Jít na vysokou horu a vyplout do prostoru

Před čtyřmi lety jsme seděly v kavárně v Praze na Letné a povídaly si o třicítce, kterou měla Aneta oslavit o několik měsíců později. O tom, že právě po třicítce začíná doopravdy skvělý život: člověk už má nějaké ty zkušenosti, není zelenáč, ale zároveň je pořád plný elánu a – což je ještě důležitější – zvídavosti.

Teď zase sedíme, jen každá jinde, podle mapy na Googlu nás dělí přesně 63,8 kilometru. V Česku každý den přibývají tisíce případů nákazy koronavirem, patříme k nejhorším na světě, nedaří se to zastavit. A tak jsme se raději dohodly, že místo plánované procházky (po Letné) uděláme rozhovor online.

Taková je holt doba.

„Mám se bezvadně,“ říká Aneta hned na úvod. „Teď jste se sice trefila do hektického období, doděláváme desku a všichni jsou na nervy. Ale už se blížíme ke konci, takže je to dobré!“

Deska, to je, oč tu běží. Jmenuje se Dvě slunce, vychází 26. listopadu, na Anetiny (čtyřiatřicáté) narozeniny a taky skoro na den přesně šest let po minulém albu Na Radosti.