Dopady covidu na EU. Zesláblo volání po federaci i výzvy k odchodu

Report

Bylo to, jako kdybychom se najednou dostali na ostrov, ze kterého nebylo úniku – tak popisuje první vlnu pandemie v Bruselu tamní zpravodaj České televize Lukáš Dolanský. Koronavirová krize podle něj vedla k oslabení dvou krajních pohledů na budoucnost Evropské unie: plánů na federalizaci i volání po odcházení z EU. Ukázalo se, že z Bruselu nelze řídit nemocnice, ale také že kdyby o vakcíny soupeřily na trhu jednotlivé státy, nedopadlo by to dobře. Právě v těchto dnech je to od rok od doby, kdy se v EU začalo – s určitým zpožděním třeba oproti Británii - očkovat.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jakým jedním slovem byste popsal moment, kdy loni na jaře udeřil koronavirus v Bruselu?

Šok. Psychologicky to bylo nepříjemné, protože Belgie byla v první vlně roku 2020 velmi silně postižená. Nutno dodat, že stát tehdy na rozdíl od jiných zemí do statistik zahrnoval všechny podezřelé případy úmrtí, pozitivní test nebyl potřeba. Vedla se o tom velká debata, belgické federální úřady argumentovaly, že jde o nejférovější statistiku, protože jinak některé případy můžou uniknout. Ale i bez té statistiky zde situace dramatická byla.

 

Jaký byl belgický lockdown?

Lockdown zavedla Belgie relativně záhy, ale Belgičané v první fázi pandemie úřadům moc nevěřili. Navíc vládla federální vláda v demisi, ta nová se stále sestavovala, i když už bylo dlouho po volbách, což je zde obvyklé. Jednotlivé regiony, Valoni, Vlámové, Němci řešili krizi po svém. Dokonce v Bruselu měla v určitou chvíli jedna čtvrť povinné roušky a druhá neměla. Bylo to, jako kdyby se na pražském Václavském náměstí musely nosit roušky, na Vinohradech nikoli. I když musím říct, že potom při dalších vlnách už to Belgie zvládala podstatně lépe.

 

Nicméně školy byly v zásadě po celou dobu pandemie otevřené.

Je to tak. Belgičané se snažili mít otevřené školy, co to šlo.

 

Což se týkalo i vašich dětí?

Ano. Moje děti chodí do školy tady v Belgii. Samozřejmě v jeden moment se najelo buď na hybridní výuku, to znamená, že se střídaly ve škole, zažili jsme i několik týdnů domácího vyučování. Ale neměli jsme tady dlouhé měsíce, kdy byly děti pouze na online výuce – tak jako v Česku.

 

Jak to vůbec vaše rodina zvládala?

Byli jsme daleko, uzavřeni v cizí zemi. Sledovali jsme, co se děje doma, ale zároveň jsme sledovali vývoj tady. To vše s vědomím, že máme v Česku rodiče, nevěděli jsme, co bude dál. Zkrátka jako kdybychom se najednou dostali na ostrov, ze kterého nebylo úniku. Na začátku jsme nemohli ani cestovat po Belgii. Když se pak alespoň tato možnost uvolnila, snažili jsme se nesedět jen doma a cestovat aspoň v rámci země.

 

Taky jste v první fázi pandemie nemohli cestovat do Česka. Letecké spojení mezi Prahou a Bruselem, které bylo do pandemie levné a běžné, najednou skončilo.

Měli jsme dokonce koupené letenky, které propadly, a my jsme je pak už nikdy nebyli schopni využít. Jak se postupně zavíraly hranice, ani jsme se do Česka dostat nezkoušeli. Ale kameraman opravdu potřeboval do Prahy jet. Domů se ještě jako český občan dostal, ale vyprávěl, že když se pak snažil jet zpátky, zažil ten nejtvrdší moment, kdy Německo zavřelo hranice. Byl tam policejní kordon, vyptávali se každého dlouho, odkud jede a kam, a strávil tam několik hodin. Nakonec ho pustili, protože pracoval v Bruselu.

 

Jak velkým šokem byla pandemie pro fungování oné takzvané bruselské bubliny? Místo, v němž se až do té doby intenzivně setkávali lidé z evropských institucí, novinář, lobbisté, najednou zamrzlo...

Všechny instituce se uzamkly, celé město se uzamklo, přitom novinářská práce, to je hlavně komunikace a rozhovory: pro televizní žurnalistiku to platí ještě více. Takže jsme se museli učit třeba odvysílat rozhovor pořízený přes Zoom. Na druhé straně přes počáteční technické problémy postupně bruselské instituce najely na online systém, který v zásadě využívají dodnes. A ukázalo se, že jde o docela dobrou věc. Přístup k institucím má díky tomu mnohem širší okruh žurnalistů – nejen ti, kteří jsou akreditovaní tady v Bruselu. Připojit se můžou v zásadě i novináři, kteří sedí třeba v Německu nebo v Praze.

 

Evropa plná vakcín

Přejděme k tomu, jak v této krizi obstála či neobstála Evropská unie. Jaký je dnes v Bruselu pohled na bouři z prvních měsíců roku, kdy státy Unie začaly kvůli nedostatku vakcín centrálně nakupovaných Evropskou komisí s očkováním později než třeba Británie?

Tehdy ta situace byla docela dramatická a pamatujeme si ji…

 

… pamatujeme, ale už se o ní prakticky nemluví.

Možná to ukazuje, že nakonec, s odstupem a v celkovém výsledku bruselské instituce uspěly. Že je teď Evropa plná vakcín a kdo vakcínu chce, může se k ní bez problémů dostat, že se továrny na výrobu vakcín rozeběhly, že EU finančně podpořila některé výrobce – to je výsledkem snah Evropské komise. Ta po zmíněném nevydařeném začátku zjistila, že musí přidat. Že kdyby to neudělala, zpochybnila by nejen samu sebe, ale celý princip, proč si evropské státy Unii vytvořily.

 

Rychlejší očkování v Británii přitom nebylo tak zásadní, aby převrátilo statistiky. V oficiálních souhrnných počtech mrtvých s covidem je na tom Británie hůř než relativně dost evropských zemí. A platí to i z hlediska tak zvaných nadúmrtí.

Nicméně kritika, která se tehdy začátkem roku na evropské instituce snesla, byla zcela pochopitelná. Ve chvíli, kdy Evropané žijí v krizi a vidí statistiky, že Británie je na tom lépe s očkováním, chtějí na tom být stejně dobře.

 

To je jasné. Nicméně, možná bohužel, se ukázalo, že boj s covidem je běh na dlouhou trať, a jedním očkováním nekončí – a právě proto se o pomalém rozjezdu vakcinace v EU na počátku roku už dnes nemluví. Souhlasil byste s tím?

Skutečně se ukazuje s další a další vlnou pandemie, že covid je běh na dlouhou trať. A je otázkou, kam ještě poběžíme…

 

Evropa se v proočkovanosti a vztahu k vakcinaci opět dělí na Západ a Východ, což je jasně vidět mimo jiné na rozdílech mezi západním a východním Německem. Mluví se o tomhle v evropských institucích?

Mluví. Někdy jsou za tím objektivní příčiny. Některé státy, zmíním například Bulharsko, které je úplně na chvostu s počty očkovaných, nemají kvalitní infrastrukturu jako třeba Belgie, která je jednou z nejproočkovanějších zemí. Ten rozdíl mezi Východem a Západem, a o tom se tady taky mluví, však souvisí i s nedůvěrou, s níž veřejnost ve střední a východní Evropě přijímá, co jim autority, stát, úřady předkládají. A Evropská komise, řeší to hodně eurokomisařka Věra Jourová, se zabývá další související věcí. Jde o dezinformace, trollí farmy, propagandu. Ale je otázka, jestli a jak s tím Evropská komise může bojovat.

 

Na evropské úrovni se řešilo také cestování. Nakolik se takzvaný covidový pas považuje v institucích EU za úspěch? Členské státy pořád mají vlastní pravidla, kdo k nim může přijet, některé vlády třeba už v létě začaly pouštět do země jen očkované turisty.

Evropa na začátku pandemie zažila něco, co Evropská komise viděla extrémně nerada. Šlo o zavírání hranic členskými státy a vyžadování různých potvrzení vydávaných pouze na úrovni těchto států. Komise se těchto tendencí bála, vypadalo to, že členské státy jako by fakticky opouštěly myšlenky Evropské unie. A tak aby to, na čem EU stojí, tedy volné cestování, obchod a služby, v pandemické době nezmizelo, začal Brusel hledat východisko. Tím byl právě covidový pas, který se tady dnes považuje za úspěch. I když na začátku hrozilo, že každá země si bude vydávat vlastní certifikáty, nenajdeme dnes v Evropě zemi, která by jednotný evropský covidový pas nepřijímala.

 

Nicméně podmínky vstupu do různých zemí jsou různé a stále se mění.

Ano, ale není jiné řešení. Členské státy mají stále pochopitelnou možnost upravovat si režim podle toho, jak se vyvíjí nákaza u nich i v jiných zemích.

 

Je pravda, že v závěrečných jednáních o covidovém pasu sehrál podstatnou roli Evropský parlament?

Evropský parlament je samostatná kapitola. Evropská komise má výkonnou moc, zatímco parlament schvaluje právní předpisy. A když nastane nějaká krize, ten, kdo ji může řešit, je právě Evropská komise. Covid tak pro Evropský parlament znamenal, že europoslanci neměli přinejmenším na počátku moc co řešit, na rozdíl od Komise. Někteří evropští poslanci také dodnes nesou trochu nelibě, že neměli zásadnější roli při schvalování Evropského plánu obnovy. Ve chvíli, kdy se členské státy rozhodly, že jsou ochotné si bezprecedentně půjčit na trzích a vydat dluhopisy přes Evropskou komisi, Evropskému parlamentu v zásadě nezbyla možnost zásahu.

 

Změní pandemie to, jak fungují evropské instituce? Jaký je celkový dopad krize na projekt Evropské unie?

Koronavirovou krizí otupěly oba krajní pohledy na EU. Ještě před lety se tady vedly debaty, jak moc by Evropa měla pokračovat ve vnitřní integraci a ve federalistických tendencích, ale teď je tahle debata na vedlejší koleji. Ukázalo se totiž, že ve chvíli, kdy přijde nějaká, například zdravotní krize, jsou to členské státy, které jsou schopny řešit situaci na svém území nejvíce operativně. Jinak řečeno: stav nemocnice ve Šluknovském výběžku nebo v Uherském Hradišti se nedá řešit z Bruselu.

 

A ten druhý extrém, který otupěl?

Jde o otevřené požadavky na vystupování z Unie. Četl jsem texty lidí, kteří si dali práci a prostudovali programy velkých antievropských stran; zjistili z nich, že ony svou rétoriku o opouštění EU mírní. Mluví samozřejmě dál o nutnosti reformy Unie, o tom, že méně Evropy je lépe. Ale zdá se, že si uvědomily, že ten spolek je v krizových momentech stejně důležitý jako práce národních států. Myslím, že si nikdo z nás nedovede úplně představit, co by nastalo, kdyby Evropská komise nevyjednávala s výrobci vakcín jako celek a jednotlivé členské státy by se začaly na trhu dohadovat samy.

 

Větší a ekonomicky silnější státy by pak téměř jistě měly přednost před menšími státy.

A třeba východ Evropy by začal mnohem později vyjednávat o tom, jestli se vůbec k vakcínám dostane.

 

Složitá Británie

Příští rok byste měl převzít post zpravodaje České televize ve Velké Británii. Už se ví přesně kdy?

Ještě bych tu měl být, když příští rok v červenci začne české předsednictví Evropské unii, ale už bychom tady měli být ve dvou – s kolegou Petrem Obrovským, který je nyní zpravodajem na Slovensku a který mě bude v Bruselu střídat. Během samotného předsednictví se budu přesouvat do Velké Británie, ale na evropské agendě budu dál pracovat.

 

Předpokládám, že příjezd do Británie nyní může být úředně složitější, když země není členem EU.

Je to složitější, než jsem si myslel. Teď jsem několik týdnů či spíše měsíců ležel v tom, co všechno je potřeba, abych mohl získat vízum, a taky jaké vízum. A nejen já, ale i moje rodina. Navíc Británie vůči občanům ze zemí EU už přistupuje ve školách jako k zahraničním studentům, takže člověka z EU stojí různé věci třikrát víc než Brita. My jsme si zvykli, že když někdo chce pracovat a žít třeba v Německu nebo Francii, sebere se a odjede tam. Odjet dnes do Velké Británie je podobné tomu, co jsme my Češi zažívali v 90. letech před vstupem do Unie.

 

V Bruselu jste pracoval v hlavním městě institucí, jejichž členy, jakkoli se na to u nás zapomíná, jsou i Češi. V Británii to asi bude jiná práce, že?

Vždycky jsem říkal, že Brusel je pro českého novináře nejméně zahraniční zpravodajský post, že to je vlastně domácí post v zahraničí. Hodně tu řeším českou domácí politiku, mluvím s českými europoslanci nebo českou eurokomisařkou. Česká média v Bruselu mají své jasné místo, protože jsme součástí EU, i politici z jiných zemí s námi chtějí mluvit, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová má zájem komunikovat s českým publikem. I z vlastní zkušenosti, kdy jsem měl možnost v Londýně žít a studovat, vím, že pro Brity bude Česká republika mírně řečeno méně zajímavá. Takže ten přechod bude výrazný a samozřejmě se na to připravuji.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama