Největším problémem jsme my sami

Názory

Pandemie a klimatická krize jsou problémy, které nemůže vyřešit jednotlivec sám za sebe. „Jenže náš stát obývá společnost, která drží pohromadě jen teoreticky,“ vysvětluje sociolog Stanislav Biler. Limity českého individualistického pojetí státu neschopného komunikovat pak ukazuje na příkladu. „Žít na venkově ve starém domě a dozvídat se, že vaše stará škodovka bude zakázána a za kotel na uhlí vás čeká od září pokuta, důvěru ve stát, v němž žijete, nezvýší,“ píše, když odpovídá na otázku, kterou magazín Reportér nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti?

Audio
verze

Bohužel neexistuje jeden největší problém. Dokonce i to, co osobně považuju za největší problém, klimatickou krizi, nelze reálně považovat za jeden problém. Je to jen souhrnné označení procesu, na kterém se podílí nekonečná řada vzájemně provázaných příčin. A tyto příčiny nejsou jen ekologické, protože to by bylo ještě všechno docela jednoduché: tak jako stačí ekologický problém továrny znečišťující vodu či vzduch vyřešit pomocí čističky či filtrů, vyřešili bychom i náš partikulární ekologický problém nějakým elegantním řešením.

Náš problém však není „pouze“ ekologický, ale je také ekonomický, politický, kulturní a sociální. Klimatická krize pak představuje vyústění těchto problematických částí. Náš problém je ekologický ve smyslu, že zahrnuje všechny aspekty existence. Naším problémem je náš způsob života, tedy to, jak jsme zrovna teď a tady, a proto si s ním nevíme rady. Chceme, aby byl jen ekologický, abychom jen mohli vyměnit spalovací auta za elektrická a problém byl vyřešen stejně, jako jsme kdysi vyměnili freony za alternativní chlazení a odvrátili tak destrukci ozonové vrstvy. Vyřešili jsme problém, aniž bychom si toho na svých životech všimli. Jenomže co si počít se situací, kdy je problémem právě náš život?

Ve stejné době, kdy jsme řešili ozonovou vrstvu, začal se poprvé a opatrně veřejně nastolovat problém klimatický. Všichni nejspíš doufali, že ho vyřešíme podobně elegantně, že jednou někdo přijde a všechno nahradí něčím jiným tak, aby zůstalo vše při starém. Nestalo se.

My, kdo žijeme teď a tady, žijeme v problému, který byl kdysi odsunut na okraj stolu, a tak jsme se i my ocitli na okraji samého zhroucení světa. Pomalu si připouštíme, že nenajdeme jedno řešení, protože nemáme jeden problém. A to je problém, protože s takovými situacemi neumíme pracovat.

Naše roztěkané mysli nám neumožní soustředit se na více věcí současně. Chceme znát jednu příčinu, jeden motiv, jedno řešení a jeden výsledek. Současně si myslíme, že jsme racionální, a nechceme si připustit, že je to pravda spíše jen někdy. A tohle všechno nám znemožňuje pochopit, co se děje a jak z toho ven.

Děje se mnoho věcí současně, které jsou vzájemně provázány. Nejen problémy, ale my všichni. Zvláště Západ, kam počítám tentokrát také nás, narazil na limity svého individualistického étosu, na němž je postaven individuální úspěch i osobní odpovědnost. Před námi však stojí problémy, za které nikdo nenese osobní odpovědnost, a přesto ji neseme všichni, a na každého dopadnou jiným způsobem. Problémy, které nemůže vyřešit každý člověk sám – bez spolupráce všech se neobejdeme. Řešení se skládá z drobných kroků, které jsou samy o sobě ničím, ale ve svém celku dávají smysl.

Na takovéto řešení nemáme žádný manuál, a přitom před námi stojí prakticky nezvládnutelný úkol v podobě změny klimatu. Problém, který existuje, protože jsme jeho řešení několik dekád odkládali.

 

•••

Jakým způsobem celý rozpor funguje, nám poslední dva roky vysvětluje pandemie. Událost, která ohrožuje všechny, ale každého v jiné míře. Událost, o které máme neúplné, měnící se informace. V rámci řešení se musí omezit také ti, pro koho není takovou hrozbou. Její úspěšné zvládnutí je podmíněno ochotou všech participovat na navrženém řešení bez ohledu na to, co si o tom myslí. Různé země se přitom mezi sebou liší v ohledu, nakolik je tato participace občanů státem vynucená a nakolik dobrovolná. A jednotlivé společnosti se dramaticky odlišují v míře zvládnutí epidemie a ve schopnosti ochránit své obyvatelstvo. Přitom státy samotné jsou příliš malými aktéry pro globální řešení.

Jedním z aspektů epidemie je střet individuální odpovědnosti a víry v racionalitu. Obojímu se řešení epidemie vymyká. Pro její potlačení je totiž nutné potlačit přesvědčení, že by měl každý sám vyhodnotit rizika a možná řešení nebo se měl řídit svou pravdou. Že když se někdo špatně rozhodne, ponese za to také odpovědnost. To v případě epidemie platí jen částečně. Důsledky nezodpovědného jednání méně rizikových skupin odnáší mnohem více ti z těch rizikových. Vazba mezi vlastním rozhodnutím a odpovědností, dopadem omezeným na sebe sama je velmi volná, mnohdy žádná. V případě klimatu pak dokonce nepřímo úměrná.

 

Epidemie i klima jsou ryze moderní problémy v tom smyslu, že příčiny a důsledky nedokážeme obsáhnout svými smysly. Musíme věřit v abstraktní vědění, které nás informuje, co se děje a jaké to má důsledky.

Na virus si nemůžeme sáhnout, ale se zpožděním můžeme pozorovat jeho šíření v populaci, stejně jako účinnost přijatých opatření. Virus nám ukazoval exponenciální růst, což je další aspekt, který se vzpírá každodenní zkušenosti podobně jako termín statistické pravděpodobnosti. Základní měřítka současnosti nemají oporu v naší intuici, v onom selském rozumu, na který nedáme dopustit.

 

•••

Klimatický problém jde v míře abstrakce mnohem dál. Rozkládá příčiny a důsledky v čase v rámci dekád a století. Přenáší je mezi generacemi, státy i kontinenty. Rozpojuje individuální jednání s důsledky způsobem, který je mimo lidskou zkušenost i představivost. Stačí odmítnout vědeckou konstrukci o změně klimatu a problém v individuální rovině přestane existovat.

Zatímco epidemie dokáže „antivaxery“ o své existenci občas přesvědčit hospitalizací či definitivním ukončením života, klima tuto bezprostřední moc nemá. V případě epidemie přece jen nějak zvyšujeme či snižujeme pravděpodobnost svých osobních problémů svým osobním jednáním. Klima na individuální jednání nereaguje. Ať už doma topíte solárními panely v pasivním domě, nebo do kotle házíte pneumatiky, žádný bezprostřední výsledek neuvidíte.

Zdánlivá neřešitelnost či zbytečnost osobní volby vyplývá z předpokladu, že je tento problém řešitelný individuálně v rámci konceptu osobní odpovědnosti. Přenesení viny na jednotlivce však pouze zdůrazní nerovnosti ve společnosti a dále je prohloubí, zatímco majitelé fosilních korporací si staví bunkry někde v bezpečí.

Tak jako v případě epidemie, ani v případě klimatu nemohou všichni jednat a myslet stejně. Kdo nemá zajištěnu existenci, ten má meze svobodného jednání zúženy. Žít na venkově ve starém domě a dozvídat se z útržků klipovitých zpráv, že vaše dvacet let stará škodovka bude zakázána a za kotel na uhlí ve sklepě vás čeká od září pokuta, důvěru ve stát, v němž žijete, nezvýší. Naopak se zdá, že řešení problému, který nevidíte, nějak nepočítá s vaším životem. Jako by dokonce přímo váš život nebo způsob, jakým ho vedete, byl příčinou všeho neštěstí. Tento narativ rozdmýchávají populisté a část médií, ale je to stát, kdo ho nechal povstat ze stínu svého nezájmu.

 

•••

Vidíme selhání státu na různých úrovních, že nechává ty, kdo na to nestačí, v zoufalství a osamění. Pro vzdělanou a zajištěnou střední třídu je zateplení domu, pořízení tepelného čerpadla a v budoucnu elektrického vozu možná nepříjemností, ale nikoli existenční hrozbou. Díky vzdělání a sociálním vazbám pro ni také není problém vědět o programech typu Zelená úsporám a dokázat je využít. Ale co ti druzí?

Autoři knihy How Everything Can Collapse: A Manual for our Times (Jak se může vše zhroutit: manuál pro naši dobu) mimo jiné upozorňují, že v případě klimatu se snadno může stát, že se nám společnost sesype dříve než klima samotné. A tato hrozba může být zvláště akutní v České republice, jejíž politická reprezentace ani státní správa zrovna neexcelují v disciplínách srozumitelnosti, empatie a v péči o blaho všech třeba s přihlédnutím k faktu, že různí lidé disponují velmi rozdílnými schopnostmi porozumění nebo finančními zdroji. Každý nový problém je pak existenční. Ale pokud nevyřešíme „jejich“ problémy, nevyřešíme ani náš společný a společnost se rozpadne dříve, než to stihne udělat planetární ekosystém.

Co je pro jednoho nepříjemným vyplňováním formulářů na úřadě, je pro mnoho dalších nepropustnou bariérou vybudovanou z neschopnosti českého školství vybavit své žáky funkční gramotností. Ta pak chybí jak na straně těch, kdo by měli jít na úřady pro pomoc, tak na straně úřadů v neschopnosti předávat informace srozumitelnou a přátelskou formou.

Chtít to změnit by znamenalo změnit celkový přístup státu. Od toho, kdo neustále kontroluje a dohlíží, zda někdo nedostává něco, co by dostávat neměl, k principu opačnému. K principu, ve kterém stát dává pozor, aby naopak každému bylo vyhověno a nikdo nezůstal sám s problémy, na které nestačí. Ale to bychom museli přestat hledět na stát jako na vnější, nákladný, obtěžující a zbytečný moloch a museli bychom ho vnímat jako společenskou extenzi, která nám umožňuje ve světě bezpečně přebývat. Museli bychom si stát zabydlet.

Pokud budeme pokračovat ve stávající trajektorii vylučování sociálně a ekonomicky slabších částí společnosti, zaděláváme si na další politický otřes, kdy někdo artikuluje a uchopí hněv těch, kdo se budou cítit – oprávněně – opuštěni.

Už epidemická opatření ukázala, že stát neumí nebo nechce přemýšlet o svých zranitelných skupinách. Největší tíhu opatření nesly v prvním roce děti a jejich rodiče, učitelé ve školách, skončit musela spousta těch, kdo měli živobytí v gastronomii. Lidé ve výrobě pracovali pořád a stát se dlouho tvářil, že se jich epidemie v podstatě netýká; že i když se nakazí, půjdou do izolace s menším příjmem, jistě to zvládnou. Bude se snad přístup této země v nadcházejících krizích v něčem lišit?

Rozdělená společnost nepadá jako déšť z nebe. Je něčím, co aktivně budujeme, přičemž i zdržení se jednání je činem, který má důsledky. Pokud si chceme činit naději, že bychom mohli obstát v čase klimatických změn a doprovodných krizí, musel by stát fungovat přesně obráceně, ale to bychom nejdřív museli z té masy jednotlivců sdílejících stejný jazyk a sledujících své osobní štěstí vytvořit společnost.

 

•••

Museli bychom opustit optiku, že se má každý postarat především sám o sebe, a rozšířit princip osobní odpovědnosti na osobní odpovědnost za druhé. Museli bychom akceptovat fakt, že každá společnost se má tak dobře, jak se mají její nejhůře postavení členové.

To by ale znamenalo, že bychom museli existenci společnosti akceptovat. Museli bychom opustit utilitární přístup postavený na imperativech „co z toho budu mít?“ nebo k „čemu mi to bude?“. Znamenalo by to přechod k otázce, zda svým konáním činím svět lepším místem k životu, a zda tedy můj život má smysl i pro někoho jiného než pro mě samotného.

V mnoha zemích, obvykle na sever od nás, je tohle spíše banální předpoklad, který je však v českém kontextu bezmála radikálním obratem, protože znamená opuštění ryze účelové a kupecké racionality.

 

•••

Tři dekády budujeme společnost, ve které má každý právo i povinnost starat se především sám o sebe a sledovat osobní prospěch i štěstí. Stát je pak vedlejší produkt této činnosti.Technické zázemí, které z daní udržuje silnice, nemocnice, školy nebo elektrickou síť. Veškerá racionalita je pak účelovou racionalitou, která podřizuje svět v prostředek k dosažení osobního blahobytu, kdy nakonec i pomoc státu dostane jen ten, kdo ví, jak to chodí. K tomuto přesvědčení jsme přišli víceméně shodou okolností, protože shodou okolností bylo v kurzu na konci osmdesátých let v anglofonních zemích.

Tento přístup, krom mnoha dalších problémů, je limitující pro přizpůsobení se současnému světu. Způsobuje, že jsme ve vleku událostí a nedokážeme sami říct, kam chceme jít. Nedokázali jsme s ním zvládnout epidemii, protože se nám jedno kolektivní řešení rozpadlo na přeberné množství individuálních přístupů. Zatímco jiné státy koncentrují zdroje a transformují se na turbulentní budoucnost, my státu nevěříme.

O evropské zelené dohodě pak debatujeme způsobem, že je to realita, kterou musíme přijmout. Sami sebe stavíme do role trpitelů, pasivních obětí cizích rozmarů, protože si svoji aktivní roli neumíme ani představit.

Už sama myšlenka, že bychom mohli žít jinak či v jiném světě, než žijeme, je zde pokládána v lepším případě za naivní idealismus odtržený od reality, kterou definuje přesvědčení, že všechno musí být stále stejné, protože jinak to nejde.

Zrovna tento přístup přitom v této zemi nemá žádné racionální jádro, o které by se mohl opřít. V uplynulých sto letech zde žádné společenské a politické uspořádání nevydrželo déle než pár desetiletí. Dánové plánují a realizují „revoluční“ změny v chodu státu, a možná proto – s trochou štěstí – se jim víceméně daří držet státní i společenskou kontinuitu po staletí. V České republice považujeme jakoukoli změnu za nemožnou, přičemž žijeme každých několik desetiletí v jiné zemi s jinými hodnotami i zřízením. Nemožnost a neochota se změnit stojí v cestě naději na stabilitu i existenci.

Naším největším problémem je každý problém, a dokonce i jakékoli řešení.

Máme stát, který není na nic připraven a  jejž obývá společnost, která drží pohromadě jen teoreticky. Žijeme ve světě, jehož přesný charakter ani nedokážeme pojmenovat, způsobem, který ve své současné podobě znemožňuje pokračování života na Zemi. Máme tolik problémů, až je to osvobozující. Můžeme si z nich vybrat jen jeden, abychom si jednou mohli říct, že jsme to alespoň zkusili. Možná pak nebude tak těžké zvolit, zda napřít energii do stavby budoucích trosek, nebo raději do péče o druhé.

 

Autor (*1982) je sociolog, spisovatel a publicista. Dětství prožil v Žimrovicích na Opavsku, vystudoval sociologii a mezinárodní vztahy a evropská studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Přispívá do médií A2larm, Deník N, Finmag, Respekt či do Hospodářských novin. Pracoval jako dramaturg České televize a v Kanceláři veřejného ochránce práv. Spoluzakládal hnutí Žít Brno. Je autorem průvodce 111 míst v Brně, která musíte vidět. Napsal také dva romány: první je politická satira Nejlepší kandidát, druhý se jmenuje Destrukce a popisuje příběh učitele základní školy, jenž utíká z města na venkov.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement