Nezhasínat!

Názory

"Světlo se nakonec vždycky vrátí," píše se v pravidelném sloupku Od boku.

Bylo to před více než sedmi lety, v létě roku 2015. Plzeň byla právě Evropským městem kultury a katedrála svatého Bartoloměje měla před rekonstrukcí. Návštěvníci tehdy směli nahlédnout i do jindy nepřístupných zákoutí chrámové lodi. V technickém zázemí sakrální stavby mě tenkrát zaujal nenápadný vypínač, jaké jsme mívali u nás v paneláku ze sedmdesátých let, a u něj propiskou napsaný a důrazně podtržený příkaz: „VĚČNÉ SVĚTLO – NEZHASÍNAT!“ Ten umělohmotný světský předmět působil uprostřed kamenné gotické velebnosti nepatřičně a zároveň komicky. A což teprve text, bez ostychu zpochybňující opravdovost božské autority a přiznávající smrtelnému člověku moc nad věčností! Přiznám se, že mě ten paradoxní nápis rozesmál, přestože v chrámu Páně se smát nesluší, jak by řekla moje babička. Ale také mi v hlavě spustil zpětnovazebnou smyčku. Copak lze něco věčného jen tak ukončit? A co to nestydaté přiznání, že cosi tak posvátného jako věčné světlo funguje na prachobyčejnou elektriku? Čemu už má bezvěrec v tomhle světě věřit, když se nelze spolehnout ani na víru věřících?

 

Není to tak dávno, co člověk uchvátil moc nad tmou. Po tisíciletích, kdy si v temnotě vypomáhal loučemi, svícemi či pochodněmi, rozzářil svá sídla natolik, až zastínil hvězdnou oblohu. Světlo už není nedostatkovým zbožím, ale přesto se v jazyce zachovávají jeho symbolické významy a v mnoha kulturách se dodržují zimní svátky, které vznikly v dobách, kdy před tmou nebylo úniku a slunovrat představoval zdroj naděje. Ne náhodou k jejich oslavám patří zažíhání světýlek. Ta jsou pouhými „obrazy Světla“, jak to nazval Jiří Wolker ve své mladistvé, a přesto pozoruhodně vyzrálé básni Věčné světlo. Skutečné Světlo podle něj dovedou svým srdcem letmo zahlédnout jen ti, kdo pohlížejí k nejvyšším výším. K nám ostatním dole při zemi dopadá jen jeho chabý odraz.

Kulisy se mění, ale lidská duše si žádá stále totéž. V nejtemnějším, nejbeznadějnějším období roku se chce obklopit světlem a doufat ve znovuzrození Slunce, ze kterého pochází veškerý život. Naštěstí k tomu, že světla znovu začne přibývat, není potřeba víry, na to stačí běžná lidská zkušenost. Že slunce vyjde každé ráno, je statisticky dokázáno a stejně nezpochybnitelný je i fakt, že rok co rok šťastně překleneme bod zimního slunovratu a vykročíme vstříc jaru. Touhle roční dobou je přibývání světla už patrné: jak známo, na Hromnice ho máme o hodinu více.

Nevím, nakolik metaforicky platí coelhovská fráze, že nejtemněji je před rozbřeskem (ten výrok je údajně o tři sta let starší a byl míněn doslovně). Jisté však je, že každé kyvadlo jednou dosáhne úvrati a jeho dráha se obrátí. Pomyslné věčné světlo člověk naštěstí uhasit nedokáže. Světlo se nakonec vždycky vrátí. To je přírodní, ba přímo kosmický zákon.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama