Paralelní světy

Daří se nám výborně, máme vše, co potřebujeme – odpovídá ne zcela přesvědčivě paní u šicího stroje. Než s ní začnu mluvit, chvíli ji od prašné cesty pozoruji otevřenými dveřmi: kubánská favela postrádá soukromí. Škvírami přístřešku z prken proniká dovnitř světlo, na plotně vařiče syčí jídlo v hrnci. O stěnu se znuděně opírá vnuk, zjevně z nedostatku jiné činnosti. Počítačové – a vlastně jakékoli – hračky jsou na Kubě nadstandardem, k němuž má přístup jen úzká vrstva lidí.

Slovo favela obvykle evokuje chudinské čtvrti Ria de Janeiro a ve spojení s Kubou se nepoužívá. Vládní marketing, podle nějž je na Kubě ve srovnání s jinými zeměmi Latinské Ameriky docela slušná životní úroveň, PR kampaň, do které kubánský režim investuje již desítky lety, je účinná. Ve skutečnosti kubánské slumy odlišuje od těch brazilských jen to, že v Riu se mohou jejich obyvatelé svobodně spolčovat či nadávat na vládu. Zatímco napříč kubánskou společností panuje takový strach, že pro ženu, která zjevně živoří v chudobě, je upřímnost nebezpečným luxusem.

Kuba má na rozdíl od Brazílie, pokud jde o bídu, své odlišnosti: parametry favely totiž splňuje i ubytování většiny obyčejných Kubánců, a to dokonce v samém centru hlavního města. Kdysi honosné domy, skvosty architektury v Havaně, obývá chudina – což je ovšem podle mých zkušeností většina kubánské populace. Krásné a prostorné byty s vysokými stropy byly po Castrově revoluci rozděleny příčkami na malé kamrlíky, kde se tísní rodiny často bez tekoucí vody a s hromadou brambor na příděl v rohu obýváku.

Pro pamětníka komunismu ve východní Evropě je návštěva Kuby podivuhodnou cestou v čase. Prodavačky v obchodech s neměnným mírně naštvaným výrazem, přísné „děžurnyje“ sovětského typu hlídkující v hotelu a podezřele úslužní portýři, kteří jsou pravděpodobně též informátory. Číšníci v restauracích se pohybují trochu jako ve spánku a neoplývají ochotou: návštěvník se nicméně snaží o trpělivost, protože tuší, že tohle je možná pikolíkova druhá či třetí šichta. Ve státních podnicích – které dominují kubánské ekonomice – dostávají lidé gáži, která nestačí k životu. Kdo nemá rodinu v USA a s tím spojenou možnost podpory, musí si vypomoci druhým zaměstnáním či melouchy.

Turisté často jakousi zvláštní selektivní optikou vnímají – a následně popisují – Kubánce jako bezstarostné a odolné jedince, kteří jsou „poor, but happy“, šťastní ve své chudobě. Málokterá generalizace mi ale připadá tak cynická. Kubánci jsou unavení a často zoufalí, entuziasmus si někteří schovávají právě jen pro srážku s naivním turistou, při níž nastane výměnný obchod: revoluční nadšení za západní měnu. Mnozí – v módu přežití, kde každý dolar znamená příspěvek do rodinného rozpočtu – jdou vstříc očekáváním západních turistů: Chcete si povídat o Che Guevarovi? Jasně, je to i náš hrdina… Toužíte se projet bourákem z padesátých let? Ovšem, zlaté kubánské ručičky je drží pohromadě už přes půl století…

V soukromí vám však většina Kubánců znalá vlastní historie řekne, že Che byl ve skutečnosti chladnokrevný zabiják. A s motory amerických kabrioletů – paradoxně symbolem oficiálně nenáviděného amerického imperialismu – se Kubánci mazlí nejen z lásky k veteránům, ale především proto, že jim příjmy ze spanilých jízd s turisty umožňují jakžtakž slušné živobytí.

Kdysi jsem věřila

Kubánské bezčasí má ve spojení s horkem zvláštní, halucinogenní účinek a člověk občas chápe lidi, kteří – ač by mohli odejít za rodinou do Miami – na Kubě zůstávají. Odpadá jeden ze stresových faktorů v zemích, kde vládne tržní ekonomika a demokracie, tedy věčné rozhodování: Co s načatým večerem? Co studovat? Kam jet na dovolenou? Na Kubě je výběr omezen na základní minimum – a tak je zde život svým způsobem opravdu jednodušší.

Ne, nejsem šťastný, ale jsem tu doma, říká Leandro ve svém krásném, ale ošuntělém bytě v havanské čtvrti Vedado. Jeho přítelkyně Liliana se s ním rozešla, emigrovala do USA a založila tam rodinu a stejně jako většina Leandrových kamarádů žije v Miami. Asi tu nakonec zůstanu úplně sám se svými obrazy – říká Leandro, který není v oficiálním svazu umělců, takže svá díla, inspirovaná často životem v totalitě, v podstatě nemůže prodávat.

Na verandu doléhají zvuky z ulice. Houpací křeslo, do nějž mne můj hostitel usadil, jemně vrže a na mne se začíná jako sirup přelévat směsice melancholie a nihilismu. Do místnosti vchází jako duch maminka oné Liliany, někdejší profesorka hudby, která kdysi luxusní apartmán obývá spolu s Leandrem. Na počátku revoluce jsem Fidelovi věřila… Byla jsem mladá a vlastně jsme neměli na vybranou. Chtěla jsem věřit, že se všechny ty sny naplní. Ale byla to lež – a teď mi nezbylo vůbec nic, říká křehká žena, jejíž obě dcery začaly nový život ve Spojených státech.

Zatímco komunistický režim v Československu a dalších zemích střední a východní Evropy padl po čtyřiceti letech, kubánská diktatura trvá už od roku 1959. To znamená, že velká většina Kubánců zná život v dobách před ní jen z vyprávění. Navíc je Kuba do značné míry izolovaná – lepší vztahy s tímto ostrovním státem v Karibiku udržuje jen pár autoritářských režimů a diktatur typu Čína a Venezuela a Severní Korea.

Nelze se tak úplně divit kubánskému nihilismu. Naděje je na Kubě nedostatkové zboží, stejně jako většina základních produktů. A pokud se objeví důvod k optimismu, čeká ho většinou rychlý konec. Před deseti lety zemřel kubánský disident Oswaldo Payá, jehož podporoval a s nímž si vyměňoval dopisy Václav Havel. Payá oficiálně zahynul při automobilové nehodě, existují však důvodné pochybnosti, zda ve skutečnosti nešlo o vraždu provedenou kubánským režimem.

Loňské léto zachvátily Kubu celonárodní protesty, které ovšem bezpečnostní složky tvrdě potlačily: stovky lidí jsou dosud ve vězení. Pokračovatel vlády Fidela a posléze Raúla Castra – prezident Kuby a první tajemník komunistické strany Miguel Díaz-Canel – sice mírně obměnil slovník, ale to je tak všechno. Kritici režimu jsou stále pronásledováni.

Láska a ekonomika

Mám pocit, že všechny holky, které znám, jsou prostitutky. Samozřejmě ne profesionální, ale že si občas většina z nich přilepší s nějakým turistou, o tom skoro nepochybuju – říká mi Luis, kubánský fotograf a aktivista. Každému, kdo na Kubě nějakou dobu pobyl, je jasné, že prostituce má v této zemi všechny možné odstíny.

Někdy je ovšem vztah postavený na skutečné lásce – byť s určitým ekonomickým pozadím. V Trinidadu, jihovýchodně od Havany jsem potkala osmdesátiletého Itala Carla: zaujal mne tím, že se k němu vinula Caridad, sexy mulatka kolem třicítky. Pár to byl neobvyklý, ale také sympatický a zjevně je spojovalo něco víc než výměna peněz. Jsou spolu už deset let, Carlo má v Miláně manželku, ale dvakrát ročně jezdí na dovolenou na Kubu – díky jeho podpoře si Caridad založila kadeřnický salon, který živí celou její rodinu.

V Santiagu de Cuba jsem se spřátelila s dalším zvláštním párem. Francouzka Stephanie seděla vedle mne v restauraci spolu s o čtyřicet let mladším přítelem Eduardem. Eduardo díky Stephanie vystudoval a nyní za ní jezdí několikrát ročně do Francie – oba mají ale vlastní rodinu.

Lidé na Kubě jsou tolerantní, téměř ničemu se nediví a máloco je pohorší – alternativní život se zde akceptuje v rámci filozofie „každý dělá, co může“. Kubánci přitom dělají, co mohou, nejen ve své vlasti, ale často i ve svém novém domově.

Adrian se narodil na Kubě a je profesorem na věhlasné univerzitě v USA. Každý rok jezdí do Havany se svými americkými studenty. Učí kubánskou historii a na mou otázku, jaké je tajemství jeho úspěšného proplouvání mezi oběma světy, přizná, že přizpůsobuje výuku očekáváním levicově zaměřených účastníků kurzů. Jde o lehké nuance – prostě neříkám, že Fidel byl diktátor, ale revolucionář… naznačuje Adrian, jak probíhá relativizace v praxi.

Tohle je naprostý mor – říká na to můj kamarád z New Yorku, kubánský emigrant a aktivista Sandro. Mladí Američané mají kvůli tomu často o Kubě idealizovanou představu a těžko se jim pak vysvětluje, že realita je zcela jiná. Sandrův přítel Dashel je kubánský umělec a sám učí na americké univerzitě. Potvrzuje mé podezření, že jde o součást systémového jevu, jenž je důsledkem skvěle fungujícího public relations kubánské vlády.

Tamní režim se totiž naučil umění „fake news“ dávno předtím, než toto slovo vstoupilo do běžného slovníku. Komunistický systém sice někdy používá zjevné lži, ale velmi často také účinné polopravdy a mýty. Například léta buduje obraz, že kubánské zdravotnictví je bezplatné a velmi kvalitní: dosahuje prý lepších výsledků než v mnoha jiných zemích. Toto hodnocení přebírá mnoho lidí, a dokonce i politiků na Západě a šíří je dále, ačkoli experti pochybují o spolehlivosti statistik, které kubánský režim předkládá.

Za popularitou pověsti o výborném kubánském zdravotnictví stojí v mezinárodním měřítku i ge---niální propaganda režimu prováděná na úkor vlastních občanů: vláda už desítky let vysílá kubánské zdravotníky jako součást humanitárních misí do všech koutů světa, prý coby gesto solidarity. Málo se ale ví, že kubánská vláda dostává za tyto lékaře solidní sumu v tvrdé měně, z níž většinu shrábne pro sebe a doktoři z ní vidí jen zlomek.

Dědici hrůz i naděje

Naděje, jak už jsem napsala, se dnes na Kubě hledá těžko. Přesto se stále ptám – bude tahle země někdy svobodná?

Odpovědět se dá možná slovy slavného kubánského básníka a spisovatele Reinalda Arenase, jehož dílo je na Kubě dodnes na indexu zakázané literatury.

Po svém věznění emigroval do Spojených států a v New Yorku se roku 1990 kvůli AIDS rozhodl ukončit svůj život.

Arenas po sobě zanechal několik dopisů různým adresátům, každý však obsahoval stejná slova: „Milí přátelé,“ psal, „vzhledem ke svému chatrnému zdravotnímu stavu a strašlivým depresím, které způsobují, že nemohu pokračovat v psaní a boji za svobodu Kuby, ukončuji svůj život... Jste dědici všech mých hrůz, ale také mé naděje, že Kuba bude brzy svobodná... Já už jsem.“

Spoluautorkou článku je Julia Steiner.