Havran… spadl na zahradu

Kultura

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Na konci druhého týdne karantény jsem zavolal mámě: „Tak co, jak to jde?“ V telefonu se ozval vyplašený hlas: „Havran mi spadl na zahradu. Co s ním mám dělat?“

„Cože? Jakej havran?“ zeptal jsem se nechápavě a dodal: „Tak ho vyhoď.“

„Jenže on žije. Je zraněnej. Teď ho mám v krabici a hrozně mu bouchá srdce. Musí hrozně trpět. Nemůžeme ho takhle nechat.“

Slovo „nemůžeme“ signalizovalo, že mám úkol. Zavolal jsem na veterinu. Tam mi řekli, že volně žijící živočichy neberou, ať zavolám na městskou policii. Možná jsem mohl místní měšťáky ve smršti výjezdů kvůli udání, že někdo nemá roušku, trošku rozptýlit, ale zavolal jsem našemu bubeníkovi, kterej dělá v ekocentru a jednou jsme mu tam s dcerkou dovezli ježka.

„Co je nejlepší udělat?“

„Zavolej do záchytný stanice pro ptáky, ale v pátek odpoledne to bude asi složitější.“

Nejbližší byla od našeho města asi čtyřicet kilometrů.

„Kolega toho má hodně a dneska už to nestihne, zkuste měšťáky, oni k vám zajedou a my si ho u nich vyzvedneme.“

 

Přišlo mi blbý prodlužovat utrpení zvířete, a tak jsem v sobotu ráno zajel k mámě a složitě jsem s ní domluvil, jak to uděláme, když se vlastně nemůžeme potkat. Byla to skoro bondovka. Ale klaplo to.

Projížděl jsem krajinou a liduprázdnýma vesnicema s občasným živáčkem v roušce.

Havran v krabici sem tam zaškrábal.

„Vydrž, kámo, už tam budem, přeci tě tam nedovezu mrtvýho.“

Dojel jsem do cíle a kouknul jsem se na něj. Nikdy v životě jsem takhle zblízka havrana neviděl. Byl to zvláštní pocit. Koukali jsme na sebe.

„To jste hodnej, že jste ho takhle dovez a urychlil to,“ říká sympatickej chlápek, kterej měl na stanici službu. „Hned s ním zajedu k veterináři.“

A bylo to. Jel jsem zpátky. Na poli sedělo hejno havranů. Zvedli se a letěli k obloze. Bral jsem to jako poděkování od kolegů. Měl jsem dobrej pocit. Tušení, že budoucnost naší kapely je kvůli nemožnosti pořádat normální koncerty značně nejistá, bylo čím dál silnější – a dobrý skutek byl jako malá hojivá náplast.

Po pár dnech jsem zavolal na stanici, jak to s tím ptákem vlastně dopadlo. „Zranění bylo vážný,“ říká hlas v telefonu a pak dodává: „Už si ho tady necháme. Přijeďte se na něj někdy podívat!“

Máma měla radost a já jí přeju všechno nejlepší ke kulatejm narozeninám!

A ještě něco.

Stanice se jmenuje Pasíčka, a kdo chce, může tam poslat nějakej peníz. Číslo účtu je 1140400369/0800. Určitě jim to pomůže, budou moci dál pomáhat zvířatům a planeta s přírodou si nakonec řeknou, že lidstvo není slepá vývojová větev. Začne víc pršet, děti půjdou do školy, lidé včetně těch starších přestanou mít strach a my zase pojedeme na koncert.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama