Adély den pátý, Lomnice nad Popelkou – Dolní Dvůr, 29 km

Lidé

Z čeho všeho se radují lidé v době omezení pohybu kvůli koronaviru? "V Lomnici měla místní pizzerie otevřené okénko s poledním menu a číšnice zajásala, že konečně nemusí jen vydávat krabice," píše Adéla Elbel o pátém dni své poutě. Jako komička nemůže vystupovat, veřejná shromáždění jsou zrušená, tak pracuje coby reportérka: jde pěšky na Sněžku a podává o tom pravidelné zprávy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Hned po probuzení jsem věděla, že neděle bude dobrá. Přispělo tomu i to, že jsem po dost náročné sobotě přesvědčila kolegu, že dnešní třicítka je vlastně taková pohodová procházka a že vyrazíme později. Stejně jako mám v životě velký dar posouvat ranní budík klidně po dvou minutách (v praxi to vypadá tak, že ještě, než ho posunu, už zase zvoní, přesto tenhle marný boj nevzdávám), tak se mi postupně podařilo odsunout odchod až na jedenáctou.

Teplota seskočila přes noc o nežádoucích deset stupňů. Já mám totiž ráda léto a teplý vzduch. Asi si říkáte: „Hele, a víš, že jdeš na Sněžku?” Jo, vím, ale tak nějak si nepřipouštím, že v tomhle případě nomen omen asi fakt platí dvojnásob a že mě po výstupu dolů nesveze vyhřátá lanovka. Čím míň ale nad věcmi přemýšlím, tím spíš jsem je schopná udělat. A není to mladická nerozvážnost (to už fakt ne), ale to by člověk neudělal ze své komfortní zóny ani krok (a že tohle je kroků dost).

Jak moc byla sobota těžká, jsem si pořádně uvědomila až lehkostí dnešní chůze. Chvíli jsem se to snažila analyzovat, ale pak jsem si vzpomněla na docela cool moudro, že „každý den není posvícení” a bylo zanalyzováno. Hlavně, když bude dnes. A bylo.

Cesta začala nejlepší možnou variantou – kávou. V Lomnici měla místní pizzerie otevřené okénko s poledním menu (jak je dobré vstávat k obědu, že?) a číšnice zajásala, že konečně nemusí jen vydávat krabice.

U ranní kávy jsem se na internetech dočetla, že za tohle své cestování patřím do vězení, což mě samozřejmě nadchlo. Pizzerie se jmenovala Al Capone a já si představovala, jak mě honí po kopcích těžkooděnci „za peníze daňových poplatníků”, jak psal pán. Tedy i já coby poplatník jsem si pár metrů jejich sprintu zaplatila, takže bych si vyprošovala, aby ten můj úsek běželi maximálně po dvojicích a v dvoumetrovém rozestupu.

 

 

Poprvé jsme také uviděli na obzoru Sněžku. Ráda bych napsala, že jsem měla v očích slzy dojetí, cítila se jako Amundsen před dobytím pólu a hrdě volala matce a dětem. Bohužel mi zrovna vítr dost rozfoukal účes, což mě trochu štvalo, protože to vypadá blbě na selfie, tak jsem šla raději dál.

Obědem jsme pokračovali v našem italském dni a dali si v Jilemnici pizzu to go – však jsme na cestě.

Že už se blížíme do hor, nenaznačovali jen všudypřítomní vyřezávaní Krakonošové, ale i vzduch na kopcích, který byl jak reklama na žvýkačky – prostě ostrá svěžest.

Pomyslným vítězem soutěže o nejkrásnější místo pouti získává kostel ve Vrchlabí – viz video.

Po deváté večer jsme konečně dorazili do dnešního cíle, a to do penzionu Rekreace u Sazečků v Dolním Dvoře. A tady už mi dochází, že nomen omen fakt asi bude fungovat, protože jsem se tam cítila jak na dovolené. Na schodech zapálené svíčky, panovala rodinná pohoda a paní majitelova nám uvařila ukrajinský boršč. A když nám k němu dali pivo Krakonoš, byl to totální vrchol. Teda vlastně ještě ne, ten bude v pondělí. Tak jupí.

 

Plán na další den: Dolní Dvůr – Sněžka: 15 kilometrů.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama