Z dětství si pamatuju hlavně tátovy nohy, říká režisér Prušinovský

Představuju si, že tady kdysi chytal ryby Ota Pavel. Jako kluk jsem vyrůstal na jeho povídkách o sportovcích – vy taky?

Taky, ale byl jsem k nim trošku kritický, protože na mě ty texty působily nějak podezřele heroicky. Třeba fotbalisté byli vesměs úžasní chlapi, ale já jsem ve fotbalové kabině prožil dětství i mládí a působila o dost jinak. Ne všichni byli kamarádi, občas se to tam dohadovalo, později samozřejmě pilo; o tom bych si rád četl!

 

S tímhle byste přece mohl odložit i foglarovky.

Ty mě taky nikdy nebavily. Těsně před revolucí jsem hltal verneovky nebo Bylo nás pět a hned v páté třídě, po převratu, přinesla paní učitelka Hobita, vedle kterého už Foglar působil skoro komicky.

 

Mimochodem, viděl jste někdy před revolucí přímý přenos ze závodu formule 1?

To ne, ale můj táta automechanik měl kamaráda, který závodil v rallycrossu, tak jsme jezdívali na závody třeba v Sedlčanech nebo Nové Pace. Většinou to vypadalo tak, že my s bráchou jsme si hráli na poli a o kus dál jezdila strašně rychle auta.

 

K té formuli jste nějaký vztah měl?

Jako kluk jsem hltal knížku s profily legendárních pilotů, představoval jsem si je a aspoň teoreticky jim fandil – nejdřív Nikimu Laudovi, potom Sennovi. Přitom paradoxně když potom dávala závody televize, tak ty mě nudily, a když jsem se byl loni podívat na velkou cenu do Barcelony, opravdu jsem si připadal, jako kdybych koukal na autodráhu. Zajímavější mi připadá to zákulisí, které je teď dobře vidět ve výborném dokumentu o formulích na Netflixu.

 

Čili sám od sebe byste přes půl Evropy na formule nevyrazil. Za čím takhle – pokud to jde – vyrážíte?

Až do pandemie to bylo každoročně za muzikou.

 

Za jakou?

To je různé, s manželkou jsme třeba jeli do Budapešti na svoji oblíbenou Courtney Barnett a jindy do Brightonu na country kapelu, o kterou by v Česku nebyl zájem, i v té Anglii hrála v pajzlu na pobřeží, ale my ji máme rádi: jmenuje se Handsome Family… Já na takové výlety jezdil od raného mládí. Bylo mi jednadvacet, když jsem se sám sebral a autobusem vyrazil na holandský festival Pinkpop jen proto, že jsem chtěl naživo slyšet Radiohead… Podobné výlety podniká spousta lidí napříč sociálními skupinami, což mi připadá jako filmařsky zajímavé téma.

 

Já vím – stovky Čechů jezdívají třeba na Tour de France.

Třeba. My takhle s rodinou vyrazili na mistrovství světa v hokeji aspoň na Slovensko, hlavně kvůli synovi, který hokej hraje. Vždycky mě baví sledovat, jak město velkou událostí žije, nejlíp jsem to kdysi poznal při mistrovství v Praze. Pracoval jsem jako recepční kousek od O2 areny a náš hotel byl dva týdny plný zahraničních fanoušků, o které jsem pečoval.

 

Což mi něco připomíná.

Správně, něco z mých zážitků se pak promítlo do Vaška Neužila v hotelu Čtvrtá hvězda…

 

Patříte k vášnivým fandům nějakého sportovního klubu?

Jsem slávista, ale ne vášnivý, nikdy jsem nevlastnil permanentku. Vzpomínám, jak kdysi začínalo mistrovství světa ve fotbale a my si s kamarádem slíbili, že si nenecháme ujít jediný zápas, jenže hned první skončil nula nula, a tak jsme si radši šli sami zahrát na hřiště… Fotbal byl pro můj život důležitý, ale hlavně z hlediska socializace. Chtěl jsem se sejít s dalšími kluky na hřišti, propotit dres, zanadávat si a vypít pivo – to bylo do nějakých pětadvaceti let hlavní náplní mého života. Třikrát týdně trénink, v sobotu mistrák a v neděli ještě klidně za béčko.

 

Čili byl jste takový Ondřej Vetchý z Okresního přeboru?

Ani ne, ve mně se to míchalo. Fotbal mi byl ventilem fyzické a sociální aktivity, ale zároveň jsem měl pozici outsidera týmu, který sedí vzadu v autobuse, čte si nějakého Faulknera nebo poslouchá muziku, která ostatní nebere. Asi jsem byl pro ostatní nečitelnej a dodnes trochu lituju, že zatímco ostatní šli po tréninku na pět piv, já často po prvním platil, protože jsem si chtěl doma číst nebo se koukat na filmy. Na druhou stranu, kdybych vždycky dával pět piv, asi bych dnes nebyl, kde jsem.

 

Třeba já hraju fotbal čtvrt století se stejnou partou, což považuju za životní štěstí.

Proč přesně?

 

Protože bych se nechtěl kamarádit jen se samými novináři.

Tohle je na sportu úžasný. V obraně hraje nezaměstnaný, v záloze doktor, v útoku pokrývač, jeden přijel bavorákem, druhý starou škodovkou, hrál jsem s Romy, Ukrajinci, Anglány... Na hřišti sociální nerovnost neexistuje; tam vládnou jiná pravidla. Profesionální sport někdy může nahrazovat válečný konflikt, ale třeba právě výkonnostní amatérský fotbal neuvěřitelně spojuje lidi, kteří spolu jinak nemají nic společného.

 

Proč jste s ním skončil?

Po třicítce jsem zjistil, že už moje pracovní kariéra plus rodina nejsou s pravidelným sportem slučitelné, ale třeba hokej si pro žízeň zahrát chodím.

 

Mimo jiné s jedním mým reportérským kolegou…

Ano, s Markem Šálkem, Marek je výbornej koncovej hráč! Nedávno jsme se s klukama na hokeji dohodli, že až skončí pandemie, zaletíme se podívat na zápas fotbalového Sunderlandu.

 

Kvůli tomu geniálnímu seriálu?

Jasně, ten mě bavil. Ale pořád platí, že jestli mám pro něco opravdu vášeň, je to spíš než sport ta muzika.

 

Lístek na Nirvanu

Jak jste do ní kdysi pronikal?

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let to začalo půjčováním kazet, tehdy mě zasáhli třeba Depeche Mode nebo The KLF, a o tři roky později jsem se zamiloval do Kurta Cobaina, což bylo největší zjevení.

 

Měl jste lístek na pražský koncert?

Samozřejmě měl, vyprosil jsem si ho na rodičích, ale z koncertu pak nějak sešlo.

 

Kurt si totiž ustřelil hlavu…

Nirvana byla kapela, které jsem naprosto propadl. Byl to silný vztah, kterým jsem si asi taky kompenzoval fakt, že bohužel nemám hudební sluch a nikdy jsem neovládl hru na žádný nástroj. O to víc jsem poslouchal – a vkus se vyvíjel. Po gymplu jsem byl rok na jazykovce a tam si od anglických lektorů půjčoval všechno, co mi doporučili, od těch dejme tomu Radiohead přes Massive Attack po Underworld a ještě mnohem dál. Vždycky mi připadalo divné, když někdo tvrdí, že nemá rád ten a ten styl; já se snažil prokousat do všeho, jakkoli to někdy bylo těžké.

 

Například?

Nevím. Mám takovou úchylku, že když se mi zalíbí něco nového, začnu hledat vlivy, jdu do historie a končím u vykopávek. Často mě ta hudba napoprvé třeba nedostane, ale nevzdávám to a pouštím ji znovu. Naučil jsem se poslouchat třeba soulovou hudbu, nad kterou spousta kamarádů nechápavě zvedala obočí, ale ono se to hodí obzvlášť dnes, kdy světu vládne komerční emo hiphop. Obvykle tam poznám riff třeba od Motownu nebo Stax Records, takže jsem s tím v pohodě... Muziku mě baví katalogizovat, o muzice mě baví číst: před pár dny jsem si koupil už čtvrtou knížku o Bobu Dylanovi. Sbírám vinyly a prokousávám se playlisty hudby svých dětí.

 

V tom objevování jste výjimečný. Spousta vašich vrstevníků poslouchá od sedmnácti pořád to samé.

To je normální. Většina hotových dospělých už nemá potřebu hledat, když si přece můžou znovu pustit desku The Joshua Tree, na které vyrostli. Vždyť já to občas udělám taky… Mimochodem, i jako filmař hudbu hodně řeším, ale mám to jinak než většina ostatních režisérů, kteří do svých filmů dávají hlavně muziku, která se jim líbí.

 

Zatímco vy?

Zatímco já často využiju takovou, kterou bych si sám v životě nepustil, protože mě baví přemýšlet nad tím, co se vlastně líbí těm mým hrdinům. V seriálu Most je například spousta osmdesátkového popu. Ve filmu Kobry a užovky hraje důležitou roli Země vzdálená – Kryštof Hádek si šlehne drogu a do toho zní tahle písnička, která mě nikdy nebavila.

 

A vzpomenete si, jak jste k ní dospěl?

Ujela mi noční tramvaj, tak jsem ve dvě ráno vlezl do herny, kde sedělo pár flamendrů a zrovna hrála tahle písnička, vyložená rádiovka, která do podobného prostředí patří… Podobně se mi do Kober dostal třeba Arakain, který bych si sám od sebe taky nepustil.

 

Máte pravdu, že třeba Honza Hřebejk pašuje do filmů své hudební oblíbence.

Kdysi jsem mu dělal asistenta při natáčení Medvídka a tam byla scéna, v níž tři chlápci tancujou doma na večírku. Byli to Jirka Macháček, Ivan Trojan a Roman Luknár, chvíli se dohadovali, na co by v takové situaci pařili, a nakonec se shodli na nějakém velkém hitu Suzi Quatro, což mi připadalo zábavný, ale Honzovi ne, ten bručel, že je ta písnička prostě špatná. Trošku jsem ho trápil: Copak ty, když se napiješ, tak vždycky pouštíš jen hodnotnou muziku? Nakonec podle mě zjistíš, že tančíš na Madonnu.

 

Jak to dopadlo?

Ve finále tam Honza dal písničku, která seděla do rytmu, ale Suzi Quatro to fakt není… Vůbec nic proti tomuhle přístupu, já občas taky využiju oblíbence, v těch Kobrách mi hrajou například Květy, ale vždycky znovu si připomínám, že chci být pokornější k filmovým postavám, jejichž svět je jiný než ten můj.

 

A upřímně: Vy máte opravdu vřelý vztah ke country?

Kdysi jsem ho nesnášel – na každém vesnickém fotbalovém hřišti hrála pořád dokola ta samá kazeta s Michalem Tučným, na kterou jsem byl alergický. Ale hlavně na jazykové škole jsem se dostal k alternativnějšímu country, a protože jsem docela rozuměl textům, zalíbilo se mi, že to je hudba plná příběhů. Což je pro mě vlastně pořád důležitější. Jak stárnu, chci epické příběhy a vůbec mě už nezajímá vyznání o tom, že se zpěvákovi dobře vstává, protože je venku sluníčko, což bývá časté v českém popu. Vlastně si díky této epické hudbě neustále připomínám i definuju, co mě baví na mé práci: možnost vyprávění.

 

Vám vlastně v posledním filmu hrála zpěvačka Monika Načeva, ne? Ptám se, protože jsem ho zatím neviděl…

Nikdo ho neviděl, kina jsou zavřená.

 

A jo vlastně.

Na Moniku Načevu jsem jako kluk chodil, po letech ji znovuobjevil v divadle Minor, kde hraje pro děti, a když jsem chystal film Chyby, tak se Monika nějak fyzicky, náladou a energií hodila pro roli maminky, kterou jsem potřeboval.

 

Jaký máte vztah k filmu, který je skoro dva roky hotový, ale zatím ho nikdo neviděl?

Mrzí mě to, ale už jím nežiju, ten film jako by nebyl. Hrozně jsem se těšil, až budou Chyby venku, ale rok se nic nestalo a zatím ani není jisté, jestli zvládneme premiéru v červnu.

 

Čili pandemie vás připravila o radost z Chyb.

To stoprocentně. A úrovní zklamání bylo víc. Plánovali jsme premiéry na zahraničních festivalech, které ale padaly jak hrušky. Najednou nebylo filmy kde pouštět a to pak máte trochu jako s houskama.

 

S houskama?

Housky se vyrábějí pořád, ale když je obchod nemůže prodávat, ztvrdnou a pro zákazníky už nejsou atraktivní. Jestli někdo naše Chyby přece jenom viděl, jsou to agenti filmů, výběrčí na festivalech nebo distributoři, a pro ty jde o strašně dávnou záležitost. Až kina otevřou, logicky dají přednost filmům natočeným poslední dobou. Což přežiju, točím už Grand Prix, ale v Chybách třeba debutovali dva mladí herci, Monika Načeva se vrátila před kameru po spoustě let, všichni se těšili a kvůli tomu mi to líto je. Na druhou stranu musím férově říct, že zrovna filmařům pandemie moc neublížila, protože když lidi sedí doma, je velká poptávka po tom, aby bylo na co koukat. Jen už se tomu často neříká film, ale spíš content; takže i proto jsem asi použil přirovnání s houskami na krámě.

 

Zdá se, že i kina brzy konečně otevřou. Otázka ale zní: Vrátí se do nich diváci?

Část se jich vrátí, ale už to nebude masa, protože ta se přesunula na onlajn. Takže podle mě se z kin stanou taková spíš divadla, ubude jich a často se začnou přeorientovávat z mainstreamu na věrné cinefily, kterým nabídnou něco exkluzivního. Očekávám návrat k vyprofilovaným jednosálovkám a vlastně je mi to sympatické.

 

Vás jako režiséra tahle představa nemrzí?

Opravdu ani ne; možná to je tím, že dělám často i pro televizi. Pro mě byla vždycky nejdůležitější kvalita příběhu, a kde ho sleduju, to mi připadá vedlejší. Ale do kin chodit nepřestanu. Očekávám, že tam už bude spíš androš než Hollywood, a to by mě bavilo.

 

Směr Barcelona

Teď už žijete filmem Grand Prix – a ten je na vaše poměry velký, ne?

Takhle: scénář o trochu bláznivé cestě na závod formule 1 jsem si psal čistě pro zábavu do šuplíku a vždycky se k němu vracel v pracovních prolukách. Nikam jsem ho netlačil, protože mi byla jasná náročnost případné realizace. Navíc chtělo by se mi vlastně, říkal jsem si, jet s patnácti lidmi v koloně mikrobusů přes půl Evropy a natáčet? Pak si ale scénář přečetl můj kamarád a producent Ondřej Zima, nejspíš se bavil a řekl, že roadmovie bude pro nás i pro českou kinematografii výzva.

 

Je to drahé?

Dost. Vlastně takový alternativní film s vysokým rozpočtem, protože málokomu například dochází, co obnáší natáčení v byrokratické Francii.

 

Potřebujete spoustu povolení?

Desítky. Natočit scénu na francouzské dálnici v podstatě není možné – řekli nám, ať si to uděláme v Čechách: „K vám tohle jezdí natáčet i filmaři naši, ve Francii by to bylo strašně drahé!“ Já bych se klidně pokusil o nějaký punkovější přístup, ale ono to je těžké; kvůli mýtným branám jste pořád pod kontrolou a pokuty bývají mastné… Čili my v červnu pojedeme tři týdny západní Evropou, a sice se budeme snažit žít skromně, ale rozpočet dost narůstá.

 

Těšíte se?

Jsem zvědavej.

 

Znáte ty západoevropské dálnice dobře?

Docela jo, protože táta pracuje jako řidič kamionu a já s ním jako kluk jezdíval každé prázdniny.

 

Kam třeba?

Skoro po celé Evropě.

 

Bavilo vás to?

Štvalo. Jsou to monotónní cesty, během kterých člověk vidí většinou jen dálnici a fabriky. Ačkoli musím uznat, že se to táta snažil ozvláštnit. Někdy zaparkoval kamion mezi osobáky a váleli jsme se půl dne u moře.

 

Nechtěl z vás vychovat kamioňáka?

Táta si přál, abych se stal celníkem, protože to podle něj byli páni, kteří mají všechno zmáklý a žijou si dobře. Ale nakonec byli rodiče rozumní a do mých představ se nemontovali – když jsem řekl, že půjdu na jazykovku a nakonec na FAMU, podporovali mě.

 

Vaše máma vystudovala co?

Původně je zahradnice.

 

A jak jste se dostal k tomu Faulknerovi?

Pozor, máma četla ráda, ale jako kluk jsem navíc pořád chodil do knihovny a po revoluci jsem začal utrácet kapesné v knihkupectvích. Spoustě těch knih jsem nerozuměl, ale byl jsem jimi fascinován.

 

Auty jste fascinován nebyl?

Ne. Byl to ale svět, ve kterém jsem žil, protože když táta na víkend přijel, lehl si pod kamion a v pondělí zase odjel – z dětství si nejvíc pamatuju tátovy nohy čouhající zpod kamionu. Jednou nám s bráchou postavil motokáru, a krásnou, jenomže ji nedokončil, nebrzdila, a tak jsme v ní měli zakázáno jezdit. Což jsme nevydrželi, zkusili to, následovala havárie. I na fichtlovi jsem okamžitě naboural, a tak jsem měl k těm motorům nakonec spíš odpor. Radši jsem si někam zalezl a četl knížku.

 

Vidíte. A teď se chystáte natáčet přímo na Velké ceně.

To jo, ale stejně nám nepůjde ani tak o závod, jako spíš o svět fanoušků, kteří se na tři dny sjedou na jedno místo, a je to vlastně celá Evropa ve stovkách karavanů. Většina lidí zná formuli z televize, vidí bohaté lidi a holky s deštníky, ale ona si většina lidí koupí nejlevnější lístky, načež posedávají na stráni a pijou heineken – vlastně je to podobné jako ten autokros v Nové Pace.

 

Tak snad v Barceloně fanoušky na formuli pustí!

Velkou cenou Španělska celé naše natáčení skončí, bude to až příští rok v květnu. Třeba do Monaka už letos na formuli padesát procent lidí pustí a včera jsem viděl kus zápasu NHL, kde diváci taky byli, takže v tomhle jsem optimista. Za rok snad už bude klid...