Výlet!

Kultura

V kempu na sázavském ostrově bylo v červenci živo. Tolik lidí, stanů, lodí, aut, kol a pejsků jsme za čtyři roky, co tam v týdnu kolem tátových narozenin jezdíme, ještě neviděli. Ani tolik deště jsme nezažili; poslední roky byla vedra a sucha. Teď se počasí vrátilo k tomu, na co jsme byli v létě my pamětníci zvyklí. Déšť se střídal se sluncem, ve dne bylo příjemně teplo a v noci celkem zima; prostě normálka.

Audio
verze

Většina národa zůstala kvůli nejistým koronavirovým výhledům v České republice, a když nemohla k moři, jela na vodu. Na Sázavě byly mraky vodáků. Do vláčku, šinoucího se z Čerčan do Ledče nad Sázavou, přistupovaly na každé zastávce party modrobíle pruhovaných námořníků, mnohé ověšené hrozny dětí. Všichni jsme jeli proti proudu řeky, i když vagony nás vrátily do minulosti. Jezdí tu staré rozhrkané motoráčky, na kterých je ale fajn, že se v nich dají otevřít, a dokonce i zavřít okna, když k nim dosáhnete a nejsou zaseklá.  

My s mužem jsme se vezli Posázavským pacifikem, jak se téhle železniční cestě říká, za týden pobytu v Sázavě několikrát. Byl to zážitek. Trať, vinoucí se podél řeky překrásnou krajinou a prošpikovaná mnoha tunely, nás okouzlila. Zavzpomínali jsme na doby školních výletů, kdy se při vjezdu do tunelu vlak ponořil do totální tmy, plné našeho vzrušeného povyku. I v roce 2020 tu stále jezdí do tunelů některé přesluhující vagony bez světla a stejně vzrušený povyk v nich zní i teď. (Asi desetiletý kluk, který jel s maminkou a starším bráchou na výlet, se ohromně radoval, že přišel z WC právě před tunelem. Být v té kukani za zamčenými dveřmi ve tmě tmoucí sám…!)    

Jak se motoráček sunul ke konečné v Ledči, plnil se lidmi až k maximu. Plnil se nejen vodáky, ale i maminkami s kočárky, seniory s vnoučaty a pejsky, kteří jeli na výlet po hradech a zámcích, jimiž je Posázaví taky prošpikované. Dokonce do něho přistupovali (nebo se o to aspoň pokoušeli) i cyklisté s koly, kteří si chtěli popovezením zkrátit náročnou cyklotrasu. Jeli jsme ji s mužem o den dřív. Ze Sázavy do Ledče je to celkem přes tisíc metrů převýšení. (Jak jsem mohla projet na podzim na kole Bhútán? Nechápu.)

 

Ve Zruči nad Sázavou byly po deváté ráno oba dva vagony nadoraz plné. Proto jsme byli překvapení, když nás průvodčí vyzval, abychom všichni, kdo jedeme dál, přesedli do prvního vagonu. Ten jediný bude v cestě pokračovat. 

Ze Zruče do Ledče následovalo šest mezizastávek, kdy se k nám snažili dostat další zájemci o cestu vlakem. Byli to hlavně vodáci s dětmi, kteří měli na konečnou v Ledči objednané lodě a další výbavu na splouvání řeky a potřebovali se tam dopravit tak, aby loď včas vyzvedli a vyrazili na vodu. Poslední zastávky jsme jeli v šílené tlačenici, a protože ráno před cestou byla ještě zima, v jediném vagonu zůstala všechna okna zavřená. Proč nikdo žádné neotevřel? Nevím. My seděli hned za dveřmi u okna, které otvírání nemělo. A protože České dráhy vlastní stát a platí kraj, všichni nám zařídili pěkný koronavirový mejdan!

Vzpomněla jsem si na mile vtipnou reklamu ČD s obstarožním pankáčem Ivanem Trojanem. Myslí si, že jede na punkový festival, a přitom jede s rodinou na výlet k Punkvě. Jízda se ovšem odehrává v moderním vlaku tak akorát pohodlně zaplněném, který klouže s cestujícími po elektrifikované trati. Reklama končí zvoláním: „Za zábavou i do přírody! Inspirujte se v aplikaci vlakem na výlet!“ 

„Ať jdou Český dráhy do prdele!“ ozvalo se ve vagonu. „Předváděj se, jak jsou světoví, a pak nás vezou jako prasata na porážku! To je teda úroveň! Ať jdou do prdele!“ 

Nikdo neprotestoval. Všichni jsme do Ledče nad Sázavou přijeli – s prominutím – nasraní, protože natlačení jako sardinky v totálně vydýchaném vagonu, ale taky stmelení společným zážitkem. Jako jeden muž jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak taky může vypadat cestování vlakem v jednadvacátém století ve vyspělé evropské zemi s bohatou železniční tradicí, když se zrovna netočí reklama a koronavirus nabírá na obrátkách!

Ve vagonu jsme si pomáhali a byli k sobě ohleduplní. Na sedadle pro dva jsme se mačkali tři až čtyři, ti, co byli na kraji, drželi děti balancující na jedné noze v natřískané uličce, pomáhali jsme podat babičce z kočárku v chodbě, který mladá maminka nacpala do prostoru za kabinou strojvůdce, na klín škvrně… 

Byli jsme nedůstojně nacpaní v jednom vagonu, který sice provozují České dráhy, ale Středočeský kraj a Kraj Vysočina si u nich službu objednávají. Kraji Vysočina, kam Ledeč patří, se prý nechce za dva vagony – a tedy posunování vlaku – platit. Proto nás ve Zruči, jež ještě patří do kraje Středočeského, nahnali do vagonu jednoho. Je řiditelný z obou stran.

Nakonec jsme byli rádi, že se nic horšího nestalo, jak je poslední dobou na železnici téměř pravidlem. S žádným vlakem jsme se nesrazili, všechny výhybky dali železničáři správně, vlaky se ve stanicích k tomu určených míjely tak, jak mají. Trať Posázavského pacifiku je sice zrekonstruovaná, ale ne zautomatizovaná. Vše záleží pouze a jenom na lidském faktoru. Paradoxem je, že díky neexistenci automatického zabezpečení tu nádraží stále žijí. Jsou v nich výpravčí a většina budov je zrekonstruovaná. Třeba nádraží v Kácově – to je přímo nádherné.

Když jsme s mužem šťastně dojeli do Ledče nad Sázavou a nabažili se kulturním zážitkem – navštívili jsme hrad, mimo jiné s báječným muzeem hodin a velmi erudovanou průvodkyní –, spěchali jsme na oběd do ledečské Kavárny Kovárna. Tu jsme objevili den předtím, když jsme tu byli na kolech, a moc se nám líbila. Má útulný, vkusně zařízený interiér a dělají tam výborné sýrové palačinky s brusinkami. Oběd nám dali tak rychle, že jsme stihli popolední vláček.

Tentokrát jsme jeli do Zruče nad Sázavou skoro sami. Mají tam krásně zrekonstruovaný zámek – s muzeem panenek, kterých je tolik, že nás z nich rozbolela hlava. Pak jsme na nádraží čekali na zpáteční spoj. Všimli jsme si odstaveného modernějšího motoráku, který měl v odpoledním slunci dveře dokořán. Zněla odtamtud hudba. Šli jsme se tam podívat. V širokém nástupním prostoru ležel strojvůdce zavěšený v hamace jako v lese mezi stromy, aby si mezi směnami odpočinul.

Nápaditým mašinfírům zdar!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama