Poslední hrdinka z třetí roty

Lidé

S Janinou Černou-Malinskou odešla část české historie. Válečná veteránka byla vůbec poslední příslušnicí 3. pěší roty, která v březnu 1943 zasáhla do protiútoku o ukrajinské Sokolovo. Zemřela minulý týden ve věku 96 let.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Narodila se v prosinci 1923 ve městě Luck na dnešní Ukrajině (tehdejší Polsko), kde žila od druhé poloviny 19. století početná česká komunita.

Její otec Josef Malinský odjel před první světovou válkou z rodného Chrudimska za prací do carského Ruska. Již v roce 1914 dobrovolně vstoupil do České družiny v Kyjevě a ve stejném roce utrpěl ve frontových bojích těžké zranění.

U československých legií Malinský sloužil do roku 1920 a dosáhl hodnosti kapitána. Za první republiky se znovu vrátil na území dnešní Ukrajiny, práci si našel v českém pivovaru Zeman ve volyňském Lucku. Získal si důvěru majitele, oženil se s jednou z jeho dcer a stal se správcem celého podniku.

Pivovar prosperoval i v době hospodářské krize, a to právě Malinského zásluhou. Kupoval od českých krajanů chmel, obilí i dříví na sudy a oni jeho pivo. Zapojoval se do kulturního života, zvláště v České matici školské, kterou sponzoroval i finančně.

Vlastními financemi pomohl i československým vojenským a politickým uprchlíkům v Krakově, kteří sem odešli po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Malinský odjel jednat na československé velvyslanectví do Varšavy, kde nabídl možnost peněžní sbírky a finanční půjčky od Čechů usazených na Volyni pro účel financování vojenské skupiny.

Za českou menšinu na Volyni vydal prohlášení, ve kterém se plně ztotožňoval se zahraničním odbojem.

Na podzim 1939 se na Malinského obrátili představitelé Kvasilovské skupiny, skupiny Čechoslováků, kteří po porážce Polska několik měsíců působili právě na území Volyně. Ve svízelné situaci potřebovali pomoc, jinak by zemřeli hladem a umrzli. Legionářský hrdina neváhal a krajanům pomohl, později ho mrzelo, že se na jeho čin zapomnělo.

Po sovětské okupaci polské části Volyně byl Malinský jako třídní nepřítel a kapitalista zatčen a uvězněn stalinskou NKVD. Zatímco zbytek rodiny – všechny děti včetně Janiny, manželku i švagrovou – deportovali do Kazachstánu, on zůstal odloučen v luckém vězení. Přežil díky náhodě: první den německo-sovětské války byli všichni muži předvedeni k zastřelení a Malinský se při střelbě ocitl pod mrtvolami vězňů, odkud se pak vyhrabal a utekl.

Za německé okupace opět vedl rodinný pivovar, kde zaměstnával většinou Čechy. S rodinou se setkal až v 1. československém armádním sboru v SSSR, do kterého vstoupil v dubnu 1944.

 

Porod mezi zákopy

Janina Malinská pracovala od dubna 1940 pod dohledem NKVD jako dělnice při stavbě kazachstánské tepelné elektrárny, později jako úřednice v účtárně. Změna přišla v průběhu léta 1942, kdy začaly být do armády pod velením Ludvíka Svobody přijímány i ženy. Poté, co získala propustku od NKVD, odjela do Buzuluku, kde v následujících měsících prošla intenzivním vojenským a zdravotnickým výcvikem.

V březnu 1943 se pak jako zdravotnice zúčastnila legendární bitvy o Sokolovo. Náročný čtyřsetkilometrový pochod na frontu a ruská zima se na tehdy devatenáctileté dívce vážně podepsala: onemocněla tuberkulózou se zánětem průdušnice. S nemocí zápasila ještě dlouhé týdny po skončení bojů, ke službě v první linii ale kvůli nemoci uznána nebyla.

V jednotce Ludvíka Svobody sloužili i její sourozenci a maminka, bratr Václav se stal ve svých sedmnácti nejmladším vojákem bojujícím u Sokolova. Po částečném vyléčení potkalo Janinu štěstí: v létě 1943 se provdala za svého spolubojovníka Vojtěcha Černého, v dubnu 1944 se manželům přímo na frontě narodil syn. O rok později se do první linie mohla vrátit i Janina Černá, to už ale válka brzy skončila.

Nový život v osvobozeném Československu významně ovlivnila armádní kariéra jejího manžela, který působil jako voják z povolání. V roce 1948 se jim narodila dcera, Janina se kvůli následkům z války dlouhodobě léčila v plicním sanatoriu, v roce 1970 odešla do invalidního důchodu. Nejdelší dobu bydlela v Brně, poslední roky svého života strávila v domově pro válečné veterány v Praze.

V současnosti žije už pouze poslední válečná veteránka, která osobně zažila první boj československých vojáků na východní frontě – šestadevadesátiletá Jarmila Halbrštátová-Kaplanová z Moravské Třebové.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama