Jako dítě zlobil, teď je roztržitý. Proč, zjistil nedávno

Lidé

Není to tak dlouho, co panoval názor, že ADHD se týká převážně dětí, které z této poruchy až na výjimky vyrostou. Ukázalo se však, že porucha pozornosti, k níž se někdy přidružuje ještě hyperaktivita, může přetrvávat i do dospělosti. „O tom, že mám tuto poruchu, jsem se dozvěděl nedávno a vlastně náhodou,“ říká učitel a truhlář Denis Ciporanov.

Kdy vám došlo, že vaše nepozornost či zapomětlivost, s níž jste se celoživotně potýkal, tkví v poruše pozornosti?

Zjistil jsem to asi před pěti lety, když jsem procházel osobní krizí, rozpadalo se mi manželství a začal jsem kvůli tomu chodit na terapii. Terapeutka mi po třech sezeních řekla: „Pane Ciporanove, nechtěl byste si udělat takový testík?“ A vysvětlila mi, že se mimo jiné věnuje výzkumu ADHD u dospělých.

 

To byla teda náhoda, že jste zrovna natrefil na někoho, kdo se ADHD u dospělých zabýval.

To byla. V testu jsem, myslím, dostal plný počet bodů. Muselo jí to být jasné, protože z našeho prvního sezení jsem utíkal, ještě ani nezačalo, protože jsem zapomněl kufr s nářadím v trafice. Při druhém sezení jsem u ní nechal peněženku a potřetí jsem úplně zapomněl, že to sezení máme. Nabídla mi terapii a prášky, vlastně ty samé prášky, které berou i nepozorné děti. Ale nedělaly mi dobře, tak jsem je vysadil a rozhodl se s poruchou žít dál a bez nich.

 

Co je největším problémem, pokud se ADHD neobjeví včas? Ve vašem případě tedy ADD, což je porucha pozornosti bez hyperaktivity.

Mohou se rozvinout neurotické poruchy, což se mi stalo v dospělosti. Celé to začalo tak, že jsem po čtyřicítce začal mít těžké náběhy na panické ataky. Nemohl jsem si třeba jít sednout do kina, protože jsem měl obavu, že z něho nebudu moct odejít. Nebo jsem se bál vstoupit do lanovky, že se se mnou utrhne. K tomu se pak přidávají ještě různé rituály, u nichž máte pocit, že když je dodržíte, nic se vám nestane. Tehdy jsem šel za psychiatričkou, která mne začala léčit na spektrum těchto neurotických poruch. Nízké dávky antidepresiv mi pomohly zbavit se úzkostí. Zároveň mi doporučovala využít terapii, což jsem tehdy neudělal. To bylo v době, kdy jsem o poruše ještě nevěděl.

 

Žákovská plná poznámek

Jak jste zvládal jako dítě školu?

Škoda, že jsem vám nevzal svoji žákovskou z první třídy, kterou mám doma schovanou. Ta je jako legitimace na ADD. Jsou tam samé poznámky typu: hraje si, vyrušuje, vykřikuje, neposlouchá, hrabe se mi ve věcech na stole, neumí číst, neumí psát.

 

 

Šel jste do školy o rok později?

Ano, měl jsem odklad, což bylo asi správné rozhodnutí. Taky bylo štěstí, že jsem nikdy neměl problémy se šikanou, naopak, podařilo se mi být vždycky v těch nejlepších partičkách. S kým jsem zápasil, byly učitelky. Ponižovaly mne, zesměšňovaly. Moje sestra je o dva roky starší, bezproblémová. Když jsem do školy nastoupil já, učitelka se ptala mojí mámy, koho jim to, proboha, do školy poslali. Problém taky byl, že se mě máma nikdy moc nezastala, nebyla schopná do mne proniknout. A diagnostika, včetně takových vymožeností, jako je pedagogický asistent, tehdy neexistovala. Když učitelka řekla, že zlobím, tak jsem to doma pěkně slíznul. Měl jsem neustále poznámky v žákovské, takže jsem pak dělal to, že jsem vytrhoval celé listy, aby se to doma nedozvěděli. A vyvrcholilo to tím, že jsem uprostřed vyučování utekl ze školy.

 

Kam?

Tajně jsem odešel ze školy, seděl v parku a nešel domů. To bylo ve třetí třídě. Museli po mně vyhlásit pátrání. Všechny starší děti pročesávaly okolí, až mě tam našly. Máma mi tehdy ráno řekla, že jestli dostanu ještě jednu poznámku, ať nechodím domů, a já ji samozřejmě ten den dostal. Nedávno se mi máma za to všechno omluvila, poprvé. Jsem za to rád.

 

Jaký jste byl jako dítě?

Měl jsem svůj svět, byl jsem hodně hravé dítě, bavila mne příroda, hodně jsem kreslil. Stále, a to mám dodnes, jsem ale někde něco zapomínal. Jednou jsem třeba domů přišel ze školy v bačkorách nebo jsem si na lyžařské závody zapomněl vzít lyžáky. Ztratil jsem desítky kusů oblečení, v posledním roce pak třikrát peněženku.

 

A jaké to pak bylo, když jste šel na střední školu?

Dostal jsem se na umělecko-průmyslovou školu, obor nábytkářství. Byla to pro mne skvělá škola a v předlistopadovém režimu jistá oáza svobody. Školou jsem navíc prošel bez toho, abych jedinkrát otevřel učebnici, s čím jsem měl ale samozřejmě problém. K něčemu si sednout a soustředěně se učit mi nejde dodnes. Těžil jsem hodně z toho, co jsem uměl ještě ze základky, chodil jsem do experimentální matematické třídy. Na střední škole pak vznikla parta mladistvých intelektuálů, což mě následně nakoplo k filozofii a teorii umění. Tehdy se stalo to, co bych si nikdy nedokázal představit. Nevěřil bych, že budu jednou učit na vysoké škole.

 

Vystudoval jste filozofickou fakultu.

Ano a udělal jsem si doktorát v oboru estetika. Učil jsem na středních a vyšších odborných školách, fakultě architektury a pak nás před dvanácti lety oslovil profesor bohemistiky Aleš Haman z Jihočeské univerzity, abychom společně s ním – já a další dva doktorandi – založili Ústav estetiky v Českých Budějovicích. Tak jsme ho založili a pak tam působili.

 

Na co jste narážel během vašeho vysokoškolského studia?

Zejména na to, že jsem průběžně nic moc nedělal a pak to doháněl v tom nejzazším možném termínu.

 

To ale dělá hodně lidí.

To ano, ale myslím, že držím rekord v odevzdání doktorské práce po sedmi letech asi hodinu a půl před vypršením termínu. Práci jsem tiskl v pět ráno.

 

 

A dopisoval ve čtyři ráno?

Ano. A pak jsem ji málem zapomněl v tramvaji! Skákal jsem pro ni zpátky, když už se zavíraly dveře. Celý můj život žiju takovým smykem a často kvůli tomu lidi kolem mne šílí, což chápu. Taky si myslím, že byť mě estetika baví, možná jsem si měl najít jiný typ vědy. Třeba archeologii nebo nějakou přírodní vědu. Dodnes rád hledám kameny, jsem schopný chodit šest hodin po poli, a i když nic nenajdu, je mi dobře.

 

Pak ale do vašeho profesního života vstoupila truhlařina. Jak a kdy k tomu došlo?

Jezdil jsem přednášet do Českých Budějovic. Jenže tam jsem se po deseti letech dostal na šestnáct tisíc čistého, a to s dvěma malými dětmi opravdu nejde. Tak jsem se naštval a rozhodl se, že se budu živit ještě jinak. Tehdy jsem žil ve velkém domě se sklepem a oprášil kutilství. Sice jsem vystudoval nábytkářství, ale nikdy jsem to nedělal. Oslovil jsem ale své bývalé spolužáky ze střední školy, jestli by pro mne někdo neměl práci, a jeden kluk, skvělý truhlář Tomáš Janda, se mi ozval. V jeho dílně jsem s dvěma dalšími parťáky dodnes a jsem za to vděčný.

 

A jak berou v práci vaši nesoustředěnost či zapomnětlivost?

Jsou fajn a vstřícní. Oni tu práci dělají od svých osmnácti let, vstávají v šest ráno, mají zakázky naplánované na měsíc dopředu. A já tam vždycky pak vlítnu, mám rozdělané čtyři věci najednou a dokážu se šestnáctkrát vrátit s tím, že jsem něco zapomněl. Ale oni mají takový pečující přístup, pomáhají mi. Je to taková chráněná dílna (smích).

 

Dívala jsem se, že taky vedete kurzy renovace nábytku v projektu Z pokoje do pokoje.

Ano. K tomu se váže hezká historka, jak jsem na konferenci o estetice potkal svoji studentku, které jsem vedl bakalářskou práci a která tento projekt rozjížděla. Věděla, že dělám truhlařinu, a oslovila mne, zda pro ně nechci dělat kurzy.

 

Dokážu se těšit z krásy věcí

Začalo vás okolí vnímat jinak, když jste mohl vysvětlit, že nejste nespolehlivý lajdák, jak možná někdy vaše chování mohlo působit?

Moje bývalá žena mi řekla, že až nedávno pochopila, jak to mám. K tomu pomohlo také to, že máme společně milovaná dvojčata, holky, a jedna má to samé, co já. Chápu, že to pro okolí musí být náročné, a chápu, jak vás taková porucha dokáže hrozně rozčilovat. Jsou tu ale i maličkosti, které ale nechápete, pokud nevíte, že jde o ADD.

 

Například?

Například jsem vždycky řešil, že v hlučné hospodě velmi špatně slyším, když na mne někdo mluví. Funguje u mne takzvaný fenomén koktejlové party, týkající se problematiky selektivní pozornosti. Což znamená, že když na vás někdo mluví a kolem je hluk, vy se nedokážete na jeho slova soustředit a filtrovat okolní zvuky. Všichni mi stále říkali, že si mám jít nechat vyšetřit uši. Tak jsem na vyšetření nakonec šel a zjistil, že mám na obou uších 98 procent sluchu a že je problém v něčem jiném. Nyní už je vysvětlení jednoduché: kvůli poruše pozornosti zřejmě nedokážu vyeliminovat rušivé elementy a nedokážu zpracovat jen úzký proud rozhovoru.

 

Je něco, co by se dalo nazvat benefitem této poruchy?

Podle mne to, že je člověk vysoce senzitivní. Dokážu se velmi těšit z krásy věcí, třeba z hudby. Vidím to i u dcery, třeba v botanické zahradě se nám stalo, když viděla, jak se líhnou motýli, tak se zdálo, že tu krásu snad ani nepřežije. Bohužel je to tak i s negativními podněty. Na oboje reagujete zvýšenou měrou. Evoluční psychologové tvrdí, že tento typ poruchy je zřejmě určitý typ adaptace a že to, že je někdo velmi citlivý a vnímavý, mohlo hrát v dávných dobách důležitou roli ve společenství kvůli přežití. A to je taky důvod, proč je silně dědičná a proč nevymizela.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama