Radostné těžkosti chatařovy

Názory

Tohle je budoucnost a vaše děti mi jednou poděkují – prohlásil prý můj dědeček, když koncem šedesátých let k nevoli zbytku rodiny objednal montovanou chatu ze Sovětského svazu. O půl roku později mu po železnici přivezli materiál a dědeček se pustil do stavby. Její začátek si nemohl naplánovat lépe.

Audio
verze

Má matka v té době zrovna začala chodit do tanečních a našla si tam chlapce. Protože tehdy dědeček s babičkou trávili víkendy na vznikající chatě, přivezla ho představit právě tam. „Rád tě poznávám. Je dobře, že jsi tady. Dneska kopeme septik,“ prohlásil tehdy dědeček. Jistě ho nenapadlo, že s mým tátou nakonec postaví ještě dům.

Zatímco píšu tyhle řádky, sedím tu na gauči u krbu a koukám, jak do lesa přichází jaro. Původně jsem měl v plánu chatu osídlit o něco později. Nakonec jsem se sem ale evakuoval ještě v době patnáctistupňových mrazů. Život je tu oproti Praze složitější – a přesně to jsem potřeboval. Chata není izolovaná, a když venku mrzne, probudí mě zima brzy ráno. Jdu štípat dříví a často si u toho vzpomenu na dědečka. „Dříví tě zahřeje hned dvakrát. Poprvé, když ho štípeš, a podruhé v krbu,“ říkával. Pak zatopím v kamnech, abych si mohl ohřát vodu na kávu, a umíchám si vajíčka v litinové pánvi. Nasnídám se, nasypu ptáčkům zrní do krmítka, jdu si zaběhat do lesa a osprchuji se vodou z hadice. V devět hodin už sedím u počítače a pracuji.

 

V Praze jsou má rána jednodušší. Stačí vstát, dojít pro snídani do sto metrů vzdáleného pekařství a usednout na ergonomickou židli v obýváku, kde termostat dnem i nocí udržuje dvacet stupňů. Přesto málokdy začnu pracovat před jedenáctou. Namísto štípání dříví a zatápění v kamnech čtu zprávy, brouzdám po internetu, hledám roušku a klíče, vybírám poštu, přemýšlím, na co mám chuť a co si vezmu na sebe, trávím čas v koupelně. Vždycky mi připadalo pozoruhodné, jak je nakonec ten jednoduchý život zoufale neefektivní.

Všechny možnosti velkého města s sebou totiž přinášejí nekonečnou sérii rozhodnutí. Jakou si k práci pustím hudbu? Odkud si objednám oběd? A co si vyberu? Půjdu večer s někým na procházku? A kam? Kde se potkáme? Pojedu tam metrem, nebo tramvají? Možností je tolik, až ušetřený čas strávím rozhodováním. A nakonec mě jen stresuje, že pro jedno nemůžu dělat druhé. Zato pobyt na chatě je sérií drobných úkolů, za které člověk dostane okamžitou odměnu. Teplo za štípání dříví, oběd za zatápění v kamnech, pohled na oblohu plnou hvězd za večerní otužování pod hadicí. Takhle jednoduché to tu je.

Za poslední dva týdny na chatě jsem bez nadsázky viděl víc srnek než lidí. Kromě nich mi každý den dělají společnost kosi, sýkorky, veverky a taky několik much, které se vlivem vytápění chaty probudily ze zimního spánku. A problémy společnosti mi rázem přijdou vzdálenější, když mi je nemá kdo připomínat. Utéct před starostmi na chatu možná zní jako poraženecká strategie. Ale ono je to tak dobré! A navíc mohu mít klidné svědomí, že se tu ohleduplně izoluji.

Deset let po dědečkově smrti mu konečně mohu dát za pravdu. V tomhle je budoucnost!

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama