Koně zachraňují motýly, motýli zachraňují koně

Report

Je zde ticho a klid, v uzavřené rezervaci v Milovicích vládnou zvířata. Na počátku jejího vzniku bylo vyprávění rodičů malému klukovi o tom, kolik kdysi létalo na loukách motýlů. Pak onen kluk vyrostl a zjistil, že to mohla být zásluha kopytníků – koní či skotu, kteří se neživí stravou připravenou lidmi, ale pasou se volně v krajině. A tak vznikla oblast, v níž žijí divocí koně, pratuři, zubři i motýli – a nejen oni. Místo, které nemá potíže se suchem ani povodněmi. V Česku už vznikají další takové oblasti.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Z povzdálí je slyšet ržání divokého koně. Stopy na vyšlapané cestičce prozrazují, že tudy nedávno prošel zubr. Nedaleko odpočívá velké stádo zvířete, které nejvíce ze všeho připomíná vodního buvola. Utajeně, z křoví, nás sleduje šakal. Nad rozkvetlou loukou se sklání muž v tmavé bundě s velkou síťkou na motýly. Už by mě snad ani nepřekvapilo, kdyby se tady, ve středočeských Milovicích, ani ne čtyřicet kilometrů od Prahy, objevil Vinnetou. 

Návštěva přírodní rezervace Česká krajina v bývalém vojenském prostoru ve středočeských Milovicích jako by byla výletem do jiné reality. Kus přírody na 230 hektarech dnes nespravují lidé. Divoké koně, pratury ani zubry nikdo nekrmí, neasistuje při porodech. Nehřebelcuje. Trávu nikdo nekosí, stromy nestříhá a neošetřuje před nálety hmyzu. A přesto zdejší koně vypadají, jako kdyby je někdo hřebelcoval třikrát denně, tak lesklou a na pohled hladkou mají srst. A zdejší rozkvetlé louky jako by byly výsledkem snažení zdatného zahradníka. 

Zvířata si totiž tento kus země spravují sama. 

„Kdyby se o něco takového pokoušel člověk, ať už kosením, nebo pastvou domácích zvířat, vyšlo by to velmi draho, a hlavně by se výsledky ani zdaleka neblížily tomu, jak to umějí velcí kopytníci,“ popisuje Dalibor Dostál, ředitel a zakladatel této přírodní rezervace. „Ti totiž vytvářejí něco, z čeho jsou nadšení biologové a co se nedaří napodobovat činností člověka, a sice takzvanou pestrou mozaiku. To znamená, že zvířata někde něco spasou, někde to nechají být, někde vyšlapou stezku, někde si udělají takzvané prachové koupaliště. A právě na té obnažené hlíně mají šanci se uchytit semena květin, která nejsou v porostu tak konkurenceschopná. Divocí koně spásají traviny a zubři zase spíše okusují keře, a brání tak agresivním druhům se rozšiřovat. Vytvářejí tím pestrost,“ vysvětluje. 

 

 

Na první pohled se tu neděje vůbec nic. Je tu ticho a klid. Občas proběhne zajíc nebo koroptev. A přece se zde právě v tuto chvíli dějí zázraky: Jen zhruba deset metrů od nás porodila před malou chvílí samice zubra tele. Sama, bez pomoci. Stojí nad ním bez hnutí, tiše a výhružně sleduje, co se děje okolo, připravená je bránit. O kus dál olizuje klisna divokého koně původem z anglického Exmooru nerušeně prohlubeň v zemi, dává si přírodní minerály. Oddělila se na chvíli od stáda, které se pase o kilometr dál. Mezi křovisky testuje své nohy tele pratura, zpětně vyšlechtěného divokého skotu. Narodilo se možná včera a kymácí se nejistě, ale následuje svou matku. Dosud bylo schované v křoví, ukryté před predátory, a matka ho pravidelně chodila kojit. A jediným úkolem nás, lidí, kteří jsme se k čemukoliv z toho náhodou přichomýtli, je… rychle a potichu odejít. 

 

Muž se síťkou

Nyní stojíme u jedné z prvních pastvin, na kterou před pěti lety dorazilo stádo divokých koní z Velké Británie. Toto plemeno nebylo šlechtěné a žilo volně v přírodě. Na světě jich jsou dnes jen zhruba dva tisíce, z toho v České republice přibližně sto padesát.

Když se řekne pastvina, většina lidí si asi představí udupanou travnatou ohradu. Tohle je však louka plná divokých kopretin, tu a tam je k vidění šalvěj. Přes ni vede úzká cestička, kterou si kopytníci vyšlapali. A pocit jiné reality umocňuje muž s velkou síťkou na motýly, který se sklání nad květinami. Jmenuje se Jakub Straka, je to vědec z Karlovy univerzity, expert na blanokřídlý hmyz. 

„U nás existuje na 600 druhů včel a z toho jednu čtvrtinu tvoří kukaččí včely. Ty jsou typické chováním, jaké známe od kukaček. Svá vajíčka vloží do hnízda hostitelského druhu, obvykle jiné včely. Když se jejich larva vylíhne, zabije původní, hostitelskou a žije z jejích zásob. Doufám, že se mi tu podaří najít jeden druh, a sice Nomada argentata,“ říká muž, který v minulosti na Kapverdách objevil pět nových druhů kukaččích včel a spolupodílel se na objevení obourodičovské péče u včel kyjorožek. Druh, který tu hledá, se sice vyskytuje i na jiných místech, právě zde je však díky hospodaření kopytníků v hojném počtu.

Pro entomology je toto území rájem. Právě květy poskytují útočiště a potravu motýlům. Třeba i pozoruhodnému modráskovi hořcovému Rebelovu, kriticky ohroženému motýlu, jehož životní cyklus by mohl být námětem pro hollywoodský film. Samice mohou klást vajíčka jen na jedinou rostlinu, a sice silně ohrožený, nádherně modře kvetoucí hořec křížatý. Vylíhlé housenky se chvíli živí semeny rostliny, ale pak nastává ta dobrodružná část jejich života. Vylučují látky, které dokážou přesvědčit mravence rodu Myrmica, že jsou to jejich vlastní zatoulané larvy. Proto motýlí housenky seberou, uloží do mraveniště a pečlivě celou zimu vykrmují. Na jaře se larva zakuklí a v létě se z ní vyvine motýl. V tu chvíli už mravenci prohlédnou a zjistí, že mají ve svém středu nepřítele, který je celou dobu jen využíval, a začne boj na život a na smrt. Z mraveniště se dostane jen opravdu silný jedinec. Tomuto druhu motýla se právě tady výborně daří.

Právě motýli byli na začátku všeho. Kvůli nim to celé vzniklo, ne kvůli záchraně divokých koní, hledání divokého skotu či záchraně zubrů. To vše je jen vedlejší efekt. Tady šlo o motýly a akci jednoho vystudovaného politologa. 

„Jako dítě jsem jezdil k babičce do Veselí nedaleko Mohelnice na Moravě. Do vesničky o třiceti číslech popisných, obklopené lesy. A tehdy mi rodiče vyprávěli o tom, jak byly za jejich dětství okolní louky pokryté motýly. Já už tam potkával jen běláska a pár nejčastějších baboček. A přitom kde jinde než v takto nenarušeném koutu přírody by měli být,“ popisuje Dalibor Dostál, zakladatel rezervace. Vystudoval politologii, protože v devadesátých letech se zdálo, že práce se zvířaty nemá budoucnost – a stal se novinářem. 

„Psal jsem o přírodě a opět narazil na téma úbytku motýlů. Tehdy mě napadlo, že přece tolik druhů rostlin, a tím i motýlů nemůže být závislých jen na činnosti člověka. Že se historicky muselo změnit něco, co vede k současnému úbytku. A že to mohla být právě pastva velkých kopytníků, která v minulosti udržovala krajinu. Zavolal jsem to vědcům, s nimiž jsem připravoval články o motýlech, a oni mi potvrdili, že podobně neuvažuji jen já, že je to nový vědecký pohled na krajinu,“ popisuje. 

A pokusil se tedy uzavřít kruh, který začal před stovkami let. Předtím, než se na polích začaly používat chemické přípravky, než se začali šlechtit koně i krávy na specializovaná plemena, která však už byla natolik závislá na člověku, že nesnesla venkovní pastvu. A ta, která ji snesla, jsou kvůli prostředkům proti parazitům, jež dostávají, zcela nevhodná, protože jejich trus nemá kdo rozložit – veškerý hmyz, který se k němu přiblíží, zabije. Kromě toho domácí druhy jsou zvyklé na dokrmování a nestačí jim chudé trávy. Se spoustou rostlin, jež divoká zvířata sežerou, včetně agresivních druhů trav, si domácí zvířata už neporadí. Proto padla volba na koně, kteří žijí po generace volně, bez člověka – exmoorský neboli keltský pony.

 

Botanicky bezcenný kus

Jejich úkolem bylo zlikvidovat husté porosty třtiny křovištní, která agresivně vytlačovala všechny ostatní druhy rostlin. „Mám tu kousek babičku, takže jsem to mohla sledovat od začátku. A co mě fascinovalo nejvíc, byla ta první sezona. Na začátku tu byl jednolitý porost třtiny křovištní, botanicky naprosto bezcenná lokalita. Po dvou měsících byla už vidět jasná linie, kde se páslo. Na té části se už po takto krátké době vytvářely mozaikovité porosty. Nevěřila jsem, co se za čtyři pět měsíců může povést,“ říká botanička Klára Řehounková z katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Stojí zrovna na okraji pastviny a kolíkuje ji pro jeden z botanických výzkumů, který zde probíhá.

Kromě něj zde například etologové zkoumají vztahy ve stádě, probíhá tu entomologický výzkum denních i nočních motýlů, včel samotářek, některých brouků, ale také šakalů, netopýrů či výzkum zaměřený na tok živin v krajině. A v neposlední řadě se sem botanici pokoušejí vrátit rostliny, které se tu sice vyskytovaly, ale současnosti se nedožily. Agresivní traviny je stihly zahubit před příchodem divokých koní, zubrů a praturů. Nyní se je snaží vědci z Biologického centra Akademie věd České republiky ve spolupráci s Botanickou zahradou hlavního města Prahy opět vrátit do krajiny. Semena nasbírají v nejbližší lokalitě výskytu, rozmnoží je v botanické zahradě a rostlinky zasadí zpět do přírody. První z takto navrátivších se rostlin byla letos v červnu trávnička obecná. 

Klára Řehounková se ještě ohlédne po nedaleko stojícím stádu praturů, kteří na okraji pastviny pozorují venkovní život, a povzdechne si: „Kéž by to šlo udělat v lese.“ Tam by totiž mohli spást agresivní spodní podrost a umožnit semenáčkům vyrůst. A také by mohli pomoci rozkladu staré biomasy, která pak v případě požárů prohořívá pod zemí a umožňuje ohni lehce se šířit.

 

Povodeň ani sucho

Kopytníci totiž vracejí přírodě rovnováhu, kterou člověk narušil. A to má jednu velkou výhodu. Krajina, kde hospodaří, se lépe vyrovnává se změnami klimatu. Letošní červnové prudké deště vytvořily na pastvinách tůně, ze kterých zvířata pijí a v nichž se mimochodem objevují chráněné žábronožky. Voda z prostoru rezervace nikam neodtékala, vsákla se do půdy, která je díky rozkládajícím se výkalům kopytníků prodyšná a vodu dokáže zadržovat. Což je výhoda jak za prudkých dešťů, tak i v obdobích sucha.

„Loni bylo už pátý rok v řadě velké sucho. Kolegové, kteří dělají výzkumy v různých částech republiky, přijížděli k nám, na zelené louky, zatímco jiné lokality jejich výzkumu, kde se pásly ovce nebo jiná domácí zvířata, připomínaly už na přelomu července a srpna polopoušť,“ popisuje Dostál.

Když se tu rozhlédnete, máte pocit, že takto by měla vypadat krajina. Že je to část přírody, která funguje a je přívětivá i pro člověka. 

Do rezervace se sice vstoupit nesmí, dvě oplocené pastviny v Milovicích se však dají obejít kolem dokola a velcí kopytníci se často zdržují právě na jejích okrajích, kde díky plotům nechají lidi přijít i velmi blízko. Mají totiž zkušenost, že elektrické ohradníky člověk nepřekoná. 

Na několika místech stojí dokonce i dřevěné pozorovatelny. 

Zvířata se nesmějí krmit. Nejsou zvyklá na bohatou lidskou stravu a pečivo jim může způsobit vážné zdravotní problémy. Divocí koně mají nastavené trávení na ty nejchudší traviny. Jsou to stepní zvířata. Jakmile je někdo začne krmit něčím bohatším na živiny, například pečivem, úplně jim trávení rozhodí. 

„Mívají pak velmi bolestivé zdravotní problémy a mohou i uhynout, což se nám bohužel stalo. Jedna klisna sice přežila akutní fázi, ale lékaři nás upozorňovali na to, že dlouho nepřežije. A měli pravdu. Ta příhoda jí podlomila zdraví tak, že po roce a půl zemřela,“ dodává Dostál. 

Stojíme zrovna u stáda divokých koní, jen kousek před námi odpočívá světle hnědá klisna s nápadně velkým břichem. „To je Helenka. Mladé má každý rok. Je první, na které je vidět, že je březí, ale vždy poslední, která porodí,“ říká Dostál. 

Helenka se vlastně podle plemenné knihy jmenuje Burrowhill Hell’s Angel. Ale kdo by jí tak říkal… V letech 2015 až 2018 do Česka přivezli z Velké Británie 41 divokých koní, nyní jich je v několika lokalitách už 150. Úspěšně se rozmnožují také pratuři, kterých přivezli šest a nyní jich je třiadvacet. Zubrů je nyní už šestadvacet oproti původním třinácti. 

Protože by pastviny tolik zvířat neuživily a také proto, že v přírodě by například rostoucí samci stádo sami opustili, aby si založili vlastní, odvážejí spolupracovníci rezervace některá zvířata na další pastviny. V Česku tak vznikají další podobné projekty, například u Rokycan, na Josefovských loukách u Jaroměře nebo u Kozmic na Opavsku. Do budoucna by jich mohlo být mnohem více. 

„Pro ministerstvo životního prostředí jsme vytvářeli certifikovanou metodiku, v jejímž rámci jsme vytipovali 145 oblastí, kde by mohla pastva velkých kopytníků výrazně pomoci a zachránit to, co z přírody mizí. I to je však jen malé území,“ říká Dostál. Řada těchto oblastí leží v severních Čechách, ale také v Českém středohoří, na Křivoklátsku, na jižní i severní Moravě. 

Nicméně ani to by nemusel být konec.

Jedním z výsledků celého projektu by mohlo být obohacení české krajiny o živočišný druh, který člověk v minulosti v přírodě vyhubil. Aby nepřežíval jen v ohradách, ale mohl se navrátit do volné přírody: o zubra. „Česká republika patří v Evropě k zemím, kde jsou pro vypuštění zubrů vhodné podmínky, a zároveň je snad poslední, která to i přesto neudělala,“ popisuje Dostál s tím, že na Slovensku, v Polsku, v Bulharsku, Pobaltí i Rusku již tito velcí kopytníci žijí ve volné přírodě. 

„Zubři mají pro vypuštění skvělé vlastnosti. Pomáhají krajině, a pokud jim místo vypuštění vyhovuje, nemají potřebu migrovat. I když jsou velcí a vzbuzují respekt, jsou plaší, a pokud se cítí být ohroženi či rušeni, raději odejdou, než by zaútočili. V zahraničí tak žijí například v bývalých či i současných vojenských prostorách. Je to dluh, který vůči těmto velkým kopytníkům jako Česko máme.“ 

 

 

Autorka je novinářka, stálá spolupracovnice Reportéra.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama