A pak že se zboží nemá soudit podle obalu...

Je to věc, která se dá v poslední době vidět napříč celým potravinářským odvětvím, od prodejců a velkých obchodních řetězců až po samotné výrobce.

Například Kofola si nechala loni spočítat od společnosti CI3 uhlíkovou stopu všech typů svých obalů, aby se tak měla o co v chystaných změnách opřít. Z analýzy jí vyplynulo, že jednoznačně nejlepším obalem z pohledu uhlíkové stopy – tedy množství vyprodukovaných emisí CO2, přispívajících ke klimatickým změnám – je nerezový sud (KEG), používaný na točené nápoje. Následují ho plechovka z recyklovaného, tedy již jednou použitého hliníku, lahev z recyklovaného PET a vratné sklo.

Rozdíly vůči dalším obalům jsou přitom markantní. Například nevratné skleněné lahve mají uhlíkovou stopu zhruba sedmkrát vyšší než ty vratné.

Právě tyto závěry pak vysvětlují kroky, které firmy v oboru přijímají. Jak Kofola, tak Mattoni začaly v uplynulém roce uvádět do obchodů opět nápoje ve vratném skle. Čím častěji totiž lze skleněnou lahev znovu používat, tím menší má výrobek celkovou uhlíkovou stopu.

„Při dobré konstrukci a ochraně před dlouhotrvajícím mrazem vydrží sklo osmdesát a více otáček. Pokud by se jeho rotace zvýšila, uhlíková stopa tohoto obalu začne ještě klesat, navíc se jejich znovuvyužitím netvoří odpad,“ vysvětluje Jannis Samaras, šéf Kofoly.

Společnost kromě své černé limonády začala před dvěma lety nabízet v sudech, tedy na čep, i vodu Rajec. Kofola i Mattonka také nyní podporují zavedení zálohového systému pro PET a plechovky. Ten už od letošního roku platí na Slovensku a v Česku ho zatím dlouhodobě podporovala Mattoni. Loni na podzim se k ní kromě Kofoly přidaly i pivovary Prazdroj či Heineken.

Pivovary sice neřeší – tolik jako výrobci nealkoholických nápojů – plast, od kterého většina z nich už po letech boomu odešla či odchází, ale především plechovky. Jejich výroba z originálního hliníku je totiž hodně energeticky náročná, nehledě na ekologicky problematickou těžbu bauxitu v dolech. Plechovek s nějakým podílem recyklátu (tedy už jednou či víckrát použitého hliníku) je dnes na českém trhu málo a vázne mimo jiné i jejich sběr. Naopak u plastových lahví, pro něž se vžilo označení petky, je situace odlišná. PET je totiž jedním z mála materiálů, který se dobře vrací z oběhu, žluté popelnice na tříděný odpad jsou rozšířené, třídicí linky jej odloví a většina ho jde dále na zpracování.

O materiál z již použitých plastových lahví je přitom zájem a je drahý, protože o něj na trhu soutěží jak nápojáři, tak výrobci textilu, oděvů a dalších věcí. Výrobci nápojů v Evropské unii mají přitom stanoveno, že do roku 2025 bude povinný podíl recyklovaného, tedy již jednou použitého PET v jejich lahvích představovat 25 procent.

A právě proto se nápojáři nyní snaží získat kontrolu nad tímto materiálem snahou po zavedení povinných záloh. To by – zjednodušeně řečeno – znamenalo, že lahev se vrátí zpět výrobcům nápojů a právě jim zůstane pro další recyklaci.

„Musíme mít co nejrychleji právní rámec pro zálohování jako základnu pro dosažení cirkularity v Česku. Dobrý příklad máme na Slovensku a myslím, že musíme udělat všechno velice podobně, je to nyní nejpokročilejší systém v Evropě,“ uvádí šéf Mattoni 1873 Alessandro Pasquale.

Spolu s Kofolou proto také Mattonka koupila podíl ve slovenské společnosti General Plastic, která z vysbíraného PET vyrábí takzvané vločky. Ty jsou předstupněm regranulátu pro další výrobu lahví.

 

Jogurt v papíru

V podobném duchu se obaly zabývají i výrobci mléka a mléčných produktů. A stejně jako nápojáři počítají, jaký typ znamená kolik skleníkových plynů v ovzduší. Výrobce plastových obalů, společnost Greiner Packaging Slušovice, si loni nechala zpracovat na pražské Vysoké škole chemicko-technologické studii, která srovnává uhlíkovou stopu jednotlivých typů obalů pro jogurty. Nejnižší vyšla u plastových kelímků vyrobených z jednoho materiálu, konkrétně z polypropylenu. Jednorázové skleničky mají naopak čtyřikrát vyšší dopad.

Šéf Greiner Packaging Slušovice, Ivo Benda, vidí u svých zákazníků, jak výrobců jogurtů, tak i dalších, jasný příklon k udržitelnosti. Zároveň ale dodává, že ne všichni hledí jen na uhlíkovou stopu, protože ta je pro hodně z nich zatím poměrně abstraktní pojem. Nehledě na to, že ji po těchto středních firmách zatím nikdo nevyžaduje. Což se ale do pár let změní.

„Raději se zaměřují na aspekty cirkulární ekonomiky, a to zejména redukci materiálu, potažmo plastu, a co nejlepší následnou recyklovatelnost. Z tohoto pohledu jsou pak dosavadním pomyslným vítězem kelímky, kde se kombinuje papírový přebal a plastová vnitřní část,“ uvádí šéf výrobce obalů.

Uhlíková stopa kombinovaných kelímků je o něco vyšší než jen čistě plastových, za čímž podle Bendy překvapivě stojí použití recyklovaného papíru: náročné je totiž například jeho zpracování. Papír je také dražší, ale na druhé straně umožňuje snížit hmotnost plastu, jehož recyklace u kelímků většinou neproběhne; nyní navíc s sebou nese plast stigma materiálu, z něhož se uvolňují mikroplasty a ničí třeba život v mořích.

U výrobců si tak typ kombinovaného kelímku získává oblibu, vidět ho dnes na regálech můžeme u velkých značek jako Olma, Madeta a další. V posledních dvou letech stoupla poptávka po nich o sedmdesát procent, uvádí Benda, a množstvím prodaných kusů se blíží klasickému plastovému.

„Je otázkou, co s vývojem prodejů udělá stávající situace na trhu, kdy zákazníci pod vlivem vysoké inflace zase začínají myslet i na cenu a nejen na udržitelnost,“ říká Benda.

Na druhou stranu, jak připomíná docent Vladimír Kočí z pražské Vysoké školy chemicko-technologické, který byl garantem dané studie, nejde snadno obecně a přesně říct, zda a jak moc je daný obal ekologický, nebo ne. Jednotlivé produkty podle něj mohou mít ve vzájemném srovnání nižší či vyšší environmentální dopady, nikdy však nulové.

I sám Ivo Benda připouští, že obliba plastových kelímků s papírovým přebalem může mít kromě možnosti lepšího využití prostoru na nich i důvody marketingově-ekonomické. „Papír je vnímán lépe, a tak může u některých zákazníků i lépe prodávat. Některé legislativy namířené proti plastům pak takový obal mohou relativně zlevňovat, protože nemusí podléhat různým poplatkům s plasty spojenými, nebo tyto poplatky snižuje,“ dodává.

 

 

Vylehčené petky

Snahy o lehčí obaly z recyklovatelných materiálů (což nutně neznamená, že pak k recyklaci skutečně dojde) vyvíjí i samotné obchodní řetězce. Ty prodávají celou řadu potravin i třeba balenou vodu pod svými privátními značkami – a na výrobce tak mají větší páky, jak ho ke změně obalu motivovat: obchodník totiž zadává výrobci nejen parametry výrobku, ale i obalu. V posledních letech například zažil trh vlnu vylehčování PET lahví. Někde se už dostalo na hranu únosnosti, když se lahev po otevření a vypití části obsahu sesouvala jako domeček z karet.

Každý gram ale znamená při takovém objemu prodejů, jakých dosahují obchodní řetězce třeba u balených vod, velké úspory. Úspory jak finanční, tak ve smyslu dopadů na životní prostředí.

„Plastové lahve výrobků našich privátních značek jsou plně recyklovatelné, což znamená, že lahev i etiketa jsou ze stejného druhu plastu, a proto není nutné etiketu z lahve odstranit, aby došlo ke snadné a celkové recyklaci,“ uvádí například mluvčí Penny Marketu Tomáš Kubík. Odstranit se dají při zpracování i etikety z jiného materiálu, ale jde o složitější a dražší proces.

Handicapem některých plastových lahví jsou takzvané rukávky, tedy obal, často s různými obrázky, obepínající celou lahev – využívá se hlavně na dětské nápoje. Minimálně velcí výrobci jako Kofola se jich už snaží zbavit a na odstranění tlačí i řetězce. Právě kvůli rukávku může totiž celá lahev, včetně cenného PET, i při hození do žluté popelnice skončit na skládce.

„Intenzivně pracujeme na zdokonalení našich obalů, na odstranění různých bariér nebo na jejich zmenšení. Odstraňujeme černé plasty, které se špatně recyklují, odstranili jsme plastové sleevy (jiný termín pro rukávky obepínající lahev – pozn. red.), které v recyklaci dělají potíže, odmítáme metalické potisky, nechceme tmavý probarvený plast a podobně,“ přibližuje za Lidl mluvčí Tomáš Myler. Německý obchodník si dal cíl snížit do konce roku 2025 množství plastových obalů o pětinu ve srovnání s rokem 2017 a zároveň zajistit čtvrtinový obsah recyklátu v obalech svých vlastních značek. Ty v tomto řetězci převládají.

 

Není kapsle jako kapsle

Dalším problematickým obalem z pohledu recyklace a vzniku odpadu po jednom použití – který se v posledních letech velmi rozšířil – jsou kapsle na kávu. I zde se nyní firmy snaží přijít na to, jak obal znovu použít. Hodně přitom záleží, o jakou značku jde.

Podstatné je, aby se výrobce, případně ve spojení s obchodníkem, snažil zajistit jejich sběr a spotřebitele informovat a vzdělávat. Například u Nespressa, jejichž kapsle patří k těm dražším, funguje recyklace od roku 2014. Kapsle jsou hliníkové a sesbíraný materiál lze využít třeba k výrobě víček od jogurtů, plechovek, disků k autům.

„Samotná míra recyklace v Česku nyní je 25 procent a na Slovensku 45 procent,“ uvádí za Nespresso marketingová manažerka Andrea Petrová s tím, že vyšší míra na Slovensku je dána tím, že tam není značka tak dlouho a zákazníci jsou převážně ve velkých městech, kde je jim téma životního prostředí a udržitelnosti bližší.

V případě Nespressa můžou zákazníci kapsle odevzdat do prodejen, Nespresso butiků, což využívají skoro dvě třetiny lidí, nebo je poslat přes kurýrní služby, Zásilkovnu či je vložit do speciálních šedých kontejnerů na kovy. Díky recyklačnímu systému a nákupu kávy z udržitelných zdrojů se Nespressu letos podařilo stát členem hnutí B Corp, kde se vyžadují přísné environmentálně sociální normy.

O pilotní projekt sběru kapslí se nyní snaží Nestlé (pod které spadá i Nespresso) i u své další, levnější značky, kapslí Dolce Gusto. Ty ale obsahují plast, a jako takové se musí zpracovat jinak. Kapsle mohou zákazníci vhazovat do speciálních boxů na jedenácti místech v obchodech Tesco v Praze a středních Čechách. Do boxů je přitom možné házet i kapsle jiných značek (Bella Caffe od Lidlu, Tchibo a další), stejně tak jako zmíněné hliníkové kapsle od Nespressa.

Ve třídicím centru se poté, zjednodušeně řečeno, rozdělí na dvě hromádky, na plastové a hliníkové. A podle druhu materiálu jsou poslány k recyklaci. Plastové putují do společnosti Transform v Lázních Bohdaneč, která jako jedna z mála v Česku zpracovává plastový odpad (jiný než PET) a vyrábí z něj třeba ploty.

Při posuzování dopadů daného výrobku na životní prostředí ale nelze zapomínat na to, že vyřešení odpadu je jen jedna z částí celého života produktu a jeho dopadů na životní prostředí. Při těchto komplexních studiích se posuzuje i energetická náročnost výroby, spotřeba vody, chemie a další faktory.

 

„Bezobaly“ i v řetězci

Souběžně se snahou o úsporu v mate-riálech a o eliminaci plastů běží i pokusy rozšířit bezobalový prodej mimo malé či specializované obchody. Rozvoji tohoto typu prodeje v obchodních řetězcích pomáhají hlavně technologie, které velkému obchodu zjednodušují celý proces a minimalizují nároky na pracovní sílu.

Jednou z nich je český systém MIWA, který je od loňského roku k vidění v Albertu na pražském Chodově, přičemž testy proběhly ještě dříve v prodejnách Country Life. Jde o stojan s násypkami na čočku, těstoviny, cereálie a další suché potraviny, které si zákazník může nabrat buď do své vlastní nádoby, anebo si zakoupí v obchodě znovupoužitelnou a vratnou.

Tyto kapsle s potravinami jsou propojené počítačovým systémem, který sleduje jejich vyprodanost a zajišťuje znovunaplnění. Nyní český systém MIWA začínají zkoušet i Alberty v mateřském Nizozemsku, konkrétně v Rotterdamu a Amsterdamu. V nich nabízí bez obalu šedesát druhů potravin včetně čajů, které zatím v Česku takto k dispozici nejsou.

„Beru nizozemskou spolupráci jako dílčí úspěch na naší dlouhé cestě k umožnění bezodpadového nakupování,“ říká k tomu Petr Báča, zakladatel společnosti MIWA. Po Rotterdamu a Amsterdamu má v červnu následovat ještě třetí instalace v obchodě v nizozemském městě Zaandam. Podle zástupců české firmy plánuje Albert zavést řešení během dohledné doby v dalších padesáti obchodech po celém Nizozemsku.

„Řada evropských hráčů se zavázala, že do určitého data zredukuje jednorázové obaly v důsledku tlaku ze strany přicházející legislativy, ale i ze strany spotřebitelů. Nejsilněji to vidíme hlavně v zahraničí, například v Nizozemsku, Německu či ve Švýcarsku,“ dodává za společnost MIWA její výkonný ředitel Mirek Lizec s tím, že tento vývoj rozšiřování jejich systému pomáhá.

Ve vybraných hypermarketech Globus a prodejnách drogistického řetězce, jako je dm drogerie, ale i ve zmíněném pražském Albertu se také testuje podobný bezobalový systém – ale na tekutou drogerii. Zákazník si může z velkých barelů načepovat prostředek na mytí nádobí či sprchový gel od české firmy Tierra Verde.

Otestovat se přitom musí nejenom praktická funkčnost, ale i ochota zákazníků velkých obchodů – což rozhodně nejsou pravověrní podporovatelé života bez odpadu, takzvaného zero waste směru – kupovat výrobky nezabalené do „klasického“ plastu na jedno použití. A nezapomenout si příště do obchodu prázdnou nádobu přinést a změnit tak svoje návyky, což je nejdůležitější věc u všech přicházejících změn.

 

Autorka je spoluzakladatelkou webu Ekonews, kde také publikuje.