Horolezkyně: Skoro jsem zapomněla, že mám děti

Často a hlasitě se směje. Povídáme si v kopcích nad její pražskou čtvrtí, nad Podolím, a Klára Kolouchová září: „Nádhera – škoda, že se takhle neprocházím častěji, že tady jenom běhám!“ V hospodě si dáme střik a bramboráky: „Mastný,“ nepřestává se smát, „ale výborný!“ Tahle jedenačtyřicetiletá horolezkyně je spokojená, šťastná bytost. Potykáme si a ona se zeptá: „Nejsem pro novináře až nudná tím, že v mém životě chybí drama?“ A teď se rozesměju já – když se máma dvou malých dětí vypraví na horu K2, jisté drama v tom cítím.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jak dlouho trvá celá taková expedice na horu K2?

Dva měsíce.

 

Nejspíš se ti stýská, jsi máma...

... no počkej...

 

Ty počkej: Myslíš, že se ti stýská silněji než horolezcům-tátům?

Podle mě je to podobný, akorát chlapi o tom moc nemluví, protože se jich na to nikdo neptá. Mě se naopak zeptá skoro každý – pořád existuje úzus, podle kterého je takové chování u ženských divné.

 

Proč jsi mě chtěla před chvílí přerušit?

Protože se steskem to je složitější: v horách se nemůžu trápit tím, jak se má rodina beze mě. Odtrpím si to před odletem, to najednou bývám rozněžnělejší a začnu na děti víc sahat, jedenáctileté dceři to už možná ani není úplně příjemné, ale v letadle mozek přepne. Letos to byl extrém, skoro jsem zapomněla, že mám děti. Je to divný?

 

Vlastně pochopitelný – děkuju za upřímnost.

Když jsem se před třemi lety pokoušela o K2 poprvé a Cyrilovi byly teprve dva, snášela jsem to hůř – možná ještě dojížděly hormony. Ale člověk se i v tomhle ohledu vytrénuje a přestane řešit věci, které jsou pro něj v tu chvíli zbytné. Zní to strašně, ale na horách je rodina mentální přítěží, a pokud by mé soustředění rušil stesk, nemám tam co dělat.

 

Hory, škola života

Když se tě třeba někde v cizině ptají na zaměstnání, jak odpovídáš? 

Že jsem krásně a spokojeně nezaměstnaná, což je pravda. Jenom to nemůžu riskovat při vyplňování formulářů dejme tomu na hranicích, takže do těch píšu něco hogo fogo; obvykle, že jsem „director“. Což taky byla pravda, než jsem si odskočila na druhou rodičovskou.

 

Proč neřekneš pravdu; že jsi horolezkyně?

Vždyť nejsem. Anebo jsem, ale je to jenom výseč z velkého životního kruhu.

 

Co jsi ještě?

Sestra, matka, manažerka, manželka, milenka...

 

Milenku rovnou škrtám, jo?

Neškrtej, naopak podtrhni – milenka mého vlastního muže. 

 

Tak pokračuj!

Nevím, pak jsem třeba tenistka, dneska večer mám trénink.

 

Hrozilo někdy, že by ses mohla tenisu věnovat profesionálně?

To jsme doma řešili, než přišla puberta, do balonku jsem mydlila pořád. Skvěle jsem trénovala – ale zápasy pro mě byly trauma. Nakonec jsem se vrhla spíš na školu, tenis si nechala jako zábavu, a to je dobře. Díky tomu jsem ho nepřestala milovat.

 

Co tě při zápasech znervózňovalo?

Přehnaná soutěživost – hlavně v podobě soupeřčiných vystresovaných rodičů, kteří při zápase viseli na plotě. 

 

Zatímco na vysokých horách nikdo nesoutěží...

Hory jsou krásný právě tím, že tam nemusím nikoho porážet.

 

Řekneš mi další důvod, proč tě fascinují? 

Taková expedice bývá jako odlet na Mars – získám svůj hájený čas, na který nemám v normálním životě šanci. Doma si možná urvu hezkej prodlouženej víkend, ale hory jsou delší a jiné – najednou jsem sama a na starosti nemám nikoho jiného než sebe. Jenom já a kopec.

 

Je to extáze? Trip? Skoro až drogový úlet z reality?

Na horách jsi naopak extrémně soustředěný a silně prožíváš normalitu, které si nevšímáme v běžném životě. 

 

Dáš příklad?

Vysoko v horách mizí hranice toho, co je společensky přijatelné – neřeším, že mi ve stanu v sedmi tisících metrech přistanou dva cizí chlapi, se kterými se mačkáme jak sardinky, takže hranice intimity a osobní zóny je násobně překročena. Jakmile ale přijedeme do prvního města, vracím se zas zpátky do reality. Pokoj se zamyká, toalety se rozdělují na ty s panáčkem a panenkou, z kohoutku teče voda... Ty návraty mi vždycky připomenou, jak se máme dobře. 

 

Hory jsou pro tebe školou...

Člověk tam nahoře taky zjistí, co všechno je schopen zvládnout, a tohle trápení sebe sama je pro mne důležité. Pokud bych pořád seděla ve své komfortní bublině, tak nic moc nezjistím.

 

Vystupovala jsi z komfortní zóny už jako holka?

Asi jsem ráda skákala do nových věcí po hlavě, aniž bych řešila následky. Vzpomínám třeba, jak mi bylo nějakých osm, jeli jsme do Krkonoš, já bez sjezdovek, protože jsem byla po nemoci a táta říkal, že se musím krotit: Běžky stačí. Jenomže v Peci se konal dětský závod na sjezdovce. Mrzelo mě, že se ho nemůžu zúčastnit, ale pak mi došlo, že můžu. Sjela jsem ten slalom na běžkách – a vyhrála.

 

Napadlo by tě tehdy, že jednou budeš lozit po horách?

Vůbec, nemáme to v rodině. Ale náhodou se mi na gymplu dostaly do rukou knížky od Reinholda Messnera – a nakonec jsem je přečetla všechny.

 

Co tě v nich zaujalo?

Hltala jsem ty příběhy, jak horolezci visej ve stěně, mrznou, a potom dělají záchranné psí kusy... Chlapi dokážou ty výstupy krásně dramatizovat.

 

Přibarvují si?

Myslím, že to tak opravdu vnímají, ale historku opepří dávkou testosteronu, jako by šlo celou dobu o život – každou chvíli někde visí za konečky prstů, skáčou přes průrvy, na poslední chvíli se zachytí cepínem a vyškrábou nahoru...

 

Což se stává málokdy?

Ve skutečnosti se často třeba několik dní neděje skoro nic, osmitisícové expedice bývají přehlídkou ztraceného času. Pořád čekáš. Buď na kopci nejsou dobré podmínky, nebo ještě nejsi připravený ty, musíš se aklimatizovat. Těch dní, kdy opravdu makám a visím někde na cepínech, těch bývá během celé expedice sotva polovina.

 

Občas se i nudíš?

To zase ne. Celkem ráda dospávám, co jsem nenaspala za celý rok, taky tam hodně čtu, bez čtečky nevyrážím. No a potkávám se s neuvěřitelnými lidmi.

 

Bývají v základním táboře pět tisíc metrů nad mořem občas i mejdany?

Ty nejlepší! A stačí ti opravdu málo, alkohol ani není potřeba, z jedné strany koukáš na K2 a ze druhé na Broad Peak... Kde se ti tohle poštěstí? Občas se dokonce zpívá a tančí!

 

Když pijete, tak co?

Kdo si co doveze z domova; domácí pálenku z termosek, výjimečně víno, sem tam kuchař vykouzlí pár piv. Nevěřil bys, jaká to je motivace, když se vracíš dolů třeba z aklimatizačního výstupu a před sebou máš vidinu orosené plechovky piva, kterou si rozdělí tři lidi.

 

Já myslel, že i v základním táboře mrzne.

To záleží. Jsou dny, kdy se opalujeme jen v tílku, ale to platí přesně do momentu, kdy začne foukat vítr nebo zapadne slunce – pak jdou teploty rychle dolů a v noci je ve stanu jinovatka... Když se bavíme na tohle téma, připomněl jsi mi jednu situaci z letošního jara, kdy jsem lezla na Kanču.

 

Myslíš na Kančendžengu, s 8 586 metry třetí nejvyšší horu světa. 

Jo. Tam jsem si v základním táboře moc pěkně zatančila, a bylo to trošku natruc, protože Kanča je posvátná hora a s námi tam byla expedice Indů, kteří to dost prožívali. Tvrdili, že ženské jsou pro ten kopec zkázou, že přinášíme neštěstí...

 

Kdo, vy?

Já a jedna Mexičanka. Prohlásili nás za čarodějnice, které provokují a můžou tak rozzlobit bohyni hory… Několikrát jsme se s těmi Indy potkaly a vždycky je pozdravily „hello, namasté, how are you?“, ale oni sklopili oči a neodpověděli, normálně se báli. Jedno ráno jsme si pustily hudbu z repráčků u sluncem vyhřátého balvanu a praly prádlo, tančily, zpívaly... Indové z toho byli dost nervózní, ale nám bylo krásně.

 

Nebály jste se, že vás z hory vyexpedují?

Určitě by se jim ulevilo, ale takovou pravomoc nemají. Ono je důležitý občas upustit páru, zablbnout si. Když pak lezeš, hlídáš si každý krok, nesmíš udělat chybu. Loni jsem na K2 viděla, jak letěl ze stěny Kanaďan, který se cvaknul karabinou do špatného lana a najednou nebyl jištěný. I taková zdánlivě malá chyba tě může stát život.

 

Dejchej, dejchej!

Co jsi chtěla dělat třeba v sedmnácti?

Být doktorkou, léčit lidi. Ale napoprvé jsem se na medicínu nedostala a skončilo to tak, že jsem šla studovat byznys na mezinárodní školu; v angličtině.

 

Ty jsi přitom z generace, která měla na základce povinnou ruštinu.

Na té naší byla i angličtina, která mě bavila – řekla bych, že jsem se ten jazyk nikdy nemusela učit, jen jsem si s ním hrála. Vzpomínám, jak nám známí z Ameriky posílali desky Beatles a já znala brzy nazpaměť všechny texty – nejspíš bych je dala dohromady dodnes.

 

Co to bylo za známé?

Do Států kdysi zdrhnul tátův nejlepší kamarád z dětství. Naši se pak v osmdesátých letech dlouho odhodlávali, že tam odejdeme taky, a na jaře roku 1989 jsme konečně dostali povolení k návštěvě USA. Sbalili jsme velké kufry, my se ségrou vůbec nechápaly, proč prarodiče na letišti pláčou, přeletěli jsme oceán, ale po čtyřech měsících se nakonec vrátili domů.

 

Proč?

Mám pocit, že v Americe už tou dobou nebylo tak jednoduché zůstat, jak si naši původně mysleli, no a v Československu už se stejně lámal režim. Z původně plánované emigrace zbyly aspoň nádherný prázdniny, během kterých jsme procestovali Ameriku křížem krážem.

 

Později jsi několik let pracovala v Londýně, a to na pěkných, manažerských pozicích. Proč to vlastně skončilo? Musela ses rozhodnout mezi kariérou a horami?

To ne, Angličani jsou mnohem víc než Češi zvyklí na pracovní flexibilitu, třeba na práci z domova. Říkali: „Když víme dopředu, co chystáš, tak se dá zařídit všechno“ – a obecně se jim líbilo, že někdo vybočuje z řady, protože Angličani jsou v dobrém slova smyslu ujetí. To spíš u nás je jinakost pořád podezřelá.

 

Tak proč ses vrátila do Prahy?

Neuměla jsem si představit, že bych měla v Londýně rodinu s dětmi. 

 

Vydělávala jsi slušně, ne?

O to nejde. Já Londýn zbožňuju, ale bylo by mi líto, kdyby mé děti vyrůstaly bez prarodičů. A taky jsem se těžko smiřovala například s tím, že pokud bych chtěla, aby mé dítě chodilo do dobré školy, musela bych ho zapsat do pořadníku ještě před narozením.

 

To snad ne...

Jo, je to šílený. V Londýně se děti narodí a hned se stávají součástí nějaké společenské kasty. Odmalinka je na ně vynakládaný zbytečný tlak, protože buď budou součástí dobře fungujícího systému, nebo budou aut, a tohle bych svým dětem nepřála. Doufám, že jednou do Londýna vyrazí – ideálně v rámci vysoké školy. Ale když jim je jedenáct a pět, větší pohodu mají určitě tady.

 

No a teď už mi, prosím tě, řekni: Od které přesně chvíle tě fascinují hory?

Od výstupu na argentinskou Aconcaguu roku 2005.

 

Nejvyšší hora Jižní Ameriky, 6 959 metrů. Co se ti vybaví jako první?

Úžas z toho vrcholu... Ale hned se přidají vzpomínky na to, jak jsem ve finále lezla úplně sama, protože kamarádovi se udělalo blbě a otočil to – říkal, že nemůže dýchat, že je mu zle, ale že to zvládne zpátky sám. Já pak byla naštvaná, že se na mě vykašlal, protože jsem se při sestupu trošku ztratila a nechápala, proč mě dávno nehledá, proč zespoda nepíská a nesvítí, aby mě navigoval... Netušila jsem, jak špatně na tom je.

 

Hodně?

Dokud jsme byli spolu, tak buď dělal hrdinu, nebo mi výstup nechtěl zkazit, a já tím pádem nevěděla, že už vykašlává krev, nemůže dýchat a pravděpodobně má otok plic... On snad ani netušil, jak se dostal do stanu, kam jsem po půlnoci konečně slezla i já. Hned jsem na něj nastoupila, že mě nechal ve štychu, jenže pak mi došlo, že skoro nevnímá. Do rozednění jsem ho držela za hlavu, hustila do něj „dejchej, dejchej“ a ráno jsme mazali dolů.

 

I přesto tě ta výprava tak nadchla?

Ten pocit, když jsem dolezla k vrcholovému kříži, poprvé v životě jsem byla takhle vysoko a zbytek světa měla pod sebou, ten byl neskutečnej. Silnej. Dobrej... A taky jsem se zvláštně napojila na příběh toho kamaráda, který snil odmalička o tom, že jednou vyleze na Everest, teď zjistil, že pro to nemá dispozice, ale ukázalo se, že já je možná mám. Dodnes se občas směje, že jsem mu ukradla jeho sen. 

 

Bylo jasné, že máš talent?

To ne, tehdy jsme naopak dělali chybu za chybou. Při své nezkušenosti jsem si ale nepřipouštěla nebezpečí; měla kliku a pomáhalo mi nováčkovské nadšení.

 

Šílené, zvířecí zvuky

Roku 2006 jsi pak zvládla Čo Oju, která měří 8 201 metrů. 

Moje první osmička... Tady se mi hned vybaví Tashi Tenzing – vnuk Tenzinga Norgaye, který spolu s Hillarym v třiapadesátém roce poprvé vystoupil na Everest.

 

A ty jsi na Čo Oju vylezla s tím vnukem?

Jo. První kopce mi opravdu vycházely až překvapivě snadno, vlítla jsem do toho naivně a dlouho nedostala přes prsty; snadno jsem nabírala zkušenosti... I tuhle horu jsem dostala relativně lacino, navíc se skvělým učitelem.

 

Jak jste se spřátelili?

Na horách vznikají silná pouta mnohem snadněji, protože se tam potkáváme za nestandardních situací, během kterých není prostor na oblbovačky. 

 

Oblbovačky jakého typu?

Na různé stylizace. Není čas dvě hodiny se čančat v koupelně a vybírat ten správnej outfit, abych na někoho zapůsobila, není to podstatný; musíme odhodit veškeré masky, což většina z nás dokázala naposledy na základní škole. I proto mě nejspíš expedice tak baví – mám pocit, jako bych se vracela do dětských let.

 

Řekneš mi něco o Tashim?

Tashi je guru. Často jsme si kolem něj večer sedli, nastal až nábožný klid a on vyprávěl příběhy svého dědy, příběhy svoje, příběhy těch hor. Něco jsem znala z knížek, ale poslouchala jsem s otevřenou pusou, a nakonec se to vytříbilo tak, že jsme na vrchol vylezli z celé expedice jenom my dva. Zažila jsem s ním sama několik dnů na jednom laně a byla to pocta. Tashi měl satelitní telefon, a když jsme byli na vrcholu, zavolal svojí mámě, která kdysi na Čo Oju vylezla taky: „Jsem tady se ženskou, je to Češka, předám ti ji...“ Myslím, že jsem se zmohla zase jenom na to „hello, namasté“, ale byl to zážitek.

 

Roku 2007 následoval Mount Everest, 8 848 metrů, nejvyšší hora světa.

Bylo to znovu s Tashim, ale jako první se mi vybaví můj táta, který tehdy přijel, a já pořád vidím před očima fotku, kterou pořídil ve chvíli, kdy jsme slanili posledních pár metrů ze severní stěny a já si konečně řekla, že mám splněno: Teď už si nanejvýš můžu někde něco zlomit, ale přežiju. Poprvé byl někdo takhle blízký u toho, když jsem zvládla pro mne tak zásadní kopec. Dojalo mě, že jsem to s tátou mohla sdílet. A vlastně pořád sdílím!

 

Nenapadlo tě, že bys po Everestu mohla s velehorami skončit?

Ne. Určitě jsou lidi, kteří mají jako svůj cíl jen Everest, odškrtnou si ho a na žádné kopce už nemusí, ale to není můj případ. Mně v horách nejde jen o vrcholy. 

 

I tak sis ale pauzu dala.

Protože přišel jiný Everest: narodila se mi dcera.

 

Další vysokou horou byla v roce 2013 Denali na Aljašce – ta měří 6 194 metrů.

Jako první se mi vybavuje Jay.

 

A to je kdo?

Lezla jsem tam se dvěma klukama a jeden z nich, Jay, sloužil ve speciálních vojenských jednotkách Navy Seals. Pro mě byl Denali nejnáročnějším kopcem, jaký jsem zažila – lezli jsme nestandardní cestou přes West Rib, toho roku jako jediní, a všichni jsme si hrábli; poprvé jsem zažila, co znamená jít na dřeň. Absolvovala jsem těžký trénink a připadala si připravená, ale potom potkám na Aljašce dva frajery a při pohledu na ně si přestanu být jistá – jeden je z Navy Seals, druhý profesionální freeridista, oba neuvěřitelně nabušení.

 

Aspoň ti mohli pomáhat.

Právě že ne. Měli jsme třeba těžké batohy, můj vážil pětatřicet kilo, čekala jsem, že mi ho kluci pomůžou hodit na záda, ale oni chvíli nehnuli brvou, načež řekli: „Jestli si nezvládneš nandat batoh sama, nejdeš. Nejlepší bude, když z něj něco vyhodíš...“ A měli pravdu, pokud nedokážu být soběstačná, nemám tam co dělat.

 

Co následovalo; plivala jsi krev?

Přišly momenty, kdy mi dvakrát dobře nebylo. Lezli jsme dlouhou stěnu a dostali se do fáze, kdy už nemáš šanci se otočit a vrátit dolů, musíš pokračovat nahoru, na první místo, kde je možné postavit stan. 

 

Kolik hodin vám tenhle úsek zabral?

Třiatřicet. Po deseti nadáváš, že to je v háji, po dvaceti přestáváš hodiny počítat, jen cítíš, že už to není sranda. Já byla na laně uprostřed, jistila jsem kluka nad sebou, dobírala druhého pod sebou a občas už bulela. Ale ve chvíli největšího zoufalství jsem se podívala pod sebe – a tam vidím toho frajera z Navy Seals, jak buší helmou na hlavě do stěny a vydává šílené, zvířecí zvuky.

 

Bylo mu stejně špatně jako tobě.

Přesně! Možná hůř. Když jsem si to uvědomila, ulevilo se mi: Dáme to... Druhá velká krize přišla o pár dnů později při pokusu o vrchol. Zase hrozné podmínky, šílená zima, v jednu chvíli jsme to chtěli vzdát, ale tehdy se ozval ten týpek z Navy Seals, že jsme se dostali zhruba do bodu jejich extrémního výcviku, při kterém se dělí zrno od plev, a my jsme zrno, takže jsme shodili batohy, pokračovali nalehko, a dali to. Bylo to znovu třiatřicet hodin soustavného lezení nahoru a dolů, a nezapomenu na chvíli, kdy jsem pak konečně spatřila naše stany a zalezla do spacáku – nikdy jsem nebyla tak šťastná.

 

Ani v tom spacáku sis neříkala, že to bylo naposledy?

Naopak. Je to úchylný, ale podobné zážitky mívají opačný efekt. Ještě se nějak musíš dostat úplně dolů, kde pak nastává rauš; vznášíš se na obláčku euforie.

 

Krásná potvora

Přesuňme se do letošního roku: na jaře jsi zvládla Kančendžengu, o které jsme už mluvili.

Tam jsem byla tou čarodějnicí... Při vzpomínce na Kanču se vnitřně usmívám, byla to pohoda a klid. Navíc jsem se po dlouhé době vrátila do Nepálu, který mám hrozně ráda, voní mi to tam, Nepálci jsou jak sluníčka, což je v kontrastu vůči tomu, co jsem poslední dobou zažívala na K2.

 

Proč? Protože K2 leží v Pákistánu a tamní muslimové bývají přísnější? Uzavřenější? 

Celkem jsi to vystihl. Muslimové tě hlavně nechápou, pro ně jsi baba, která nejspíš utekla od manžela i od dětí a nesmyslně se žene na nějaké hory, čemuž nerozumí. Po nějakém čase tě k sobě přece jen pustí, poznáš, že jsou přátelští, ale Nepálci jsou Nepálci. 

 

Čím tě Kančendženga lákala?

Po dvou neúspěšných pokusech o K2 jsem si řekla, že udělám maximum pro to, abych ji do třetice zvládla. Bylo mi jasné, že nestačí doma zlepšovat časy na kilometr běhu nebo vzpírat o pár kilo víc – potřebovala jsem odjet někam vysoko, ideálně si sáhnout na osm tisíc, abych zjistila, jestli to ještě udýchám. Schválně jsem si vybrala kopec, kde nepotkám dalších dvacet expedic, a mým cílem bylo dostat se do těch osmi tisíc a jít dolů. Ale protože jsem lezla s vědomím, že nic nemusím, šlo to s lehkostí a všechno přirozeně plynulo – až to doplynulo na vrchol.

 

A v létě jsi konečně zvládla i lezecky extrémně těžkou K2, která měří 8 611 metrů. Jak té hoře soukromě říkáš?

Krásná potvora.

 

Kolik minut jsi strávila na vrcholu? 

Asi čtyřicet.

 

Popíšeš mi je?

Těžko. Představ si, že vypiješ dvě lahve vodky a později po tobě někdo chce, abys rozebral, co jsi zažíval. 

 

Až tak jsou tvé vzpomínky zamlžené?

Trochu přeháním, ale špatně se to vysvětluje někomu, kdo takhle vysoko nikdy nebyl. V hlavě mi zbyl zvláštní mix, který ne vždy dává normálnímu člověku smysl.

 

Cítila jsi velké štěstí?

Jo, ale nejdřív mnohem víc řešíš, že jsi zmrzlej na kost, protože je minus pětačtyřicet; až do téhle chvíle ses pořád hýbal, nahoře začneš promrzat. My se na vrchol dostali nečekaně brzo, před rozedněním, a hned jsme volali přes vysílačku do základního tábora, že je úkol splněn a obracíme to. Expediční lídr, který už kdysi na K2 byl a zná ji, nám pogratuloval, ale vzápětí dodal, ať se chvíli zdržíme.

 

Co sis v tu chvíli pomyslela?

Že se zbláznil, ale on to myslel dobře: „Počkejte na světlo,“ řekl, „vždyť by to byl poloviční zážitek, kdybyste vylezli nahoru s čelovkami, udělali jednu tmavou fotku a hned spěchali dolů...“ Jsem vděčná za to, že nás tam zdržel, protože se mi něco přepnulo v hlavě a přestala jsem vnímat zimu; zapomněla jsem, že třeba necítím prsty na noze.

 

Jak vypadá sestup?

Párkrát mineš lezce, kteří mají vrchol teprve před sebou, povzbuzuješ je, že to bude dobrý, a všichni ti pokládají stejnou otázku: „Kdy už tam budeme?“ Řekneš jim milosrdnou lež, ale jinak se jen poplácáte a funíte, v tomhle stavu si moc nepokecáte... Pak se zase soustředím na každý krok, bolí to a zároveň je to krásný. Zakazuju si myslet na vrchol, hlava je naprogramovaná na jasný cíl – základní tábor. Teprve tam můžu vypnout.

 

Pro úplnost dodejme, že ses na ty nejvyšší vrcholy dostala s kyslíkovým přístrojem. Bez něj by to nešlo? 

Nevím, a ani to nemám chuť zjišťovat. Třeba Čo Oju jsem dala bez kyslíku, ale na kopcích typu Everestu nebo K2 jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Klobouk dolů před těmi, kdo to zvládnou, ale já mám doma dva prďoly, které si ještě chci užít, a už takhle řeším potenciálních průšvihů o dost víc, než je zdrávo.

 

Potřebovala jsi po návratu z K2 dlouhé týdny odpočívat?

Ani ne. Hned ten první den v Praze jsem si šla zaběhat, a nebyl to sice špičkový čas, ale běželo se mi lehce – však jsem taky na horách nechala osm kilo, to je znát.

 

Už při tom běhu jsi začala vymýšlet příští expedici?

Spíš jsem přemýšlela o tom, že se mi domů nevracelo úplně snadno. Tipuju, že tenhle stav znají třeba vojáci na zahraničních misích – najednou ti dochází, že něco neuvěřitelného končí, nikdy se to nevrátí, a ty bys v tom stavu chtěl ještě aspoň chvíli zůstat.

 

A pak se stane co?

Pak je to v mém případě extrémně rychlé. Otevřou se dveře, Cyril mi vběhne do náruče, Emma se mi vrhne kolem krku, oba křičí „mami“, a já sice pořád vím, že mi něco z těch posledních dvou měsíců bude navždycky chybět, ale zároveň si uvědomuju, že realita je tohle tady přede mnou. Hory jsou jen krásný únik, který si občas můžu dávkovat. 

 

A tušíš, kdy si dáš svou další dávku?

Zatím ne. Ono není důležité, za jak dlouho to bude, důležité není ani jméno příští hory. Stačí mi vědomí, že něco podobného zase někdy zažiju.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama