Vzpomínka. Gorbačov (ne)milovaný
11. září 2022
Reportér 09/2022 · Číslo 97
Zvětšitfoto ČTK/Profimedia.cz
Moskva, 25. srpen 2010. Velký večer: na národním stadionu Lužniki vůbec poprvé koncertují U2, jedna z nejslavnějších kapel světa. Stadion je narvaný. Pohyb lidí organizují vojáci, což v prostředí rockového koncertu působí nepatřičně, ale takové už je holt Rusko, z místních se nad kordony uniforem nikdo nepozastavuje. Bono, frontman kapely, je oděn v tradiční černé, křiváka nesundavá, je totiž chladno a prší.
Že mezi songy přijde na řadu i politika, je jasné, Bono je angažovaností proslulý. Co se bude dít? Témat je dost. Ruským prezidentem je zrovna Medveděv, Putin je premiér, ale málokdo pochybuje, že skutečným vládcem země zůstává právě on. A přestože v porovnání s pozdějšími roky (o současnosti nemluvě) je to čajíček, ani tou dobou to nemá opozice jednoduché.
Hlavním politickým momentem koncertu je nakonec vystoupení slavného zpěváka Jurije Ševčuka, Putinova odpůrce. O tři dny dřív, když Ševčuk vystupoval v centru Moskvy na protirežimní demonstraci, mu policie nedovolila zapojit aparaturu, a on tak zpíval „unplugged“ čili asi tak pro první tři řady. A teď tu stojí na národním stadionu, Bono se mu klaní a pod pódiem je šedesát tisíc lidí. Slušná záplata.
Nicméně tenhle sloupek vzniká kvůli jinému momentu: tomu, kdy Bono nadšeně ohlásí, že na koncertě je přítomen i Michail Gorbačov. Někdejší sovětský lídr, autor politiky glasnosti, muž, který se stal (byť částečně mimoděk) hybatelem dějin. Přispěl k pádu železné opony, k ukončení studené války, k rozpadu SSSR. Když mu Bono posílá pozdrav, pár tisíc cizinců v publiku propuká v jásot. Ruská reakce je naopak (mírně řečeno) vlažná. A takhle to s Gorbačovem, jenž letos 30. srpna zemřel, prostě bylo: na Západě uctívaný, v Rusku většinově nenáviděný. Vždyť rozpad SSSR, jak onehdá řekl Putin, byl přece největší geopolitickou katastrofou 20. století.
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je úplně nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.
