Život bez vlasů má i své výhody

Příčinou alopecie může být stres, zánět v těle, genetické předpoklady, metabolická porucha, alergie nebo hormony. Víte, co nemoc spustilo u vás?

Lékaři nevědí a já o tom pořád přemýšlím. Když mi začaly padat vlasy, studovala jsem Ph.D. a k tomu pracovala na tříčtvrtinový úvazek jako markeťačka. V určitém stresu jsem tedy byla, ale kdo dnes není. Nicméně vlasové cibulky na hlavě stále mám a jsou aktivní, takže kdoví, třeba mi vlasy jednou zase dorostou.

 

Vlasy vám vypadaly před čtyřmi lety, komiks vyšel před dvěma měsíci. Kdy vás napadlo, že o své nemoci napíšete?

Někdy před třemi a půl lety jsem na svůj Facebook postovala, že mám alopecii, a co to vlastně znamená. Lukáš Růžička (píárista nakladatelství Paseka a komiksový nadšenec - pozn. red.) mi do komentářů napsal, že by to mohl být zajímavý materiál na komiks. Tehdy to bylo ještě moc čerstvé, řešila jsem sama sebe. Ale protože jsem velký fanda autobiografických komiksů, začala jsem o tom později přemýšlet. Do psaní jsem se pustila na kurzu storytellingu čili vyprávění příběhů, který jsem absolvovala ve Skotsku.

 

Co vás táhlo zrovna do Skotska?

Lákají mě krajiny, kde je mlha a zima - Skotsko, Irsko, Island... Navíc to bylo v roce, kdy se u mě objevila alopecie a já se snažila zpomalit a dělat i věci mimo práci. Začala jsem chodit na kurzy vyšívání a vazby květin, příběhy a psaní mě taky baví. Kdysi jsem se hlásila na scenáristiku na FAMU, ale řekli mi, ať přijdu, až budu mít něco odžito. Možná, že teď už by mě vzali (smích). Z kurzu jsem odjížděla se strukturou scénáře. Štěpánka k tomu pak nakreslila pár zkušebních obrázků a nabídly jsme to nakladatelství Paseka.

 

Zaujalo mě, že kreslíř komiksu dostane od autora rovnou detailní scénář. Myslela jsem, že má volnou ruku a je na něm, jak si okénka rozkreslí a rozepíše do bublin.

Může to tak být, záleží na spolupráci mezi autorem příběhu a kreslířem. Chtěla jsem do příběhu dostat ze sebe co nejvíc, proto jsem ho rovnou rozepsala do scénáře. Vkládala jsem tam i fotky konkrétních lidí, kteří tam vystupují, aby je mohla Štěpánka podle toho nakreslit. Vymyslela jsem si také předělové bloky, které jednotlivé etapy příběhu rozdělují a odlehčují ho, aby nepůsobil příliš smutně. V nich se snažím zprostředkovávat fakta o nemoci, o parukách, o historii a symbolice vlasů, o tom, kolik stojí léčba, jaké pocity mi bez vlasů chybí a v čem je alopecie výhodná.

 

V čem?

Je toho překvapivě hodně! Ráno můžete spát dlouho, nemusíte si mýt vlasy ani se česat. Ušetříte za kadeřníky, šampony a kondicionéry. Vlasy vám nenačichnou kouřem. Neucpou odpad. Nelepí se na oblečení.

 

 

Jak to vypadá, když se člověk s někým dohaduje, jak bude ve své knize vypadat?

U klasické knihy pošlete ilustrátorovi hotový text, který on doplní svými ilustracemi. Komiks ale vzniká společně. Takže jsme se nejprve bavily o celkovém uchopení příběhu, o náladě knihy a co by měla v lidech vyvolávat. Jsou tam roviny jak dramatické a smutné, tak odlehčené a trochu karikaturní. Proto jsme se rozhodly pro minimalistický vzhled i zpracování. Vizuál mé postavy je osekán na pár tahů. Detailnější a realističtější návrhy letěly do koše, protože působily děsně depresivně.

 

Podle mě vypadá vaše postava v některých momentech staře a zbědovaně. Byl to záměr?

Až mě překvapuje, kolik lidí říká, že tam jsem zbytečně ošklivá, že takhle přece nevypadám. Přitom ta kresba je skutečně minimalistická - jen linie tváře a postavy. Jak to může působit ošklivě?

 

Tak třeba scéna, kde stojíte nahá v koupelně před zrcadlem. Vypadáte tam poněkud mužsky a ztrhaně. Kvůli ztrátě vlasů jste se prý cítila bezpohlavně. Byl to tedy záměr?

Vím, o které scéně mluvíte. Tu jedinou jsem nutila Štěpánku překreslit. Měla ukázat, jak jsem se cítila, když jsem se na sebe dívala: jako něco cizího a nehezkého, co není ani ženská, ani chlap. V té době jsem hodně zhubla, takže se to odráží i na obrázku. Původně jsem měla i tykadla, čímž Štěpánka chtěla ilustrovat, že se cítím jako mimozemšťan. Od začátku ve mně ta scéna vyvolávala smíšené pocity, nelíbila se mi, bylo mi nepříjemné na to koukat. Když jsme to ale zjemnily a daly pryč tykadla, říkala jsem si: „Vždyť jsem to takhle opravdu prožívala, takže by to měl vidět i čtenář.“

 

Na vaší postavě mi neseděl ještě jeden detail: čárky ve tváři značící lícní kosti, které vám jdou někdy až přes uši. K čemu slouží?

Štěpánka hledala způsob, jak mé minimalistické postavě vtisknout ženskost. Když nemáte vlasy, obočí ani řasy, jak ukážete na detailu hlavy, že jde o ženu? Takže jsme tam daly náušnice, tvar rtů a lícní kosti.

 

 

I holky dělaj komiks

Jaké vám chodí na knihu reakce?

Den co den mi píší lidé s alopecií, že je to pro ně velmi silné čtení, které popisuje i jejich cestu. Vůbec jsem nečekala, že těch reakcí bude tolik. Strašně si toho vážím. Takže i kdyby to teď někdo v recenzi ztrhal, pro mě knížka měla smysl, protože někomu pomohla.

 

Se Štěpánkou jste založily českou odnož hnutí Laydeez do Comics (LDC), které má za cíl podporovat ženské autorky komiksu. Proč?

Musím říct, že před pěti lety, kdy jsme LDC v Česku zakládaly, to v české komiksové komunitě vypadalo hodně jinak, mluvilo se převážně o mužích. Bylo pár známých autorek jako Toy-box, Lela Geislerová nebo Lucie Lomová, ale nepřibývala nová jména. Přitom my jsme věděly, že existují. Tak jsme si řekly, že to změníme, a že autorky navzájem propojíme. A začaly jsme pořádat každoroční sympozia. Jsou to neformální týdenní setkání mimo Prahu. Máme vždy stanovené téma, holky na něj tvoří komiks, sdílíme inspiraci, navzájem si vaříme, chodíme na výlety. A za ty roky se situace v českém komiksu naštěstí trochu změnila.

 

Díky vaší iniciativě?

Snad jsme tomu trochu pomohly. Za první sympozium jsme dostaly cenu Muriel za přínos českému komiksu. A i kdyby ne, velmi mě to obohatilo. Poznala jsem spoustu skvělých tvůrkyň a snad poprvé v životě jsem byla v ryze ženské společnosti.

 

Vytvořila jste si takový ženský kruh, jak se dnes říká.

Vlastně ano. A došlo mi, že se tomu jinak podvědomě bráním, setkávat se a bavit jenom s holkama, protože to je „moc slepičárna“.

 

Takže jste zastávala ten celkem rozšířený postoj, kdy ženy chtějí vybočovat z nelichotivého klišé a hrdě říkají „Já na to ženský žvanění nejsem, víc si rozumím s chlapama“?

Možná, ale aniž bych si to přímo uvědomovala. Říkala jsem si, že nejsme jako „ostatní holky“ - jsme přece praktické a inteligentní, skoro jako muži (smích). Přitom zjišťuju, že to může být hrozně fajn. Není to o tom, že pomlouváte chlapy nebo se bavíte o šminkách, ale přece jen komunikujete trochu jinými způsoby.

 

Příběhem Bez vlasů se line motiv vyšívání, různých typů stehů a vašeho přístupu k této kratochvíli. Jakou to má v příběhu úlohu?

Chtěly jsme tím ilustrovat můj osobní vývoj. K vyšívání jsem se s vypuknutím alopecie vrátila, začala jsem chodit na kurz a chtěla navázat na své zkušenosti z dětství, kdy jsem vyšívala předtištěné obrázky. Šlo o preciznost, dodržení předtištěného vzoru. Takže to byla paralela k perfekcionismu, se kterým se snažím bojovat. A teď na kurzu jsme se učili typy stehů, které jsou trochu halabala. Došlo mi, že výsledek vypadá lépe, když to moc neřeším. Tohle poznání kopíruje, k čemu mě dovedla alopecie: ubrat z náročnosti a brát to víc v klidu.

 

Však také říkáte, že alopecie je velmi intenzivní seberozvojový kurz. Co jste v sobě díky nemoci rozvinula nebo objevila?

Třeba hned na začátku – ještě předtím, než jsem měla potvrzenou diagnózu a bála se, aby nešlo o rakovinu nebo vážný zánět - mě to přivedlo k myšlenkám na smrt a na to, jak chci svůj život dál žít. A došla jsem k tomu, co si teď snažím pořád připomínat: že chci být spokojená sama se sebou. Nechci pořád řešit, jestli jsou spokojení ostatní, ale myslet víc na sebe. Taky jsem se konečně přijala, jaká jsem. A paradoxně se dnes sama sobě konečně líbím. Celý svůj život jsem se do školy a do práce líčila, bez make-upu bych nebyla vůbec schopná fungovat. Dnes už se i kvůli dalším zdravotním problémům nemaluju. A taky hodně přemýšlím nad tím, co znamená zdravý životní styl, odpočinek, work-life balance.

 

V doslovu píšete, že když dnes vidíte své rozesmáté fotky s čerstvě oholenou hlavou, dělá se vám mdlo. Proč?

Úsměv byla moje automatická reakce, póza, do které jsem se nutila a používala ji jako sebeobranu, abych k sobě nemusela pouštět nejistotu a strach. Nedávala jsem na sobě nic znát, zlehčovala jsem to, usmívala se na všechny. Dneska, když ty fotky vidím, vím přesně, jak mi bylo mizerně. A lidé překvapeně říkají, že jsem přece vypadala tak vyrovnaně a vesele. Zpětně mě mrzí, že jsem s lidmi kolem sebe více nesdílela, jak to bylo těžké.

 

Navzdory ústřednímu tématu nemoci je v komiksu spousta vtipných, odlehčených momentů. Musela jste se nutit je ve svém příběhu najít?

Je to takový veselý způsob sebeprezentace. A veselých historek mám skutečně mraky. Zní to blbě, ale neustále jsem o sobě zjišťovala něco nového. Třeba taková blbost jako chlupy v nose… Až když jsem o ně kvůli alopecii přišla, zjistila jsem, k čemu jsou. Brání tomu, aby vám nudle z nosu nelítala na všechny strany.