Jít na vysokou horu a vyplout do prostoru

Před čtyřmi lety jsme seděly v kavárně v Praze na Letné a povídaly si o třicítce, kterou měla Aneta oslavit o několik měsíců později. O tom, že právě po třicítce začíná doopravdy skvělý život: člověk už má nějaké ty zkušenosti, není zelenáč, ale zároveň je pořád plný elánu a – což je ještě důležitější – zvídavosti.

Teď zase sedíme, jen každá jinde, podle mapy na Googlu nás dělí přesně 63,8 kilometru. V Česku každý den přibývají tisíce případů nákazy koronavirem, patříme k nejhorším na světě, nedaří se to zastavit. A tak jsme se raději dohodly, že místo plánované procházky (po Letné) uděláme rozhovor online.

Taková je holt doba.

„Mám se bezvadně,“ říká Aneta hned na úvod. „Teď jste se sice trefila do hektického období, doděláváme desku a všichni jsou na nervy. Ale už se blížíme ke konci, takže je to dobré!“

Deska, to je, oč tu běží. Jmenuje se Dvě slunce, vychází 26. listopadu, na Anetiny (čtyřiatřicáté) narozeniny a taky skoro na den přesně šest let po minulém albu Na Radosti.

Následující hodinu a půl budou Dvě slunce hlavním tématem našeho hovoru.

 

Mít co říct

Ještě z minula. V úvodu velkého rozhovoru, který jsme tehdy s Anetou na Letné dělaly (a jenž pak vyšel v Reportéru v dubnu 2016), se psalo, že Aneta, vítězka prvního ročníku české SuperStar, „je i dvanáct let po soutěži pořád jednou z nejpopulárnějších českých zpěvaček, má velmi dospělé album, snovou kapelu, vnímavé publikum a jasné názory“.

To všechno, jak zjistíme, platí stále, navíc v zesílené formě.

Ale popořadě.

 

Šest let mezi studiovými alby je dost dlouhá doba. Aneta Langerová to ale jinak neumí.

Říká, že aby mohla začít psát, musí si být jistá, že už má zase co říct. „A že je to něco nového. Potřebuju si odžít kus života, abych se posunula o kousek dál, někdy se stát i pozorovatelem toho, co se děje kolem mě a ve mně. A z toho pak čerpám,“ vysvětluje.

Snažím se Anetu přimět, aby mi vysvětlila, jak píše. Co, kdy. Text a pak hudbu? Naopak? Kde bere inspiraci? Aneta se směje a přeje mi „hodně štěstí“, ani ona sama prý svůj tvůrčí proces tak docela nechápe, je velice intuitivní. Písně k ní prý „přicházejí“.

Tentokrát přišla jako první ta, která nese název Na horách sněží (na albu je v pořadí čtvrtá).

 

Chci jít na vysokou horu

a z ní vyplout do prostoru,

dívat se na tkáně lesů

a řek divokých.

 

Něžná balada o touze, konkrétně touze „nebránit sám sobě být tím, kým člověk je“, říká Aneta. „To je pro mě hlavní sdělení Na horách sněží. Je tam i vědomí předků, toho, co máme v sobě a s čím se musíme vypořádat, i když jsme k tomu třeba přišli jako slepí k houslím.“

... a z ní vyplout do prostoru...

Prostor, vysvětluje Aneta, je pro celou desku naprosto klíčový, tak jako je klíčový pro životní fázi, v níž se momentálně ona sama nachází.

A je to především prostor vnitřní. Což souvisí s už řečeným: Aneta může začít psát až tehdy, kdy si je jistá, že nastal čas. Že je co vyprávět. Pak přicházejí písně a z počáteční, řekněme, mlhy se vynořuje „tvar“ nové desky, její hlavní téma. „A tentokrát mě to od začátku vedlo právě do onoho vnitřního prostoru, který je vlastně nekonečný. Ono se to těžko popisuje. Je to srozumitelné?“

Popravdě, Aneto, ani moc ne.

„Za těch šest let od minulé desky se stalo hodně zásadních věcí. Mám pocit, že můj život je velmi intenzivní, a jsem za to vděčná, pořád objevuju něco nového. Ale vloni na podzim jsem se sebrala a odjela do hor, jen s kytarou. Zastavila jsem se a chtěla zachytit nápady, které ve mně už nějakou dobu zrály. Tu a tam za mnou přijel Kuba (muzikant Jakub Zitko, spoluautor písní; ještě o něm bude řeč), aby na nich se mnou pracoval, ale většinu času jsem trávila sama se sebou, a bylo to naprosto famózní, protože čas jen pro sebe si člověk udělá málokdy,“ říká Aneta.

„Je to velká výzva, ale neuvěřitelně obohacující. Znovu jsem si tam uvědomila, že ať se děje v životě cokoliv, já potřebuju zůstávat sama sebou. Udělala jsem si v sobě prostor a upevnila se v něm. A odvedla spoustu práce na sobě i na nové desce.“

Tak jo, teď už je to srozumitelnější.

 

Čištění hlavy

Po albu Na Radosti následovalo dlouhé a intenzivní turné. Aneta s kapelou jezdila po celé republice, hrálo se hlavně v divadlech, což vedlo mimo jiné k tomu, že publikum bylo klidnější, soustředěnější.

O koncerty byl obrovský zájem, za který je Aneta samozřejmě vděčná, jenže své meze, fyzické i psychické, má každý. A tak se někdy předloni stalo, že Aneta pocítila silnou potřebu vypnout. Oddechnout si, vyčistit hlavu.

Sebrala se tedy a odjela k tátovi na chalupu. Na místo, kde strávila značnou část dětství (zejména v zahradním domku a ve větvích vedle stojící břízy).

„Čtyři měsíce jsem se tam věnovala jen manuálním činnostem. Ryla jsem se v zemi a brousila dřevo a byla jsem šťastná.“

Pobyt na vsi měl kýžený efekt, Aneta si opravdu vyčistila mysl a začala, byť zatím spíš polehounku, pracovat na albu.

Tak jako Na Radosti byl i u Dvou sluncí jejím výsostným spoluautorem už zmíněný Jakub Zitko, klavírista, skladatel a producent a mimo jiné taky dramaturg pražského klubu Jazz Dock. „Nechci to zakřiknout, ale spolupráci s Kubou si nemůžu vynachválit. Jsme už propojení, daří se nám se doplňovat navzájem. Když jeden z nás přinese nápad, umíme ho společně dokončit,“ popisuje Aneta. „Přijde mi velmi vzácné, že se s někým takhle snesu a on zase se mnou. Jsme ochotni pracovat společně, i když jsme oba hodně nároční na výsledek. Navíc je tam ten žensko-mužský pohled.“ Když je prý Aneta moc patetická, Jakub ji stáhne zpátky do reality. Když se moc rozvášní on, funkci stahovače plní Aneta. „Kuba je navíc velký diplomat, vždycky mě vyslechne, má se mnou trpělivost. A ještě ke všemu mi umí dát i za pravdu.“

V praxi spolupráce vypadala tak, že Aneta s Jakubem odjeli na tátovu chalupu, tam si z jedné místnosti udělali improvizované studio a v průběhu měsíců tvořili.

Jakub pak, byť ne úplně přímo, může i za to, že se deska jmenuje Dvě slunce. Jde i o název jedné z písní, s níž původně přišel právě on a pracovně se jmenovala Alky. Což jsou menší černobílí ptáci z čeledi rackovitých, na kterých je zajímavé, „že mláďata skáčou z příkrého útesu do vody, chvíli musí plout a až teprve pak vzlétnou,“ vysvětluje Aneta. „A to je symbol dospělosti, který je pro nás důležitý na celé desce. Že vždycky k tomu, čeho chceme dosáhnout, vede nějaká cesta, kterou musíme projít, abychom si mohli být jisti sami sebou.“

Ve druhé sloce se zpívá, že „každý z nás byl jednou dítětem zrozeným z lásky dvou zlatých sluncí“. „Takže dvě slunce jsou pro mě hlavně rodiče, ti dva, kteří nás vyšlou na cestu, na níž musíme obstát, ať už nám je, kolik nám je.“

 

Věřím

Doba je teď divná, dopady koronavirové pandemie cítí každý a muzikantům opravdu není dvakrát do zpěvu, nemůžou koncertovat.

Aneta má na nové desce píseň s názvem Tělo 2086. Zpívá se v ní o tom, že lidi už se dávno nevídají, nehýbají, nemilují. Všechno se odehrává v anonymním digitálním prostředí. Když song vznikal, koronavirová krize ještě zdaleka nebyla na pořadu dne. „Ale jako by celá ta písnička byla o té situaci, kterou máme teď,“ říká Aneta.

Snaží se neklesat na mysli. Musela sice letos zrušit turné se slovenskou kapelou Korben Dallas a další koncerty, ale zároveň říká, že oproti jiným umělcům ji pandemie zastihla vlastně v poměrně dobrou dobu. Desku dodělala a turné je (zatím) naplánované na jaro 2021.

„Všichni jsou teď zastrašení,“ říká, „a ze strachu vznikají divné věci. Má cenu si vůbec něco plánovat? Je to zajímavé, ztratili jsme zdánlivé jistoty, ke kterým jsme se upínali. Víc bude potřeba opřít se o sebe,“ soudí Aneta. „Věřím, že to zase bude dobré, že budeme jezdit a hrát, věřím, že kultura jako taková je důležitou součástí společnosti a bude lidem dál přinášet emoce a radost.“ •