Adély den čtvrtý. Dětenice – Lomnice nad Popelkou: 38 km

Lidé

"Na chvíle, když už nemůžu jít, jsem si vytvořila playlist s názvem „korona fun” plný příšerně diskotékových hitů, a ty mě drží v umělém hajpu," píše komička Adéla Elbel o čtvrtém dni svojí cesty Českem - který skončil jinak, než plánovala. Adéla teď krátkodobě pracuje jako reportérka. Jde pěšky na Sněžku a posílá o tom pravidelné zprávy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jestli jsem si v pátek po 39 kilometrech myslela, že víc už to nejde a že jsem, byť našitá endorfiny jak zpěvák z Mandrage, našla svá pěší maxima, sobota mi ukázala, že „to byl jenom teaser, holčičko”. Původní cíl – Košťálov, kde na nás čekalo ubytování s gulášem, prvním teplým jídlem, jsme museli večer improvizovaně nahradit bližším, ale k tomu se dostanu.

Ráno vypadalo všechno idylicky: člověk si dá po šesti hodinách spánku kafe turek (pro mladé – to je něco jako filtr, ale bez filtru) na prosluněném dvorku a má pocit, že život je fajn. Taky jsem pro vás empiricky zjistila, že když už má proteinová tyčinka 50 procent proteinu, nedá se vůbec (!) sežvýkat. (Btw – prodám batoh plný vysoce proteinových tyčinek, hlaste se.)

Jičínsko je nádherný kraj. Dokonce jsme potkali i Rumcajse – viz video. Snídaně v trávě už je taková daily routine, ale pořád dělám, že je to děsně romantický, takže dnes jsem snídala pod rozkvetlou třešní (u průmyslové budovy).

V soutěži Miss vesnice (no, vzhledem k tomu, že je v kraji i nejstarší, tak spíš Missis) zatím vede Nadslav (ok, za název to fakt nemá). Za gotický kostel ze 14. století obsetý krásnými hroby už ale ano. Na místní autobusové zastávce je knihovnička s knihami zdarma. Vedle knih Cesta čaje, Casino Palm Beach a Vaříme s Zepterem, jsem tam objevila humoristickou knihu od Jerzy Wittlina (asi jsem měla moc lehkej batoh). Takže pokud se zajímáte o polskou satiru kolem roku 1970, ráda zapůjčím.

 

 

Že se jde na Prachovské skály hodně dlouho do kopce, vám asi říkat nemusím. Já už to vím taky. Že cestou není žádné občerstvení, překvapí asi málokoho, ale jedna překvapená se našla. Taky mě udivilo množství lidí, člověk si na ty davy už celkem odvykl. Jenže díky nim zase bylo pod skalami otevřené okénko turistické chaty, které nám zachránilo život před smrtí dehydratací.

Vzhledem k množství kilometrů před námi jsme nasadili sluchátka a tempo. Na tyhle chvíle, kdy už skoro nemůžu chodit, ale cesta se neptá, co na to moje nohy, jsem si vytvořila playlist s názvem „korona fun” plný příšerně diskotékových hitů, a ty mě drží v umělém hajpu.

Kolem osmé večer, kdy nám navigace najednou ukázala 12 kilometrů místo deseti jsme pochopili, že jsme sešli z cesty (tedy v našem případě bohužel „vyšli z cesty“, protože z ostrého kopce, žejo) a došlo nám, že pokud nechceme přespat v lese nebo dorazit do cíle o půlnoci, musíme sehnat ubytování někde blíž. Tímto mega děkuji kolegově manželce, které se podařilo najít o půl deváté večer nocleh v Lomnici, do které jsme to měli už jen šest kilometrů. (God bless manželky!) Takže dnes jsme sice kilometrový rekord netrhli, ale jako trénink na Spartan Race by to snad uznat mohli.

Zítra máme pohodu, jen 25 kilometrů… teda snad….

 

Plán na další den: Lomnice nad Popelkou – Dolní Dvůr. 25 km

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama