Do baru půjdu v červenci, snad mi tam nenatlučou

Co změnila pandemie ve vašem osobním životě? Kterých aktivit jste se musel vzdát?

Především cestování. Pak sportování, jelikož jsem chodil hrát volejbal, a to se v jednom nehraje moc dobře. Musel jsem se vzdát také večírků, což mě mrzelo, nicméně zvykl jsem si. To bych ale asi i tak těžko stíhal, protože jsem měl spoustu práce.

 

Kdy se vypravíte do baru? Jaká situace bude muset být, abyste to považoval za bezpečné?

Vyrazím v červenci. To už by mělo být jednak nízké epidemiologické riziko a také se sníží riziko, že mi tam někdo rozbije hubu. Protože mi chodily zprávy, že jestli se objevím ve svém oblíbeném podniku, dotyčný mi natluče. Získal jsem nálepku zavírače barů, což sice není pravda, ale už mi to zůstalo. Takže jsem si stanovil červenec jako období, kdy by mohla být návštěva baru neškodná z obou těchto hledisek.

 

Proměnila se během pandemie nějak vaše práce v IKEM?

Proměnila. Moje specializace se jmenuje infektolog. V českých nemocnicích jsou infekční lůžková oddělení, ale pozice samostatně pracujícího infektologa tu nebývá. Dohoda s vedením IKEM tedy zněla, že nastoupím na pozici nemocničního epidemiologa, na což mám z USA kvalifikaci, ale mou hlavní náplní práce budou infektologická konzilia, zejména u pacientů po transplantacích, kteří mívají spoustu nemocí, protože je jejich imunita slabá. No a než jsme to rozjeli, přišla pandemie a já se musel opravdu naplno věnovat práci nemocničního epidemiologa.

 

Jaký je rozdíl mezi infektologem a epidemiologem?

Infektolog je klinický lékař, přijde k pacientovi, vyšetří jej, určí infekci a léčí jej. Zabývá se tím jedním člověkem. Epidemiolog léčí skupinu, ať už na úrovni nemocnice, města, nebo státu. Sleduje výskyt choroby, její šíření, určuje pravidla pro bránění nákaze. Mimochodem, potíž našeho přístupu k pandemii byla také v tom, že její řešení bylo spíše v rukou klinických lékařů.

 

Proč by to byla potíž?

Protože jsou to skvělí lékaři, ale jsou zvyklí zabývat se vždy jedním pacientem, nikoli propočty rizik a podobně. Pokud jsou to navíc lékaři z oborů, kde jde prakticky pořád o život, typicky na jednotkách intenzivní péče, mají tu zkušenost, že pacienti zkrátka často umírají. A ty jednotlivé případy nákazy covidem třeba nepůsobí tak strašně ve srovnání s tím, co oni běžně řeší. Proto jste mohli třeba od špičkových anesteziologů či operatérů slyšet slova o chřipce.

 

Vy sám jste ale infektolog, tedy také klinický lékař…

Ano, ale mám také vzdělání v oboru nemocniční epidemiologie. Řekl bych, že se mi v tomto případě docela hodila kombinace obou těchto přístupů.

 

Na jaře jste stanul v čele Mezioborové skupiny pro epidemické situace (MeSES). Jak to šlo skloubit s prací v IKEM?

Měl jsem štěstí, že jsem měl v IKEM od začátku menší úvazek, to proto, abych si vždycky mohl napracovat nějaký volný čas, který jsem pak využíval na cesty do Ameriky, kde stále působím s malým lékařským úvazkem. Na jaře se mi úvazek v IKEM díky vstřícnosti ředitele ještě zkrátil, a tak vznikl prostor, který jsem mohl věnovat té mezioborové skupině. Tato práce byla samozřejmě zadarmo.

 

V knižním rozhovoru s titulem Síla viru říkáte, že jste býval typický „malostranský bohém“. Jak vaše okolí přijalo fakt, že de facto radíte vládě Andreje Babiše? Vyčetl vám to někdo?

No jéje. Já jsem taková kvintesence pražské kavárny, chodím do Mlejna, do baru Blue Light, přesně mezi nimi bydlím. Řada mých přátel pochopila, že jsem to nedělal pro Babišovu vládu, ale proto, že bylo ohroženo zdraví lidí. A že kdybych byl kariérista, asi bych přijal nabídku na post ministra zdravotnictví. Ale našli se i takoví, kteří mi to vyčítali a psali, že mě mažou z mobilu.

 

Testování do září

Současná etapa pandemie je, doufejme, snad už v cílové rovince. Není právě teď čas začít se chystat na případná další rizika?

Měli bychom si přichystat krátkodobou strategii na letošní podzim a především dlouhodobý postup na to, abychom se s těmito hrozbami uměli vypořádat bez drakonických opatření.

 

Jak se připravit na podzim?

Měli bychom se snažit přesvědčit k očkování i ty, kdo to při současném lepším stavu už nepovažují za potřebné, což se týká zejména mladších lidí. A měli bychom si dávat pozor, abychom si sem nezavlekli ve velké míře různé mutace viru zvenku. Proto bychom měli sekvenovat, tedy zkoumat mutace viru a ponechat v nějaké míře systém testování.

 

Kdy by mohlo testování skončit?

Záleží na vývoji situace, ale myslím, že když všechno dobře půjde, viru bude v populaci málo a nebudou nebezpečné mutace, tak by šlo skončit na podzim. Přes léto by bylo ideální testovat lidi zdarma při návratu ze zahraničí. A asi by mělo smysl udělat třeba dvě kola testů ve školách po návratu žáků, abychom si byli jisti, že se tam nic nešíří, a pak by bylo možné třeba koncem září testování vypnout.

 

Co by měla podle vás obsahovat ta dlouhodobá strategie?

Měli bychom se zamyslet nad veřejným zdravotnictvím. To tady existovalo za socialismu a bylo velice represivní – když se nenaočkuješ, budeš postižen. To je samozřejmě nesmysl. Pak se ovšem ten systém úplně rozpadl. Proto by bylo rozumné investovat do vylepšení Státního zdravotního ústavu, který by se mohl stát zárodkem podobné instituce, jako je v Německu Kochův institut. Jeho úkolem by bylo nás ochránit před příští pandemií, která by přišla za deset nebo dvacet let.

 

Pokud tušíme, že se mohou pandemie opakovat, nebylo by vhodné zajistit si v Evropě dostatek kapacit na výrobu vakcín, ochranných prostředků a podobně?

Evropa nemá společnou zdravotní politiku. Což je vidět třeba i na tom, když potřebujete převézt pacienty mezi zeměmi. Ukázalo se, že by rozhodně stálo za to se nad nějakým jednotným systémem zamyslet. Nemoc se může mezi zeměmi přelévat tak rychle, že menší izolované systémy nemusejí stačit.

 

Mezi Prahou a Amerikou

Po teroristických útocích z 11. září se natrvalo změnila letecká doprava. Přinese podle vás covidová pandemie také nějaké stálé změny?

Myslím, že přinese omezení zbytného služebního cestování, protože se ukázalo, že některé mítinky lze snadno vyřídit online. Zároveň ale doufám, že ta důležitá setkávání zůstanou a že se nezačneme opět uzavírat v národních státech. To si pamatuji z dob socialismu a byla by to podle mě tragédie. Poznávání jiných zemí bychom se rozhodně vzdávat neměli.

 

Jsou nějaká místa, kam byste vy osobně teď ještě nejel?

Vyhnul bych se toto léto Asii a zejména Africe a Jižní Americe. Evropa nebo Severní Amerika by neměly být problematické. Já se v létě chystám zase do USA, abych si tam odpracoval to, co mám.

 

Jak jste se vlastně k té práci v Americe dostal?

To je takový delší příběh. Jsem z generace devadesátých let, absolvoval jsem medicínu v roce 1996. A tehdy bylo české zdravotnictví pro čerstvé absolventy dost horor. Proto jsem šel na diplomatickou akademii a po jejím absolvování jsem částečně pracoval na ministerstvu zahraničí a částečně na infekci na Bulovce a přejížděl jsem.

 

Takže jste cestou měnil plášť za kravatu a opačně?

Měl jsem malého fiata šestistovku, vyrážel jsem po službě z Bulovky, na Letné v zácpě jsem se převlékl do saka a dorazil na ministerstvo na odbor mezinárodních vztahů. Pak ovšem přišla chvíle, kdy bylo nutné se rozhodnout. Měl jsem nabídku jet s Janem Kavanem do OSN jako junior diplomat. To se mi nechtělo, i kvůli jeho osobě. V té době jsem si zároveň dodělal nostrifikační zkoušky, které jsou nutné pro práci v USA. A dostal jsem začátečnické místo v Bridgeportu ve státě Connecticut a tam jsem si dodělal atestaci.

 

Pak jste se stal dobře placeným americkým doktorem?

Lékaři s atestací už jsou v Americe skutečně velmi slušně placení. Já jsem získal místo v nemocnici ve státě Maine. Týden práce, týden volno, pěkný plat. Takže jsem mohl pracovat a cestovat po Americe, což jsem vždycky chtěl. Jenže mi po čase začala chybět Praha. Tak jsem začal ty volné týdny šetřit a odlétal na delší úseky domů. Tím začal můj postupný návrat zase do České republiky. Dobré je, že o mě mají v Maine stále zájem, takže jsme se dokázali domluvit na tom, že tam pracuji jen v určitých obdobích.

 

Co jste dělal po návratu domů?

Začal jsem přednášet na fakultě a dostal jsem nabídku od přednosty Michala Holuba, abych se stal primářem infekčního oddělení v Ústřední vojenské nemocnici. Od roku 2013 jsme tam společně vybudovali infekční oddělení, podařilo se nám mimo jiné vytvořit druhé HIV centrum v Praze. Po pěti letech jsme se pohádali, a tak mě vyhodil. Přemýšlel jsem, že se zase naplno vrátím do Ameriky. Pak přišla nabídka z IKEM, poté nástup pandemie, napsal jsem jeden naštvaný status na Facebook a nějak se to celé rozjelo.

 

Co vám tehdy vadilo?

Bylo to loni na jaře, v době, kdy jsme si sami šili roušky a bylo vidět, že stát tu situaci moc nezvládá. Do toho všechny ty tiskovky ve stylu „patláma, patláma…“. Štvalo mě to, tak jsem to napsal. Pozvali mě do DVTV, abych okomentoval tehdejší situaci. Začali se ozývat lidé, že sice nevědí, čemu věřit, ale že já to říkám aspoň srozumitelně. To mi samozřejmě trochu polechtalo ego, takže když mě zvala další média, přijal jsem to. Myslím, že i ministerská nabídka od premiéra pak souvisela hlavně s tím, že jsem byl nějakou dobu viditelný v médiích. K Babišovi do vlády bych nechtěl, ale najednou jsem viděl, že nemusím jen kecat a můžu se pokusit nějak přispět k řešení problému, který byl letos v březnu opravdu vážný.

 

Ministerstvo pak ovšem ještě za Petra Arenbergera v půlce května spolupráci s MeSES náhle ukončilo. Se zkušeností, kterou máte, šel byste do toho znovu?

Šel bych do toho jedině s tím, že bychom si ještě daleko lépe vykolíkovali pole působnosti. Aby nevznikaly žádné pochybnosti nad tím, co naše skupina může a nemůže ovlivnit, za co je kdo zodpovědný a podobně.

 

Menší ztráty, mírnější uzávěry

Pro veřejnost musí být docela matoucí, když se mezi sebou dohadují různé části odborné veřejnosti. Nebylo by lepší, aby se rozpory odehrály na odborné půdě a lidé by pak dostávali méně protichůdné informace?

To by se mělo dít právě v té instituci veřejného zdraví. Nemělo by to fungovat tak, že někdo z Univerzity Karlovy prohlásí cosi, pak řekne někdo z Bulovky cosi jiného a třeba někdo z IKEM ještě něco jiného. Oni by se měli potkat na nějaké platformě, která je státem určena pro řešení takových situací. Ta by podle mě měla vzniknout právě na základě Státního zdravotního ústavu. Mohli bychom tu instituci pojmenovat třeba Raškův institut, protože Karel Raška byl významný český epidemiolog, který zásadně přispěl ke světovému vymýcení pravých neštovic. Pak ho, bohužel, komunisté zničili.

 

A z takového institutu by pak měla vyjít nějaká základní strategie?

Ať se v jeho rámci vědci klidně poštěkají a poperou, to je zcela běžné, že se odborníci hádají. Nicméně se to nemá odehrávat přes média. Pokud se pak doberou k nějaké strategii, je dobré ji držet. Švédsko zvolilo pod vedením Anderse Tegnella strategii, která třeba podle mě nebyla úplně dobrá, ale drželi ji. Německo, Izrael, strategie byly různé, ale konzistentní. Naším problémem bylo neustálé těkání ode zdi ke zdi.

 

Říká se, že po bitvě je každý generálem. Co jsme se tedy mohli z té naší bitvy naučit?

Udělali jsme chybu, že jsme neinvestovali do chytrých řešení. Podcenili jsme testování, protože jsme měli pocit, že to bude moc drahé. Přitom testy jsou úplně základní protiepidemiologické opatření. Pokud budeme mít přehled o tom, kdo všechno a kde v populaci ten virus má, můžeme se vyhnout nekonečným lockdownům. S tím souvisí profesionální trasování kontaktů nakažených s dostatečnou kapacitou. A kvalitní informační kampaň pro veřejnost, aby lidé věděli, co se děje, jak se chránit, jak bránit přenosu viru a podobně. To všechno dělaly země, které byly úspěšnější, měly menší ztráty i mírnější uzavírání. Tak snad příště.