Alena Mornštajnová: Vybrala jsem si téma, které je hroznější, než jsem si myslela

Včera jsem dočetl váš nový román a chci se zeptat…

… nejdřív si dejte frgál.

Ježiši, ten je vzorovej!

Jsem vám ho upekla.

Nádhera, nemám slov.

Žertuju, je koupený. Ale naše paní knihomolka, jednadevadesátiletá Stánička Perutková, ta frgály pekla, a když jsme se u ní v obýváku sešly vždycky první čtvrtek v měsíci, byly na stole.

Kdo – vy?

My ostatní holky knihomolky, je nás tak dvacet. Každá jsme obvykle taky něco přinesla, alespoň vínko, a povídaly si o knížkách, které jsme za poslední měsíc přečetly. Poslední Knihomol jsme měly teď v únoru a paní Stánička nám ještě říkala, že „na stáří je nejhorší, jak vám odcházejí vrstevníci, ale mně se na tom světě ještě líbí!“, nicméně o pár dnů později dostala mrtvici a 13. února umřela. Poslední dny ležela na jipce a některé holky knihomolky jí tam chodily číst, i anglicky nebo francouzsky, protože Stánička tyhle jazyky učila, ale netušíme, jestli vnímala. Měly jsme ji hrozně rády, protože si uměla udělat v životě štěstí i z toho mála, co jí pokročilý věk nabízel. Někdo má úplně všechno a pořád je nespokojený, ona byla šťastná. Říkala, že má otevřený dům, kam za ní může přijít kdokoli, milovala svoji zahradu, knížky, Francii… S mým mužem jsme za ní zašli třeba i na Silvestra.

Vydržela do půlnoci?

Samozřejmě, a jako vždycky byla úžasně elegantní. Jenom poprosila, ať přijdeme až po desáté, že předtím něco má, a když jsme dorazili, zaklapla učebnici francouzštiny – potřebovala si ten večer něco zopakovat. Po jejím pohřbu jsme si my holky knihomolky zašly sednout do pivovaru pod náměstím a tam se dohodly, že budeme v setkáváních pokračovat.

U vás?