Smyšlený příběh znevažuje oběti gulagu

Report

Jednou z nejsledovanějších prázdninových kauz se stal životní příběh Věry Sosnarové. Byla známá jako jedna z posledních pamětnic sovětských koncentračních a pracovních táborů, svými vzpomínkami oslovila na přednáškách a besedách početné publikum. Nyní se však objevily důkazy, že v gulagu nikdy nebyla.

Věra Sosnarová je osmaosmdesátiletá důchodkyně z jižní Moravy, která už skoro dvacet let jezdí po besedách a školních přednáškách. Vypráví na nich drastický příběh dvaceti let strávených v sovětském nápravně-pracovním táboře, zvaném gulag. Popisuje, jak byly vězeňkyně vystavovány sexuálnímu násilí, jak byly po stovkách upalovány ve stodolách a podobně.

Osobně jsem přednášku paní Sosnarové nezažil. Měl jsem však možnost slyšet její vzpomínky i některé rozhovory, které mne na první pohled zarazily. Můj kolega Adam Hradilek pak ve své studii získal důkazy, které vyvracely jakýkoliv pobyt Sosnarové v gulagu. Shromáždil materiály z archívů po celé Evropě a do detailu vylíčil skutečný osud celé její rodiny.

Na jednu stranu Věra Sosnarová dokázala jako jedna z mála při školních besedách upoutat pubertální mládež a vyprávět poutavě o hrůzách sovětských gulagů, což je v dnešní době velmi důležité. Školství ve výuce moderních dějin totiž velmi zaostává, přednost dostává pravěk a starověk, možnosti věnovat se v hodinách dvacátému století jsou kvůli osnovám omezené.

„Musím říct DĚKUJI. Takovou soustředěnost a sdílnost žáků jsem nezažila. Nutila mě přemýšlet, udělalo to na mě dojem,” napsala do internetové diskuse na profilu DVTV pod rozhovorem s Věrou Sosnarovou jedna ze studentek. „Vyprávění bylo poutavé, opravdu tragické a během něj jsem několikrát plakala,” vyjádřila svůj názor jiná žákyně z církevního gymnázia.

Osobně si myslím, že k přístupu Věry Sosnarové nemůžeme přistupovat takto pozitivně a omlouvat její bájení. Existují jiné, věrohodné příběhy, které dosud publikovány nebyly, a které by si pozornost bezesporu zasloužily (například zde). Celá událost nás ovšem může inspirovat k diskusi, proč se vymyšlený příběh paní Sosnarové vlastně tak úspěšně prosadil.

 

Cena za věhlas

Věra Sosnarová se narodila v Brně v květnu 1931. Vyrůstala se starší sestrou Tamarou, která byla během nacistické okupace zatčena za krádež a podvod, později ji gestapo uvěznilo za prostituci. Od německé tajné policie se potom nechala najmout jako volavka k policejním provokacím, avšak spolupráce s gestapem po krátké době skončila. V letech 1943 – 1945 pracovala Tamara jako dělnice v továrně ČKD, po válce byla několikrát odsouzena právě za spolupráci s gestapem

Věra Sosnarová podle zjištění Adama Hradilka pracovala od května 1946 v metalurgickém závodě jako dělnice a později na stejných pozicích v Nižně-Tagilském závodu na výrobu topných zařízení a radiátorů. Do Československa se vrátila v roce 1964, o rok později se vdala a přijala příjmení Sosnarová. Z předložených důkazů vyplývá, že rodina Věry Sosnarové v gulagu nikdy nebyla, také odvlečení členy NKVD do Sovětského svazu se jeví velmi nepravděpodobně. Těžký život to jistě byl, ale svým smyšleným svědectvím plive Věra Sosnarová do tváře skutečným obětem gulagu.

Věra Sosnarová vloni převzala Cenu hejtmana Jihomoravského kraje za „dílo, činnost nebo oblast jednání, které významným způsobem reprezentují Jihomoravský kraj a přispívají k jeho věhlasu a dobrému jménu“. Poslanecká sněmovna ji na základě iniciativy poslance a historika Jiřího Miholy (KDU-ČSL) navrhla na udělení medaile Za hrdinství, tu ale od Miloše Zemana nedostala – současný prezident obecně není příliš náchylný vyslyšet parlamentní návrhy a řídit se jimi.

 

Tři stateční
Dnes jsou známi poslední tři skuteční českoslovenští pamětníci gulagu, všichni mají hodnost plukovníka. Všichni rovněž pocházejí z Podkarpatské Rusi a všichni se do gulagu dostali podobným způsobem: po maďarské okupaci Zakarpatí utekli do Sovětského svazu, kde byli zatčeni.
 
Jan Plovajko (ročník 1922) se v sedmnácti letech společně s několika kamarády rozhodl pro útěk do Sovětského svazu. Po překročení státní hranice ho NKVD zatkla a odsoudila za ilegální přechod. Dostal tři roky v gulagu Norillag za polárním kruhem. Po propuštění vstoupil do Svobodovy jednotky – s bratrem Vasilem, který ve svém prvním boji o Kyjev padl. V roce 1950 jej ministr Alexej Čepička propustil z armády, v roce 2010 obdržel Řád Bílého lva od prezidenta Václava Klause. Žije v Trutnově.
 
Janu Ihnatíkovi je rovněž 97 let a i on chtěl po vpádu Maďarska na Podkarpatskou Rus bojovat proti fašistům. Byl však zatčen za ilegální překročení hranice a v gulagu strávil více než tři roky. Po propuštění vstoupil do československé zahraniční armády a osvobozoval ukrajinský Kyjev, Pravobřežní Ukrajinu i Československo. Po roce 1945 se stal důstojníkem z povolání a před dvěma lety byl oceněn Cenou města Havířova, kde žije. Letos o něm město Havířov vydalo biografii.
 
Také Vasil Timkovič pochází z Podkarpatské Rusi, po okupaci Maďarskem utekl přes Polsko do Sovětského svazu a byl zatčen. Spojař a dělostřelec narozený v roce 1923 strávil roky 1939 – 1943 v sibiřském gulagu. Poté prošel boji Čechoslováků na východní frontě, včetně těch v Dukelském průsmyku, kde velel spojovací četě. V roce 2011 obdržel záslužný kříž ministra obrany. Žije v České Třebové, tamní studenti gymnázia o něm natočili fimový dokument.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama