ANKETA: Která z cen, jež jste dostali, je pro vás nejdůležitější?

Petr Sís, Výtvarník Autor knih (nejen) pro děti, grafik, tvůrce animovaných filmů, žije v USA. Nejlepší byly ceny, které jsem nečekal, třeba Zlatý medvěd z Berlinale roku 1980 za krátký film Hlavy. Anebo pak v Americe pětileté stipendium Mac Arthur, což je dostatek peněz na to, abyste mohli pět let bezstarostně pracovat; já dal v té době dohromady knihu Zeď. Peníze nakonec utratíte, ale říká se tomu „Cena géniů“, a tak si od roku 2003 klidně můžu říkat, že „jsem génius“, mám na to i potvrzení… Poslední dobou dostávám ceny za celoživotní dílo, což možná naznačuje, že bych toho mohl nechat.

Martina Živná, Molekulární bioložka DZkoumá vzácné nemoci na Klinice pediatrie a dědičných poruch metabolismu na 1. lékařské fakultě UK. Vloni jsem dostala cenu Neuron pro nadějné vědce v oboru medicína za nalezení genetických příčin chronického selhání ledvin. Když jsem před lety s výzkumem začínala, příčina těchto dědičných nemocí nebyla známá, celosvětově bylo popsáno asi deset postižených rodin. Postupem času se nám podařilo najít nebo se podílet na nalezení všech v současnosti známých genů podmiňujících tato onemocnění, definovali jsme molekulární mechanismus vedoucí k selhání ledvin – a už se vyvíjí léčba!

Lenka Lichtenberg, Zpěvačka Už v šedesátých letech zpívala v Semaforu, později se usadila v Kanadě. Sama to nechápu, ale největšího ocenění jsem se dočkala teď. Žiju v Kanadě, kde jsem za poslední čtvrtstoletí získala například dvakrát cenu Canadian Folk Music Award, ale začátkem února mě šokovala nominace na Juno Award (což je kanadská obdoba Grammy, mimořádně sledovaná akce) za album Zloději snů. Ta deska je velmi osobní, postavená na básních, které má babička Anna Hana Friesová napsala v Terezíně, navíc zpívám česky… Ve svém přece jen zralejším věku jsem myslela, že mě už moc velkých věcí nečeká, a tak se vznáším nadšením.

Marek Taclík, Herec Rok svých padesátin zahájil pěknou rolí v televizní minisérii Docent. Je to nepříliš veselý, nicméně pravdivý příběh. Nejdůležitější ze všech cen, které jsem ve svém dosavadním životě dostal, je zároveň i jediná. Zhruba před dvanácti lety jsem ovládl turnaj v pétanquu, který se konal na letním táboře Bartoška a kde mezi mými soupeři byly i šestileté děti. Po vítězném hodu jsem měl tenkrát takovou radost, že mi organizátoři tábora nechali na pohár vyrýt nápis: POPRVÉ PRVNÍ. Mezi ta dvě slova mohli – zdá se – vklínit ještě další dvě: A NAPOSLEDY.