Nevadí, přijdeme si pro samopal zítra. Reportáž z Ukrajiny

Budívám se brzy. Ve čtvrtek 24. února ve městě Avdiivka na východě Ukrajiny se to stalo také. Podíval jsem se na zprávy a pustil si právě zveřejněný projev Vladimira Putina, ve kterém oznámil útok na Ukrajinu. Tušil jsem, že to bude zlé už od chvíle, kdy uznal nezávislost dvou separatistických republik. Přesto musím říct, že se mi rozklepaly nohy. Když jsem viděl Putinův výraz a slyšel jeho dikci, se kterou de facto vyhlašuje válku Západu, bylo mi z toho fyzicky špatně.

 

Chlebem a solí

V Avdiivce jsou lidé na zvuky vybuchujících raket docela zvyklí. V blízkosti se válčí už osm let a zejména na začátku konfliktu v roce 2014 tam přilétalo dost munice z obou stran, od separatistů i od ukrajinské armády. 24. února po rozednění vypadal ještě chvíli život normálně, o půl sedmé ráno lidé venčili na ulicích psy. Během pár hodin se ale ulice vyprázdnily, lidé se bezděky začali najednou víc bavit šeptem. A více než jindy se začaly ozývat proruské hlasy. Jeden můj známý mi najednou povídal: „Kam byste jezdili, zůstaňte tady, budeme je vítat chlebem a solí.“

Na ulicích ale byly slyšet i skupinky mužů, kteří se bavili o tom, kam postavit auta, ze kterých se budou bránit. Na Ukrajině se od začátku ledna mohou dobrovolníci hlásit do takzvané teritoriální obrany. Jak moc je ale tenhle nový koncept už funkční, to si netroufnu odhadovat.

Rakety byly dál slyšet spíš zpovzdálí, podobně jako tomu tady bývá, ale štěkání kulometů už se hodně přiblížilo. Odhadoval bych, že to mohlo být pár set metrů od středu města. Nebyl to úplně příjemný pocit. S německou kolegyní, novinářkou Andreou, jsme se rozhodli, že se vydáme do Kyjeva. Ve chvíli, kdy by nás předjely ruské tanky, bychom mohli v Avdiivce nebo v okolí uváznout a cesta do hlavního města by klidně mohla trvat deset či více dnů.

Odjeli jsme proto taxíkem do města Pokrovsk, kde jsme si objednali hotel s tím, že ráno jede vlak do Kyjeva. Když jsem se ještě k večeru zašel na nádraží podívat, čekala tam spousta zoufalých lidí, kteří se chystali utéct. Na fašisty, o kterých mluvil ruský prezident, rozhodně nevypadali, to spíš na mladé liberály.

Potkal jsem tam například zhruba pětadvacetiletý pár ještě s mladší sestrou jednoho z nich v teenagerském věku. Měli jeden batoh, kytaru a klec s kočkou. Říkali, že jakmile se o zahájení útoku dozvěděli, rychle se sbalili, dojeli autobusem na nádraží a chtějí se přes Kyjev dostat dál na západ, třeba do Polska nebo Česka.

Ukázalo se, že asi za čtyřicet minut má do hlavního města odjíždět večerní vlak, který je sice pomalejší než ten ranní, ale zase s jistotou pojede. Rozhodli jsme se tak raději na nic nečekat, doběhli pro věci a nasedli. Udělali jsme dobře, ranní vlak už podle toho, co jsme se doslechli, neodjel. Spacák a další vybavení ovšem zůstalo v Bachmutu, kam jsme se pro hlavní část našich věcí už rozhodli nevracet.

 

Zase na cestě

Idris Alemmo je původem syrský Kurd. V roce 2000 přijel na školu do Doněcku, aby tam studoval jazyk a později vystudoval také farmacii. Už tehdy se seznámil s ruskojazyčnou Ukrajinkou Táňou, od té doby jsou spolu a mají dvě děti. Syn je teď v Polsku a krásná šestnáctiletá Šerim, která mluví rusky, arabsky, kurdsky i anglicky, seděla s rodiči ve stejném vlaku mířícím do Kyjeva jako my.

Idris s Táňou a dětmi žili před lety v Doněcku. V roce 2008 se rozhodli, že se přestěhují do Sýrie: zdálo se jim, že život tam nabízí větší perspektivu. V březnu roku 2011 však vypuklo v Sýrii protivládní povstání přezdívané arabské jaro. „Prvního půl roku byly opoziční síly v pořádku, pak se z nich ale postupně stali gauneři,“ vypráví Idris ve vlaku. „Poslal jsem aspoň rodinu do Kurdistánu, aby byli v bezpečí,“ pokračuje s tím, že pak se stal obětí únosu jedné z opozičních bojůvek. „Byl jsem rád, že jsem vyváznul živý,“ říká. I on se tedy přesunul za rodinou do syrského Kurdistánu. Jenže ten zase o něco později začaly bombardovat turecké síly. Přesto tam ale rodina zůstala.

„Měl jsem lékárnu v Doněcku, pak jsem si ji otevřel v Damašku a pak další doma v Kurdistánu,“ popisuje Idris. V srpnu 2021 si rodina řekla, že už se situace na východě Ukrajiny stabilizovala, a rozhodli se vrátit po letech zase tam. A plánovali otevřít si tam novou lékárnu.

To už nestihli. A byli rádi – protože nyní mají peníze v hotovosti.

Když se dozvěděli o vyhlášení války, na nic nečekali, tchán je odvezl na vlak. Jejich plánem bylo jet za Idrisovým bratrem do německého Dortmundu. Pětačtyřicetiletý muž ze syrského Kurdistánu se kvůli tomu už po cestě ve vagonu začínal učit německy. Paradoxní je, že prchali před válkou z Tániny rodné vesnice se jménem Miroljubivka.

Když jsem jim volal o dva dny později, hlásil mi telefon, že „uživatel má příliš nízký stav kreditu na to, aby mohl přijmout váš hovor“. To znamená, že buď byli úplně v koncích, nebo už úspěšně za hranicemi.

 

Aňa a Aňa

Na kyjevském hlavním nádraží, kam jsme z Pokrovsku dojeli nočním vlakem asi po čtrnácti hodinách, bylo během druhého dne války velmi rušno. Na zástupy lidí snažících se dostat pryč do bezpečí byl smutný pohled, ale čekal jsem, že to bude ještě o něco horší. Takové davové zoufalství, jaké jsem viděl třeba u lidí pokoušejících se dostat z Blízkého východu, tady alespoň prozatím nepanovalo.

Potkávali jsme na nádraží spoustu rodin. Některé vlaky jezdily, jiné ne. Na večerní spoj do Užhorodu na západě Ukrajiny se čekalo ještě dopoledne. Další cestující chtěli zamířit třeba do Černovic, města na jihozápadě země, odkud by se dalo pokračovat třeba dál do Rumunska.

Na stejný spoj čekaly i dvě holčičky, osmiletá Aňa Vasilijeva a její čtyřletá kamarádka, která se také jmenovala Aňa. Seděly na bobku a byly, stejně jako by to bylo u milionů jejich vrstevnic po celém světě, zcela zaujaté nějakou hrou nebo videem na telefonu. Vyprovázel je táta té osmileté a říkal mi, že je posílá k babičce, právě někam k Černovicím. On sám v Kyjevě zůstával, jestli to bylo proto, aby bojoval, výslovně neřekl.

 

Žluté pásky

Jak už to v podobných případech bývá, ve městě toho moc nefungovalo. Na některých místech ještě brali platební karty, bankomaty ale byly mimo provoz a zavřely i směnárny. Kdo neměl bankovky, měl smůlu.

Město bylo vylidněné, po ulicích chodily tříčlenné patroly. Některé se zdály být velmi profesionálně vybavené, jindy to byli jen chlapi, kteří měli u pasu lovecký nůž, na sobě bundu a džíny a přes rameno kalašnikov. Poznávacím znamením hlídek byla žlutá samolepicí páska, kterou měli omotanou kolem paže.

V centru města, kousek od náměstí Nezávislosti – Majdanu, jinak nebyla třetí den války skoro ani noha. A to ještě úřady nevyhlásily zákaz vycházení.

 

Čekání na zbraně

Kousek od Sofijského soboru, legendárního pravoslavného chrámu sv. Sofie pocházejícího už z poloviny 11. století, stála fronta asi sto padesáti chlapů. Čekali na výdej zbraní a střeliva.

Lidí ochotných bojovat bylo ve městě, alespoň podle toho, co jsem mohl vidět a slyšet, docela hodně. Často i takových, do kterých by to třeba člověk na první pohled neřekl. Potkal jsem otce se synem, kteří si nesli z výdejny dva kalašnikovy přes rameno a k tomu bednu, ve které bylo, tuším, dva a půl tisíce nábojů. Auto jim otevírala dívka s růžově nabarvenými vlasy. Říkali, že jsou připraveni bránit svůj dům až do posledního dechu.

Na spoustu lidí z fronty se ten den nedostala řada, byli ale rozhodnuti, že další den přijdou zase, protože země to potřebuje.

Objevovaly se ale i pochybnosti, zda výdej zbraní a střeliva není až příliš benevolentní, protože se tak mohou dostat k samopalům i ti, kteří je zneužijí. Viděl jsem video natočené na mobil, ve kterém zarouškovaný chlapík jede autem, ukazuje zbraň a tvrdí, že od „tohohle systému“ dostal pušku, kterou proti němu použije.

 

Dnes boj, zítra plomba

Před výdejnou zbraní jsme ještě se slovenským kolegou fotografem potkali Oleksandra, veselého chlapíka, který vypadal trochu jako čertík a dal se s námi ochotně do řeči. Bylo mu na pohled určitě dost přes padesát a pod svetrem se rýsovalo solidní břicho, tak jsem se ho zeptal, jak bude bojovat. „Chlapci, já jsem prošel Afghánistánem,“ odpověděl. Po chvilce hovoru jsme zjistili, že v té zemi, kde sovětská vojska válčila po celá osmdesátá léta, známe stejná místa. „Badachšán? Jasně, že znám Badachšán,“ vzpomínal na provincii na severovýchodě země kolem města Fajzábád.

Oleksandr měl celou dobu v ruce granátové jablko a přes rameno čerstvě pověšený samopal AK-74. V jednu chvíli sáhl do kapsy černého kabátu a vytáhl útočný granát. Jablko v levé, granát v pravé, pozoruhodný výjev.

V civilním životě je Oleksandr šéfem zubařské kliniky, a když slyšel, že mám se zuby nějaké potíže, zval mě, ať za ním určitě přijdu. „Teď jsem připravený bojovat, ale v pondělí brzy ráno by se mělo zase ordinovat,“ povídal a napsal mi své telefonní číslo. To jsme ještě nevěděli, že zanedlouho začne platit zákaz vycházení od sobotního podvečera až do pondělní osmé hodiny ranní. S tím, že kdo neuposlechne, bude považován za narušitele, a tak s ním bude i zacházeno. Z opravy zubů asi pro tentokrát sešlo.

Když jsme se s Oleksandrem bavili, mluvil celou dobu ukrajinsky. Netrpěliví dva přátelé, kteří ho chtěli trochu popohnat, na něj rusky zvolali: „Daváj, Sáša, pajďóm užé…“ On jim stejně v ruštině odpovídal. Používání obou řečí zůstalo v Kyjevě stejně běžné po invazi, jako tomu bylo před ní. Ukrajinci, se kterými jsem mluvil, říkali, že necítí zášť k Rusům. „Ovšem to, co nám provedl Putin, to mu nikdy neodpustíme a budeme bojovat až do konce,“ tvrdila Oleksandrova skupinka. Obyvatelé Kyjeva, které jsem potkal, vypadali opravdu odhodlaně. Je však třeba dodat, že město má tři miliony obyvatel a já jich viděl sotva pár stovek.

 

Nebyl jsem připravený

Mám pocit, že se mi v posledních dnech hroutí můj svět před očima v přímém přenosu. Na Rusko jsem totiž hodně fixovaný. Jenže teď se může klidně stát, že už se tam nikdy nepodívám. Jezdím skoro třicet let do mé milované republiky Tuva na jižní Sibiři, mám spoustu přátel tam i jinde v Rusku. Někteří mi teď volají, vzájemně si pláčeme po telefonu a oni se omlouvají za to, co jejich země způsobila.

Teď se zpětně ukazuje, že jsem byl naivní, když jsem si myslel, že by se tohle přece nemohlo nikdy stát. Připadalo mi, že to Američané s těmi obavami z Putina trochu přehánějí a že mu vlastně trochu křivdí. Řeči o tom, že Rusové vytáhnou na Kyjev, mi připadaly jako z Marsu.

Když jsem ale viděl ve čtvrtek nad ránem projev Vladimira Putina, získal jsem pocit, že je to nelidské monstrum. Celý život se připravuji spíš na ty horší alternativy, ale na tuhle jsem asi dost připravený nebyl.

 

Reportáž o Donbase těsně před válkou si můžete přečíst zde.

 

Autor je fotoreportér, pravidelný spolupracovník Reportéra.