Jedině Alžběta

Report

Když jsem se roku 2000 přestěhovala do Anglie, pobaveně jsem sledovala malou stařenku v křiklavých šatech a vyladěných kloboucích, která na mě vykukovala nejen z médií, ale třeba i z dceřiných omalovánek nebo dřevěných kostek. „Proč do té směšně vyhlížející babičky s velkou kabelou cpete každý rok tolik peněz?“, žasla jsem. Dnes už odpověd částečně znám.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Americký turista před pár lety bloumal kolem zámku Balmoral, když najednou zahlédl starou ženu v šátku a v pohorkách. Křikl na ni, jestli někdy potkala královnu. „Já ne,“ odpověděla Alžběta a dodala: „Ale on ano!“. A ukázala na místního policistu, který se držel zpátky.

Když komentátor BBC tuto historku opakoval v den královnina úmrtí, byla už o něco delší. V novější verzi prý nic netušící turista navíc ještě poprosil královnu, ať ho s policistou, který údajně potkal královnu, vyfotí.

I v případě, že je příběh vymyšlený, sotva si někdo bude stěžovat. Věrně totiž ilustruje povahu a chování Alžběty II.

Panovnice vykonávala svou roli s takovou majestátností, že se špičky globální politiky předháněly, aby se jí mohly klanět.

Ona přitom nemilovala výpravné bankety. Milovala například Balmoral, kde zemřela dva dny poté, co přijala svého patnáctého premiéra (premiérku). Jen tam mohla být za nenápadnou venkovskou tetu s uličnickým smyslem pro humor.

Bude to pár let trvat, ale jednou snad budou zveřejněny popisy vtipných situací, v nichž se Alžběta baví na adresu diktátorů a politických náfuků, které byla nucena hostit.

Návštěvy vítala buď přímo u sebe doma na zámku Windsor nebo v „ofisu“ čili v Buckinghamském paláci, který od dob královny Viktorie všichni panovníci upřímně nenávidí – král Charles III. nyní sbírá odvahu k tomu, aby z něj udělal muzeum.

Když jsem se roku 2000 přestěhovala do Anglie, pobaveně jsem sledovala malou stařenku v křiklavých šatech a vyladěných kloboucích, která na mě vykukovala nejen z médií, ale třeba i z dceřiných omalovánek nebo dřevěných kostek.

„Proč do té směšně vyhlížející babičky s velkou kabelou cpete každý rok tolik peněz?“, žasla jsem. Po mé otázce Angličani obvykle nevrle zmlkli a obrátili řeč jinam – s tím, že cizinci se jejich vztah ke královně nedá vysvětlit.

Dnes vím, že především oni sami svým pocitům nerozuměli natolik, aby je uměli (nebo chtěli) vysvětlit. Angličan má kapsu plnou mincí s profilem Alžběty II., ale neprobouzí se s tím, že by myslel na ženu, která je zrovna na trůnu.

Zato když řádil Covid, nadávali skoro všichni na premiéra Borise Johnsona a upínali se ke královniným slovům útěchy. Vydrželi měsíce v izolaci, protože Ona dokonce i na pohřbu svého Philipa seděla sama jako opuštěná hromádka neštěstí na tvrdé lavici, bez jediného slova stížnosti.

„Není to o mě,“ říkal její Philip a oba podle toho žili.

V Eatonu, který je kousek od Windsoru, docházela – ještě předtím, než se stala v šestadvaceti letech královnou – do zašlé ředitelské pracovny na hodiny historie. Nadchly ji přísahy středověkých ušlechtilých rytířů.

Ona sama pak s jednou přišla: „Chci vám sloužit,“ oslovila svůj národ ještě coby jedenadvacetiletá princezna. O mnoho let později, dojatá nadšenými oslavami jejích sedmdesáti let na trůnu, podepsala své poděkování slovy „vám sloužící…“

Mít za hlavu státu panovníka a k tomu decentního člověka je pro národ totéž jako pro kohokoliv z nás mít fajn rodinu. Berete ji jako samozřejmost, ale když je zle, máte vítanou oporu.

Dokonce i ti největší republikáni byli zaskočeni tím, jak konejšivě na Brity po celou dobu svého panování působila. Její každoročně opakované a starosvětsky rigidní rituály pomáhaly Britům zvládat nepředvídatelnost a chaos moderního života.

Když bylo Alžbětě čtrnáct, nahrála rozhlasový projev, adresovaný kanadským a americkým dětem – jako výzvu o pomoc z válkou zkoušeného Londýna. V době, kdy spojenci váhali, jestli se do děsivé válečné vřavy vůbec nějak zapojit, to byl vynikající tah.

Panovnici kralování bavilo. Rodina jí vyčítala, že od nich utíká k úřadování, že do vládních krabic potažených červenou kůži schovává hlavu jako pštros do písku. Aby ne. Kromě nekonečného a nudného papírování a čtení návrhů zákonů a vyhlášek měla k ruce i zprávy šéfa rozvědky.

Richard Moore, současný šéf MI6, připomněl, že královna byla jejich nejdlouhodobější čtenářkou. „Když jsme se sešli, odzbrojila mě svou upřímností, humorem a smyslem pro povinnost,“ nechal se slyšet.

Harold Evans, legendární šéfredaktor Times, ve svých pamětech zavzpomínal na setkání s královnou: „Byl jsem naprosto vykolejen její nevídanou, detailní znalostí mezinárodní situace. Mluvili jsme o Brežněvovi, o Kissingerovi…“

Pak prý ale došlo na téma, kvůli kterému si královna Evanse i další šéfredaktory zavolala: snažila se je přesvědčit, aby nechali na pokoji mladou Dianu. Načež zástupce bulváru namítl: „Tak proč – když má chuť na bonbóny – si nepošle sluhu, ale jde si je koupit sama?“ Královna se k němu obrátila: „Vy jste ale extrémně nafoukaný chlap!“

Existují firmy specializující se na výpočty výnosů, které plynou z královské rodiny (prodej suvenýrů, turismus, prodej zboží používaného královskou rodinou). Cena královny, která se z krásné, ale jinak průměrné ženy vyškolila (její vlastní slovo) na legendu mezi panovníky, je ovšem nezměřitelná.

Alžběta II, byla diplomaticky, psychologicky, a dokonce i finančně pro Brity nebývale úžasná investice. Za osmdesát milionů liber ročně, si nic podobného nekoupíte. Na jednoho daňového poplatníka 77 pencí ročně? Za to už dnes nepořídíte ani jedinou skývu chleba.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement