Zemřel Jan Sokol. Muž, který rozuměl daru života i kouzlu mlčení

Lidé

Tvrdíme dětem, že dárky nosí Ježíšek. Pak máme výčitky, že jim lžeme. Podle význačného českého filozofa Jana Sokola by ale každé dítě mělo ve svém životě zažít něco nečekaného, hezkého, neobvyklého. „Poučení z betlémského příběhu je v tom, že čeho na světě užíváme, dostáváme zadarmo. Na poli se sice musí pracovat, pak ale obilí vyroste samo. Za to, že svítí slunce, také nikomu neplatíme. I to, že jsme se narodili, je dar,“ říká Jan Sokol.

Pocházíte z katolické rodiny a sám se zabýváte dějinami náboženství. Co nám ukazuje betlémský příběh?

Vánoce jsou prastarý svátek, a to zejména v severnějších, chladnějších končinách. Je to první záblesk naděje, že už to horší nebude, že se slunce vrací, byť to ještě není moc vidět. A v těch velmi starých společnostech, my z nedostatku lepšího říkáme pohanských, to byla doba, kdy se bohatí lidé mohli „blýsknout“. Dávali chudým, kteří přišli žebrat, a dělali si tím prestiž.

 

 

Tím, že byli štědří.

Ano, a od toho, alespoň myslím, máme Štědrý den. Křesťanské Vánoce vznikly neobvyklým způsobem, totiž jako spontánní svátek. Nebylo to tak, že by je někdo vyhlásil. Dnes by se řeklo, že vznikly zdola. Církev to nejdřív neviděla moc ráda a teprve někdy ve 4. století se začaly slavit jako svátek. A byl tu betlémský příběh, příběh dítěte v jeslích. A pozor, jesle jsou na krmení dobytka, to není běžná součást nábytku slušné domácnosti. Najednou se to tedy obrátilo a chudí mohli nabídnout bohatým, jak se zavděčit samému stvořiteli.

 

To se ale ve dvacátém století změnilo.

Během dvacátého století se Vánoc chytla komerce, která viděla velkou příležitost v tom, když se dětem budou dávat dárky. Vánoce se tak staly velkým obchodním úspěchem, čímž se to celé podle mne vrací k době předkřesťanské. Lidé dnes soutěží v tom, kdo komu dá víc dárků, a rodiny si dělají čárky, od koho něco dostaly, aby nikomu nezůstaly nic dlužny. Což je proti duchu dávání.

 

Myslíte dávání, které je popsané v evangeliích, tedy že darujete tomu, kdo nemá a nemůže vám to vrátit?

Přesně tak. Máte si vybírat lidi, kteří vám to vrátit nemohou, a ty obdarovat, což dnes neděláme. Přesto to jsou ale krásné svátky, hlavně pro děti. Dětem se říká, že dárky nosí Ježíšek. Časem se dozvědí, že to jsou rodiče, a někteří dospělí z toho pak mají výčitky svědomí, že dětem lhali. Já si ale myslím, že by malé dítě mělo zažít, že přichází něco nečekaného, hezkého, neobvyklého. Poučení je v tom, že čeho na světě užíváme, dostáváme zadarmo. Na poli se sice musí pracovat, pak ale obilí vyroste samo. Za to, že svítí slunce, také nikomu neplatíme. I to, že jsme se narodili, je dar.

 

 

Když se vrátím k výjevu Ježíše v chlévě na slámě, symbolizuje narození jako dar a taky to, že byť se narodil do chudých poměrů, dokázal změnit svět?

Ano, to byl velký paradox, že boží syn leží v chlívě na slámě. Křesťansky by se to řeklo asi tak, že Bůh se odhodlal přijít mezi lidi, vzít na sebe lidský úděl a to v té nejdrsnější podobě až po strašnou smrt. Křesťanské kázání předvádí bídu a bolest existence, aby se nemohlo říct, že vy tady kážete vodu a sami pijete víno.

 

Kompletní rozhovor si můžete poslechnout zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.

 

 

 

Dar je ve vašich knihách velké téma. Podle vás by se ale měl v nějaké podobě vracet.

Četl jsem studii jednoho čínského antropologa, který studoval v USA, a když se vrátil do své rodné vesnice, krátce předtím tam vypukl hladomor. Umřela desetina obyvatel a to právě ti, kteří se neúčastnili oběhu darů. To, že jsou lidi zvyklí dávat si dary, vytváří solidární společenství, které je i jakési pojištění.

 

A když se budeme bavit o daru života?

V tomto případě mluvím raději o dědictví. Vy dostáváte život od rodičů a vrátit jim ho nemůžete. Máte ale závazek vůči svým potomkům. Když se člověk rozhlédne kolem sebe, tak skoro všechno, z čeho tady žijeme, nám tady přichystali naši předkové. Přišli jsme k hotovému. Krajina, města, infrastruktura, ale za připomenutí stojí i nehmotné věci, například řeč. Narodili jsme se do prostředí, které má kultivovaný jazyk, a my máme vůči jazyku odpovědnost, že ho nenecháme zpustnout, že s námi jazyk, stejně jako věda či umění, nezaniknou.

 

V pořadu Gen jste kdysi řekl, že jsou doby, kdy filozofii nepotřebujeme, a pak jsou doby, kdy se lidé ve věcech kolem sebe nevyznají a pak se nám filozofie hodí. Tento rok jsme nuceni věci žít jinak, než jsme zvyklí, může se nám filozofie nějak hodit?

Může to být ohromná zkušenost, pokud si člověk všimne těch ne úplně nápadných jevů. Byla tady například tendence moderního libertarianismu, který říká, že každý člověk je sám pro sebe, odkázaný na sebe, má se sám o sebe postarat, nikoho neobtěžovat. A teď se najednou tento rok ukázalo, že je to naprostý nesmysl, že jsme zcela závislí na druhých lidech. Jakkoli si zakládáme na své autonomii a svobodě, v praktických věcech jsme zcela odkázáni na miliony neznámých lidí, kteří pro nás všechno připraví.

 

Nemáte letos pocit, že lidé často nechtějí přijmout odpovědnost sami za sebe a za situaci, která nastala, a jen čekají na příkazy shora?

Člověk jakžtakž poslechne, když pochopí, proč je dobré poslechnout. Jsou ale situace, kdy to nemůžeme úplně pochopit, když je to třeba moc složité. A pak je důležité, aby společnost byla schopná v situaci ohrožení poslechnout, protože ti, co to nařizují, toho vědí víc než já a více tomu rozumí – a to říkám při vší rezervovanosti vůči naší vládě, nejsem žádný jejich velký fanda. Nadávat se může, ale nemůže to znamenat, že budeme dělat všecko podle své hlavy.

 

Mnohým z nás se letos velmi změnil běh života. Vznikl tady prostor a čas o našich životech víc přemýšlet?

My jsme velmi dobře zařízení na to, jak si s volným časem poradit. Je tady celý zábavní průmysl, který vám za mírný poplatek ten čas zabije. A izolace přemýšlení spíše překáží, protože člověka samotného nic nenapadne. Impulzy přicházejí od jiných, například když jdete do divadla a pak přemýšlíte o tom, co jste tam viděli.

 

 

POKUD NEVÍŠ, MÁŠ MLČET

Nemohl jste řádně studovat, a zvolil jste proto řemeslo zlatníka. Teprve ve svých sedmadvaceti letech jste pak dálkově absolvoval střední školu a následně Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Za minulého režimu jste vyvíjel softwary. Kdy u vás nastal obrat k filozofii?

Několikrát jsem se ve svém životě dostal do situace, kdy jsem si nevěděl rady. Jedna z takových výrazných situací se stala, když jsem dělal mistra v dílně na univerzitě a do dílny jsme koupili nové linoleum. Když ho přivezli, přišel za mnou vysoce postavený straník, komunistický funkcionář, a řekl, že my linoleum nepotřebujeme a že jemu se hodí domů do kuchyně. A co teď máte dělat? Znamenalo to fakticky linoleum ukrást místo něho. Tak jsem tehdy chodil a ptal se mnoha lidí, kterým jsem důvěřoval, a vyšlo mi z toho, že si to sám musím trochu rozebrat. Začal jsem proto pátrat, jak je to vlastně s tou krádeží. K filozofii jsem se tedy dostal přes otázky mravní.

 

A jak to s linoleem dopadlo?

Nakonec jsem to udělal tak, že jak to tam složili dodavatelé, tak jsem to tam nechal a ono „zmizelo“. Nebylo to zrovna zásadové, ale nic lepšího jsem nevymyslel.

 

Předpokládám, že vás hodně ovlivnil také váš tchán a jeden z nejvýznamnějších českých filozofů 20. století Jan Patočka.

To ano, velmi. On pro mne byl hlavně učitel filozofické metody. Já se jinak zabýval jinými věcmi, než dělal on, mě zajímala souvislost mezi filozofií a praxí a samozřejmě souvislost s vědou.


Jaká byla jeho metoda?

Patočka byl zářivý příklad svědomitosti, co všechno musí člověk udělat, aby mohl říct, že nějaká věc platí. Nikdy neříkal, co ho zrovna napadlo, vše měl pečlivě promyšlené. Já studoval matematiku, kde je to dovedené do důsledku. Matematik musí všechno, co říká, i dokázat a to poměrně přísným způsobem. Pokud nevíš, máš mlčet. Jak jsem programoval softwary, tak počítače jsou skvělé v tom, že vám nic neodpustí. Když nefungují, obvykle je to vaše chyba. U filozofie to takto přísné není, ale přece jen, když filozof něco říká, tak je to rozdíl oproti básníkovi nebo literátovi.

 

Navíc máte velký dar, že dokážete i velmi složité věci říct jednoduchým způsobem.

Ano, to ostatní tvrdí. Je pravda, že jsem velkou část života žil mezi lidmi, kteří nebyli ani filozofové, ani akademici. Když přednášíte na univerzitě, máte autoritu, sedíte na pódiu a lidi jsou zticha a poslouchají vás, ale tak to v normálním životě nechodí. Kolegové v práci nebo přátelé reagují na to, co říkáte, a ptají se, kde jste to vzal. Lehce vás mohou nachytat na švestkách. Možná to mne vychovalo.

 

Byl jste jedním z prvních chartistů, po revoluci pak poslancem, chvíli ministrem školství a také protikandidátem Václava Klause v prezidentské volbě. Jak vás formovala tato zkušenost?

Člověk se toho dozví hodně o lidech. Třeba že mezi politiky hraje velkou roli osobní náklonnost, sympatie, antipatie, náhody. Politiky také vždycky vídáte v jejich rolích, jako takové božské postavy, a člověk pak zapomene, že žijí i obyčejné životy. A pak si někdy také myslíme, že vysoce postavený politik může všechno. On je ale strašně omezený. Když chce něco udělat, musí si zajistit dostatečnou podporu na mnoha místech.

 

To mne také vždycky fascinovalo, kolik energie musí politici vložit do vyjednávání včetně toho vnitrostranického.

Poslanecká činnost je neustálé vyjednávání, ukecávání, hledání kompromisů. Za dva roky jsem toho měl dost. Máte pocit, že se mordujete od rána do večera a pak přijde nějaký trouba, šlápne jako slon do porcelánu a celá věc se zhroutí. I méně kvalitní politici se ale musejí snažit a musejí umět něco, co já neumím. Ano, pokušení jsou silná, korupce je všudypřítomná, neznamená to, že bychom měli věci tolerovat, v odsuzování lidí jsem ale zdrženlivější, než tomu bylo dřív.

 

DOBA BEZ PLÁNŮ

S čím bychom mohli nebo měli podle vás vykročit do nového roku?

My jsme zvyklí si vše plánovat. Covid nás ale poučil o té triviální věci, že ať plánujeme, jak chceme, přicházejí věci, které jsme si nenaplánovali. A teď se teprve máme předvést, jak budeme plavat v něčem, co jsme si nevymysleli, na co jsme nebyli připraveni. Rozumím tomu, že jsou lidé, pro něž je tato doba tragédií a nerad bych se jich dotknul, ale pro člověka, kterého to přímo nepostihne, to je příležitost.

 

Jak myslíte, že se o této době bude psát třeba za sto let? Jak na nás budou hledět další generace?

Já myslím, že nijak. Myslím, že trpíme chorobou, že naše doba je bůhví jak důležitá, ale fakticky se toho moc neděje. To, čeho si všímáme, jsou věci povrchní. Co se opravdu mění, jsou vztahy, globalizace světa a odpor proti ní. Dneska když se řekne firma, nemůžete rozlišit, odkud je, protože je mezinárodní. Témata, kterými se zabývá politika, se nedají řešit uvnitř jedné země.

 

Nevyvstává tu dnes více než dřív do popředí i to dědictví, o němž jsme mluvili. Například v tom, že se o naši planetu musíme začít více a lépe starat?

To je dlouhodobý proces, který začal už za romantiků před dvě stě lety. Už ti si všímali krás přírody a začali tušit, že není nekonečná. Dnes se mluví také o tom, že země je plná. Svým studentům říkám, že kdyby se všichni lidi na světě sestěhovali do ČR, tak na každého vyjde deset čtverečních metrů. Ano, svět je hodně plný, ale ještě ne úplně. Vidíme třeba i to, že ani totalitní země dnes nemohou zavřít své hranice úplně, protože by to neustály. Nebo převaha angličtiny, která mi není moc sympatická, ale nedá se tomu vzdorovat. To všechno ale nemá charakter revolučních změn.

 

A co to všechno podle vás znamená, kam to povede?

To bych taky rád věděl, co je důležité a co je jen pěna dní. Já moc nevěřím na sci-fi, to je většinou vedle. Když čtete starší sci-fi, zjistíte, že je tam mnoho ptákovin a důležité věci chybí. Třeba mobil, komunikace, kterou neustále nosíme v kapse. To žádný fantasta nevymyslel.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama