní cíle za obrovskou chybu Japonců.

Okamžitý efekt útoku byl ovšem přesně takový, jak Jamamoto předpokládal. Krátce po Pearl Harboru obsadili Japonci rozsáhlé oblasti v Asii a Pacifiku, v jejich dosahu se ocitla dokonce i Austrálie. V následujících necelých čtyřech letech však o všechno přišli.

Jestliže Pearl Harbor nepředstavoval rozhodující vítězství, jaké si Japonci představovali, americkou společnost rozzuřil dokonale. Američané získali pocit, že Japonci podnikli podlý útok ze zálohy a porušili všechna pravidla války. „Místo toho, abychom zničili u Pearl Harboru jejich bojového ducha, jsme způsobili to, že Američané nebudou mít pokoj, dokud nesrazí Japonsko na kolena,“ vyprávěl o mnoho let později historikům poručík japonského císařského námořnictva Zenji Abe, který se bitvy zúčastnil coby jeden z útočících letců.

 

Místo vzpomínání

O komplex památníků v Pearl Harboru se dnes stará Správa národních parků: pod stejnou federální agenturu spadají i třeba bojiště americké občanské války a další historicky významná místa v USA. „V době před koronavirem nás navštívilo zhruba 4 000 lidí denně, teď jsme zhruba na čtvrtině. Ale i tak jsme nejnavštěvovanější památka na ostrově Oahu,“ vyprávěl nám loni v prosinci šéf celého memoriálu Scott Burch.

„Bohužel, mnozí z místních si myslí, že je to místo jen pro turisty. Část mladší generace tu často ani nebyla,“ pokračoval Burch. Šéf memoriálu prožil dětství jen pár bloků odtud a měl sousedy, jejichž rodiče na vlastní kůži útok ze 7. prosince zažili a často se k němu vraceli.

V komplexu naleznete mimo jiné ponorku USS Bowfin, vyřazenou z provozu a uzpůsobenou k prohlídce, interaktivní výstavy či vzdělávací centrum. Klíčovým místem je ovšem zmíněný vrak lodi USS Arizona a památník nad ní.

Zákon o jeho výstavbě podepsal v roce 1958 prezident Dwight D. Eisenhower. A zhruba deset procent z peněz nutných k jeho postavení, tehdy šlo o – z dnešního pohledu legračně nízkou – částku přes padesát tisíc dolarů, vybral Elvis Presley na benefičním koncertě pořádaném v Honolulu v roce 1961, krátce poté, co mu skončila povinná vojenská služba. Památník otevřeli o rok později. V době před pandemií přilákala USS Arizona zhruba 1,8 milionu návštěvníků ročně. „Snažím se sem jezdit se synem prakticky každý rok, abych mu to místo mohl ukázat. Má neuvěřitelnou atmosféru,“ vyprávěl jeden z návštěvníků, když jsme vystupovali z lodi k památníku. I přes obřadnost a posvátnost celého místa však neslouží memoriál jen jako památka mrtvým.

 

Místo setkávání

„Nikdy nezapomeneme na Pearl Harbor jako na místo, kde byla prolita první americká krev ve druhé světové válce. Ale nevzpomínáme na to se vztekem. Vzpomínáme na to jako na lekci z historie a dnes také jako oslavu míru, který vzešel z konce války. Ostatně dnes je naším nejbližším spojencem v Pacifiku Japonsko,“ řekl nám historik Martinez. Právě Pearl Harbor se stal také nečekaně místem japonsko-amerického smíření.

V roce 1987 navštívila místo skupina osmadvaceti mužů. Šli k památníku, často se klaněli, modlili a vzdávali úctu padlým. Rangera, tedy jednoho ze správců parku, napadlo, zda se náhodou nejedná o japonské letce, kteří se zúčastnili náletů: věk by totiž zhruba seděl. Když se návštěvníků zeptal, zda byli tehdy na straně útočících Japonců, přikývli. „Chtěli sem přijet neohlášeně. Jen vzdát hold, pomodlit se a odejít,“ vysvětlil historik Martinez.

Tehdejší šéf památníku je však po jejich „odhalení“ oficiálně pozval k sobě a několik hodin pak veteráni poskytovali historikům interview ohledně útoku. Když odlétali zpět do Japonska, dostali dárky a poděkování. „Když se vraceli domů, došlo jim, že jsme je akceptovali. Mysleli si, že se to nestane. Proto přišli potají. Od té doby tyhle snahy jen povzbuzujeme,“ řekl Martinez, jenž sám dostal od veteránů medaili za zásluhy o americko-japonské smíření.

Japonští letci tak přijeli i na ceremoniály k padesátému výročí útoku v roce 1991. Sice se jich přímo nezúčastnili, ale vše pozorovali. O den později byli všichni společně na večeři. „To byl velký krok kupředu pro smíření mezi oběma zeměmi. A o rok později si už obě strany veteránů veřejně podaly ruce. Jsme místo, kde se má nejen vzpomínat na staré rány, ale kde se mají také hojit,“ řekl historik a pracovník památníku Martinez.

Ne všichni veteráni se uměli vyrovnat s pohledem na své někdejší protivníky. „Byla to nemilosrdná válka. Velké námořní bitvy, ale i boj v džungli jsou strašné. Stejně tak bombardování civilního obyvatelstva Japonska,“ vysvětlil historik. Dodal však také, že než mnozí veteráni zemřeli, chtěli odejít s mírem v duši. „Bylo to, jako kdyby břemeno nenávisti pro mnohé z nich navždy zmizelo. Nedokázali to všichni, nemám jim to za zlé, ale ti, kteří ano, mají můj velký obdiv.“

Velkou roli zde sehráli i američtí prezidenti. V roce 1991 při 50. výročí útoku přednesl významnou řeč prezident George Bush starší, sám veterán z druhé světové války. „Často zapomínáme na to, že během první světové války bylo Japonsko náš přítel. Císařské námořnictvo křižovalo tyto vody a chránilo Havaj. Ta skutečná tragédie tkví v tom, jak je možné, že se z našeho přítele stal za tři dekády nepřítel. A George Bush to věděl,“ popsal šéf memoriálu Burch.

Rozhodný krok k usmíření po Pearl Harboru podnikl prezident Barack Obama – sám rodák z Havaje. V roce 2016 jako první americká hlava státu navštívil Hirošimu, kterou srovnala se zemí americká atomová bomba. Téhož roku naopak přijel do Pearl Harboru i tehdejší japonský premiér Šinzó Abe. Jako první ministerský předseda Japonska.

 

Co až veteráni nebudou?

Letos si na Havaji připomínají 80. výročí od útoku na ostrov. Veteránů je samozřejmě rok od roku méně. Zatímco na padesátém výročí před třiceti lety na místě přivítali šest desítek přeživších z USS Arizona, dnes zbyl jen jediný.

Památník ale má plány i pro dobu, až už nezbude žádný. „Budeme se více a více spoléhat na orální historii. Máme stovky hodin záznamů rozhovorů a vzpomínek, máme fotky. Začali jsme s tím už v roce 1984. Nedávno se nám také povedlo digitalizovat záznamy všech mužů, kteří byli na palubě USS Arizona. To je více než 97 tisíc listů papíru. Zabralo nám to tři roky,“ vysvětlil Martinez. I když tedy veteráni jednoho dne nevyhnutelně zemřou, díky moderní technologii jejich vzpomínky a podoba nikdy doopravdy nezmizí.

Šéfa memoriálu Burche více trápí jiná věc – totiž zvedající se hladina oceánu. „Třeba trávníky se najednou při vysokém přílivu zatápí. To dřív nebývalo. Snažíme se teď vymyslet, jak chránit tohle místo před zvedající se hranicí moře. A bude to jenom horší. Musíme zjistit, jak chránit memoriál, aby sem i za třicet let někdo mohl přijít a vzpomenout na Pearl Harbor,“ řekl.