Pěstounské rodiny z Ukrajiny mají i deset dětí, pomoc našly v Česku

Lidé

V ukrajinském městě Dnipro na východě země se ukrývá v krytu několik desítek pěstounských rodin se svými dětmi. Postupně se je ale daří dostat do Česka. Některé rodiny čítají i deset dětí. „Děti v pěstounské péči si i bez války prošly traumatem a nechceme, aby musely zažívat další. Hledáme pro ně bydlení tak, aby se rodina nemusela trhat,“ říká ředitelka SOS dětských vesniček Jindra Šalátová.

V době, kdy spolu mluvíme (pátek 11. března, pozn.red.), už z města Dnipro dorazila do Česka druhá skupina pěstounských rodin. V první skupině bylo sedmdesát pět lidí, v druhé sto, většinu tvořily děti. Jak jste se s ukrajinskými pěstouny dokázali spojit?

Od začátku konfliktu jsme v úzkém kontaktu s ukrajinskými SOS dětskými vesničkami. Těm se povedlo už na začátku konfliktu evakuovat děti a pěstouny z města Luhansk a z Kyjeva do Polska. A jelikož jsme organizace, která v České republice už víc jak padesát let pomáhá pěstounským rodinám, začali jsme zjišťovat, jak se to má i s ostatními ukrajinskými pěstounskými rodinami, které nemají podporu SOS vesniček. Tak jsme se dostali do intenzivního kontaktu s ukrajinskou kolegyní z SOS vesniček, která situaci pěstounských rodin na Ukrajině mapuje a pomáhá jim.

 

Víte, kolik pěstounských rodin na Ukrajině je?

Kolem čtyř tisíc. Ukrajinští kolegové pro ně začali organizovat pomoc přes sociální sítě. Zprovoznili helpline, kam mohou pěstouni volat, a zároveň začali organizovat přesuny pěstounů pryč z Ukrajiny. A my těmto pěstounům nabízíme dlouhodobou podporu a pomoc, stejně jako našim pěstounům.

 

Nutno dodat, že specifikem ukrajinských pěstounských rodin je to, že mají někdy i deset dětí v péči.

Ano, některé ukrajinské pěstounské rodiny jsou opravdu velké. Ukrajinská legislativa rozeznává dva typy pěstounské péče – v prvním typu může jeden pěstoun pečovat až o deset dětí, jsou to v podstatě profesionální pěstouni. Druhý typ pěstounské péče vypadá stejně jako u nás, pěstouni mají jedno či dvě děti.

 

 

Co víte o rodinách, které už se vám do Česka podařilo dostat?

Ty dvě skupiny pěstounských rodin, které už dorazily do Česka, byly ukryté v krytu blízko města Dnipro. Původně to vypadalo, že to bude skupina devadesáti lidí, nakonec jich bylo 170. Problém byl, že je z města nešlo dostat všechny najednou. Sehnat několik autobusů nebylo možné, navíc kdyby jely najednou, mohly by být snadným terčem ruských vojáků.

 

Jak se to vyřešilo?

Podařilo se jim sehnat jeden vagon ve vlaku, který měli celý pro sebe. Detaily neznám, rozhodně to ale nebylo jednoduché, protože první skupinu se podařilo z Dnipru vypravit až po několikadenní snaze sehnat odvoz. Když pak dorazili vlakem do Lvova, byly nasmlouvané autobusy, které je měly dovézt až do Česka. Řidiči ale nakonec těsně před odjezdem řekli, že je odvezou jen k ukrajinským hranicím. Takže jsme narychlo museli shánět další autobusy, které je odvezou z hranic do Česka.

 

Kam se vám povedlo umístit první skupinu pěstounů?

První skupina dojela do Benešova u Prahy, kde stráví čtrnáct dní. Je to provizorní ubytování pod Správou uprchlických zařízení ministerstva vnitra. Zde si lidé vyřídí všechny potřebné dokumenty, pokud chtějí v Česku zůstat. Všichni starších patnácti let musejí také na rentgen plic, protože na Ukrajině je hodně případů tuberkulózy a černého kašle, stejně tak je čekají i odběry krve, aby se vyloučila jiná onemocnění. Pro děti je tam k dispozici pediatr. Ale co mám informace, tak se tam zatím řeší jen nachlazení, jelikož strávili dlouhé dny v zimě.

 

Byla jste se tam za nimi podívat?

Ano, musíme jim vysvětlovat, jaké mají možnosti. Mnoho z nich ani neví, co jsou SOS dětské vesničky, co naše organizace dělá. Vysvětlujeme jim, že pokud budou chtít, můžeme jim nabídnout ubytování, jejich dětem zařídit školu a naše organizace má zároveň pracovníky, které se o ně dokáží postarat po psychologické stránce. Můžeme jim taky zařídit odborné lékaře a specialisty, pokud mají jejich děti nějaké specifické potřeby, což často děti, které byly odebrané z biologických rodin či strávily nějakou dobu v ústavní péči, mají.

 

Zde dodám, že když kdysi SOS dětské vesničky vznikaly, byly koncipované pro početné pěstounské rodiny, což se za současné situace ukazuje, předpokládám, jako výhoda.

Ano, máme domy, kde mohou žít i početné rodiny. Nyní se bavíme asi o patnácti rodinách, které mají hodně dětí a naším cílem je, aby mohly zůstat spolu a netrhaly se. Děti v pěstounské péči už si i bez války prošly traumatem a nechceme, aby musely zažívat další.

 

Ještě mi řekněte, jaký byl osud té druhé skupiny dětí a pěstounů, která dorazila do Česka minulý pátek.

Když se podařilo sehnat v Dnipru vlakový vagon, všechny rodiny se do něho nevešly. Někteří tedy museli zůstat a čekat, až se podaří sehnat další vagon. To se nakonec povedlo a druhá skupina o sto lidech přijela do Česka dvěma autobusy. Jeden autobus je dovezl do obce Zastávka u Brna, druhý dojel do Kostelce nad Orlicí. Do toho ještě navíc přijíždějí do Česka i pěstounské rodiny, které se vydaly po vlastní ose a které nás kontaktují a žádají o pomoc.

 

SNAD S SEBOU MAJÍ DOKUMENTY

Máte informace o tom, že by v Dnipru byli ještě další pěstouni, kteří se chtějí dostat pryč?

Právě teď, když se spolu bavíme, sedí ve vlaku z Dnipru do Lvova dalších 113 lidí. Ještě dodám, že někdy s sebou pěstouni vezou taky příbuzné, starou maminku nebo vlastní dospělé děti, které už mají svoje děti. Posbírají prostě rodinu a vydají se na cestu a nemají nic. Já tedy doufám, že s sebou mají hlavně potřebné dokumenty k dětem. To by byl velký problém, pokud by dokumenty neměli. Legislativně je to na Ukrajině tak, že pokud jste pěstounem, stáváte se automaticky zákonným zástupcem dětí, které jsou vám svěřeny. Pokud tedy pěstouni mají dokumenty, všechno je v pořádku. Pokud nemají, budeme to muset řešit, protože se chceme vyhnout tomu, že někdo někde posbírá nějaké děti a přiveze je do Česka.

 

Dokážete říct, o kolik rodin jste schopní se postarat?

To teď říct nedokážu. Alfou a omegou bude, jak se nám bude dařit sehnat ubytování, protože naše vlastní kapacity jsou omezené. Budeme se muset nyní zastavit a říct si, jak dál. Další velké transporty už ale organizovat nemůžeme, protože se potřebujeme nyní hlavně postarat o lidi, které už tu máme. Musíme je dostatečně podpořit, aby věděli, že sem patří, že jsou už v bezpečí. V Česku fungují tři SOS dětské vesničky, volné máme ale jen tři domy, zbytek využíváme.

 

 

Jak velký máte tým, který se snaží ukrajinským pěstounským rodinám pomoct?

Zaměstnanců máme okolo stovky, ale zatím se o ukrajinské uprchlíky stará pět našich sociálních pracovníků, plus další lidé z administrativy či fundraisingu.

 

Dělají něco podobného jako vy i jiné SOS vesničky v ostatních evropských státech?

V Polsku ubytovali pěstouny a děti z Ukrajiny, to už jsem zmiňovala. Co vím, tak v Rumunsku a Maďarsku přijímají běžné, nikoli pěstounské rodiny. To, jak se my staráme o ukrajinské pěstouny, je naše specifikum. Ostatní SOS dětské vesničky v jiných částech světa vybírají peníze na podporu Ukrajiny.

 

Zajímavá je ta válečná historická paralela. Myšlenka SOS dětských vesniček vznikla v Rakousku v roce 1949. S nápadem přišel dr. Hermann Gmeiner, kterému vadilo, že tehdy v ústavech žilo mnoho válečných sirotků.

Ano, děti tehdy po válce vyrůstaly v ústavní péči a Hermannn Gmeiner se snažil vytvářet rodiny z válečných vdov a válečných sirotků. Vznikla tak komunita, která si navzájem pomáhala. Po válce bylo navíc mnoho lidí ochotných věnovat peníze nebo pozemky na charitu, čímž pádem se začaly SOS vesničky rychle stavět. U nás v tehdejším Československu vznikly SOS dětské vesničky na konci 60. let také díky velké ochotě lidí. Tehdy vznikla velká celonárodní sbírka, lidé věnovali i pozemky, na nichž dnes vesničky stojí. Vesničky v České republice ale nyní už neslouží jen pěstounům, máme zde různé služby, které pomáhají rodinám a dětem.

 

Objevují se zprávy i o ukrajinských dětských domovech a jejich přesunech někam do bezpečí. Jak těžké je dostat z válečné oblasti děti z dětského domova?

Podle toho, co vím, je to velký problém, ale některé dětské domovy už se přesunuly nebo se o to snaží. Problém přesunu dětí z dětských domovů do jiného státu je v tom, že k nim potřebujete všechny dokumenty a taky je tu fakt, že tyto děti nejsou z devadesáti procent sirotci. Mají svoje biologické rodiče a ti jsou jejich zákonnými zástupci. Sbalit dětský domov a celý ho někam přesunout, není tedy vůbec jednoduché, navíc v situaci, kdy zaměstnanci sami utíkají se svými rodinami ze země. Ale nejde jen o dětské domovy, stejně problematické je to i u ústavů sociální péče či ústavů pro duševně nemocné.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement