Ty vole, vzkaz od Kemra

Kultura

Dva dělníci najdou v Národním divadle podivnou krabičku – tak začíná povídka psaná pro prosincový Reportér.

Audio
verze

Tištěný magazín Reportér je předplatitelům k dispozici rovněž v audioverzi. Jako ukázku nabízíme poslech povídky z prosincového vydání.

 

Přejeme příjemný zážitek, stačí kliknout sem.

 

...

Rekonstrukce budovy Národního divadla probíhala přesně podle plánu: tedy byla značně opožděná a asi třikrát se prodražila. Po skandálu s načerno zaměstnanými agenturními pracovníky a naléhání konzervativní části veřejnosti byla uprostřed prací vyměněna stavební firma a ukrajinské a moldavské zedníky nahradili Češi. Sám ministr kultury se zaručil, že „náš národní klenot si přece umíme opravit sami, když jsme si ho i sami postavili“, a v parlamentu se zavázal k osobnímu dohledu. Pár novinářů ještě chvíli šťouralo v majetkovém propojení původního dodavatele a ekonomického náměstka, ale toho už si nikdo nevšímal a žádný skandál se nekonal. Stavba jela dál.

Nad vybouranou stěnou v hereckých šatnách se snášel prach. Chvíli se nedělo nic, ale pak se dvě zaprášené postavy sklonily nad sutí a z odhalené dutiny vytáhly ruce v rukavicích podivnou lesklou věc.

„Ty, Jiřiku, tady něco je!“

„Ukaž?“

„Nějaká krabička či co.“

„Nevotvírej to!“

„Proč?“

„Takový věci máme hlásit.“

„Aby ses neposral. Hele – knírek!“

„Ty seš debil, Peťane, bude průser.“

 

Jiřího ale také přemohla zvědavost a se zájmem sledoval, jak Petr vytahuje z krabičky staré šminky, knírek, kostěné brýle, figurku pro štěstí a další zajímavé věci.

„Bylo to zazděný pěkně hluboko, to někdo schoval.“

„Proč by to někdo schovával? Jsou tam prachy? Nebo nějakej dopis?“

„Prachy by nám stejně byly na hovno… a dopis tu je.“

„Ty vole, to bude vzkaz příštím generacím od Kemra nebo tak něco.“

Peťan sfoukl prach z papíru a zadíval se na krásný rukopis z doby, kdy lidé ještě uměli psát inkoustem na papír.

„Čoveče, to nebude žádnej vzkaz, tohle bude mít větší cenu.“

„Proč?“

„Protože to je příběh, vole.“

„Tak čti.“

Oba muži odložili pracovní přilby, z prken, trámů a bezpečnostních vest si udělali celkem pohodlné sezení a pustili se do četby:

 

Na planetě zesnulých herců vládl toho dne veliký zmatek v očekávání příchodu nového obyvatele.

Zdeněk Štěpánek seděl ve věži příletového centra, držel v levé ruce pravítko, které zastrkával pod skafandr z filmu Ikarie XB 1, a škrábal se jím pod pravou lopatkou, kam mu stékal čůrek potu.

„Už se ví, kdo dnes přiletí?“

Miloš Kopecký v kostýmu Barona Prášila brejlil do kukátka obrovského teleskopu a shlížel na svou rodnou Zem z hereckého nebíčka.

„Nad Prahou je hustá oblačnost a není nic vidět.“

„No a kdo říká, že to musí bejt let zrovna z Prahy a ne třeba z Brna? Nebo z Olomouce například?“

Kopecký zavrtěl hlavou.

„V Praze je konkurs na americkej biják, prakticky všichni se sjeli na Barrandov. Akorát Bolek Polívka se na to vykašlal…“

Štěpánek se napřímil na své židli a úlevně vzdychl, protože se mu konečně podařilo zbavit se nepříjemného svědění.

„Bolek? Ježimarjá, ten by nám tady fakt pomohl, jeho záběr je opravdu neuvěřitelně široký. Myslím, že hrál i kosmonauta, jak je na tom?“

Kopecký si nadzdvihl barokní baronskou paruku a podrbal se na pleši. I on se ve velínu silně potil.

„Podle nejnovějších zpráv je ve výborný kondici… Takže bohužel… Franta Kocourek je s ním ve spojení.“

„Kdo?“

„To je jedno, ale až budete potřebovat něco slisovat nebo přetrhnout, nebo až budeme chtít skartovat ty telefonní seznamy, obraťte se na mě a já vás s ním seznámím. Nevíte, v jaký fázi se teď nachází Rudla Hrušínskej? Mně se zdá, jako by tu klimatizaci dneska řídil Spalovač mrtvol.“

Zdeněk Štěpánek ale už neposlouchal, díval se na příletovou plochu a jen tak pro sebe si povzdychl.

„Takže bude zase překvapení. To jsem tedy zvědav.“

Území na planetě bylo rozděleno podle jednoduchého klíče: jih ovládali staří antičtí herci, kteří do moderního řízení planety moc nešťourali, víceméně pouze tančili a zpívali v chórech a lebedili si ve svých tragédiích.

Východ trnul pod krutovládou Stanislavského, a pokud se přece jen někomu podařilo uprchnout na Západ, byl většinou zasmušilý a pro běžnou intelektuální práci nepoužitelný. Z těchto lidí se pak stávali údržbáři, metaři nebo popeláři, i když slovo popel bylo na planetě přísně zakázané.

Ještě dále na východ bylo území čínské opery a japonského stínového divadla. Tyto dvě enklávy mezi sebou neustále bojovaly a prohrávaly a zase vyhrávaly několik nepodstatných ostrovů nudy.

Sever nebyl příliš probádaný, tušilo se ale, že ho ovládají finští herci, a to patrně pro svůj naprosto bezvýrazný projev, díky němuž mohli snadno pronikat do švédských, norských, ale i islandských království a přebírat tam tajně veškerou moc.

Západu, tedy nejdůležitějšímu území planety, vládli překvapivě Češi, Moravané a Slováci. Nutno říct, že ne od začátku, museli si ho tvrdě vybojovat, ale díky vzmachu avantgardního československého filmu z šedesátých let, tajuplného černého divadla a především vynálezu kinoautomatu – filmu, ve kterém se větvilo mnoho dějů a nikdo nikdy nevěděl, jak bude pokračovat – si Čechoslováci brzy podmanili celý anglosaský herecký svět, hned poté vykosili italskou operu, divadlo i film (první dezertér byl překvapivě Marcello Mastroianni) a vrhli se na Francii. Ta chvíli odolávala, a pod Funèsovým vedením dokonce i na chvíli převzala iniciativu a vypadalo to, že Západ ovládne tento komik, ale František Filipovský ho nakonec přemluvil, aby to vzdal.

Němce a Rakušany jsme ovládli zevnitř, a to především díky spoustě protektorátních herců, se Španěly jsme se dohodli a ponechali jim určitou izolovanou část území, kam měly brzy proudit transgender osoby z různých filmů Pedra Almodóvara.

Role, ve kterých herci a herečky na planetě existovali, byly určeny tím, jak si je lidé na Zemi nejvíce pamatovali – takže se časem všichni proměňovali, podle toho, jak na Zemi vymírali pamětníci a jejich kolektivní vědomí. Logicky měly tedy na chod planety největší vliv filmy – a proto Čechoslováci, díky různorodosti, šílenosti, ale také částečnému nepochopení některých náročných snímků, planetu ovládli. Ovšem když měl někdo hodně repríz v divadle a ještě byl z představení vyroben záznam, objevil se na planetě i takto.

Vnější podoba Vladimíra Menšíka například oscilovala mezi jezevčíkem, pánem ve svetru s velkým břichem (obě dvě podoby byly ze seriálu Arabela), bodrým chlápkem ze Silvestra a alkoholikem z televizního filmu Ikarův pád. To se pak neustále potácel uličkami hlavního města a chtěl někomu leštit boty. Jak byl šťastný, když shodou okolností většina českých a slovenských televizí za jeden týden odvysílala film „Což takhle dát si špenát?“ a mohl se na chvíli uvolnit v podobě propuštěného vězně a trochu si odpočinout v kremroli.

Menšíkova manželka ze seriálu Arabela, herečka Stella Zázvorková, byla nyní ve fázi z filmu Slaměný klobouk. Nějakou záhadnou shodou okolností se film dostal na japonský filmový festival pro pamětníky, hackeři ho ukradli na YouTube, kde se stal hitem, a Stella teď chodila po planetě a řídký vítr jí čechral ještě řidší, ale přesto velmi dobře viditelný knír. Chvíli v duchu proklínala režiséra Lipského, co že to vymyslel, ale pak i sama sebe, že na kostýmní hříčku přistoupila. Věděla ale, že náhlý výkyv popularity je pouze chvilková záležitost, a brzy se jí navrátí podoba roztomilé stařenky z Pelíšků.

Stella měla za úkol nově příchozího přivítat, vysvětlit, jak to na planetě chodí, na co si dát pozor, a utěšovat, pokud byl dotyčný v obzvlášť nelichotivé podobě. Na planetě se nacházela od roku 2005 pozemského času a díky svému šarmu, inteligenci a milé maminkovské povaze měla na nové příchozí blahodárný vliv. Před ní tuto funkci obstarával Josef Kemr, ale když mu v roce 2000 přišel druhý z chalupářské party, Jiří Sovák, funkce se vzdal.

 

Oba zedníci na sebe pohlédli.

„Je to nějaký divný, Peťane, já mám z toho blbej pocit.“

„Proč? Je to teda ulítlý, to jo, ale nějakou cenu to mít bude.“

„A kdo to teda napsal?“

„Nevím, není to podepsaný. Ani datum tam není.“

„No to je právě divný. Vypadá to, že to psal někdo v šedesátejch letech, ale jsou tam zmínky o roce 2005. To bude nějakej podvrh.“

„I podvrhy maj dneska cenu.“

„Ty herci jsou stejně divný, viď?“

„Ani ne… Jen jsou takový citlivější.“

„Jak to víš? Tys někde hrál?“

„Ale né… čtem dál, jo?“

 

Zdeněk Štěpánek se protáhl a zakručelo mu v břiše tak, že to bylo slyšet i přes objemný skafandr.

„Něco malého by se do mě vešlo…“

Kopecký si pohladil fiží na kostýmu Barona Prášila a zjistil, že by si taky něco dal.

„Skočím se podívat do jídelny, ani nevím, kdo dnes vaří.“

Kopecký se po chvíli vrátil a Štěpánek ze smutného výrazu jeho tváře pochopil, že dnes asi žádné hody nebudou.

„Vaří Lála?“

„Jo. Jitrnici, jakou svět neviděl. A pak tam jsou ještě tři vejce do skla. Od Vlasty.“

„Ach jo… Co ten Pepa Dvořák, jak on je na tom? Víte, pane kolego, jak by to tady Sváťa Kuřátko rozsvítil?“

Kopecký jen zavrtěl hlavou, ale i to stačilo, aby Štěpánka zcela ovládl vztek. Praštil do stolu s ovládacími tlačítky, až se rozsvítily všechny obrazovky.

„Tady se člověk kloudně nenají! Proč někdo sakra nenapsal pořádnej film o žrádle?! Francouzi maj aspoň tu Velkou žranici! A my? Né. My tady budem jíst amarouny, špenát a jitrnici pořád dokola! A kde je vlastně ten Werich? Už mě tady měl dávno vystřídat! Zase někde kváká s Horníčkem nebo s Voskovcem, že jo? Ať mi Růžičková udělá aspoň jednou toho králíka…“

Zatímco se Štěpánek marně rozčiloval, Kopecký se opět přesunul k teleskopu a sledoval dění na planetě Zemi.

„Zdeňku, prosím vás, uklidněte se! Oblačnost se už rozestupuje. Něco se rýsuje.“

 

Zedníci zase přerušili četbu. Jiří se podezíravě podíval na svého kolegu.

„Že tys to na mě narafičil, Peťane?“

„Jiřiku, jak bych mohl?!“

„To bude jeden z těch tvejch fórů. Pěkně blbej.“

Zedník vstal a protáhl se.

„Ale nějak na mě z toho přišel hlad.“

Peťan se bránil a rozhazoval rukama.

„Jirko, to mi pověz: jak bych to tam asi zazdil, kdy? Dyť jsme včera chlastali spolu.“

„To nevím, ale nevěřím ti. Tu jitrnici bych si teda dal.“

V tu chvíli blikla Jiřímu esemeska. Podíval se na telefon, pak na Peťana a rozchechtal se.

„Co je, Jiřiku?“

„Ale nic, píše mi Venca.“

„Kdo?“

„No ten elektrikář, co tady dělá rozvody.“

„Jo? To je pěknej hajzl, předevčírem jsem se s ním chyt.“

„Já vím. No možná to hajzlík je, ale poslal mi zajímavej odkaz.“

„Ukaž?“

„To nechceš vidět, Peťane…“

Peťan vytrhl Jiřímu telefon z ruky, chvíli nerozuměl, na co se to dívá, ale pak konečně pochopil. Sledoval sám sebe, jak onanuje v jakémsi gay pornu pro americký trh. Sám na to už málem zapomněl, nebo zapomenout chtěl a vzpomínku vytěsnil. Byl tenkrát mladý a nutně potřeboval peníze. Na film by se určitě taky dávno zapomnělo, ale to by ten druhý hoch na snímku nesměl být jistý Jenda Kubíček, politruk jedné neziskovky, který se stal veřejně činnou osobou. Video mělo díky tomu obrovskou sledovanost a každou vteřinou mu rostly počty zhlédnutí.

„Takže ty seš vlastně taky herec, Peťane…“ poplácal kamaráda po ramenou Jiří a pokračoval:

„Tak co, dočtem to? Docela mě zajímá, jak to dopadne, už zbejvá jen…“

Ani to nestihl doříct, protože se nad oběma zedníky rozevřelo nebe a zřítil se na ně strop a s ním taky několik pater. Když jejich těla o pár hodin později našli záchranáři, ležela vedle Peťanovy ruky poslední stránka rukopisu, kterému vůbec nikdo nerozuměl.

 

Kopecký zvedl oči od teleskopu, kterým shlížel na Prahu.

„Tak je to zase nějakej prasečkář. Zdeňku, zavolejte Stelličce, ať nechodí.“

Zdeněk Štěpánek vypnul obrazovku a povzdychl si.

„Uvítací ceremoniál tedy zase nebude. To je hrozné, kdo sem poslední dobou lítá. Horší to už snad ani být nemůže. Nezavoláme Švorcovou, ať ho uvede?“

Kopecký zavrtěl hlavou tak, že mu málem spadla paruka.

„Ne, to by byla urážka i pro ni. Je to hnus, to jo, souhlasím s vámi, Zdeňku, ale úplný dno bude, až začnou vymírat youtubeři.“

Štěpánek se zhrozil: „A to je proboha KDO?“

 

 

Ondřej Hübl (1976)
Textař, scenárista a kreativec. Autor a spoluautor úspěšných reklamních kampaní, mezi nimi i několikaleté série s Ivanem Trojanem. Letos vydal svůj knižní debut – soubor „nekorektních povídek“ Hod mrtvou labutí. Podle jedné z povídek napsal s režisérem Miroslavem Krobotem televizní seriál Zkáza Dejvického divadla, který se na obrazovky dostane v roce 2019.
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement