Milý příteli, federace je v … Třicet let od dělení Československa

Ta vzpomínka se váže k době dávno před rozpadem Československa. Václav Klaus ještě nebyl v politice: pracoval jako ekonomický expert a pořádal neoficiální odborné semináře, které tajná policie komunistického režimu považovala za podezřelé. Dnes vzpomíná, jak s dalším ekonomem a budoucím politickým souputníkem Janem Stráským chodili na zimní turistické pochody – a jednou se vydali po vnitřní hranici federace mezi Českou a Slovenskou republikou. Šli od severu na jih. „A během putování po této bývalé hranici jsme k mému naprostému šoku (…) viděli hraniční kameny Slovenského státu,“ říká Václav Klaus v rozhovoru pro magazín Reportér.

Klaus coby Čech považoval těch několik let druhé světové války, kdy Češi a Slováci nežili v jednom státě, za historickou výjimku. Tehdy však, jak dnes říká, pochopil, že „to rozdělení něco vyjadřovalo“. „Že jde o něco hlubšího, skrytého v duši celé země a národa. To byl moment, na který nikdy nezapomenu,“ vzpomíná dnes Klaus. Hraniční kameny nejenže nikoho nenapadlo dát pryč, ale zároveň to podle něj ukazovalo, „že to byl pevný bod uvažování celé řady lidí na Slovensku“.

Nutno upřesnit, že Václav Klaus netvrdí, že už tehdy předvídal konec Československa. Ale přihodit se to podle něj nakonec muselo a on to víceméně pochopil již před srpnovým jednáním v brněnské vile Tugendhat před třiceti lety – tedy jednáním, kterého se účastnil coby předseda vlády České republiky a šéf ODS, jež zvítězila v červnu ve volbách v české části federace. Jeho protějškem byl tehdy v noci z 26. a 27. srpna Vladimír Mečiar, slovenský premiér a předseda Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), které naopak zvítězilo ve slovenské části federace. Po tomto jednání poprvé zaznělo, že k 1. lednu 1993 vznikne samostatná Česká republika a samostatná Slovenská republika – tudíž se dnes toto datum považuje za den osudového rozhodnutí.

Avšak i další aktéři tehdejších jednání dnes říkají, že signály, že vývoj skončí rozdělením, přicházely dříve. Vladimír Mečiar vzpomíná na jednání v listopadu 1990, kdy byly jeho návrhy týkající se kompetencí federace a národních republik zamítnuty. „Po tomto jednání jsme se sešli s Petrem Pithartem a já jsem mu oznámil, že federace definitivně skončila,“ vzpomíná Mečiar, podle něhož bylo Československo už v podstatě rozložené a rozdělené měsíce před volbami v červnu 1992.

Někdejší místopředseda České národní rady Jan Kalvoda, posléze místopředseda české vlády a šéf Občanské demokratické aliance – koaliční strany ve vládách let 1992 až 1997 –, připomíná jiné momenty. „Signálů o rozpadu federace byla v letech 1990 až 1992 celá řada,“ říká Kalvoda a poukazuje k jednání zástupců republikových parlamentů, z něhož vzešel návrh právního dokumentu, jímž by se federace, jak požadovala slovenská strana, obnovila znovu „zdola“: tedy smlouvou mezi Slovenskem a Českou republikou. Smlouva by obsahovala společný návrh nové ústavy, který by národní parlamenty poslaly do Federálního shromáždění. Stručně řečeno, proces přijetí by tak byl konformní se stávající ústavou a zachoval by právní kontinuitu Československa. Tento výsledek se považoval za průlom, jenže nevydržel dlouho. „V únoru 1992 jsme se na jednání vedení obou národních rad v Milovech shodli na návrhu státní smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Po návratu slovenské delegace do Bratislavy dohoda opět padla,“ říká Kalvoda.

Stejný moment, tedy odvolání již přijaté dohody slovenskou stranou, připomíná i předseda české republikové vlády v letech 1990 až 1992 Petr Pithart. Předsednictvo republikového parlamentu – Slovenské národní rady – tehdy již dojednanou dohodu zamítlo. „Chyběl pouhý jeden hlas, aby se to povedlo odhlasovat,“ vzpomíná Pithart. „A kdy jsem věděl, že je zle? Když byl Vladimír Mečiar zvolen v červnových volbách,“ připomíná bývalý český premiér vítězství HZDS ve slovenské části federace. Tato politická formace nešla do volební kampaně přímo s požadavkem samostatnosti Slovenska, avšak chtěla jeho svrchovanost a mezinárodněprávní subjektivitu, což se zdálo ve zjevném rozporu s principy federace: právně totiž bylo nepředstavitelné, že by existovaly tři mezinárodněprávní subjektivity – jedna federální a dvě republikové.

Výsledek voleb v červnu 1992 jako definitivní moment připomíná i bývalý mluvčí prezidenta Václava Havla Michael Žantovský. „Když byly oznámeny výsledky voleb v roce 1992, věděli jsme, že je konec,“ popisuje v rozhovoru pro Reportéra tehdejší atmosféru na Hradě. Připomíná však také, co už napsal před několika lety v knize o Václavu Havlovi. Totiž vzkaz, který mu poslal jiný tehdejší poradce Václava Havla, Jiří Křižan. „Na jednom z dřívějších jednání, někdy na podzim roku 1991, mi Jiří Křižan podsunul pod stolem lísteček, na kterém bylo napsáno: ,Milý příteli, federace je v p..eli.‘ Zpátky jsem mu poslal, že to vím i bez něho,“ vzpomíná Žantovský.

 

Bez federálních stran

Historikové upozorňují, že na rozpad Československa bylo – s nadsázkou řečeno – zaděláno již v době jeho vzniku, na začátku dvacátého století. Jeho tvůrci přišli s konstruktem československého národa; částečně kvůli tomu, aby v očích západních vítězů první světové války ospravedlnili nový stát v nových hranicích, který předtím neexistoval. Kdyby se trvalo na tom, že Češi a Slováci jsou dvěma národy, muselo by se pak řešit, proč nová republika zahrnuje další velké etnikum, totiž Němce, jichž bylo více než Slováků.

Při formování nového státu navíc dostali Slováci slib autonomie, který poté nebyl splněn, což se do politiky opakovaně vracelo. Zatímco pro Čechy byla mnichovská dohoda roku 1938 zradou a nacistická okupace roku 1939 jednoznačným začátkem doby temna, část Slováků to přinejmenším v prvních letech vnímala jako dobu, kdy po rozbití Československa vznikl jejich historicky první samostatný stát, byť ve skutečnosti šlo o fašistický režim, závislý na Hitlerovi.

Z Československa se stala federace Čechů a Slováků až v roce 1968. Zatímco pro Čechy to nikdy nepředstavovalo prioritní téma, pro Slováky to bylo zásadní. Ústavní změny přijalo Národní shromáždění několik týdnů po srpnové invazi Sověty vedenými vojsky, tedy ve stavu okupace. Nový normalizační režim pak navíc začátkem sedmdesátých let přistoupil k částečné zpětné centralizaci, přestože v čele federace stál slovenský komunista Gustáv Husák. „Vše si tehdy Husák vzal zpět. Takže ta federace byla pouze kulisou,“ říká Petr Pithart.

I pád režimu v listopadu 1989 ukázal, že se obě části federace vyvíjejí samostatně. Neexistovala federální revoluční organizace, v české části působilo Občanské fórum (OF), ve slovenské Verejnosť proti násiliu (VPN).

A již začátkem roku 1990 se federace dostala do první krize, když začala takzvaná pomlčková válka. Čerstvě zvolený prezident Václav Havel se tehdy dostavil do federálního parlamentu a přednesl bez širších přípravných politických konzultací návrh, aby z názvu země zmizelo slovo „socialistická“; chtěl návrat k termínu Československá republika. Slovenská strana však žádala ve jméně státu pomlčku, tedy Česko-Slovensko, což se zase nelíbilo Čechům. Spor nakonec vedl k prvním demonstracím na Slovensku, na nichž se objevil požadavek samostatnosti. Faktickým výsledkem pomlčkové války pak byl podivně znějící název se zvláštním pravopisem: Česká a Slovenská Federativní Republika.

„Havel vůbec netušil, že něco takového začne. Slováci byli na toto téma hodně citliví a jemu to nedošlo,“ vzpomíná Pithart. S tehdejším místopředsedou federálního parlamentu Zdeňkem Jičínským prý prezidenta varovali, ať s návrhy zákonů na plenární zasedání parlamentu nechodí. „Ale nedal si říct,“ říká Pithart: Havel se podle něj domníval, že jde jen o formální záležitost, kterou poslanci bez potíží schválí.

„Na samém začátku jsme slovenský problém trochu podcenili,“ říká Michael Žantovský, někdejší mluvčí Václava Havla o atmosféře na Hradě. „Zaskočilo nás, když se volební program VPN v roce 1990 jmenoval Šance pro Slovensko, a nikoli pro Československo,“ říká Žantovský a dodává, že přesto okruh okolo Václava Havla věřil, že bude možné dál společně žít ve federálním rámci.

 

Hořkost

Obě odděleně působící revoluční hnutí – Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu – sice na počátku spojoval společný nepřítel, bylo však jen otázkou času, než se odhalí trhliny ve společném soužití. Tyto dvě organizace navíc ani v prvních svobodných volbách v červnu 1990 nekandidovaly na jedné společné federální kandidátce. A obecně se politické spektrum v české i slovenské části zásadně lišilo, vlastně jediným celostátním uskupením byli ve volbách roku 1990 komunisté. Je přitom těžké držet pohromadě stát, v němž neexistují relevantní politické síly na federální úrovni.

Od půlky roku 1990 do první půle roku 1992, na kdy se plánovaly další volby, otřásaly československou politikou spory o postavení jednotlivých republik a celkové ústavní uspořádání. „Češi slovenské otázce tehdy vůbec nerozuměli a tvrdili, že Slováci už přece federaci mají, tak co by ještě chtěli.“ vysvětluje Pithart.

Federálnímu shromáždění se koncem roku 1990, byť za vzrušených debat, podařilo přijmout kompetenční zákon, nově vymezující pravomoci federální vlády a republik, které tak například dostaly významné kompetence v oblasti privatizace. Byl to ovšem nadlouho poslední akt, jímž federální parlament do řešení budoucnosti společného státu opravdu zásadně zasáhl. V ústavě byl totiž konstruován tak, že ho slovenští poslanci mohli snadno zablokovat. Šlo o takzvaný zákaz majorizace. Federální shromáždění mělo dvě komory a druhá komora, Sněmovna národů, byla dále rozdělena na českou a slovenskou část: a návrhy v klíčových věcech prošly jen tehdy, pokud získaly většinu odděleně jak v české, tak slovenské části. Tak aby česká většina neboli „majorita“ nemohla přehlasovat slovenskou menšinu.

Federální parlament se tak stával v případě zákonů týkajících se nové úpravy československé federace neprůchozí. Jednání se přesunula mimo něj, slovenské a české reprezentace se po různých místech země setkávaly a snažily se o dojednání nového federativního uspořádání. Začátkem roku 1992 se – jak už bylo řečeno – zdálo, že došlo k průlomu a že obě republiky spolu podepíší ústavní smlouvu a vzniknou republikové ústavy; na tomto rámci pak vznikne „zezdola“ nová demokratická federace. Jenže dohodu nakonec nepotvrdilo vedení slovenského parlamentu.

Zhruba ve stejné době také na Slovensku rostla hořkost kvůli tomu, jak na východní část federace dopadala transformace centrálně plánovaného hospodářství do tržní ekonomiky a obecně změny v globální ekonomice po rozpadu sovětského bloku. Vzhledem k rozpadu Sověty kontrolovaného hospodářského sdružení RVHP na Slovensku narůstala nezaměstnanost: východní část byla na těchto trzích závislejší než západnější část federace, například proto, že se tam vyráběly zbraně, které se pak vyvážely. „Kvůli hospodářské situaci vznikal sociální nepokoj a zrod sociálního nepokoje si žádal politické rozhodnutí. Jenže rozhodnutí často přicházela z pražských orgánů a často byla likvidační. Na Slovensku byly dopady porevoluční situace horší než v Česku,“ popisuje svůj pohled Vladimír Mečiar.

On sám byl v dubnu 1991 odvolán z funkce předsedy slovenské vlády, vedení VPN ho považovalo za kontroverzní postavu (když bude v pozdějších letech vládnout Slovensku, bude označován za autoritářského politika). Po odchodu z premiérského křesla s sebou Mečiar vzal část VPN a začal budovat vlastní politickou formaci – Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS). A se svými bývalými kolegy a politickými partnery na slovenské straně, včetně premiéra Jána Čarnogurského z Křesťansko-demokratického hnutí, nevycházel právě dobře. O mnoha českých politicích nemluvě.

 

Něco jako unie

Neshoda na budoucím uspořádání znamenala, že o osudu Československa se rozhodovalo v červnových volbách roku 1992. V české části federace zvítězila ODS Václava Klause v koalici s menší KDS, v republikovém parlamentu získala téměř 30 procent hlasů, v české části Sněmovny národů Federálního shromáždění přes 33 procent. Na Slovensku vyhrálo Mečiarovo HZDS ještě výrazněji, ve slovenském republikovém parlamentu získalo přes 37 procent hlasů.

„Volby v roce 1992 byly první volby s normálními politickými stranami místo hnutí OF a VPN. Na české straně se předpokládalo pokračování Československa, na slovenské nikoli. České politické strany nominovaly do federálního parlamentu svou první a do českého druhou ligu. Slováci to měli opačně,“ připomíná Klaus.

Slovenské HZDS nemělo, jak už bylo řečeno, v programu výslovně zánik společného státu, ale chtělo jakési velmi volné soustátí. Vladimír Mečiar dnes říká, že si samostatné Slovensko přál, ale jen po dohodě s Českou republikou. „Bedlivě jsme sledovali dění v Česku, kde navrhovaná řešení a diskuse směřovaly k zániku federace,“ tvrdí Mečiar. Žantovský namítá, že jde o Mečiarovu zpětnou projekci a racionalizaci následujícího postupu – a není rozhodně sám, kdo to říká.

Ještě před volbami vyslal Mečiar za českými politiky svého blízkého spolupracovníka Jozefa Moravčíka. Ten předložil plán, že by spolu Češi a Slováci mohli mít takový vztah jako jiné národy v Evropské unii, rodící se tehdy na základě Maastrichtských dohod; šlo o formu ještě podstatně volnější, než jakou má dnešní EU. „S Michalem Kováčem (budoucím slovenským prezidentem – pozn. red.) jsme Čechům předestřeli svoji představu toho, že bychom mohli budovat společný stát na principech volné unie po vzoru Maastrichtských dohod. Nám se to zdálo přijatelné, ale Češi tuhle vizi nikdy nepřijali,“ vzpomíná Moravčík, poslední federální ministr zahraničí a budoucí slovenský premiér.

 

Proč nebylo referendum

Při vzpomínání na rozpad federace vnímají jak Vladimír Mečiar, tak Václav Klaus negativně roli Václava Havla: nutno dodat, že tyto spory, zvláště pokud mluvíme o Václavu Klausovi, mají dlouhou historii a jejich tématem zdaleka nebylo jen jednání o budoucnosti federace. Havlovi vyčítají jak některé jeho výroky ohledně Československa, tak snahu do procesu zasahovat. „Jistěže chtěl zachovat federaci. Zároveň se ale snažil být v roli moderátora a pomáhat vytvářet nástroje, které by mohly o té otázce rozhodovat. Chtěli jsme předejít situaci, kdy republiku fakticky rozdělí jen mezi čtyřma očima Mečiar s Klausem,“ říká Žantovský. „Václav Havel (…) vždycky říkal a byl v tom důsledný, že pokud si slovenský národ bude přát nezávislost, tak na to má právo,“ vysvětluje.

Ačkoli ODS a další české politické strany podporovaly, aby byl Václav Havel po červnových parlamentních volbách znovu zvolen federálním prezidentem, neprošlo to přes slovenskou část Federálního shromáždění. V té době už běžela jednání mezi ODS a HZDS, speciálně mezi Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem. Při nich česká strana, jak na to vzpomínají její zástupci, zjistila, že Slováci nechtějí funkční federaci. A než kočkopsa, konfederaci či jakousi volnou unii, to raději rozdělení – argumentovala ODS.

Že vývoj spěje k rozdělení státu, se mohlo zdát jasné už ze společného prohlášení po dramatickém jednání v bratislavském hotelu Bórik 19. června. „Než konfederaci dává ODS přednost dvěma zcela samostatným státům, tj. ústavnímu rozdělení současného státu,“ zaznělo po jednání. V dohodě stálo, že o konkrétní budoucnosti federace mají rozhodnout do 30. září národní parlamenty.

17. července přijala Slovenská národní rada deklaraci o svrchovanosti vyhlašující právo na sebeurčení.

20. července odstoupil Václav Havel z funkce prezidenta s tím, že nechce asistovat rozdělení společného státu.

Tehdy ovšem ještě rezonoval jeden z Havlových návrhů řešení krize, o kterém se vlastně mluví dodnes. Federální prezident s ním přišel už v listopadu 1991: žádal, aby se o společném státu rozhodlo v referendu. Na Havlovu podporu se tehdy demonstrovalo, byť tedy především v české části federace. A kritici dodnes říkají, že občané Československa možnost rozhodnout o budoucnosti země v referendu měli mít.

Václav Klaus zdůrazňuje, že byl vždy odpůrcem referenda coby prvku přímé demokracie, především však namítá, že nezná otázku, která by dávala smysl. „Vždy jsem Slovákům říkal následující: ,Nezlobte se, ale Češi by museli dostat otázku ve stylu – Mají Slováci právo na to, aby odešli ze společného státu?‘ A na to jste se Čechů ptát nemohl, protože to byl nesmysl,“ vzpomíná Klaus. Podobně se i Mečiar ptá, k čemu by takové hlasování vedlo. „Nejlepším důkazem toho, že referendum nebylo potřeba, je fakt, že když na Slovensku v roce 1994 proběhly předčasné volby, strana za obnovu Československa získala jedno procento hlasů. Lidé vyjádřili svoje stanovisko jasně,“ říká.

Historici se dnes přiklánějí k interpretaci, že pokud by se kladla otázka, zda má společný stát pokračovat, většina lidí by asi odpověděla, že ano. Jenže kořen krize tkvěl v tom, jakou formu má společný stát mít. A na tom se obě poloviny soustátí nedokázaly dohodnout a tehdy ani dnes nelze formulovat žádnou otázku, jejíž zodpovězení ve formě ANO/NE by krizi vyřešilo. Výsledek referenda by tak pouze vrátil aktéry na začátek debaty o tom, jak má onen společný stát vypadat.

 

Zánik až napodruhé

Rozdělili tedy – jak dnes říkají někteří – Československo jen Klaus a Mečiar?

„Role Klause a Mečiara byly rozdílné. Vladimír Mečiar směřoval výhradně k posílení své osobní moci a to mu ten nacionální tón na Slovensku umožňoval. Klause bych z ničeho takového nepodezíral, spíš tuto otázku nedocenil, nemyslím si, že by dělal kroky, kterými by záměrně přispíval k demontáži společného státu,“ říká Jan Kalvoda, bývalý místopředseda vlády a spolutvůrce české ústavy.

„Akutním“ důvodem, proč se Československo v létě 1992 začalo definitivně rozpadat, byly podle mnoha pramenů skutečně rozdílné představy obou stran ohledně definice společného státu. Jednou z posledních kapek mělo být, když slovenský premiér Mečiar na jednání požadoval společný stát a samostatnou mezinárodněprávní subjektivitu pro Slovensko. To Klaus odmítl jako právní nesmysl. HZDS se také v určitou fázi jednání snažilo rozpad státu nějak oddálit.

Vladimír Mečiar dnes mluví o tom, že „Česká republika měla několik řešení schválených vládou jako jednostranné kroky, my neměli nic“. Na což Jan Kalvoda namítá: „Chystali jsme novou ústavu a už od poloviny roku 1992 nám bylo jasné, že chystáme ústavu samostatné České republiky. Vím, že Vladimír Mečiar hovořil o nějakých tajemných plánech české strany na to, jak se osamostatnit. Pokud myslel práce na přípravě ústavy, tak ano, ta opravdu vznikala. Pokud mluvil o něčem jiném, je to pouhá fikce.“

V každém případě platí, že onoho proslulého 26. srpna 1992, kdy se delegace ODS a HZDS sešly v brněnské vile Tugendhat, už byl vlak silně rozjetý. V následujících týdnech se pak mezi českou a slovenskou stranou na úrovni vlád řešily technické otázky a forma budoucích vztahů mezi oběma zeměmi. Vzhledem k tomu, o jak komplikovaný proces se jednalo, je s podivem, že dnes všichni výše zmínění účastníci svorně tvrdí, že se žádné opravdu velké překážky neobjevily. Majetek se dělil v základním poměru 2 : 1, což zhruba odpovídalo počtu obyvatel obou vznikajících zemí. Protože Československo v zahraničí většinou vlastnilo alespoň dvě budovy, relativně snadno se vyřešilo i diplomatické zastoupení. A například lidé žijící ve smíšeném manželství si mohli vybrat, jaký pas si nechají.

Největším zádrhelem se stalo schvalování ústavního zákona o zániku federace v listopadu – tedy normy, bez níž by se Československo legálně nemohlo rozdělit. Nakonec šlo o drama, kdy zákon ve Federálním shromáždění napoprvé neprošel, napodruhé už ano – i když těsně. Na vině byli podle Klause tehdy hlavně federální poslanci, kteří měli po několika málo měsících od voleb přijít o křeslo. „Tehdy bylo nutné zájmy obou stran sladit a slíbit něco federálním poslancům, kteří najednou po třech měsících v parlamentu přišli o největší životní výdobytek. Přesvědčoval jsem proto všechny české ministry, aby ony poslance nabrali do nějakých funkcí na svá ministerstva, protože potřebovali nějakou životní vyhlídku,“ popisuje dnes Klaus.

Svým způsobem se nicméně dá říct, že dnem, kdy se definitivně rozhodlo o konci Československa, byl 25. listopad 1992, když federální parlament přijal ústavní zákon o zániku federace.

 

Vzdálení bratři

Československá federace se rozdělila pokojně – dělo se tak v době, kdy se jen pár set kilometrů od nás rozpadala Jugoslávie ve velmi krvavé válce.

„Myslím si, že současné vztahy jsou přátelské a oba národy nemají pocit, že žijí na úkor toho druhého. Takže se nic nezhoršilo, naopak je všechno bez problémů,“ říká dnes Václav Klaus. A Vladimír Mečiar dodává: „Spíše bych řekl, že vztahy mezi oběma národy dostaly jakousi přehlednost.“

U jiných aktérů je po Československu cítit nostalgie, byť i oni uznávají, že vztahy mezi Čechy a Slováky jsou dnes dobré. Petr Pithart nicméně dodává, že jde vlastně o vztahy povrchní, méně hluboké než za časů federace. Michael Žantovský dál trvá na tom, že Československo by jako jeden stát bylo geopoliticky silnější. „Já osobně jsem toho tenkrát litoval, jsem rád, že se mé nejčernější obavy nepotvrdily,“ dodává.

A Jan Kalvoda, jinak kritik Klause i Mečiara, dnes roli obou mužů při rozdělení Československa přinejmenším do určité míry oceňuje. „Samotná jednání o dělení federace byla po volbách 1992 už spíše technická, politicky bylo rozdělení Československa fait accompli… Nicméně i tak určitě patří oběma postavám kredit za to, že to proběhlo hladce. Historie ukazuje, že se konflikt může rozhořet i na maličkostech, a nepochybně i jejich zásluhou k tomu nedošlo.“

 

Zkrácené verze interview s Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem najdete níže. Na webu reportermagazin.cz vycházely rozšířené verze rozhovorů s českým expremiérem a bývalým předsedou slovenské vlády a také interview s Janem Kalvodou, Petrem Pithartem a Michaelem Žantovským.

 

 

 

My nejsme Jugoslávci, říká Václav Klaus

Měl Václav Klaus, když coby český premiér v roce 1992 dojednával rozdělení federace, obavy, že by mohlo dojít k násilí? „Upřímně řečeno, možná mylně jsem si tehdy myslel, že my nejsme Jugoslávci, takže nevytáhneme hned šavličky a bambitky… Fakt, že se podařilo rozdělit zemi bez jediného výstřelu, ale i jediné facky nebo rány pěstí, považuji dodnes za úžasnou věc,“ říká.

 

text Michael Durčák / foto Tomáš Binter

 

Jak se po třiceti letech díváte na rozdělení Československa?

Tahle otázka je vlastně tak trochu náhražka několikahodinového rozhovoru nebo několikasetstránkové knihy. Jinými slovy se na ni nedá odpovědět jednou větou. Přesto se o to pokusím. Je to něco, co se – a přidejme si k tomu dle libosti nějakou charakteristiku jako naštěstí, bohužel, k hrůze všech, v dobrém – stát prostě muselo. Já osobně jsem to pochopil už před oněmi osudnými jednáními ve vile Tugendhat. A upřímně řečeno to ještě více zesíleně cítím teď. Rozdělení státu byl nevyhnutelný fenomén té doby, kterému se nedalo vyhnout.

 

Vážně se nedalo pro zachování federace nic udělat?

Dalo by se pokračovat v komunismu, který zakazoval úplně všechno. I debaty o státoprávním uspořádání. Pád komunismu otevřel stavidla všeho, co bylo desetiletí tabu. A tabu byla i tato věc.

 

Byl nějaký jeden konkrétní moment, kdy vám došlo, že Československo je odsouzené k zániku?

Víte, co je zajímavé? Novináři se mě stále ptají na okamžikové věci. Zatímco drtivá většina dění ve společnosti se odehrává ve smyslu tendencí, trendů, směřování a platilo to i v této věci. Pokud bych ale měl připomínat historické detaily, musím říct, že jedna věc mi utkvěla v paměti.

 

Jaká?

V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem s budoucím ministrem Janem Stráským chodil na zimní přechody slovenských hor. A jednou jsme šli po hřebenech hor oddělujících Čechy s Moravou od Slovenska – Javorníky, Beskydy, Karpaty a tak dále. Od severu na jih. A během putování po této bývalé hranici jsme k mému naprostému šoku, mimochodem je jedno, v jakém přesně roce to bylo, viděli hraniční kameny Slovenského státu. Zůstaly tam několik desetiletí a já jako našinec, který tu v uvozovkách chvilkovou epizodu protektorátu a Slovenského státu považoval za výjimku, již nestojí už dnes za to zmiňovat, jsem pochopil, že to tehdejší rozdělení něco vyjadřovalo. A že jde o něco hlubšího, skrytého v duši celé země a národa. To byl moment, na který nikdy nezapomenu.

 

Zajímavé, že nikoho nenapadlo ty kameny odstranit...

Nejenže to nenapadlo dát nikoho pryč, ale zároveň to ukazovalo, že to byl pevný bod uvažování celé řady lidí na Slovensku. My jsme litovali rozdělení Československa už v tom roce 1938, respektive 1939. My jsme si nezaložili samostatný českomoravský stát. Slovensko ano. Já myslím, že to o něčem vypovídá.

 

Dle mnohých bylo poklidné rozdělení státu vaším největším politickým úspěchem…

Nevím. V té době se odehrálo mnoho významných událostí a tohle byla jen jedna z nich. Pro nás byl však vrcholem této éry jednoznačně pád komunismu. A následně pak bych řekl, že zvládnutí složitého transformačního období, které se pro mnoho lidí předem zdálo nezvládnutelné. Že se úžasným způsobem podařilo rozdělit zemi, a teď nepřeháním, bez jediného výstřelu, ale i jediné facky nebo rány pěstí, je věc úžasná.

 

Nakolik se na dělení státu podepsalo zavádění tržní ekonomiky?

My jsme chtěli rychlé systémové a ekonomické změny, to byla pravda. Slovensko nemělo takovou plejádu ekonomických reformátorů, jako jsme měli my. A ta myšlenka radikální ekonomické transformace byla u nás daleko silnější než na Slovensku. Nicméně výtku, že jsme my rozdělili Československo kvůli tomu, abychom mohli rychleji transformovat, vůči sobě občas slyším a myslím si, že není správná.

 

Jakou roli v celém procesu hrál Václav Havel a jeho okolí?

Jeho rétorika se značně lišila od praktických činů. Rétoricky bojoval za udržení Československa, protože chtěl být prezidentem Československa, a ne malé České republiky. Ale fakticky přece on snad nejvíce ze všech českých politiků rozzlobil Slováky celou řadou svých výroků. Jeho památným požadavkem na zrušení zbrojního průmyslu na východě Slovenska počínaje. To mu Slováci nikdy neodpustili.

 

Jinými slovy tehdy v Československu podle vás neexistovala žádná výrazná figura nebo strana, která by činila konkrétní kroky pro zachování federace.

Pokud něco takového existovalo, byly to zbytky Občanského fóra. Tím myslím konkrétně Občanské hnutí kolem lidí, jako byli Dienstbier, Rychetský, Pithart a další. Ti se ale v roce 1992 nedostali do parlamentu, což neunesli. Zároveň to byla ale jediná relevantní síla. Otázkou samozřejmě zůstává, nakolik byli skutečně pro společný stát a nakolik se snažili jít jen proti Klausovi ve všech ohledech.

 

Mnoho lidí se ptá, zda by tehdejšímu rozdělení zabránilo referendum…

Co se týče referenda, tak musíme si uvědomit, že my jsme do té doby ještě žádné referendum neměli. Referendum byl pro nás cizí prvek patřící do přímé demokracie. A my jsme vždy prosazovali nepřímou demokracii a parlamentní systém. To byla alfa a omega našeho uvažování. Nikoli však uvažování havlistů, kteří byli vždy proti politickým stranám a parlament nepotřebovali. Oni by rádi jednali s nestrukturalizovaným davem.

 

Proč by podle vás referendum nedávalo smysl?

Jak jsem řekl, tehdy bylo referendum něco neznámého a cizího, že to tihle lidé vytahovali, byla to utilitární a cílená věc. To je první věc. Druhý bod souvisel s tím, že my jsme považovali volby za klíčové v tom, že si volič zvolil strany, které se na celou problematiku dívaly jasně. My jsme argumentovali tenkrát na české straně tím, že pro nás pro Čechy nemá referendum smysl, protože není otázka, která by v referendu měla být nastolena.

 

Ostatně ani do voleb jste nešli s programem za samostatné Česko.

To máte pravdu. Takže i proto by se nám všichni vysmáli, pokud bychom postavili otázku ve stylu „Chcete samostatné Česko?“. Vždy jsem Slovákům říkal následující: „Nezlobte se, ale Češi by museli dostat otázku ve stylu – Mají Slováci právo na to, aby odešli ze společného státu?“ A na to jste se Čechů ptát nemohl, protože to byl nesmysl. Paradoxně to ale byla jediná věc, která by v danou chvíli dávala smysl. Neboli tvrdě jsem argumentoval tím, že v českých zemích není žádná otázka, která by byla postavitelná. A jestli dnes někdo zapomíná, že na Slovensku se děly kroky jako vyhlášení svrchovanosti Slovenska, slovenské ústavy ještě pořád v rámci společného státu... Tyhle věci nás strašlivě provokovaly a vůbec jsme si nedovedli představit, že bychom symetricky ve stejnou chvíli vyhlašovali svrchovanost České republiky nebo něco podobného.

 

Jedna z krizí v rámci vyjednávání nastala, když federální shromáždění neschválilo ústavní zákon o rozpadu federace. Schválil se až napodruhé. Bál jste se, že to celé skončí krachem?

Krizí tohoto typu člověk za svůj politický život pár zažije. Tohle byla jedna z nich. Bez krize ovšem v politice žít nemůžete. Samozřejmě že to byl jeden ze zádrhelů. Byl to ale zádrhel, který neměl žádný fundament. Neměl žádnou hlubokou základnu.

 

Považoval jste někdy za reálnou variantu, že by dělení státu dopadlo ozbrojeným konfliktem jako v případě Jugoslávie?

Upřímně řečeno, možná mylně jsem si myslel, že my nejsme Jugoslávci, takže nevytáhneme hned šavličky a bambitky. Věděl jsem, že u nás dějiny probíhaly mírumilovněji. To je zásadní teze, za kterou si stojím. Spíše jsem měl strach, že dojde k nedohodám na některých základních věcech, jako byla celní či měnová unie, zóna volného obchodu. Bál jsem se, že najednou by se na hranicích objevily zátarasy, byť samozřejmě bez střílení jakéhokoli typu.

 

Jinými slovy vás ani poklidné rozdělení nepřekvapilo.

Že to celé dopadne dobře, tím jsem si byl jistý. Jistě, všechno se může pokazit, nemluvě o tom, že na obou stranách byly síly, které si to z celého srdce přály. Speciálně na Slovensku pak byly skupiny, které měly velmi ostré formulace vůči Čechům.

 

 

 

Stát už byl rozdělený

Vladimír Mečiar, který jako předseda slovenské vlády vyjednával v roce 1992 s Václavem Klausem zánik Československa, žije dnes v ústraní v Trenčianských Teplicích a rozhovory dává zřídka. V interview pro magazín Reportér tvrdí, že samostatnost chtěl již před volbami v červnu 1992. „Ten stát byl v podstatě rozložený a rozdělený. Všichni politici tak nějak tušili, že rozdělení je nevyhnutelné,“ tvrdí.

 

text Michael Durčák / foto Marel Knittl

 

Kdy jste si uvědomil, že Československo jako stát je odsouzeno k zániku?

Vzpomínám si na jednání, které vycházelo z podnětu české a slovenské vlády o kompetencích a demokratizaci veřejné správy. Dopadlo zle. Předložené návrhy byly zamítnuty a vznikl státní útvar ani ryba, ani rak. Československo už nebylo funkční federací, ale republiky také neměly ještě výkonnou moc.

 

Proč k tomu došlo?

Tento závěr byl přijat, protože za zády jednajících stran došlo k dohodě mezi VPN a křídlem Václava Havla v Praze. S tím, že Slováci od toho odstoupí. Na jednání mi byla proti mé vůli odňata pravomoc vést slovenskou delegaci, na mé místo nastoupil šéf parlamentu a Praze ve všem ustoupil. Po tomto jednání jsme se sešli s Petrem Pithartem a já jsem mu oznámil, že federace definitivně skončila. Zůstává jen vymyslet, jak ji technicky ukončit. Psal se listopad roku 1990.

 

Přispěla k rozdělení federace horší ekonomická situace na Slovensku?

Vy jste neznali masovou nezaměstnanost, my ano. A když jsme se dožadovali řešení, z Prahy zaznělo, že můžeme situaci vylepšit, ale za svoje peníze. V té chvíli nám bylo jasné, že federace musí kvůli neshodám na společném rozpočtu skončit. My jsme museli své akutní problémy vyřešit a Češi nám na ně nechtěli přispívat.

 

Moje rodina pochází z východního Slovenska, kde před rokem 1989 fungovala většina československého zbrojního průmyslu. V roce 1991 Václav Havel říkal, že zbrojovky na Slovensku už nebudou potřeba. Bylo to něco, co vám naznačilo, že v Praze nechápou slovenské reálie?

Samozřejmě. Na druhou stranu Praha je příliš široký pojem. Bylo tam spoustu chytrých lidí, kteří tomu rozuměli, ale nebyli u moci. Ti, kdo tvořili strukturu moci a politiku, byli naivkové.

 

Jakou roli tedy v rozdělení federace hrála ekonomická transformace?

Řekl bych, že dle mého názoru šlo z jednapadesáti procent o ekonomickou transformaci a z devětačtyřiceti procent o politické věci. Opět, vracím se k tomu, ale skupina politiků kolem Václava Havla hledala řešení v návratu ke vzniku státu. Chtěli napodobovat Masaryka, dělat to co Masaryk. To bylo velmi zlé. Nemluvě o tom, že jsme nechtěli poslouchat řeči o tom, že ve federaci žije jen jeden národ, jak někteří tvrdili.

 

Uvědomovali si podle vás Slováci, že hlasem pro HZDS v roce 1992 hlasují pro samostatné Slovensko?

Jednoznačně. Na všech shromážděních jsme to s občany řešili a tuhle otázku diskutovali. My jsme říkali, že nebudeme jako národní strana jednostranně vyhlašovat samostatnost, ale chceme být subjektem mezinárodního práva a členem Evropských společenství. Byli jsme i pod tlakem z toho důvodu, že česká strana měla připravených několik variant jednostranného odchodu z federace. My jsme na oficiální úrovni neměli nic. Proto jsme ještě v opozici vypracovali ústavu nebo třeba návrh deklarace svrchovanosti Slovenska. Aby si nikdo nemyslel, že se stane to co dříve. Že budou koupeni jednotliví představitelé Prahou a tím to skončí.

 

Byl jste připraven vyhlásit jednostranně nezávislost, kdyby jednání s Klausem ztroskotala?

Nebylo to třeba. A upřímně řečeno jsem o tom ani neuvažoval. Chtěl jsem samostatné Slovensko, ale mou zásadou bylo, že jen po dohodě s Českou republikou. Velmi bedlivě jsme sledovali dění v Česku, kde všechna navrhovaná řešení a diskuse směřovaly k zániku federace. ODS v Česku přece dostala ve volbách 1992 zmocnění k jakémukoli řešení dané krize. A zároveň podle našich průzkumů byla většina českých občanů pro vznik samostatné České republiky. Uvažovali jsme jen o způsobu dohody s Čechy.

 

Co podle vás byla největší překážka pro rozdělení státu?

Neřekl bych, že byly nějaké velké překážky. Ten stát byl v podstatě rozložený a rozdělený. Celé to dění, které následovalo od přijetí kompetenčního zákona v roce 1990, byl jeden velký chaos. Všichni politici tak nějak tušili, že rozdělení je nevyhnutelné, ale zároveň od toho dávali ruce pryč a říkali, ať si to s Klausem vyřešíme mezi sebou.

 

Krize nastala, když Federální shromáždění neschválilo zákon o rozpadu federace. Bál jste se, že to celé skončí krachem?

Neřekl bych, že celé Federální shromáždění to odmítlo, ale slovenská část Sněmovny národů. Jednal jsem po nepřijetí zákona s šéfy slovenských politických stran a ti mi řekli, že to vnímají jako historickou zodpovědnost. Co když rozdělení státu skončí fiaskem? Nabídl jsem, že odpovědnost beru na sebe a stačí, když mi dají potřebné hlasy. Oni odmítli. Začali jsme jednat s poslanci jednotlivě, což zabralo. My jsme sehnali chybějící hlasy a krize byla vyřešená. Nebál jsem se ani na chvíli, že by to zastavilo rozpad federace.

 

Proč ne?

Protože pak byla pořád na stole otázka: A co jiného chcete dělat? Co bude dál, když ne rozdělení státu?

 

Jaký krok, který jste učinili, jste považoval za nezvratný a bylo jisté, že se stát rozdělí?

V určitý moment mi došlo, že rozpad už nastal a na nás je jen dořešit technikálie a způsob, jak k němu dojde. Mně šlo o to, aby dané věci neskončily v neprospěch Slováků nebo Čechů. Chtěl jsem všechno řešit dohodou. A kdybychom ty věci neřešili dohodami, vznikne tolik otázek a řešilo by se to tak dlouhou dobu, že by to vyvolalo obrovskou krizi. Naštěstí se nám podařilo vyřešit všechno za několik málo měsíců.

 

Mnoho lidí kritizuje, že rozdělení státu proběhlo bez referenda. Bylo možné vůbec řešit vzniklou situaci referendem?

On neexistoval žádný zákon, který by říkal něco o dělení státu za pomoci referenda. Co by nám přineslo? Není přece pravda, že Slováci byli proti dělení státu. Kdyby byli, neměli bychom z voleb 1992 tak silný mandát. A vůbec nejlepším důkazem je rok 1994, kdy jsem byl zbaven funkce předsedy vlády a konaly se předčasné volby. Tehdy strana za obnovu Československa kandidovala a získala jedno procento hlasů.

 

Byla někdy reálná možnost jakési konfederace či jiného politického uspořádání?

Konfederace byla na stole kvůli vstupu do EU, ale česká strana pak už jasně říkala, že buď budeme mít plnohodnotnou federaci, nebo dva samostatné státy s upravenými vztahy. K čemu by nám ale byla konfederace? Ukazovali bychom občas na Slovensku prezidenta jako jakousi figurku, ale ve skutečnosti bychom se dostali do analogické krize, jakou dodnes prožívají v Belgii. Vztahy mezi Čechy a Slováky by se jen zhoršily a otázka dělení státu by pak dopadla na další politickou reprezentaci.

 

Vidíte nějakou podobnost mezi národy, které si vzaly federativní uspořádání takříkajíc za své a pak nechápaly, proč v ní nejsou další národy „doma“? Češi v Československu nebo třeba Srbové v Jugoslávii.

Řekl bych, že mezi našimi národy je jistá podobnost, ale Češi ji nadcenili. Především v roce 1918. Nemyslím si, že by Češi konali v dějinách z nějakého sobectví, ale skutečně byli při založení státu vyspělejší. Zároveň Slováci neměli tehdy skutečnou politickou reprezentaci kromě Štefánika a neměli ji ani po založení státu.

 

Nebál jste se, že by rozpad mohl skončit ozbrojeným konfliktem jako například v Jugoslávii?

Ani na vteřinu. Byl jsem si jistý, že zde ozbrojený konflikt nebude. Tehdejší zákulisí jsem znal dobře a věděl jsem, že vlivní lidé na obou stranách mají totožný názor a nedovolí to.

 

Často se říká, že i díky poklidnému rozdělení státu jsou vztahy mezi oběma zeměmi vůbec nejlepší v dějinách. Souhlasíte s tím?

Spíše bych řekl, že vztahy mezi oběma národy dostaly přehlednost. Tehdy jeden z těch problémů byl, kdo na koho doplácí. Češi argumentovali financemi, my exportem pracovní síly a ekonomickou základnou na Slovensku. To zmizelo. Mimochodem, já uznávám, že česká politická kultura je vývojem alespoň dvacet let před tou slovenskou a máme co dohánět.