Krištof Kintera: Zase musím do aťasu, je to posedlost

Myslel jsem, že za tebou pojedu do Modřan…

… a já mám nově ateliér v Bubenči. S klukama jsme tady už dva měsíce, ale pořád na něj koukám, jako bych měl novou holku: splněnej sen.

 

Kolik těch kluků ti vlastně pomáhá?

Čtyři kamarádi. Vlastně jsme něco jako kapela.

 

A je to zatím nejlepší z vašich ateliérů?

Určitě, z různých plesnivých sklepů jsme se dostali až sem, tak snad to vydrží. Nemám v zádech žádného filantropa, jsme v nájmu s krátkou výpovědní lhůtou, ale kdo neriskuje, nemůže vyhrát.

 

Co tady bylo dřív?

Veliké garáže.

 

Kolik to má vlastně metrů čtverečních?

Dohromady skoro sedm set. V Modřanech byl ateliér menší a po osmi letech provozu strašně zaprasenej, prach všude, nedalo se tam projít, už mi to vadilo. Příliš velkej punk.

 

Něco proti punku?

Nic. A návštěvám se to samozřejmě líbilo, ale chaos a bordel tě táhnou dolů. Takže teď tady účelově držíme pořádek a snažíme se neposlouchat známé, kteří říkají: „Uvidíme, co bude za rok…“

 

 

 

Když jsi přebíral klíče od Bubenče, vzpomněl sis na svůj vůbec první ateliér?

Ten jsem si udělal z dětského pokoje u nás doma ve Vršovicích, když mi bylo šestnáct. Rodiče odjeli na dovolenou, a když se vrátili, bylo to tam jako po výbuchu, protože já tou dobou například chodíval do kadeřnictví, nabíral si do igelitky vlasy ostříhaných lidí a z těch vlasů dělal obrazy.

 

Celkem podobné věci děláš vlastně dodnes.

Až na to, že tenkrát to byla strašná blbost.

 

A proč právě vlasy?

Byl to pro mě silnej materiál, protože tehdy jsem umění vnímal jako magii, nábožně jsem uctíval třeba Josepha Beuyse – dnes to beru s mnohem větší rezervou. Každopádně když rodiče přijeli, můj pokoj byl plný vlasů, písku a lepidla.

 

Nic z těch obrazů se nezachovalo?

Ne. A to je dobře.

 

Je i nějaké pozdější dílo, ke kterému se raději moc nehlásíš?

Jedna věc byla tak pitomá, až mi přijde zajímavá, a rád bych zjistil, kde vlastně je. Jmenuje se Coitus Bizzarus a je to elektrický kuchyňský nůž na nožičkách naprogramovaný tak, aby rytmicky píchal meloun. Měl jsem to vymakaný – meloun byl sice z laminátu, ale tak realisticky pomalovanej, že by ses do něj chtěl zakousnout. Koupila to pražská galeristka Monika Burian, která později bohužel spáchala sebevraždu, tak nevím, kde teď Coitus je.

 

Jak tě soulož nože s melounem napadla?

Chtěl jsem udělat postel plnou gruppensexu, kde se budou navzájem ojíždět věci z obchodů. Když jsem ale vyhodnotil tenhle melounovej pilotní pokus, raději jsem to utnul.

 

Kdy tvoje posedlost uměním začala?

V patnácti, když mohl táta konečně navštívit svého bráchu ve Švýcarsku a pustili s ním i mě.

 

Dřív nebylo nic? Jako kluk jsi do pražských galerií nechodil?

Ne. Do té doby jsem hlavně chtěl hrát fotbal a střílet góly… Ve Švýcarsku to byl úlet, skvělý auta, neonový reklamy, marlbora, ze všeho jsem byl vydřenej, no a v Basileji mě vzal táta do galerie, kde se něco stalo.

 

Co něco?

Pochopil jsem, že se v umění dějou zajímavý věci. Pořád mám před očima obraz, který to spustil – neznám jméno autora, ale na Západě tehdy dojížděla móda hyperrealismu a na tom obraze byli nějací vlasatí medici sedící na klandru. Malba vypadala jako fotka a mě, patnáctiletý ucho, uhranula. Koukal jsem, jak precizně to bylo namalovaný, a říkal si, že to snad není možný.

 

Všechno je jinak

Prošli jsme obrovským ateliérem a dostali se do menší místnosti, kde visí na zdi tvoje obrazy.

Já tomu říkám kresby.

 

Dejme tomu kresby, i když nevím. Na většinu z nich jsi napsal stručná hesla.

Vlastně to jsou deníkové záznamy – něco mě napadne, tak to napíšu a tím se ta věc stane. Glosovat svět okolo sebe touhle formou mě strašně baví.

 

Jsou pro tebe některá z těch hesel bytostně důležitá?

Jsou. Třeba „Všechno je jinak“ bych dokonce označil za své krédo, protože ono je opravdu vždycky všechno ještě trochu jinak, než si myslíš. No a když to náležitě a pregnantně zvoláš, vypadá to najednou jako manifest.

 

A opravdu se dá říkat kresba tomu, že něco nalepíš, přitlučeš, napíšeš nebo třeba vysekáš na papír podložený laťovkou?

Dá. Někteří lidi jsou z toho nervózní, protože nabourávám jejich představu o kresbě, ale já prostě kreslím věcmi okolo sebe, třeba starým prknem.

 

Můžeme vybrat další heslo, které jsi napsal a je pro tebe důležité?

To je těžký, těch věcí vzniklo snad pět set. Ale třeba tady máš sekyrou vysekaný nápis NIC NEŽ TEĎ: tři slova, devět písmen. Vzteklý vzkaz, nutící k přemýšlení.

 

Chápu správně, že už jsi stovky takových obrazů prodal?

Jo, to tomu snad nikterak neškodí. Jsem naopak rád, že je dost lidí, kteří se s tím ztotožní, berou si ty kresby do svých každodenních životů, věší si je třeba do ložnic – i věci, které bych si tam já nedal.

 

Třeba?

Třeba smetáček s lopatičkou, u toho je napsáno „Láska nebeská“, i to visí v jedné pražské ložnici. Já ale rozhodně neřeším, jestli bude výsledek kompatibilní s nějakými interiéry, to je mi úplně jedno. Umělec nesmí uvažovat o potenciální prodejnosti svých věcí, to by byl synem smrti.

 

Na jiné kresbě jsou přilepené sešlapané pantofle a kolem nich čtu nápis: „Shoes of the best woman on the planet Earth.“ Kdo je tou nejlepší ženskou na planetě?

Moje žena, Denisa. Včera o půlnoci jsme se sice dost pohádali, znáš to, ale je.

 

Už jste se usmířili?

Ráno jsem se snažil a myslím, že to bude dobrý – jako vždycky. Ty pantofle jsou její a vypadají hnusně, nedokážeš si v nich skoro představit krásnou holku. Ale ona je nosila, jsou její. I nejhezčí modelka na světě se vyskytuje v obyčejných situacích a mně se líbí kontrast té obyčejnosti a lidské krásy, čímž myslím třeba i krásu duševní.

 

To jsi řekl pěkně.

Jo? Boty jsou vzkazem o lásce, ale hned na vedlejší kresbě máš na transparentu z prken jiný vzkaz: „Všechno bude zapomenuto.“ Což je taky pravda, ale jak jsi nejspíš pochopil, nejradši lavíruju na hraně mezi fatalitou a banalitou.

 

Vybavíš si první kresbu tohoto typu?

Před skoro dvaceti lety jsem si prostě koupil arch větších papírů, na které už se dá dělat něco intenzivního, a nepromýšlel jsem žádnou strategii, jenom na ty papíry začal sypat nápady. Třeba jsem tam lepil igelitový pytlíky.

 

Jedna taková růžová igelitka ti tu visí, jsou v ní jen dva brufeny. Oči?

Třeba.

 

Takže to vlastně je hlava.

Proč ne? Série kreseb z pytlíků spoustu lidí dráždila, což mě těší, protože umělec by občas lidi provokovat měl. Prohlížejí si nalepený pytlík, říkají, že tohle dovedou taky, ale v tu chvíli se směju a říkám: Vždyť to dělej. Nalep si pytlík, v pohodě!

 

V čem bude zásadní rozdíl mezi tvým a jeho pytlíkem?

Stejně jako já ten pytlík nalepí skutečně každý, ale aby měl výsledek sílu, musíš to dělat dlouho, soustavně, zařadit to do kontextu dalších takových kreseb, nabídnout interpretační rámec a tak dále.

 

Překvapilo tě, že jiní lidé nalepené pytlíky a podobné výkřiky nadšeně kupovali?

Jo. Ale zpočátku to stálo jen pár tisíc, teď má ta cifra o nulu víc. Na zájem si nemůžu stěžovat, ale opravdu mám spíš radost, že je o to zájem mentální. Chodí za mnou hodně lidí a vidím, že to od nich není spekulace, bývají tím trefení. Jsou i tací, kteří těch kreseb mají doma deset a víc.

 

Na jiném obrazu vidím nápis „I’m not who I want to be!“.

Tím se asi všichni občas zabýváme, ne? Jsme tím, kým bychom chtěli být? Jestli jo, je to dobře, ale většinou na tom spíš musíme pracovat.

 

Co ty?

Já musím pracovat.

 

V čem by to mohlo být lepší?

Toho je! Měl bych být skromnější. Najít si víc času na blízké. Omezit pití... Je spousta věcí, které bych chtěl jinak.

 

Máš problém s alkoholem?

Nijak zásadní, určitě jsem spíš workoholik, ale kdybych míň pil a kouřil, budu se mnohem líp cítit při sportu a tak dále. Chtěl bych všechno, což taky není dobře: lejt, hulit, sportovat… Zatím to jde, ale jak dlouho ještě?

 

Dejme tomu do padesáti?

Právě. To by mi zbývalo jedenáct měsíců… Ale zpátky k výkřikům: moje žena Denisa pořádá festival 4+4 dny v pohybu, já jim každoročně předám nějaké motto, a letos bylo podobné tomu, o kterém se bavíme: „Být někdo jiný, někde jinde, někdy jindy.“

 

Kdy jindy bys chtěl žít ty?

Asi v budoucnosti, třeba za tři sta let.

 

To teda není zrovna sázka na jistotu.

Není, no. Ale mám se chtít vracet do roku 1035? To musel bejt strašně těžkej život – nikde žádnej zubař… A teď bychom se podobnými úvahami mohli bavit až do večera, protože když štěkneš dobrej slogan, přizveš tím do hry a společného uvažování skoro každého, kdo si ho přečte. Obávám se, že bych moc neuměl psát básně, ale tohle štěkání mám rád.

 

 

Zahrada světel

Současná doba je pro tebe výjimečně hektická…

… máš ten pocit?

 

Doděláváš několik obrovských věcí najednou, ne?

Pro mě je to podobné jako vždycky, vlastně pořád jsem ve stavu pracovního zanícení. Bez zážehu a nasazení nevznikne nic, ani malý věci, ale máš pravdu, že teď jdou paralelně ven věci, které se připravovaly dlouho. Třeba na sochách sedmi domů z betonu jsme dělali poslední rok a půl.

 

Zažil jsi období, kdy ses kvůli nějaké práci hroutil?

Ani ne.

 

Nikdy sis neříkal, že něco nezvládneš, nestihneš, že se ti to nepodaří?

Já jsem šťastnej, že dělám to, co dělám. Nemám nad sebou šéfa, žádnou korporátní autoritu, to bych nezvládal. Vlastně si plním sny – tak proč se hroutit? Ale jasně, že někdy jde práce hůř a jindy zase líp. V zahraničí obvykle líp. Když jsem měl výstavy třeba v basilejském muzeu Tinguely nebo v rotterdamské Kunsthal, byly od těch institucí zorganizované úplně nádherně v porovnání s tím, nač jsme zvyklí tady.

 

Na co doma narážíš?

Tady obvykle s institucemi spíš bojuješ, aby se výstava podařila, jak má. Moc ti toho nenabízejí, jsou zpomalení, zatímco třeba právě v Rotterdamu nebo Basileji všichni makají, chtějí, aby to dobře dopadlo, a cítíš, že jsou tam od toho, aby ti pomohli. Když vidí složitý problém, koumají, dokud ho nevyřeší, ale tady jsi spíš zvyklý na odpověď, že něco nejde, nejde a nejde. U nás bývá problém natáhnout kabel z místnosti do místnosti – to se ti stane dokonce v Národní galerii.

 

Co tě jako umělce v Česku naposledy zarazilo?

Praha 2 v létě pod Nuselským mostem postavila jakýsi volnočasový areál, a to v místech, kde stojí moje skulptura Memento mori, věnovaná lidem, kteří si v těch místech vzali život. Projektanti hned vedle ní nakreslili pingpongový stůl a hřiště, nikoho nenapadlo pracovat s podstatou věci. Musel jsem přijít a říct: „Dobrý den, víte, že to je pietní skulptura a že teď stojí vedle pingpongového stolu?“ Nakonec se socha posunula o dvanáct metrů, pořád nejsem spokojenej, jak to tam vypadá, ale nejzajímavější je na tom tohle: tobě se složitě podaří prosadit památník sebevrahům, jenomže co se nestane – za deset let se totálně promění prostředí kolem a ty to neuhlídáš.

 

Teď ti bude instalací ve veřejném prostoru přibývat. Chtěl jsi to tak?

Asi chtěl, ale nikam jsem se necpal, prostě jsem najednou dostal tři krásný přihrávky. Díky tomu můžu v Praze na Malé Straně umístit sochy domů, o kus dál Modlící se klacek a k tomu připravovat urbanistické realizace na obou stranách nově vznikajícího Dvoreckého mostu.

 

Než se začneme bavit o Praze: v zahraničí ti nějaké veliké venkovní věci stojí?

Třeba v italských Dolomitech mám dvanáct a půl metru vysokou sochu ze zářivek, jmenuje se Pomník odešlému světlu.

 

Ano, ke tvým sochám často patří elektřina.

Ty zářivky v Dolomitech právě nesvítí, není to třeba, nechávám je takové, jaké jsou. Sněhobílé.

 

To je jedno, jiná tvá díla často elektřinu potřebují. Co pro tebe znamená nárůst cen energií?

Tak to se rovnou dostáváme ke Dvoreckému mostu, kde nejspíš vyvrcholí moje posedlost lampami. Když jsme byli osloveni, abychom něco udělali pro tenhle elegantní, kubismem inspirovaný most, tak jsem hodně přemýšlel, co s jeho smíchovskou stranou, kde je dopravně nesmírně komplikovaná situace. Jezdí tam spousta aut, tramvaje, vlaky, chystá se nájezdová smyčka pro cyklisty, je to mimoúrovňová džungle. Bylo jasný, že tam potřebujeme dostat něco vysokého, viditelného, co budou alespoň periferně vnímat třeba i ti cestující z dopravních prostředků, a najednou jsem měl před očima zase lampy, ty vysoký a štíhlý krásky. Světlonošky. Zdánlivě jsou každému tak samozřejmé, až jsou neviditelné, i  proto je mám tolik rád.

 

Však už jsi taky s lampami jako umělec pár akcí dělal.

To jo. Třeba právě u toho Nuseláku jsem přišel s jednoduchou myšlenkou, že lampu jenom otočím nahoru, směrem ke hvězdám, nechám ji svítit jako v kostele a tím vytvořím princip věčného světla. Ale ke Dvoreckému mostu postavíme sbírku světel z celého světa. Tady v ateliéru máme pařížskou lampu z Champs-Elysées, vedle Brusel, Kišiněv, ukrajinskou Buču… Rýsuje se budoucí zahrada sto dvaceti různých lamp veřejného osvětlení.

 

Která země má nejhezčí lampy?

Nadchly mě krásky, které přijely z Kjóta, takové rezavé homole, ale jindy je to trochu zklamání. Třeba z Keni dorazil znormalizovaný typ, který se vyrábí v Evropě.

 

Tušíš, kdy vznikla tvá lampová posedlost?

Všímal jsem si jich vždycky a nejsem s tím postižením sám. Z facebookové skupiny Veřejné osvětlení a jeho historie vím o lidech, co mají v ložnici sodíkovou lampu. Vyrábějí modýlky legendárních typů a ty si pak postaví třeba do květináče na balkon...

 

Legendární lampy jsou jaké?

Z československých třeba Rakev, Doutník, Vočko, Velbloud, Sadovka, Parkovka… Současná globalizovaná éra s ledkovou variantou je naopak no-go zóna. Nás při přípravě mostu taky zajímají ty starší, které byly obvykle osazeny sodíkovými výbojkami, čímž se dostáváme ke spotřebě.

 

A jo, té se vlastně týkala otázka.

Samozřejmě ji potřebujeme mít co nejmenší, tak jsme si vymysleli vlastní – ledkový – světelný zdroj. Navíc ty naše lampy budou stmívatelné, nemusí pořád svítit na sto procent, takže ve finále bude spotřeba celé té věci zanedbatelná, jako by sis pustil jednu varnou konvici.

 

A měl ji puštěnou nonstop?

Jo. Ale svítí díky tomu sto dvacet lamp, což je docela dobrý.

 

Nehráblo mi?

Největším dílem ve tvém ateliéru je teď stříbrný a hodně zvláštní strom. To je ten Modlící se klacek?

Jo. Zatím tu ještě leží na zádech, ale na výšku má sedm a půl metru a vznikl ze skutečného buku, který jsem našel náhodou v lese.

 

Hned jsi věděl, co s ním?

Že se bude modlit? Věděl, protože už někdy před osmi lety jsem modeloval malé klacky do religiózních poloh – jako by klečely a spínaly ruce k nebesům. Naznačil jsem figuru a vytvořil bizarní situaci, soustava klacků se modlí. Propůjčuje si od lidí myšlení i řeč těla, což vyvolává otázky.

 

Třeba jaké?

Proč by se příroda měla modlit, nemáme se modlit spíš my k ní? Nebo se modlí právě za nás, za lidi? Význam si každý může vyložit sám, ale když se zlomený strom modlí, je to podle mě zpráva o stavu světa.

 

Mám o čem přemýšlet.

A přitom stačilo nasbírat pár klacků v lese a spojit je k sobě, jako by to udělal malej kluk anebo pračlověk. Občas jsem si říkal, jestli už mi nehráblo, když takhle primitivizuju sochařství, ale na druhou stranu ty klacky musíš dobře spojit, jinak bude výsledek vypadat divně; čili nějaká intuice a dovednost je k tomu asi i potřeba.

A navíc je ten tvůj strom nakonec odlitý z nějakého kovu!

Z hliníku. Opustit původní charakter věci a přetavit strom do jiného materiálu je zásadní krok, tím se odehraje klíčová transformace.

 

Dobře, ale proč ne bronz?

Ten jsem nechtěl. Bronz má obrovskou kulturní auru díky všem těm slavným pomníkům a jezdeckým sochám, ale stáváš se s ním součástí celé historie bronzových skulptur. Já chtěl vykročit stranou, proto hliník. Poměrně obvyklý materiál, který si na nic nehraje, nevydrží tolik jako bronz, ale nevadí. Důležité je, že to je kov a že bude ten povrch neokoukaný, nebudeš to znát. Kdekdo si řekne: Sakra, z čeho to je?

 

Kam ten strom postavíš?

Do pražského parku Cihelná u Vltavy, shodou okolností asi tři sta metrů od místa, kde budu mít sochy domů z betonu. Ty ti taky ukážu, ale musíme do starého aťasu v Modřanech, jo?

 

O hodinu později

Tak o co s těmi tvými domy jde?

Jsem momentálně největší pražský developer, protože na Malé Straně stavím hotel, kostel, obchodní dům, telefonní vysílač i banku, heh!

 

A teď to zkusíš vážně?

Jde o sochy. O velké modely zajímavých pražských budov z období socialismu.

 

Proč jsi se pro ně rozhodl?

Za to může Dívka s holubicí, což je taky socha.

 

Kde se nachází?

V parčíku na Klárově, naproti pražské Kunsthalle. A právě Kunsthalle mě vyzvala, abych do parčíku něco udělal. Vždycky jsem měl pocit, že tam něco stojí, ale teprve když jsem zašel na první obhlídku, zjistil jsem co: pískovcová Dívka s holubicí, dílo Václava Šimka z konce padesátých let.

 

Povedená?

Nezdá se mi. Dnes v devět ráno jsem se tam na ni znovu koukal, připadá mi divně baculatá, too milk and honey. Nicméně tato socha už tam stála, já si říkal, že ji buď můžu ignorovat, nebo to dáme dohromady, a druhá možnost mi najednou připadala lepší. Ona mi s tou svou holubicí v ruce napověděla, abych se zamyslel, co se u nás vlastně za jejího života všechno dělo. A najednou mi to došlo: architektura! Společenská chlouba, oproti jiným uměleckým žánrům byla komunisty přemrštěně privilegovaná. Třeba takový obchodní dům Kotva stál – přepočteno na dnešní peníze – miliardu a půl čili o moc víc než třeba chystaný Dvorecký most… A tak jsem se pod Dívku s holubicí rozhodl udělat sochy třeba právě Kotvy nebo Žižkovského vysílače.

 

Kolik v tvém podání vysílač měří?

Skoro pět metrů.

 

A co tam máš dál?

Klášter Emauzy. Od architekta Karla Pragera za prvé budovu banky na Smíchově, která vypadá jak bunkr, pevnost na peníze nebo vesmírná družice, a za druhé jeho utopistickou vizi města nad městem v Košířích. Tady vidíš Hotel Praha, který je dnes už zbouraný, takže jsem si ho sám v prostřední části taky lehce rozbořil, ale dívej: je tam sto patnáct pokojů a s klukama si děláme prdel, že v tomhle bydlí Štrougal, tady Mohorita, tady má svůj pokojíček možná Brežněv… A v každém tom pokoji je žárovička, všechny naše sochy domů svítí.

 

To musela být taková piplačka!

Jsou v tom tisíce hodin práce celýho našeho kolektivu… Ale ještě ti chci ukázat poslední stavbu, to je žižkovská budova telefonní ústředny, která se bude bourat zanedlouho.

 

Je ti to líto?

Je, a na soše asi vidíš proč. Oholili jsme ty vesměs brutalistní domy na podstatu, jako by byly těsně před dokončením, ještě tam není žádný vizuální smog. Najednou ostřeji vidíš, že jsou výjimečné – je škoda, když se bourají, raději by se jim měl hledat nějaký nový účel... Domy jsou velké sochy, ve kterých se bydlí a pracuje.

 

V tom parčíku, kolem kterého kráčí spousta turistů nahoru na Hrad, budeš mít sochy domů navždy?

Naopak, krátce, třeba jen rok. Ve smlouvě stojí, že do zahájení rekonstrukce parku, a teprve nedávno jsem se dozvěděl, že tam má vznikat nový bezbariérový vlez do metra Malostranská, takže nevím. Po půl druhém roce práce to tam teď postavíme, ale brzy může být všechno jinak.

 

Co pak se sochami domů bude?

Dvě půjdou do sbírky pražské Kunsthalle. Zbylé nám zůstanou, ale nikdy už na ně nebude dohlížet Dívka s holubičkou, díky které to celé vzniklo a která je toho nedílnou součástí. Stojí tam najednou v trochu nepatřičném měřítku jako megafigurální skulptura v Severní Koreji.

 

Tušíš, co s tím zbytkem budov jednou uděláš?

Myslím, že to prostě prodám, ale moc to neřeším.

 

Proč ne?

Nechci se zabývat myšlenkami na nějakou budoucí monetizaci svých věcí, kašlu na to. Až na pár výjimek se kupodivu nakonec stejně podaří všechno zobchodovat.

 

Co se ti zatím prodat nepovedlo?

Mám třeba takový stojatý koberec z pokoje své mámy a pár dalších věcí – ale myslel jsem, že jich bude víc.

 

Konec bzukotu

Teď máš sochy hotové, stačí je odvézt na místo. Potom si dáš chvíli pauzu?

Ani ne. Jak stárnu, docela mě to táhne z Prahy na venkov, něco tam i stavím, ale stejně – mám-li se rozhodnout, jestli jet o víkendu ven, nebo se zavřít do ateliéru, nakonec jdu obvykle zase do toho ateliéru, je to posedlost. Pořád pracuju, ale mám fajnovej život, krásný děti a ženu, opravdu si není na co stěžovat.

 

Myslíš, že na tom venkově přece jen jednou skončíš?

Docela dobře si dovedu představit, že se tam i z bezpečnostních důvodů uklidím.

 

Z bezpečnostních důvodů?

Nechci jednou otravovat mladé svými mimózními představami o tom, jak by mělo umění správně vypadat, k čemuž mívají lidé mého typu ke stáru sklony… A věřím, že by mi to v Pošumaví mohlo vyhovovat. Mám rád klid i samotu, miluju osamocenou jízdu na kole… Ale to je taky tím, že jsem léta uprostřed bzukotu a pořád na mě někdo mluví.

 

Už končím, poslední otázka: Kdy jsi začal nosit klobouk?

Hóódně dávno. V devadesátkách jsem měl dlouhý a tlustý dredy, to si už málokdo dovede představit. Když mi z nich začali lézt brouci do uší, ostříhal jsem je, ale to mě dostalo do potíží, protože jsem tou dobou nosil z praktických důvodů celoročně těžký boty s ocelovou špičkou. Jak jsem byl najednou i dohola, musel jsem se opakovaně hájit, že nejsem žádnej skinhead. Nejhůř bylo jednou na předměstí Los Angeles: šli jsme večer se dvěma holkama, obě taky skoro dohola, ale to jen tak, že jim to prostě slušelo, – najednou zastavilo černý bávo a z něj vylezli čtyři obrovský a dost vostrý černoši. Když mě hodili na zeď, myslel jsem, že je konec. Naštěstí tam byly ty dvě holky, tak se to nějak ukecalo, ale navždy tyhle problémy vyřešil až klobouček.