Dilema Fialovy vlády. Jak hasit inflační oheň

Cesta s dětmi autem k babičce do Polabí a zpět měří pořád stejných osmdesát šest kilometrů. Jenže zatímco na začátku února vyšla na 213 korun, začátkem května to už bylo 274 korun. Rozdíl skoro třicet procent. Kdybychom měli babičku řekněme u Uherského Hradiště, byla by jedna návštěva autem dražší skoro o čtyři stovky.

K tomu tři sta měsíčně navíc za elektřinu, další pětistovka za plyn. U sobotního nákupu v Albertu má člověk při placení pocit, že mu někdo podstrčil na dno košíku navíc lahev koňaku (ne, nebývá tam).

Inflace, která bývala pro drtivou většinu obyvatelstva pouhým číslem ve zprávách, najednou získala zcela konkrétní a hmatatelnou podobu. Pro spoustu lidí znamená zároveň dlouho nepoznaný pocit: že se jejich životní úroveň snižuje. Najednou si toho nemohou dovolit tolik, kolik byli ještě donedávna zvyklí.

Nepříjemné pocity

Jistě, řada z nás to zažila, ať už po změně zaměstnání, rozvodu, nebo třeba po odchodu do penze. Tentokrát se ovšem jedná o jev masový, který prožívají miliony lidí ve stejném období. A zatímco na lepší se snadno zvyká – euforie po zvýšení platu většinou netrvá déle než tři měsíce – opačným směrem to jde mnohem hůř.

Naše vnitřní očekávání je nastaveno tak, že se budeme mít čím dál lépe. Příští auto má být přece lepší než to dnešní, horší mobil si taky nikdo s radostí nepořídí. Kdo si zvykl na lepší víno, tomu už se zpátky vracet nechce. Lyžování na ledovci nás láká víc než sjezdovka na Pradědu, při veškeré úctě.