Souboj o vládu začíná

Názory

Krajské volby přinesly zajímavou zprávu o politickém stavu země. A především ukázaly, že příští rok ve volbách do sněmovny může zase po čase jít o vážný mocenský souboj, který nebude mít předem jasného vítěze. A to je pro Česko skvělé zjištění.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Dámy a pánové, premiérem České republiky se stává…

Ne, už to nemusí být Andrej Babiš. Může se jím stát a šance má stále velké, ale stejně tak se může do čela vlády dostat Ivan Bartoš nebo třeba Petr Fiala. Krajské volby na počátku října sice vyhrálo hnutí ANO v deseti ze třinácti krajů, ale výsledky také zároveň ukázaly sílu stran, které uvažují o tom, že by se před volbami spojily do dvou koaličních bloků.

Na rozdíl od situace v roce 2017, kdy bylo před volbami docela zjevné, že bude vládnout hnutí ANO, a otázkou bylo spíše jen to, v jakém konkrétním uspořádání a zda se menším stranám pravého středu podaří prolézt do sněmovny, půjde příští rok o mnohem více. Může se skutečně bojovat o uchopení politické moci a konec osmiletého angažmá Andreje Babiše ve vládě.

 

Potichu porazili Babiše

V krajských volbách se samozřejmě voliči rozhodují i podle jiného klíče a roli hraje oblíbenost místních lídrů nebo různá místní uskupení, nicméně určité trendy ve voličském chování se v nich vypozorovat dají.

Tím všeobecně známým je, že těžce na frak dostali sociální demokraté a komunisté. Méně viditelný už je na první pohled fakt, že strany uvažující o vytvoření dvou volebních bloků, tedy na jedné straně Piráti s hnutím STAN a na druhé ODS, lidovci a TOP 09, uspěly mnohem více než vládní koalice a další opoziční strany zastoupené ve sněmovně, tedy ANO, ČSSD, KSČM, SPD a Trikolóra.

Pětice „blokových“ stran získala výrazně více mandátů a byla silnější ve dvou třetinách okresů. Pojďme se na to nyní podívat trošku blíže.

V krajských volbách se rozděluje celkem 675 zastupitelských mandátů. Přesně padesát jich letos připadlo na různá regionální uskupení nebo malinké strany typu Zelených či SNK ED. Drtivou většinu, celkem 625 mandátů, získaly strany zastoupené ve sněmovně, nejvíce ANO 178 křesel a nejméně Trikolóra s jedním křeslem. Pět stran, které si také někdy samy říkají „demokratický blok“, získalo celkem 361 zastupitelů, zatímco ANO, sociální demokraté, komunisté, SPD a Trikolóra mají dohromady 264 mandátů. V tomto směru je převaha celkem jednoznačná.

Zajímavé je porovnání obou těchto táborů i z regionálního pohledu. Propočítali jsme volební zisky „blokových“ stran a srovnali je s těmi dalšími. Sestava Piráti, STAN, ODS, lidovci, TOP 09 byla silnější než pětice ANO, ČSSD, KSČM, SPD a Trikolóra
v 52 z celkem 76 okresů republiky.

 

 

Piráti, ODS a strategie

K tomuto výsledku vedlo několik hlavních faktorů. Síla a převaha ANO většinou roste směrem k okrajům republiky. Hnutí vyhrálo ve většině krajů, nebylo to však v mnoha případech vítězství „o parník“, ale často jen docela těsné. To je mimochodem také příčinou toho, proč se v řadě krajů rýsovaly koalice bez Babišova hnutí, na což sice premiér nadával z televizní obrazovky, ale to je také tak jediné, co s tím mohl dělat.

Dalším podstatným faktorem je rovnoměrná podpora Pirátů, kteří se stali celorepublikově velmi stabilní stranou. Ve více než dvou třetinách okresů získali mezi deseti a patnácti procenty hlasů, pouze v osmi nedosáhli na desetiprocentní hranici. A ve třinácti pak dostali přes patnáct procent hlasů. Z toho osmkrát, když kandidovali samostatně, a také ve všech pěti okresech Olomouckého kraje, kde už si otestovala spolupráci uvažovaná budoucí koalice Pirátů se Starosty. Evidentně to fungovalo.

Koalice pomohly také ODS, která model společných kandidátek s dalšími subjekty zvolila zhruba v polovině republiky a v té druhé se ucházela o voliče samostatně. Občanští demokraté mají těch „slabých míst“, v nichž nepřekonali desetiprocentní hranici, o něco více než Piráti, mají ale zase některá silnější regionální ohniska podpory, zejména kolem Prahy.

Na celkový počet mandátů pak mají ODS i Piráti přesně stejně, 99 křesel krajských zastupitelů. Což je v součtu o dvacet více, než získalo hnutí ANO.

Třetím faktorem pak bylo – a tady už se můžeme obracet směrem ke sněmovním volbám – strategické uvažování a plánování. Strany se na krajské úrovni pospojovaly do koalic a až na výjimky se příliš nestávalo, že by jim odevzdané hlasy propadly. Vezměme si jako příklad třeba jihočeské propojení lidovců a TOP 09, stran, mezi nimiž panoval pocit historické křivdy ještě z dob, kdy Miroslav Kalousek právě na části lidovců postavil základy „topky“. Zástupci obou stran šli do voleb spolu, získali na jihu Čech osm mandátů a s tím i významnou pozici do povolebních jednání.

 

Volební matematika

Právě strategické uvažování budou muset nyní politici opozice předvést i na celostátní úrovni. Zajistit, aby žádné hlasy zbytečně nepropadly. A navíc i to, aby hlasy jejich voličů měly stejnou váhu jako například hlasy pro Babišovo hnutí ANO.

Takzvaná D’Hondtova metoda přepočtu volebních výsledků na mandáty, která se u nás, ale také v Rakousku, Švýcarsku, Dánsku, Nizozemsku a desítkách dalších zemí používá, zvýhodňuje velká seskupení na úkor těch menších. Jednoduchý příklad z minulých voleb: ANO za svých 29,6 procenta získalo 78 poslaneckých křesel, už zmiňovaná pětice – ODS, Piráti, lidovci, TOP 09 a Starostové – získala v součtu 38,4 procenta hlasů a stačilo to jen na 70 křesel. Kdyby nic jiného, už jen tato čísla jsou jasným argumentem pro to, aby se opoziční strany opravdu snažily svá započatá jednání o vytvoření dvou větších ko-alic dotáhnout do reálného konce.

 

Půjde o hodně, totiž o moc

Výhodou nejen pro politiky, ale i pro občany by pak bylo, že se v podzimních volbách 2021 bude reálně bojovat o získání moci ve státě.

Politiky to přiměje k mnohem většímu nasazení. Přece jen je něco jiného, když bojujete o to, jestli bude mít vaše strana šest nebo osm procent a zda skočíte na pátém nebo sedmém místě, než když jde o možnost skutečně vládnout. Takový souboj by všechny zúčastněné vedl k mnohem lepším výkonům. Ostatně i dnešního premiéra a jeho hnutí by to asi donutilo k tomu, aby se snažili ze sebe vymáčknout to nejlepší, čeho jsou schopni.

Pro voliče by to zase znamenalo, že jejich hlasy mohou o něčem velmi důležitém skutečně rozhodnout. Jsem přesvědčen, že by pak lidé k volbám a obecně k politice přistupovali s větším zaujetím. U té části veřejnosti, která z pohledu volebních výsledků patří v posledních letech k těm prohrávajícím, by se snížila frustrace a pocit, že stejně zase ničeho nedosáhnou. Ti, kteří patřili mezi vítězící, by zase logicky měli mít na „své koně“ vyšší nároky, pokud by chtěli, aby ti jejich i nadále vyhrávali.

Volby, které nejsou dopředu víceméně jasnou záležitostí, jsou pro politický provoz i společenské klima v zemi rozhodně prospěšné.

 

Neprohrát to předem

Andreje Babiše by mohl strašit osud Jiřího Paroubka, který sice v roce 2010 volby vyhrál, ale neměl s kým sestavit vládu. Aby se tomuto riziku vyhnul, musel by buď získat opravdu hodně nad třicet procent hlasů, anebo doufat, že bude kandidovat mnoho jednotlivých stran, které získají málo hlasů – a nejlépe některé z nich ještě skončí pod pěti procenty.

Za povšimnutí v této souvislosti stojí, jak se spojování opozičních stran do koalic snaží verbálně bránit prezident republiky. Tu výrokem, že spojením trpaslíků vznikne jen větší trpaslík, pak zase prohlášením o tom, že vyjednávání o vládě stejně svěří jen tomu, kdo bude mít nejvyšší výsledek bez ohledu na koaliční potenciál. Jsou to výroky, které mají strany slyšet, ale neměly by se jimi nechat ovlivnit. Proti sněmovní většině by si ani prezident nemohl donekonečna prosazovat svou. A navíc tento prezident bude v úřadě už jen rok a čtvrt po nadcházejících parlamentních volbách. Nejpozději v únoru 2023 bude už úplně jedno, co si Miloš Zeman o pověřování kohokoli k čemukoli myslí. Ta doba je blíže, než se může nyní zdát.

A především, pokud by se strany nechaly od svých koaličních úvah odradit, samy by se hned na startu volebního souboje připravily i o teoretickou šanci být na vítězné straně. Po výsledku krajských voleb, který jsme právě viděli, by to nebylo jen hloupé, ale dokonce trestuhodné.

Politiku, kde se reálně hraje o moc, totiž Česko potřebuje jako sůl.

.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama