Martin se rozhodl umřít a bojí se, aby to stihl

Když jsem k nim přišel na návštěvu, udělala mi Markéta kafe, Martin se usmíval, jejich tříletá dcerka Matylda si hrála a čtyřletý Max byl s rodinnými kamarády na výletě pod stanem. Zdánlivý klid ztěžkl pod tématem nejsložitějšího životního rozhodnutí a zcela konkrétního a velmi blízkého konce Martinova života.

Bavili jsme se také o plánech na letní rodinnou dovolenou, na kterou už ale Martin nechce a velmi pravděpodobně ani nepojede. Během rozhovoru dal několikrát jasně najevo, že si už nepřeje vůbec nic, jen ukončit trápení a zemřít.

„Nechci být ležící pacient a jen mrkat očima,“ vyťukává sedmatřicetiletý táta od rodiny velmi pracně na mobilním telefonu. To samé mi říkal už minulý rok, kdy měl ještě mnohem víc energie. Teď za sebou s Markétou mají dlouhé zařizování dokumentů nutných pro podstoupení asistované sebevraždy ve Švýcarsku.

„Je to na hovno“

Po pěti měsících mezinárodní byrokracie jim zbývá poslední úkon nutný pro vyřízení úmrtního listu v zahraničí: vyplnit datum cesty do Švýcarska, které ještě neznají.

Martin ale ví, že je důležité spěchat. „Pilulku si totiž musím vzít sám, to je podmínka, jinak to není možné provést. Mně přitom rychle ubývají síly,“ píše pomalu na mobilní telefon. Před sebou má i větší tablet, na něm ale dělá ještě více překlepů než na mobilu, na kterém se mu levou rukou píše nejlépe, přestože je pravák.