S raketami za zády. Donbas těsně před invazí

Po územích podél frontové linie s Doněckou i Luhanskou separatistickou republikou jsem se v minulosti toulával docela často. Třeba loni na jaře. Znovu jsem sem přijel na přelomu ledna a února. Napětí rostlo, ale kam až to dojde, nenapadlo, myslím, nikoho z těch, které jsem potkal. Mě tedy určitě ne.

 

Avdiivka

„Avdiivka!“ vysloví mladá žena ten cizokrajný jazykolam až napošesté.

Že zrovna tady narazím v první půlce února 2022 na dva Američany, by mě nenapadlo. Opuštěný, rozbombardovaný devítipatrový rohový věžák na okraji Avdiivky dost sobecky a naprosto neoprávněně považuji za vlastní teritorium. Vždy když jsem na Donbase, se sem vracím – byl jsem tu hned, jak začal konflikt v roce 2014, pak i v následujících letech, a nakonec i vloni. Viděl jsem tenhle kraj, když byl pod kontrolou jurodivých ozbrojenců ze samozvané separatistické republiky, zažil jsem ho i potom, když ho nazpět vybojovala ukrajinská armáda. Ostatně ta tu má dodnes i svou pozorovatelnu, z toho věžáku je vidět široko daleko, nejen na frontovou linii. Okopy se táhnou sotva pár set metrů odsud a do centra Doněcka to bývala čtvrthodinka autem. Od roku 2014 je to cesta na pár nepříjemných dní, dlouhá 1 200 kilometrů, protože se musí jet oklikou přes Rusko. Pro ty, kdo si troufnou.

Ta válka nebyla léta formálně vyhlášená. Jedni ji oficiálně označovali za protiteroristickou operaci, druzí mluvili o válce občanské. Mnozí ukrajinští patrioté a jejich příznivci vždy prohlašovali, že Ukrajina je ve válce s Ruskem. Oficiálně ale Ukrajina až do nynější Putinovy invaze zavedla válečný stav jen na měsíc v roce 2018, v deseti ze svých čtyřiadvaceti oblastí.

Rusko se zase až do současné eskalace tvářilo, že s povstáním a násilnostmi hned za svými hranicemi nemá nic společného, přitom bylo jasné, že vzbouřence podporovalo vojensky, materiálně i logisticky. A že bez této pomoci by žádná Doněcká ani Luhanská lidová republika – území, na kterých ukrajinská vláda neměla žádnou moc a která byla jen loutkami v rukou Moskvy – nikdy nevznikly. Každopádně za těch osm let, co se tento konflikt vlekl, přišlo podle ukrajinských statistik o život nejméně 14 000 lidí.

 

Granát přiletěl odtamtud

Věžák na křižovatce ulic Vorobjova a Hruševeskoho je symbolem tohoto zmaru. Vymlácená okna, ve stěně občas díra po granátu, všude spoušť po zásazích. V celém bloku nebydlí ani jedna rodina. Vyvrácené panely, propadlé podlahy, nestabilní schodiště. A najednou, bůhví odkud, dva Američani. Dívku s hlavou zahalenou šátkem doprovází o generaci, možná dvě starší vousáč v baseballové kšiltovce. Jsou skoupí na slovo a určitě to není jen proto, že si neumí poradit s názvem tohohle třicetitisícového městečka. „A v d i i v k a!“ zvládne to tedy mladá žena napošesté a pak, konečně, vstoupí do záběru kamery a ohlásí se v reportáži z první linie. „Avdiivka,“ připomene jí pro jistotu jeden ze dvou chlápků, kteří Američany doprovázejí. Stejně jako jeho kolega je oblečený v bojově-sportovním tmavě zeleném. Na mou otázku, zdali jsou z ukrajinské armády, odpoví: „Něco takového.“ Ani oni se do hovoru se mnou moc nehrnou.

Prolézám ruinami, hledám kompozice, okamžiky a světlo. Ti čtyři opustí zmrzačený dům dřív nežli já, ale vyjdu aspoň včas na to, abych viděl, jak nastupují do obrovské zelené toyoty.

V tu chvíli za mnou někdo rusky křikne: „Hej, ty, nejsi náhodou Američan?“ Ani se nestačím ohlédnout a už je u nich. Vysoký, z vlněné čepice mu vykukuje jen ostrý nos. „Rád bych si s nějakým Američanem promluvil. Ukrajinská armáda mi tady zabila ženu!“ Holka v šátku jistojistě nerozumí ani slovo, a tak jen otráveně zvedne oči v sloup, kdože ji to zdržuje. Muži z ochranky chvilku shovívavě diskutují. Pak auto zmizí.

Ta neřízená střela se jmenuje Viktor Kolpačenko, je to dvaasedmdesátiletý důchodce, jenž bydlí nedaleko odsud ve svém domku. Mě jeho příběh zajímá. „Stalo se to 8. prosince 2014. Šla z nákupu. Vnuk, Danilovi bylo tehdy patnáct, jí pomáhal s taškami. Umřela tamhle, třicet metrů od našeho baráku. Střepina přímo do krku. Danil to přežil jen zázrakem, přišel o babičku, půlku levé dlaně a střepiny mu z těla vyndávali ještě další čtyři týdny. Nikdo si neumíte představit, jak je válka strašná. Musela to být ukrajinská armáda, spočítal jsem si to.“ Viktor povídá o svých amatérských balistických výpočtech. Ten granát musel přiletět odtamtud, pod takovým úhlem, explodoval tady a takto – a proto nemá důchodce nejmenší pochybnost, že byl vystřelený z ukrajinských pozic. Na ukrajinskou armádu má Viktor spadeno. „Když sem přišli ukrajinští o s v o b o d i t e l é, bylo to jak zlý sen.“

Důchodce mě táhne sněhem do míst, kde před válkou stávaly garáže, ze kterých prý ukrajinští vojáci vytrhali železná vrata i traverzové překlady. Mluví o tom, jak ukrajinští vojáci rozebírali koleje a prodávali je ve výkupu hned na druhé straně železničního náspu. Jak ukradli kilometry trakčního vedení. Jak rozstříleli obchod poté, co jim tam odmítli vydat vodku.

„Ještě ten večer, kdy mou ženu zabil granát, podal jsem na policii trestní oznámení. Každá smrt se přece musí vyšetřit. Tak jako před válkou. Já na vyšetření trval. Chodil jsem po advokátech, zkoušel to všude. Po půl roce mi jeden z nich řekl, ať toho koukám nechat. Že doba je taková, a že jestli nepřestanu, sám si vykoleduji obvinění ze separatismu. Ale jaký já jsem, sakra, separatista?“ vykládá mi Viktor. „Mluvím rusky i ukrajinsky, chlapče. Že nenávidím tenhle nepořádek, který zaplavil naši zemi po rozpadu Svazu? A přitom já, hlupák, sám pomáhal Sovětský svaz rozložit. To já jsem organizoval první demonstrace a stávky u nás na šachtě. Někde jsem si tenkrát přečetl, že pošťák v penzi bere v Americe 25 000 dolarů ročně. A teď? Jako bývalý horník mám podle zákona nárok na šest tun uhlí ročně zdarma. Ale od roku 2014, co válka začala a šachty zůstaly na tamté straně čáry, jsem neviděl nic,“ pokračuje. A dodá, že na peníze si nestěžuje, z důchodu umí vyžít, ale co prý ti, kdo mají, jako jeho sousedka Jelena, jen dva tisíce hřiven měsíčně, tedy v přepočtu asi patnáct set korun...

„Ta přišla o syna půl roku poté, co zabili mou ženu. Kolja seděl u stolu, jedl polévku, když mu střepina usekla půlku hlavy.“

Viktor mě hostí červenými jablíčky ze svého sadu. „Vyřiď všechno, co jsem ti povídal, tam u vás. Válka je strašná. A taky vašim řekni, že dobrý politik musí mít jednu základní vlastnost, bez které to nejde. Peníze, ty mají rádi všichni. Ale ten, kdo se cpe do politiky, musí mít rád lidi. Na ničem jiném nezáleží. Jinak to dopadne jako u nás.“ Loučí se se mnou za soumraku, vnutí mi na cestu celou tašku těch svých domácích jablek. Před domem už stojí nablýskaný stříbrný renault. To pro mě přijel Viktorův vnuk Danil, ten samý, který v tom prosincovém dni 2014 doprovázel domů s nákupem babičku. Od té doby mu z levé dlaně zbyl jen pařát s palcem a ukazováčkem.

„Co uděláš ty, jestli začne znovu válka?“ ptám se ho.

„Nejdřív odvedu do bezpečí ženu a naše devítiměsíční dítě. A pak se možná vrátím. A budu bojovat.“

„Za koho?“

„Samozřejmě za Ukrajinu.“

Ta odpověď mi vyrazí dech, zmůžu se jen na slabé: „Ale vždyť přece tvůj dědeček...“

Danil mi odpoví překvapivě rázně: „S dědou se neshodneme skoro v ničem. On je stará, sovětská generace. Já i můj táta vidíme svět úplně jinak. O politice se s dědečkem už raději vůbec nebavíme, nekončívalo to dobře.“ Pak Danil otočí pravou rukou, tou zdravou, klíčkem v zapalování a nastartuje. Pospíchá. Živí se taxikařením a dnes ještě nějakou hřivnu vydělá. To auto mu koupil ze svých úspor děda...

 

Orlivka

Za zády mám avdiivský Koksochim, největší evropskou koksovnu, postavenou ještě v hlubokých šedesátých letech minulého století, která dnes patří, skoro jako všechno v tomto kraji, ukrajinskému oligarchovi Rinatu Achmetovovi. Ač se nachází jen kousek od fronty, do téhle smrduté jedovaté fabriky granáty nelétaly. Nikdo tu nepochybuje, že jeden z nejvlivnějších mužů Ukrajiny se uměl se separatisty domluvit.

Zato se z tohoto mordoru valí hnědofialový kouř přímo na Orlivku. Ve vesnici o necelé tisícovce obyvatel žije i sedmašedesátiletý Hryhoryj Ovsejenko se svou paní Ninou. U Ovsejenkových se hovoří výhradně ukrajinsky. To oni reprezentují pozůstatky původního ukrajinského venkova, který zmasakroval stalinský hladomor a po něm následující masivní industrializace Donbasu. Ta sem, za prací v hutích a dolech a za lepším živobytím přivedla statisíce lidí z celého Sovětského svazu, nejčastěji z ruských provincií. Ovsejenkovi hospodaří na vlastních polnostech a k tomu pan Hryhoryj slouží jako kněz Kyjevského patriarchátu Ukrajinské pravoslavné církve. Ta se od Moskvy osamostatnila na přelomu let 2018 a 2019, tehdejší ukrajinský prezident Petro Porošenko ostatně vstupoval do voleb s heslem „Armáda, jazyk, víra!“. Petro Porošenko tehdy prohrál, prezidentem se stal Volodymyr Zelenskyj a dnes je Porošenko ve vlastní zemi obviněný z vlastizrady. To kvůli údajnému kšeftování s uhlím ze separatistických republik.

Hryhoryj i Nina Ovsejenkovi však na Porošenka nedají dopustit. „Vždyť to byl právě on, kdo začal bojovat se separatisty,“ vysvětluje mi Hryhoryj. A těch je prý všude kolem spousta. „V Orlivce je nás za Ukrajinu tak pět procent, všichni ostatní jsou náplava, separatisté, sepaři, co pokukují po Rusku,“ stěžuje si Hryhoryj. „Biskup z nedalekého Pokrovsku dokonce nabízel, že nám zde postaví náš vlastní, opravdový ukrajinský kostel. Raději jsem mu to však rozmluvil – do druhého rána by tu lehl popelem.“ Ve vsi stojí chrám, který ale nadále zůstává v gesci moskevského patriarchátu. „Nejvíc lidí však chodí k baptistům, hrají tam hezkou hudbu a děti si můžou zaskákat na trampolíně,“ zasvěcuje mě do situace v Orlivce pan Ovsejenko.

Ještě loni na jaře sloužila dcera Ovsejenkových jako profesionálka v armádě, rodiče na ni byli patřičně hrdí. Když se na ni ptám letos, paní Nina posmutní. „Odešla kvůli korupci,“ řekne a moc se jí o tom nechce vyprávět. Když se na to samé zeptám o chvíli později ještě jednou, dostane se mi odpovědi, že dcerku prý demobilizovali kvůli zdravotním problémům s kolenem. Na cestu mi vnutí kilo domácího špeku.

 

Popasna

„Naše škola – to je v malém sama Ukrajina!“ říká mi hrdě Anatolij Berezovskij. Učitel tělocviku mě provádí kolem budovy z bílých cihel s oficiálním názvem Lyceum No. 1, která se nachází na okraji městečka Popasna, a vysvětluje mi, že stejně jako Ukrajina, i jejich škola byla vybudovaná v roce 1991, že stejně jako Ukrajina má i jejich škola čtyři křídla, přičemž s tím východním je nejvíc problémů. V roce 2014 jim tu na střeše explodovaly tři minometné granáty, které na Popasnou přiletěly od proruských ozbrojenců. Naštěstí budovu jen poškodily, nikdo z žáků ani pedagogů nebyl zraněn.

Na svou školu je učitel Berezovskij, bývalý zápasník, pyšný. „Když město zachvátily ty ozbrojené bandy,“ mluví o událostech z jara 2014, kdy nad městečkem ztratila moc kyjevská vláda a dostalo se na nějakou dobu do rukou proruských separatistů, „na naší škole celou tu dobu visela ukrajinská vlajka. Bylo to jediné místo v celé Popasné, kde vlál modro-žlutý prapor.“ Čas od času to prý separatisté přišli zkusit. „Všechno to byla taková místní lůza, alkoholici, chuligáni, kteří neměli co ztratit, zrovna z těch se stali ti největší křiklouni a bojovníci za Rusko. Popasna je malá, sotva dvacet tisíc obyvatel, všichni se tu známe. A tak když přišli, ať koukáme tu ukrajinskou vlajku okamžitě stáhnout, a uviděli našeho pana ředitele, kterého si celé město váží, a který některé z nich dokonce učil, nakonec to raději vzdali.“

Z Viktora Šulika, ředitele Lycea No. 1, opravdu vyzařuje noblesní důstojnost. Lyceum No. 1 řídil dlouho před válkou, školu provedl dvoutýdenním obdobím okupace v roce 2014 a vede ji dnes. A jak byl odvážný za okupace, nebojí se ani dnes mluvit o tom, co kraj trápí. „Od roku 2015 nemáme v Popasné na radnici volené zastupitelstvo, nýbrž vojensko-civilní správu. Ta je jmenována s tím, že u nás kvůli bezpečnostní situaci volby probíhat nemůžou. Tedy nemůžou u nás probíhat místní volby, v roce 2019 jsme ale prezidenta volit směli. Dává to smysl?“ položí řečnickou otázku. A hned si na ni odpoví: „Válka je ten nejlepší byznys. Umíte si představit, kolik peněz sem přiteklo z Kyjeva? Víte, kolik prostředků se sem nahrnulo od zahraničních humanitárních nevládek? A ti, kdo u nás sedí na prameni, se klepou, aby o svá místa nepřišli.“

Zákon o vojensko-civilní správě přijali za prezidenta Porošenka v roce 2015 s tím, že jde o výjimečný nástroj, který zabezpečí stabilizaci oblastí poblíž fronty: slibovalo se, že nedemokratická omezení nesmějí trvat déle než do roku 2017. Vojensko-civilní správa však zůstávala uvalena na velkou většinu měst a obcí v Doněcké i Luhanské oblasti i dále. Loni na jaře se pod ni dostalo také město Slovjansk, když jeho volení zastupitelé nedokázali ani za rok a půl schválit městský rozpočet. Bývalý prezident Petro Porošenko (ten, jenž je nyní obviněn z vlastizrady) začal z porušování zákonů a autoritářských praktik obviňovat současného prezidenta Zelenského.

 

Střelnice

Tak jako i v jiných školách, i v Lyceu No. 1 je pro žáky 10. a 11. tříd povinný předmět pod názvem Ochrana Ukrajiny. Jak pracovat s buzolou, nasadit si plynovou masku, jak zacházet se zbraní – to vše učí studenty tělocvikář Berezovskij. Navíc vede i oddíl mládežnického hnutí Džurga. „Jsme něco jako skauti, jen v tradicích našich donských kozáků. Učíme se tu milovat a bránit Ukrajinu.“ Berezovskij s pomocí svých žáků přebudoval školní sklep, který v nouzi slouží i jako útočiště před bombardováním, v kozáckou klubovnu. U vchodu visí tři vlajky: rudo-černá vlajka radikálně nacionalistického uskupení Pravý sektor, modro-žlutá státní vlajka Ukrajiny a hned vpravo hvězdnatá vlajka Spojených států amerických. Na stole čekají tři kalašnikovy.

„Jsou sice znehodnocené, ale pro potřeby našeho výcviku je to poklad. Bohužel už v Ukrajině nejsou k sehnání, a když, stojí víc, než je můj dvouměsíční plat,“ seznamuje mě učitel s vybavením.

Největší část sklepa však tvoří střelnice. Osm kluků a holek v maskovacích uniformách ukrajinské armády tu cvičí se vzduchovkami.

Patnáctiletý Maksym si z domu přinesl terč s portrétem ruského prezidenta Vladimira Putina. Zatím jsou v něm dva zásahy. I ten lepší je ovšem pořád dost mimo střed terče, jen líznutá pětka.

 

•••

To všechno se dělo, ještě než ruská armáda nad ránem 24. února zaútočila na Ukrajinu. Co následovalo potom, už víte… Já jsem odjel do Kyjeva a myslel na to, co asi s Viktorem, Danilem, Ovsejenkovými nebo patnáctiletým Maksymem bude dál.

 

Navazující reportáž o cestě z Donbasu a situaci v Kyjevě si můžete přečíst zde.

 

Autor je pravidelným spolupracovníkem magazínu Reportér.