Myslíte si, že když jedete na Ukrajinu, můžete jet prostředkem silnice?!

Telegram:

v patek jsme na ukrajinu dovezli dva plne kamiony materialni pomoci STOP největší skudci jsou slovenští a ukrajinsti celnici STOP jsou to blbci a kreteni STOP lidé na ukrajine byli prima STOP odhodlani STOP mili STOP zpatky jsme privezli dve matky se tremi detmi STOP o všechny je postarano STOP slava ukrajine STOP

 

 

Minulou neděli jsme začali organizovat sbírku na pomoc Ukrajině. Moc mě potěšilo nadšení a rychlost, s jakou jste všichni přispívali.

Dárci přijížděli v jakoukoli denní či noční dobu a během čtyř dnů se nashromáždilo spacáků, dek, trvanlivých potravin, zimního oblečení a zdravotnického materiálu na plný kamion – v našem případě ještě o dva metry konstrukčně prodloužený.

Odjezd jsme naplánovali na čtvrtek, a protože nás o dopravu svých darů požádal i Pardubický kraj, přidali jsme druhý kamion.

Průjezd hranicemi měl být zcela hladký, protože výpravu se dvěma kamiony už lze nazvat humanitárním konvojem, který jede podle mezinárodních regulí. Prostě má jet jako dráha.

Aby všechno jelo jako po másle i z naší strany, osadili jsme každý kamion dvěma řidiči, kteří se budou střídat. Čtvrtý řidič nám chyběl.

Od roku 2014 jsme vypravili jedenatřicet kamionů s pomocí a já jel vždycky takříkajíc jen hubou. Cítil jsem proto veliký osobní dluh. Teď, když je situace historicky nejhorší, musím už přece vyrazit doopravdy! Čtvrtý řidič budu já.

Ve čtvrtek ráno je všechno nachystáno. Na oznámený odjezd se s námi přišlo rozloučit pětadvacet lidí včetně letohradského starosty, což potěší.

Zdravíme véčky z paluby kamionů, troubíme, vlajky vlají, kolemjdoucí mávají – prostě paráda.

Míň komfortně se zatím cítím já za volantem. Ročně najedu s kamionem asi tak třicet kilometrů, a teď tohle! Navíc jsou dva typy strojů, ke kterým pociťuji respekt: první je cirkulárka a druhý motorová vozidla.

Poprvé zastavujeme hned po deseti minutách jízdy. Honza v druhém kamionu nemůže najít dokumenty pro celníky. Za chvíli hlásí vysílačkou, že našel. Jedeme dál.

V Horní Čermné se proti nám vyřítí náklaďák. Tlačím se na krajnici, ale víc už nemůžu, jsme plně naloženi. „To byl Doubínek,“ hlásí spoluřidič Lukáš.

V zrcátku vidím, že náklaďák musel zpomalit, to ho naštve, a vysílačka zachrčí: „Bravácký prasata! Myslíte si, že když jedete na Ukrajinu, můžete jet prostředkem silnice?!“

To bychom měli. A teď už to půjde dobře až na ukrajinské hranice, říkám si. A fakt že jo, ve tři ráno tam hladce dorážíme.

Čekal bych tu green line pro kamiony s humanitární pomocí, ale nic takového se nekoná. Klasická fronta. Aspoň, že není dlouhá, před námi stojí jen pět kamionů. To půjde rychle, říkám si - jsem jako obvykle optimista.

Když se fronta za půl hodiny ani nepohne, jdu za regulovčíkem a prosím ho, aby nás pustil, že vezeme naléhavě potřebnou humanitární pomoc. Policajt je sice slušný a všechno slíbí – ale slibem nezarmoutíš.

A tak si v první frontě, která se hýbe rychlostí dvacet metrů za hodinu, počkáme tři hodiny.

Budím telefonicky našeho nejzkušenějšího styčného důstojníka Iva Dokoupila, který má kontakty na místech nejvyšších. Pošlete mi esemeskou čísla kamionů, zavelí Ivo. Pošlu, ale stejně se nic neděje.

Slováci střídají směny a hodinu a půl se tu nehne ani pírko. Potom pokračuje přísná, nekompromisní procedura: vážit, razítkovat, pobíhat od jedné budky ke druhé. Sami celníci v tom nemají jasno. Nakonec se omluví, že nás jednou procedurou prohnali zbytečně dvakrát.

Je devět ráno. Po šesti hodinách na slovenské celnici propadáme stockholmskému syndromu – soucítíme se svými trýzniteli. Slovákům nakonec ještě děkujeme a popojíždíme dvacet metrů na ukrajinskou celnici.

 

 

„Tak, Slováci nás pořádně nasrali, ale teď hoši uvidíte ten cvrkot a vděčnost na ukrajinské straně,“ říkám svým spoluřidičům.

Volám na Pardubický kraj, ať prozvoní svoje kontakty, aby celníci nedělali problémy. Všechny známosti jsou tady ale na houby. Celníci nás posílají od okénka k okénku. Tlumočník – ukrajinista z olomoucké univerzity - potvrzuje, že ani sami celníci nerozumějí příslušným procedurám a jejich příkazy si odporují.

Další a další formuláře, podpisy, razítka… Pětkrát zapisují do počítače to samé, načež se nás zase ptají na to stejné.

Personál celnice hraje zdrcující přesilovku: je nás tu asi patnáct řidičů a proti nám ve službě nejméně třicet celníků a deset vojáků.

Vojáci jsou na rozdíl od zapšklých celníků borci. Po chvíli se skamarádíme, klepeme si na ramena. O celnících nám říkají, že jsou blbci.

Ukrajinskou celnici opouštíme kousek před polednem. Ve srovnání se slovenskou stranou hranice jsme tu strávili asi polovinu času.

Sečteno, podtrženo: i s nakládáním druhého kamionu v České Třebové a dvěma povinnými přestávkami jsme dopravili dva humanitární kamiony z Jablonného nad Orlicí na slovensko-ukrajinskou hranici za jedenáct hodin.

Na celnicích - kde by normální rozum velel humanitární náklady nechat pouze projet - jsme strávili dalších bezmála devět hodin. Přitom nám samozřejmě běžel čas na kartách řidičů, což znamená povinné devítihodinové odpočinky.

To samé v bleděmodrém se opakovalo odpoledne, když jsme se vraceli domů. Abych vlastně nezapomněl: navečer nám ještě Slováci prázdné soupravy pro jistotu zrentgenovali – jestli prý nevezeme nějaký kontraband…

Frustraci, které se po takovém zupáckém a zoufale neefektivním jednání nevyhnete, nám naštěstí spravili prostí Ukrajinci.

Vykládali jsme nakonec v Mukačevě, kdysi známém Podkarpatském městě Československé republiky. Je to asi padesát kilometrů od hranice a vede tu cesta široká, nicméně díra na díře.

Nebýt ukrajinských vlajek na každém rohu a billboardů se  sloganem Russkij vajennyj karabl – idi na chuj! byste nepoznali, že je země v kruté válce.

V skrytu duše jsem se bál, že budeme vykládat sami, ale naštěstí to proběhlo úplně jinak. Jako mravenečci se na nás vrhlo nejméně třicet lidí a za hodinu jsme odjížděli.

Stačil jsem si ještě popovídat se starším pánem – inženýrem, který pracoval dvanáct let v Praze a přišel morálně povzbudit Čechy, kteří vozí pomoc.

Pak ještě vzájemná objetí a společná fotka. „Ješče tu brakuje (chybí, pozn. red.) naša šefová,“ volá Andrej vedle mě. „Která to je?“ ptám se. „To je ta pani s vielikimi kohami!“ odpovídá. Tak ta je teda má, zazpívám si v duchu s Yo-Yo Bandem.

 

 

Frčíme zpátky k přechodu.

Na slovenské straně ve Vyšném Německém je vybudován provizorní tábor s vyhřívanými stany jako první záchytné ubytování pro uprchlíky. Jako pozorovatel zvenčí můžu pochválit, že tu vládne na pohled celkem obstojný pořádek. Pracují tu v součinnosti dobrovolníci i policisté a zdá se, že organizace funguje dobře - včetně odtahu odpadků.

Jak jsem při našem čekání pozoroval, protočí se tu za hodinu pět až šest patrových autobusů, které průběžně odvážejí matky s dětmi na další místa.

Součástí našeho konvoje byl také Petr Bodlák s Fordem Tranzit a osmi volnými místy pro všechny případy. Nakonec se to ukázalo jako dobrý počin: do Česka jsme díky tomu v pátek večer mohli odvézt dvě matky se třemi dětmi.

Ukrajinka Katarina s roční holčičkou utíká za manželem Ivanem, který pracuje v Pardubicích. Obě jsme mu předali v noci v Mohelnici.

Erika je Japonka, která se vdala za Ukrajince, bydlí v Kyjevě. Když bomby začaly padat na domy v jejich těsném sousedství, vzala své dvě holčičky – dva a čtyři roky – a sedla do jednoho z posledních vlaků směr Západ. V naději, že se protlučou do Prahy a přes japonské velvyslanectví se dostanou do Osaky k dědečkovi a babičce. Manžel narukoval do války.

Eriku jsem vzal s dětmi na noc k nám domů. Další den jsme ji odvezli podle jejího přání do pražského hotelu, kde čeká na nejbližší možnost odletu do Japonska.

Když vidím, co se teď děje, mám obavy, abychom kvůli všem těm ústupkům Putinovi za chvíli neutíkali my sami. Připadá mi, že se dnes za Ukrajinu nikdo – včetně nás – nechce vojensky angažovat.

Kdo pomůže nám, až Putin prohlásí, že nechce nic víc, než návrat do roku 1989? Pochybuju, že při srabáckosti, kterou teď u západních vlád pozoruju, a jejíž jsme taky součástí, za nás pak někdo půjde bojovat.