Za rok lidem ty emoce vrátíme…

Kdyby se o situaci v hudebním průmyslu natáčel velkofilm, nebyl by vůbec veselý. S trochou nadsázky si ho můžeme představit jako dramatický popis události, kdy léta vzkvétající civilizaci najednou zboří cunami. A vlna nešetří nikoho bez ohledu na slávu, postavení, bohatství nebo výši příjmu.

Hudební průmysl už zažil své černé dny. Na Rock for People lilo tak, že slavní Faith No More jen vystoupili z autobusu, rozhlédli se po té zkáze, nastoupili a zase odjeli. Na festivalu Pohoda na Slovensku před jedenácti lety dokonce zabíjel padající stan. S veškerou pokorou vůči obětem tehdejší tragédie je však třeba říci, že koronavirus roku 2020 zasáhl v Česku, a nejen v něm, sektor celoplošně a následky jsou tak masivní, že se z nich budou všichni dotčení dlouho vzpamatovávat.

 

Stopka ze dne na den

Nejprve přišel – příznačně – pátek 13. března 2020: k tomuto dni česká vláda v souvislosti s nouzovým stavem zakázala všechny akce s účastí přesahující třicet osob, následovalo nařízení o zásadním omezení pohybu lidí kvůli hrozbě šíření viru. Strach o zdraví měl tehdy asi každý, ale mnoho lidí dál chodilo do zaměstnání nebo pracovalo z domova. Avšak muzikantům, pořadatelům festivalů a koncertů, majitelům klubů, promotérům, bedňákům, osvětlovačům a dalším členům hudebního průmyslu, těm všem zatrnulo, protože najednou zůstali bez práce.

David Urban, jehož agentura D Smack U do Česka jen v posledních dvou letech přivezla legendy jako Helmet, Queens of the Stone Age, Algiers, Pixies, Dropkick Murphys nebo Die Krupps, si přesně vybavuje, co mu prolétlo hlavou. „Lidé kolem věřili, že se to přežene, ale mně došlo, že to bude v nejlepším případě do června,“ myslel si už na začátku krize. Na okamžik, až přiveze první kapelu, si doma přichystal šampaňské, ale po několika měsících lahev padla z jiného důvodu, protože den, kdy z letadla na Ruzyni vystoupí první zahraniční interpret, se odsunul do nedohledna. Promotér počítá, že letos mohl vydělat tři až čtyři miliony korun, ale kvůli viru ho čekají jen výdaje na zalepení děr. „Bude to milion až milion a půl z vlastní kapsy,“ říká.

 

Chybět budou miliardy

Sčítat k jak velkým ztrátám došlo, je v tuhle chvíli ještě předčasné, protože škody stále narůstají. Podle předsedy představenstva Ochranného svazu autorského Romana Strejčka není jednoduché spočítat ekonomické dopady i kvůli rozdrobenosti české hudební scény. „Odhaduje se, že v systému bude chybět zhruba 4,5 miliardy korun,“ říká.

Nejde jen o příjmy umělců, ale o objem finančních prostředků, které budou chybět celému hudebnímu průmyslu – autory a umělci počínaje přes organizátory koncertů a festivalů, výrobce hudebních nahrávek, provozovatele hudebních klubů, majitele osvětlovací a zvukové techniky až po osvětlovače a bedňáky.

„Právě ti dřou nonstop několik dní v kuse, stavějí pódia a tahají kabely, aby mohl slavný interpret vystoupit, a pak to zase několik dní sklízejí. Na festivalech pracují stovky brigádníků, kteří se starají, aby návštěvníci mohli pohodlně přijet až na místo, měli kde zaparkovat, aby se cítili bezpečně, aby si mohli dát něco k pití, aby bylo vše nazvučené a nasvícené. Za jedním člověkem, kterého si pustíte v autě, je pyramida tisíců lidí, o nichž nic nevíte,“ vysvětluje hudební producent, skladatel a bubeník Tomáš Konůpka z MYDY, Android Asteroid a nově také 7krat3 a dvoučlenného elektronického komanda Konan.

Tím, kdo na hudebních akcích zajišťuje pódia, stany, zvuk i světla, je mimo jiné firma Start Production Karla Be-zušky. Spolupracuje se všemi velkými eventy počínaje karlovarským festivalem přes Okoř, United Island až po Metronome a Colours of Ostrava. Zatímco loni se podíleli na 1 200 akcích, letos jsou na desetině loňského obratu. Aby přežili, transformovali se a začali hledat práci jinde. Káceli stromy, renovovali zahrady a stavěli montované haly.

„Kdo není línej a u práce přemýšlí, ten si ji najde. Lidi od festivalů jsou zvyklí pracovat pod stresem a klidně šestnáct hodin denně, takže kamkoli jsme přišli, tam na nás koukali,“ říká Karel Bezušek, jehož firma se za pětadvacet let existence nedostala do ekonomických potíží. Rostla dokonce za krize v letech 2008 a 2009. I přes veškerou snahu teď ale každý měsíc nabírá půlmilionovou ztrátu. V září dojdou peníze, které si našetřili pro případ nouze – onen pověstný polštář, který od podnikatelů očekávala ministryně spravedlnosti Benešová. Pokud se jim nepodaří dostat se aspoň na třicet procent loňského obratu, bude s nimi zle. „Stát nám neodpustil vůbec nic. Máme dvacet aut, a když se ukázalo, že pro ně nebude využití, Allianz nám slevil devadesát procent z pojistky, zatímco stát nám na silniční dani neodpustil ani korunu. Přesto věřím, že to dobře dopadne, v našem oboru musí být člověk optimista,“ říká Karel Bezušek.

 

Kdo podá ruku?

Pro zaměstnance s pravidelným měsíčním příjmem je těžké představit si, že hudebníci dostávají odměnu vždy jen podle toho, co odehrají. Kvůli internetu jim už dávno neplyne žádný významný příjem z prodeje hudby přímo posluchačům. Zatímco dříve se žilo z cédéček, dneska se žije z koncertů. „S jistou nadsázkou je jedno, jestli jste jazzman z undergroundového klubu, nebo Bono. V tuhle chvíli všichni přišli o veškeré zdroje příjmů,“ popisuje hudební producent Tomáš Konůpka.

S první pomocí pro české hudebníky přispěchal Ochranný svaz autorský (OSA). Autorům, kteří si z koncertní činnosti za poslední tři roky vydělali alespoň 20 tisíc korun za rok, vyplatili nevratnou solidární finanční výpomoc z Fondu solidarity. „V úhrnu pro všechny autory to bylo necelých 4,5 milionu Kč. Zhruba třem tisícovkám autorů pak bylo vyplaceno dalších třináct milionů korun,“ říká šéf OSA Roman Strejček.

Avšak zástupy řadových muzikantů, kteří na rozdíl od zaregistrovaných autorů muziky občas hrají i pro hvězdy, ale jinak si vydělávají po stokorunách v malých klubech, se ocitly ve vzduchoprázdnu. Vládní kompenzační příspěvek ve výši 25 000 korun pro osoby samostatně výdělečně činné, kterým zastavila příjmy státní koronavirová opatření, tak pro mnohé znamenal spásu. „Jde o první příklad, kdy se naše vláda k něčemu postavila docela dobře. Když podpořila OSVČ a pokryla lidem dva měsíce výpadku příjmů, některým hudebníkům možná zachránila život,“ popisuje Tomáš Konůpka a dodává, že když děláte hudbu na vrcholové úrovni, je to stejné, jako když jste vrcholový sportovec. Nemůžete nad tím mávnout rukou, říct si, že budete užiteční jinde, a jít pracovat na kasu, protože musíte neustále cvičit a udržovat se ve formě.

Vedle státní podpory se objevily i soukromé iniciativy, jako byl mezinárodní projekt Jägermeister: Save the Night s cílem zachránit dýdžeje, na které se jinak zapomnělo. DJ NobodyListen aka Jakub Strach vysvětluje, že Safe the Night má i svou tuzemskou verzi. Právě v těchto dnech se do ní může přihlásit každý DJ bez ohledu na to, jak je uznávaný nebo kolik lidí ho sleduje na sociálních sítích. Mezi sto vybraných zájemců se rozdělí peníze tak, že každý dostane 15 000 korun plus, a zvláštní bonusy čekají na ty, kteří nejvíc zaujmou.

 

Velké festivaly až za rok

Samostatnou kapitolou jsou letní festivaly – ty se totiž chystají celý rok s předpokladem, že se vynaložené investice se ziskem vrátí během pouhých tří až čtyř dnů konání akce. Když se mašinerie příprav zasekne v polovině cyklu, což se stalo kvůli koronaviru, ztráty jsou obrovské.

O tom, jak to s festivaly zamávalo, mluví Marek Vohralík, ředitel festivalové asociace Festas, která sdružuje sedmadvacet nejvýznamnějších hudebních eventů v Česku. „Už v tuhle chvíli se ví, kolik bylo nenávratně ztraceno na promarněných nákladech, což jsou peníze na marketing, reklamu, chod agentur a další. Za všechny členy asociace jde o částku 97 milionů korun. V celém sektoru hudebních festivalů se mluví o 160 až 200 milionech korun,“ říká Marek Vohralík, jehož agentura Beatworx pořádá největší drum and bassový festival světa Let It Roll. V loňském roce na něj přijelo 20 000 fanoušků, osmdesát procent z nich bylo ze zahraničí.

„Dlouho jsme věřili, že to nějak dáme, ale začátkem května už bylo zřejmé, že bychom festival nedokázali udělat tak, jak bychom chtěli, a tak jsme ho přesunuli na příští rok,“ říká Marek Vohralík. Místo velkého Let It Roll se tak tisíc skalních fandů dočká na přelomu července a srpna alespoň komornější akce na pláži v Mlékojedech.

Lidé z festivalové branže varují, že se propad jejich příjmů promítne i do širší ekonomiky. Festivaly obvykle nepatří k příjemcům větších dotací a nejsou napojené na státní rozpočet, ale přispívají štědře do státní kasy. Marek Vohralík odhaduje, že každý rok jen prostřednictvím daní a povinných odvodů vygenerují půl miliardy korun do státního rozpočtu. Z ekonomického hlediska mají totiž obrovský multiplikační efekt – jinými slovy od jejich bytí a nebytí se odvíjejí i příjmy v napojených službách, jako jsou doprava, ubytování nebo gastronomie. Každý návštěvník letních hudebních akcí ví, že v době konání v daném městě neseženete volné ubytování, všechny restaurace jsou narvané a dopravci posilují spoje. Letošní výpadek se proto nepříznivě podepíše i jinde, a to vše se v součtu promítne do příjmu státu.

V médiích se objevily spekulace, zda se proti covidovému neštěstí nedalo nějak pojistit. „Festivaly pojištěné jsou a náklady na pokrytí případných rizik jdou u každé akce do milionů, ale pandemii všechny globální pojišťovny vyloučily ze smluv už v době, kdy se ve světě objevily nemoci SARS a MERS,“ říká ředitel festivalové asociace Marek Vohralík.

Koronavirus přitom neušetřil ani charitativní akce, jako je Motol Motolice, kterou vždy na jaře pořádá Agnes Miksch ve prospěch nadace 1000 statečných podporující léčbu onkologicky a hematologicky nemocných dětí. „Každý rok jsme vybrali od 150 do 500 tisíc korun, ale letos jsme ho museli pár týdnů před termínem zrušit,“ říká pořadatelka. Pomoc nabídl Dan Bárta, který z hotelu International přenášel koncert na YouTube, kde vyzval diváky, aby na vážně nemocné děti přispěli.

 

Éra streamování

Koronavirová krize samozřejmě také přiměla hudební sektor k hledání nových příležitostí. Zatímco lidé uzavření ve svých domácích karanténách pořádali večírky po Skypu, hudebníci přemýšleli, jak se na dálku dostat ke svým posluchačům. Nepřestat pro ně hrát bylo jak otázkou obživy, tak také psychickou vzpruhou. Už v prvních dnech po vyhlášení nouzového stavu se tudíž mocně rozjel online stream.

Michal Mareda alias Márdi, zpěvák a kytarista Vypsané fiXy, s úsměvem vzpomíná, jak proběhl ten jejich první. S bubeníkem Pítrsem se sešli u něj v práci, postavili stojánek s mobilem na stůl a hráli jenom ve dvou. „To byl absolutní punk, kterej měl poetiku. Ještě ke všemu trhnul rekord ve sledovanosti – zapnul jsem to a za dvě minuty se dívalo sedm tisíc lidí,“ říká zpěvák kapely, která za normálních okolností vyprodává Forum Karlín.

Adam Svatoš, známý jako Kato z rapových Prago Union, s úsměvem komentuje, že na jejich první stream z Paralelní Polis „přišlo“ 20 000 lidí. „Byl to vlastně náš největší samostatný koncert. Škoda že bez té zpětné vazby diváků, ale to se dalo čekat,“ říká. Co postrádal, mělo brzy přijít. S podporou firem poskytujících online donáškové služby, kterým se během korony dařilo, prodělaly streamy raketovou evoluci.

Centrem přenosů do domácností se stal pražský klub Lucerna Music Bar. Každý další stream byl lepší a přelomovým krokem byla instalace velkoformátových obrazovek, které prostřednictvím aplikace ZOOM propojily hudebníky s publikem v domácnostech.

„Někteří lidé tancovali nebo s námi zpívali, to hodně změnilo situaci. Bylo to o moc lepší než hrát pro úplně pusté prostory,“ popisuje zpěvačka skupiny N.O.H.A. Kaia Brown. Technikům se během jejich vystoupení povedl majstrštyk, protože kapelu spojili nejen s fanoušky, ale také s druhým zpěvákem, který žije v německém Düsseldorfu a kvůli uzavřeným hranicím se musel ke koncertu připojit na dálku. Elektronickým koncertům v Lucerně v režii Zdeňka Suchého nechyběly vlastnosti velkých televizních přenosů, jako jsou profi moderátor nebo rozhovory z backstage. Lámaly se i rekordy. Třeba rapovou kapelu Peneři strýčka Homeboye neboli PSH v přenosu na Mall.TV sledovalo neskutečných 250 tisíc diváků. A co bylo důležité – streamy nejenže umožnily kapelám vystupovat, ale daly také práci lidem v klubech.

Kato z Prago Union shrnuje to, na čem se shodují všichni hudebníci, kteří prodělali streamovací zkušenost. Zatímco aparatura v klubu jim leccos odpustí, ve streamu museli být všichni tak precizní, jako kdyby nahrávali ve studiu. „Kam by se to vyvinulo, kdybychom dál zůstali pod zámkem? Třeba na hologramy kapely přímo v obýváku. Anebo by se to dalo vymyslet pro brýle na virtuální realitu. Cokoli, co by vzájemně přiblížilo kapelu s lidmi,“ myslí si Kato, který vedle streamů vystupoval i na další nové iniciativě vyvolané karanténou s názvem Hraní do oken. Projekt přivedl soudobou českou produkci na dvory českých domovů pro seniory, a dědečkové s babičkami tak měli možná poprvé v životě příležitost slyšet rap.

Média se hodně zajímala i o další koronavirový fenomén, kterým se staly autokoncerty. Například Wohnouti uspořádali pro řidiče koncert na mobilní Red Bull Music Stage na pražském Výstavišti. Lidé přijeli, na autorádiu si naladili stanici, na jejích vlnách si pustili produkci, a když se jim něco líbilo, místo potlesku svítili, troubili, blikali a stírali.

 

Léto po Covidu

Tím, že velké festivaly padly a s příchodem jara skončila i klubová sezona, která vlastně nebyla, vrhli se všichni na hledání alternativních možností. Stefan Motika a Dj Mike T z labelu Bigg Boss vyrazili do terénu a ve středních Čechách vytipovali třináct kempů, koupališť a vodních nádrží, kde letos o prázdninách zahrají již zmínění PSH. „Říkáme tomu PSH – Pobřežní hlídka. Strašně se těším, protože je jasný, že letos se vykoupu rozhodně víc než loni,“ směje se Stefan, který se během nouzového stavu nezastavil ani na den. Kromě antikoronové koordinátorské práce pro pražský magistrát řešil online streamy Bigg Boss z Lucerna Music Baru, spolu s Vladimirem 518, 7krát3 a Dj Wichem natočil nový klip k songu Jako ryba ve vodě. „I my jsme v labelu zrušili spoustu koncertů, když koukám do kalendáře, tak asi sto akcí, což je přes milion korun v minusu. Peníze ale přicházejí a zas odcházejí, někdy je hůř, jindy líp, jenže kvůli nim to neděláme,“ říká Stefan Motika.

Lucerna Music Bar na léto otevírá Open Air na pražském Výstavišti. Areál pro koncerty domácích kapel bude v přírodní části v místě, kde jsou vzrostlé stromy. „Je to tam hezký, věříme, že se tam bude návštěvníkům líbit. Muzikantům dáme šanci si zahrát a trochu i odčinit zpackaný jaro, zároveň tenhle projekt dá práci lidem, bez kterých koncerty nemůžou fungovat. Neočekáváme, že se na open air scéně zahojíme, ale Praha byla tři měsíce bez koncertů, a tak fanouškům chceme vynahradit hudební půst,“ říká Kamil Šír z Lucerna Music Baru.

Na všem zlém je prý něco dobrého. Kromě toho, že muzikanti měli poprvé v životě víc času na rodiny a mnozí zjistili, že kromě nočního života existuje i ten denní, však v hudebním průmyslu důvodů pro oslavu moc není. Daniel Bacho, který má na starosti elektronické festivaly Let It Roll, Audio Zoo nebo Imagination, přesto jeden vidí. Podle něj narůstal v posledních letech tlak na peníze. Hvězdní dýdžejové měli stanovené honoráře, pod které nebyli ochotni slevit. Když nedal jeden pořadatel, přeplatil ho jiný. Z hudby se stal tvrdý byznys. Koronakrize tohle všechno narušila.

„Oslovili nás i velmi známí DJs s tím, že by byli ochotni přijet do Prahy třeba i zadarmo, když se bude něco dít,“ říká Daniel Bacho a vysvětluje, že na jejich akcích hrají stovky umělců, kteří si za vystoupení řeknou od sta až po několik desítek tisíc eur. „Jsme součástí jejich života, a proto jsou nám teď připraveni pomoci. My zas pomůžeme jim a to mě naplňuje optimismem,“ říká Daniel Bacho.

Překvapivé bylo i to, jak se k si--tuaci postavili návštěvníci festivalů. Příležitost nechat si vrátit peníze za vstupenky využilo jen malé procento z nich. „Pro nás pro všechny to bylo až dojemné. Věřím, že jim ty emoce dokážeme příští rok vrátit dvojnásob,“ doufá ředitel festivalové asociace Marek Vohralík.

 

Autor je fotograf a reportér. Spolupracuje s různými médii.

 

Projekt Obnova českého byznysu po koronaviru podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).