Tam, kde se rodí vánoční stromky

Report

Vánoční stromky, které si zdobíme v českých obývácích, často pocházejí z odlehlých hor v Gruzii, na úpatí hřebenu Velkého Kavkazu. Hustý jedlový les v oblasti Rača je místem, kde zdejší muži šplhají na desítky metrů vysoké jedle a sbírají šišky. Z nich se získávají semena, ta se zasadí a stromky se pak pěstují v Evropě, včetně České republiky. Sklizeň nemá s vánoční atmosférou nic společného, je to spíš adrenalin, velká dřina a gigantický mezinárodní byznys.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Malkhaz, kterému nikdo neřekne jinak než Macho, se dere na vrchol vysoké jedle. Napřed šplhá po provaze, pak už začínají husté větve, po kterých může stoupat jako po žebříku. Machovi se všude lepí smůla a strom se pod jeho vahou třese.

Macho se prodírá nahoru asi dvacet minut, pak se vynoří na samé špici, skoro až v nebi. Otevře se mu výhled na moře jedlového lesa a na majestátní hřeben Velkého Kavkazu. Vidí až do Ruska, což ho ale moc nezajímá, za těch pětadvacet let práce v lese už to má okoukané. Soustředí se na to, aby co nejrychleji očesal šišky ze špičky jedle. Jsou ještě zelené, nezralé, a tak jsou hezky tuhé. Příští týden už bude po sklizni, šišky by se při sběru začaly rozpadat.

V rukavicích každou z nich vykroutí a hodí za sebe. Dává si pozor, aby neotrhal všechny. Na stromě musí zůstat asi pětina úrody a nesmí se poškodit větve. Taková jsou pravidla. Dřív si totiž sběrači práci ulehčovali a stromy lámali.

Šišky dopadají na zem, kde je chlapi později seberou. Každý rok stovky mužů, jako je Macho, riskují život, aby se v obývácích Evropanů na Štědrý den mohl rozsvítit vánoční stromek, který vyrostl právě ze semen jedle z Gruzie.

 

Férově a bezpečně

Oblast Rača s centrem ve městě Ambrolauri leží asi 250 kilometrů na severozápad od gruzínského hlavního města Tbilisi. Šišky tu sbírají už desítky let, jsou vyhlášené svou kvalitou. Hustý jedlový les je přes sto let starý, jmenuje se Slugi, podle nejbližší horské vesničky.

Žije se tu skromně. Lidé jsou většinou zemědělci. Moc příležitostí k obživě tu nemají, a tak každé září zhruba na tři týdny napnou všechny síly, ale si vydělali právě sběrem šišek.

„Na podzim je to dobrý zdroj příjmu. Můj otec sbíral šišky už před třiceti lety. Já to dělám skoro deset let a hodně se toho změnilo. Je tu lepší bezpečnost práce, vyšší ceny. Nahoru lezeme s jisticím pásem přivázaní na laně. I kdyby se utrhla větev, člověk díky těm bezpečnostním opatřením přežije,“ vysvětluje Džibo Gurabanidze, když v temném lese asi hodinu jízdy terénním autem k nejbližší civilizaci čeká, až se Macho spustí k zemi. Pak sbalí kila karabin, lan, helem a rukavic a někdo další poleze o kus dál zase nahoru.

Jedle je podestlaná šiškami, které Macho shodil shora. Z deseti kilogramů šišek lze získat asi kilo semínek, z nichž se dají vypěstovat asi tři tisíce vánočních stromků.

Sběrači v Gruzii ale u práce rozhodně o Vánocích nepřemýšlí. Prostě chtějí mít šichtu za sebou. Do konce sklizně zbývá jen pár dní a všichni jsou unavení. Už dva týdny spí ve stanech v lese a dlouhé hodiny buď lezou po stromech, sbírají šišky nebo nakládají pytle na korbu starého sovětského auta. Vědí, že musí být zvlášť opatrní, aby z únavy neudělali chybu. Jedle bývají až šedesát metrů vysoké, a pády tudíž mohou být i smrtelné. Statistiky o tom, kolik lidí během sklizně přijde o život nebo se zraní, neexistují a sami sběrači o tom příliš nemluví. Nechtějí přijít o práci nebo způsobit někomu problémy. Zmiňují jen muže, kteří spadli, protože byli opilí nebo neschopní. Tváří se, že šplhat na stromy je nejbezpečnější práce na světě.

„Za starých špatných časů v dobách Sovětského svazu lidé padali ze stromů, neměli žádné jištění. Vím o sedmi lidech, co zemřeli. Tehdy se nahoře skákalo z jednoho stromu na druhý, to my už neděláme,“ vzpomíná Paata Kobachide, zkušený sběrač. Pracuje, stejně jako dalších sedm mužů, pro dánskou firmu Fair Trees.

Společnost, jak název napovídá, dbá na bezpečné pracovní podmínky a férové zacházení se sběrači. Před nějakou dobou ji založila Marianne Bols. Do Gruzie se dostala v osmdesátých letech, ještě před rozpadem Sovětského svazu. Tehdy se šiškami obchodoval její tatínek. Ona zůstala v oboru, ale rozhodla se jít trochu jinou, odpovědnější cestou. „Nesnažím se být lepší než jiné firmy, ale prostě nastavuji podmínky tak, jak si myslím, že jsou správné. Naši sběrači mají kurz první pomoci a každý rok pět dní placeného školení bezpečnosti práce. Dostávají pět lari (v přepočtu asi 43 Kč – pozn. red.) za kilogram sklizených šišek. Máme smlouvu na to, že můžeme celkem sklidit pět tun šišek. Pracovníci pro jiné firmy dostávají asi půl až jeden a půl lari za kilogram,“ vysvětluje Marianne Bols. Kromě toho zaměstnavatel sběračům platí pojištění.

Bols zároveň založila nadaci a část výdělku vrací do Rači ve formě rozvojových projektů. Podporuje třeba místní dívčí fotbalový klub, univerzitní studium jednoho ze sběračů nebo studijní pobyty gruzínských a dánských studentů architektury. „Spousta peněz spojená se sběrem šišek jde do vládního rozpočtu v hlavním městě Tbilisi. Je to jako vtip – to ministerstvo se jmenuje ministerstvo ochrany přírody a zdrojů, ale žádná ochrana ničeho tam není. Je to frustrující, protože příležitost pracovat udržitelně a férově tady je,“ stěžuje si Marianne. Dlouhodobě ona i další upozorňují, že les Slugi není v dobrém stavu. A klimatická změna s extrémními výkyvy počasí situaci ještě zhoršují.

 

Gruzínské stromy v Česku

Pracovníci Fair Trees ve věku od 25 do 60 let šišky sbírají do pytlů, nakládají je, a pak je vozí do skladu pod horami. Tím pro ně práce končí, ovšem dlouhý řetězec mnohamilionového mezinárodního byznysu teprve začíná. Na území Gruzie se šišky suší, aby z nich vypadla semínka. Ta pak vykupují firmy z Evropy, přeprodávají je dál anebo je samy sází.

„Poptávka po vánočních stromcích v Evropě je ročně asi 150 milionů kusů. Do toho počítáme i umělé stromečky nebo ty, které si lidé sami pěstují nebo seženou někde na venkově. Komerčně se ročně prodá asi 80 milionů stromů, z toho je 45 milionů kusů právě jedle kavkazská,“ říká Claus Jerram Christensen, výkonný ředitel Asociace dánských vánočních stromů. Ta sdružuje dva a půl tisíce pěstitelů v Dánsku, které je v tomto byznysu velmocí. Podle statistik asociace v roce 2021 Dánsko vyvezlo asi patnáct tisíc jedlových sazenic do České republiky.

Kavkazské jedle z Gruzie rostou také na pozemcích v České republice, v podhůří Beskyd, kde je pěstuje a na svém webu nabízí česká firma Arbolandia. Stromek vysoký 75 až 100 centimetrů, doručený v týdnu před Štědrým dnem, se dal koncem listopadu pořídit od 399 korun, stromky do dvou metrů začínaly na ceně 849 Kč. V nabídce mají i šesti- či sedmimetrové kavkazské jedle. „Velikost a cena stromu odpovídají jeho stáří, a tedy době, po kterou se o něj musíte starat. Pro vypěstování stromku opravdu nestačí jen zasadit a sklidit. Musíte ho tvarovat, hnojit, chránit proti škůdcům, zvěři, plevelům a tak dál. Je toho opravdu hodně a většinou se jedná o ruční práce. Pokud stromek ve velikosti asi jeden metr máte na pěstební ploše pět až šest let, jsou náklady a koncová cena samozřejmě mnohem nižší než za šestimetrový strom, o který se staráte přes dvacet let,“ vysvětluje majitel firmy Kamil Šrotek.

Semena a sazenice nakupuje firma Arbolandia přímo od Fair Trees. Znají se s Marianne Bols dlouho a etický rozměr je pro tento rodinný podnik důležitý. Sami se byli v gruzínské Rače na sběr podívat. „Přesně víme, kde byla naše semínka sbírána, a právě jejich genetika je pro následné pěstování velmi důležitá. Někde na černém trhu to nezjistíte. A nezjistíte ani jejich kvalitu. My si sami zkoumáme různé vlastnosti semínek, třeba klíčivost a počty životaschopných semen v šišce. Podle toho určujeme následný postup,“ vysvětluje Šrotek.

Pro zákazníky je ovšem většinou nejdůležitější, jak stromeček vypadá a jestli je čerstvý. „Bohužel se v posledních letech mnoho stromků dováží, hlavně z dánských plantáží. Tam se vyřežou někdy během října a přes několik překupníků cestují po Evropě. Pak si je lidé koupí někde v supermarketu. Takové stromy jsou mnohdy velmi nízké kvality, neznámého původu a samozřejmě nevydrží, protože jsou uříznuté už dlouho,“ říká Šrotek. Právě proto nově nabízí stromečky přes e-shop, kde si lze vybrat jeho parametry a kde je záruka, že je opravdu čerstvě uříznutý.

 

Soběstačné Dánsko

Jedle kavkazská se do Česka dostává také přes firmu Levinsen. „My sami nesklízíme v Gruzii, ale spolupracujeme s jednou gruzínskou firmou, která to pro nás zajišťuje. Oni pak získávají z šišek semínka. Naším cílem je, aby co nejvíc práce zbylo právě na Gruzíny. Takže jsou to oni, kdo nám pak prodává semena,“ říká Ulrik Kejser Nyvold, ředitel společnosti Levinsen.

Část semen získává také v Turecku, Rusku a Dánsku. „V Gruzii jsou různí hráči a snaží se získat semena tam, kde to je nejlevnější. Někteří nerozumí tomu, že v některých lesích jsou geneticky kvalitnější semena. Neobviňuji je, protože jsou odměňováni za kilogram šišek. Je to stejné jako s jablky. Kdyby vám někdo platil za kilo jablek a vy byste je mohli nasbírat přes cestu a nemuseli do Ambrolauri, udělali byste to také. To se stává mnoha firmám, které šišky vykupují,“ popisuje Nyvold, jak netransparentní, složitý a propletený mezinárodní byznys kolem semen jedle kavkazské vznikl. V Rače operují desítky společností, les je každý rok rozdělený na oblasti, o které se vede aukce. Na jejím základě je možné koupit si licenci, která určuje platby a podmínky sklizně.

Lidé z Gruzie se oprávněně bojí, že brzy přijdou o práci. Poptávka po krásných vánočních stromech pravděpodobně klesat nebude, už ale nebude nutné složitě získávat semena z lesa Slugi. Dánské firmy doufají, že již za několik let bude možné získávat dostatečně dobrá jedlová semínka přímo v Dánsku. „Máme v Dánsku univerzitu, která se už pětačtyřicet let snaží vylepšit genetiku dánských jedlových semen tak, abychom byli schopní sami produkovat vysoce kvalitní vánoční stromy, jak si žádá poptávka,“ potvrzuje Ulrik Kejser Nyvold.

 

 

Na přírodu

Macho, Paata, Džibo a další sběrači staví konvici s vodou na plynový vařič, aby si udělali čaj. Zatím pijí gruzínské domácí víno; slaný sýr, co vrže mezi zuby, zakusují bílým chlebem. Slunce pomalu zapadá za hřeben Kavkazu a poslední paprsky oblizují už žluté horské louky. Dlouhou podvečerní chvíli si krátí střílením na lahev s vodou. Mají u sebe pušku, aby se mohli bránit vlkům a medvědům. Ale na nebezpečná zvířata nemyslí. Nemyslí dokonce ani na klimatické změny a odborníky z Dánska, kteří geneticky vylepšují semena. Těší se domů. Dneska spí naposledy ve stanu v horách, sklizeň končí.

Poslední pytle šišek už jsou naložené v autě. Letos mají vyděláno, a co bude za rok, stejně nikdo neví. V chudých gruzínských vesnicích se moc neplánuje. „Gaumardžos“, říkají. Na zdraví. Přičemž gruzínské „na zdraví“ nikdy nestojí samostatně, vždy se pronášejí dlouhé přípitky. Na rodinu, vlast, ženy, přátelství…nebo přírodu. Na místo, kde se rodí vánoční stromečky.

 

Autorka pracuje v neziskové organizaci Člověk v tísni.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama