Venezuela. Totální rozklad

Report

Z BŘEZNOVÉHO VYDÁNÍ. Lidé kvůli hladu ukradli infikovaná laboratorní zvířata a nejspíše je snědli. Univerzitní profesor musel začít pracovat na políčku za městem. Podvýživa poničila lidem imunitní systém a v zemi se opět objevily kdysi vymýcené choroby. Stav, k němuž došel socialistický experiment ve Venezuele, může sloužit jako varování ve více ohledech. Například že stačí jen několik let, aby se bohatý stát rozložil.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Zloději se vplížili do areálu skrze bujný tropický prales. Neprahli po penězích či luxusním zboží. Cílem jejich loupežné výpravy byla zvířata v klecích – odnesli si králíky, kuřata, myši, dokonce i hady.

Problém byl v tom, že vyrabovali laboratoře zkoumající tropické mikroorganismy a viry. Mnohé z ukradených zvířat předtím výzkumníci infikovali nebezpečnými chorobami. Laboratoře jsou součástí institutu, který patří pod prestižní venezuelskou Centrální univerzitu (UCV) a jenž se na pozemku s tropickým deštným lesem zabývá mimo jiné studiem malárie, tropické horečky dengue nebo Chagasovy choroby (způsobuje ji parazit a neléčená může vést k vážnému poškození srdce, nervové soustavy i trávicího systému).

„Zloději si odnesli infikovaná zvířata. Mohou nejen zemřít, ale navíc nakazit i nepředstavitelný počet lidí,“ řekla mi při prohlídce vyrabovaných prostor epidemioložka Nahír Martínez. Ztratily se i kabely, ventilátory a počítače. A to s veškerou databází nemocných pacientů, studií z terénu a statistických čísel nakažených. Šlo o další citelnou ránu pro institut, který kvůli drastickému nedostatku finančních prostředků funguje už jen velice omezeně.

„Mám velké obavy z toho, že Caracas nebo jiné město zasáhne epidemie. A my ani nebudeme vědět, že něco takového propuklo, natož abychom byli schopni s něčím takovým bojovat,“ řekla epidemioložka a podívala se rozbitým oknem své laboratoře na jasnou oblohu. „Bůh s námi, pokud se něco takového stane.“

Úpadek špičkového institutu zabývajícího se chorobami ilustruje dramatický rozklad státu uprostřed drtivé ekonomické krize, která začala kolem roku 2015 drasticky ničit Venezuelu – zemi, jež má velké zásoby ropy, zemního plynu či zlata a která kdysi prosperovala z prodeje kávy, kakaa či ovoce.

Nejdříve to propuklo v obchodech. Začaly chybět chleba, mléko, toaletní papír, zubní pasta. Vytvářely se fronty, v nichž Venezuelané čekali i desítky hodin s nákupními taškami plnými bankovek, protože měnu znehodnocovala hyperinflace. Domácnosti zažívaly stále častější a delší výpadky elektřiny, potíže byly i s dodávkami pitné vody a plynu.

A pak přišel hlad.

Mnohým oslabil imunitu natolik, že mezi „caracenos“, jak se říká obyvatelům hlavního města Venezuely Caracasu, se začaly šířit nemoci jako tuberkulóza či malárie, které se v někdejší nejbohatší zemi Jižní Ameriky podařilo vymýtit před desítkami let.

Hlad navíc vyvolal dramatickou kriminalitu. K zločincům, ke krádežím, napadením a únosům se totiž přidávají i činy obyčejných lidí, kteří jinak nemají šanci na přežití.

 

Profesor jako zemědělec

Zesnulý venezuelský prezident Hugo Chávez snil o novém socialistickém člověku 21. století. Sociální inženýrství mělo v jeho představách vést ke vzniku prosperující solidární společnosti, jež se pyšní bezplatným zdravotnictvím a vzděláním.

Dvacet let od Chávezova nástupu k moci byl jeho „výtvor“ pohublý, bez peněz, nemocný, žijící paranoidním, depresivním životem. Před šesti lety převzal Venezuelu od Cháveze Nicolás Maduro – a v lednu a v únoru tohoto roku se držel zuby nehty u moci, zatímco se země dále rozkládala.

Obyvatelé především hledali způsoby, jak se uživit. Mezi caracenos, kteří ještě měli peníze a mohli nakupovat, se shánění potravin říkalo „lovení“. Lidé číhali na dlouho očekávanou dodávku potravin a předmětů denní spotřeby a co nejrychleji se stavěli do fronty s cílem získat nejlepší výchozí pozici pro divoký nákup v konkurenci stovek dalších lidí.

„Postavím se do fronty kolem půl čtvrté ráno, abych měla šanci na nákup základních potravin. Potom si připnu na hruď mého Ismaela a vyrazím do školy,“ řekla mi nedávno Moraxis Granado, která se svým tříměsíčním synem chodila téměř dvě hodiny pěšky až do areálu UCV. Moraxis se snažila získat diplom zdravotní sestry, ale nemohla si dovolit utrácet za autobus.

Nestrádali ovšem jen žáci, ale i vyučující: její profesor Carlos Molina vyměnil o víkendu své sako s kravatou za holínky a montérky a vyjížděl do lesnatého pohoří, jež obepíná Caracas. Čtyřiapadesátiletý učitel měsíčně vydělával jen něco mezi 17 a 20 dolary, takže na svém skromném plácku musel začít pěstovat zeleninu a ovoce. Z kukuřice vyráběl i populární placky známé jako cachapas, tradiční pokrm Venezuelanů, své produkty pak prodával buď kolegům na univerzitě, nebo přímo na ulici.

„Bez této úrody bych svou rodinu neuživil,“ řekl mi Molina na svém políčku. „Ani tento přivýdělek mi ale nezaručuje klidný život. Například bych neměl v případě úrazu či těžké nemoci peníze na lékařské vyšetření,“ svěřil se vysokoškolský profesor.

Většina jeho známých z univerzity si rovněž musela najít druhou práci. „Naši profesoři si dnes přivydělávají jako řidiči, zemědělci či realitní makléři,“ potvrdil Bernardo Mendéz, profesor a viceprezident administrativního oddělení Centrální univerzity.

Mendéz je zodpovědný za roční rozpočet, který vysoká škola dostává od vlády. Peníze se však změnily v almužnu. Mendéz mi ukázal vládní dotace od roku 2008. Starobylá univerzita tehdy dostala od vlády na provoz šedesát procent požadovaných peněz, pro loňský rok si však musela vystačit jen s 13 procenty.

„Stipendium pro studenty dnes měsíčně činí 4 bolívary, což je cena lístku na městský autobus,“ hlesl sedmašedesátiletý Mendéz. Do jeho rysů a postavy se ekonomická krize očividně promítla. Řekl, že ztratil nejméně deset kilo původní váhy. Mendéz, který na univerzitě pracuje jako profesor a administrátor od sedmdesátých let, v poslední době jedl podle svých slov jen dvakrát denně.

Studenti univerzity na tom nebyli o nic lépe. Řada z nich se snažila do školy docházet, a to i přes nefungující dopravu, nedostatek jídla a každodenní stres. Avšak aby se uživili a postarali o rodinné příslušníky, začali mnozí z nijch těžce pracovat. A v takových podmínkách je obtížné dodržovat pravidelnou docházku.

„Loni jsem během podzimního semestru ztratil polovinu studentů,“ uvedl profesor Molina: jeho třída měla na začátku čtyřicet čtyři studentů a na konci jen devatenáct. Nakonec to vzdala i Moraxis Granado, matka Ismaela. Jedním z hlavních důvodů odchodů studentů ze školy byla podle profesora nedostatečná výživa, jež jim brala energii a chuť studovat.

 

Boj o odpadky

Hlad vyhnal z domovů i děti a teenagery. Žebrají na ulici, někteří se seskupili v gangy a svádějí líté a často krvavé bitvy o „kvalitnější odpadky“.

Bohatší čtvrtě Caracasu mají stále ještě relativně širší výběr restaurací, tudíž černých odpadkových pytlů tam bylo v porovnání s chudými čtvrtěmi, takzvanými barrios, více. A právě o ně gangy mládeže bojují; podle sociálních pracovníků, policistů a neziskových organizací se takových skupin v Caracasu pohybuje asi deset.

Gang, jenž sám sebe nazval Chacao (podle jedné z caracaských čtvrtí, kterou kontroluje), měl přes dvacet členů. Jeho šéfkou byla sedmnáctiletá Liliana alias Caramelo. Dívka, která se stejně jako členové gangu nezdráhala zapojit do rvaček, snila o tom, že si jednou otevře cukrárnu, jež by měla na vývěsním štítě napsáno: Caramelo. Sen se ovšem nezdál dosažitelný, a Liliana tak alespoň velela svému gangu, v němž panovala nepsaná, ale striktně dodržovaná pravidla. Například o nalezené či vyžebrané jídlo se musel každý podělit rovným dílem, jinak byl ze skupiny vyloučen.

Čtvrť Chacao nebyla vždy jejich teritoriem. Museli si ji doslova vydobýt. V jedné chvíli, když už měli dost členů, zahnali noži, praky a mačetami bývalé „majitele“ teritoria. V žargonu gangu se tomuto násilnému obsazení dané zóny říká „změna vlády“.

Setkal jsem se s těmito dětmi jednoho rána, kdy čekaly na charitativní organizaci Andělé Ulice, jež jim každou neděli přiváží trochu jídla a poskytuje ošetření. Caramelo a spol. si užívali slunce a teplého vánku po neobvykle chladné noci. Caramelo vybírala z hlavy svého přítele, osmnáctiletého Patricia, vši, teprve jedenáctiletá Danielys hasila žízeň vodou z blízkého kanálu. Wilker, který nedávno oslavil patnácté narozeniny, pokuřoval cigaretu. Pár mladších členů se věnovalo oblíbené hře – vyhazovali do vzduchu plastovou lahev zpola naplněnou vodou. Pokud lahev přistála na zemi dnem, znamenalo to výhru.

Nové odpadky se na ulici objevují až pozdě večer, kdy restaurace zavírají. Gang tak větší část dne buď trávil posedáváním, nebo se soustřeďoval na klasické žebrání. Několik členů obcházelo auta stojící na červenou, skupina ovšem musela najít rušnou křižovatku, protože řidiči v Caracasu ze strachu z přepadení na těch semaforech, kde to jde, raději ani nezastavují.

„Tady na ulici jsem našla svou opravdovou rodinu,“ řekla Caramelo a začala vyprávět svůj drsný příběh. Po útěku z domova, kde musela snášet bití a často byla o hladu, potkala na ulici Patricia, se kterým ve svých patnácti letech otěhotněla. O dítě však přišla poté, co se ocitla v jedné zvlášť brutální bitce s konkurenční bandou.

„Jedna holka mě udeřila pěstí do břicha. Pak už si jen pamatuju, jak jsem se probrala v nemocnici... potratila jsem.“

Beatriz Tirado z organizace Andělé Ulice zná Lilianin příběh nazpaměť. „Tahle holka si prošla tvrdým životem. A to ještě není ani plnoletá,“ řekla Beatriz.

Každou neděli ošetřovali její kolegové z nevládní organizace nejrůznější sečné rány, infekce a krvavé podlitiny, které členové gangu utrží na ulici. „Je nutné si uvědomit, že tyhle děti na ulici vyhnal hlad. Doma prostě neměly co jíst. Často se na ulici snaží najít i jídlo pro své rodiče a sourozence,“ dodala Beatriz.

 

„Hladem doslova omdlévali“

Během jednoho večera, kdy se členové party chystali spát, natěsnáni pod schody v jednom z opuštěných supermarketů, začala Caramelo uvažovat o tom, že by možná bylo lepší „zmizet na venkov“. Tam totiž řada obyvatel venezuelských měst skutečně odešla, aby hledala obživu a bezpečí.

I situace na venkově se však zdramatizovala. Během mé cesty do Guárica, části země, jež kdysi proslula výrobou mléčných a masných výrobků, bylo vidět, proč Venezuelu trápí hlad. Řada zdejších farem byla opuštěná, zůstaly tu jen ruiny a pole plná plevele. Na některých pozemcích postávaly pohublé krávy.

Soukromí farmáři, kteří tam dosud žijí a obhospodařují svá pole, tvrdili, že již dávno přestali svou sklizeň a výrobky dodávat na trh velkých měst včetně Caracasu.

„Musel jsem svou produkci snížit, abych uživil vlastní rodinu a mé zaměstnance,“ říkal mi na své odlehlé farmě pětasedmdesátiletý Juan Daniel Arzola. K jeho pozemkům se dalo přijet prakticky jen v období sucha, kdy byly tamní prašné, hrbolaté cesty sjízdné.

Juana Daniela stejně jako jeho krajany drtila hyperinflace; růst cen zásadně omezoval dostupnost hnojiv, nářadí, strojů i pohonných hmot. Řízný farmář, jehož hlavu v prudkém odpoledním slunci chránil starý slaměný klobouk, si přesně vybavil moment, kdy se rozhodl farmařit jen pro malý okruh svých lidí. „Když jsem viděl, jak zaměstnanci přicházejí do práce zesláblí, hladem doslova omdlévali, učinil jsem rozhodnutí radikálně omezit investice, abych ušetřil a měl pro svoje lidi víc jídla,“ vysvětlil.

Podobný přístup zvolil i farmář Julio Hernandez, který má svůj dům v městečku Zaraza. „Většina farmářů dnes platí jídlem. Já například svým zaměstnancům dávám v rámci výplaty dva litry mléka týdně,“ řekl mi. Většina jeho zaměstnanců prý něco takového uvítala, žijí totiž v zemi s vysokou dětskou podvýživou.

Současně se na odlehlých polích začali objevovat zloději, kteří sbírali kukuřici. Vyhladovělí lidé ji kradli, aby z ní upekli již zmíněné placky cachapas, ať už pro sebe na jídlo, nebo na prodej. Někteří se však nezdráhali zabíjet farmářům prasata či teleta. I proto měl Juan Daniel v domě zbraně.

„Pokud se v těchto dnech přiblížíš k farmě a neznají tě, mohou na tebe začít střílet.“ Pušky měl, ale, jak dodal, také kvůli vlastní bezpečnosti. Už ho totiž jednou unesli a po rodině žádali výkupné. Farmář však ze zajetí vyvázl poté, co bandu únosců dopadla místní policie.

Za zemědělci mě vezl místní kartograf a spisovatel Ruben Soffer, který během desítek let mapoval celou Venezuelu. Dnes je podle něj plná polorozpadlých stavení. „Po celé zemi se ti nabízí stejný obrázek. Ruiny, nedokončené stavby či domy, které potřebují opravit,“ řekl mi.

Mnohé z těchto rozvalin přitom nebyly opuštěné, často v nich bydleli takzvaní „invasores“ neboli vetřelci. Lidé, kteří se do těchto trosek nastěhovali, nemuseli za nic platit. Spousta „vetřelců“ obsadila například rozbité domy u pobřeží u Karibského moře, kde lovili ryby; za dané situace žili relativně v pohodě a hlavně levně.

Cestou po venkově jsme však míjeli i jiné domy: ty, které svým stoupencům vystavěla vláda, jež sama sebe označovala za „revoluční“. Jde o nízké domky i monstrózní paneláky, na jejichž zdech jsou štětcem namalované oči zesnulého „zakladatele revoluce“ Huga Cháveze nebo hesla „Chávez žije!“. V těchto domech žili zatvrzelí stoupenci režimu, kteří jakoukoliv opozici vnímali jako existenční hrozbu.

Prázdné poslanecké lavice

Stejně jako zdevastované systémy zdravotní péče, školství či produkce a distribuce potravin se ocitla v troskách i venezuelská demokracie.

V prosinci roku 2015, v posledních regulérních volbách, získala opozice většinu křesel v Národním shromáždění – režim prezidenta Madura na to reagoval vytvořením druhého, poddajného parlamentu: od té doby byli opoziční poslanci zastrašováni, biti, zavíráni do vězení či nuceni odejít do exilu. V budově shromáždění, jehož poslancům Nicolás Maduro uprostřed léta roku 2017 odebral všechny pravomoci, se odehrávaly bizarní scény.

Poslanecké lavice prořídly, do emigrace v Kolumbii odešel dokonce i předseda Národního shromáždění Julio Borges. A po místopředsedovi Freddym Guevaraovi zůstalo na jeho křesle jen tričko: opoziční politik musel v listopadu téhož roku vyhledat útočiště na chilské ambasádě, aby se vyhnul zatčení – a od té doby v ní žil.

Z jednoho balkonu v parlamentu vyvěsili plachtu s portrétem dalšího z poslanců – Juana Requesense. Tohoto politika zatkla v srpnu loňského roku tajná policie za údajnou účast na atentátu proti Madurovi. Na plachtě stálo „Odmítám se vzdát“: věta odkazovala na poslancovu památnou srpnovou řeč z loňského roku, kdy mimo jiné prohlásil: „Dnes tu mohu mluvit. Zítra? Nemám tušení.“ Madurovi agenti si pro něj došli do jeho bytu ještě téhož dne a od té doby byl jeho osud neznámý. Na veřejnost se dostalo pouze video, na němž byl devětadvacetiletý Requesens téměř nahý, na sobě měl jen trenýrky špinavé nejspíše od vlastních exkrementů.

Na místě, kde byla plachta s portrétem Juana Requesense, předtím visel jiný transparent – s Gilberem Caro. Tento poslanec strávil za mřížemi rok a půl a podle svých slov tam zhubl osmnáct kilo. Po návratu do parlamentu se při jednom ze svých vášnivých projevů v solidárním gestu s Juanem Requesensem svlékl do trenýrek...

Další opoziční politik Fernando Albán zemřel loni v říjnu za podivných okolností v rukou tajné policie. Tvrdila, že Albán spáchal sebevraždu poté, co vyskočil z desátého patra policejní budovy. Opozice měla za to, že ho agenti umučili a Albánovo tělo následně vyhodili z okna, aby tak svůj zločin ututlali.

„Ve Venezuele jsme nikdy nezažili politicky motivovanou vraždu. Až teď,“ řekl mi další opoziční poslanec, dvaatřicetiletý Juan Andrés Mejia, podle něhož loňský rok byl pro opozici historicky vůbec nejtvrdší.

 

Fenomén Guaidó

Začátkem tohoto roku, v lednu a v únoru, se zdálo, že režim Nicoláse Madura by už nemusel vydržet. V opozici se objevil nový lídr, teprve pětatřicetiletý opoziční poslanec Juan Guaidó, který se 23. ledna prohlásil za „prozatímního prezidenta“. V Caracasu propukla kromě demonstrací i horečka zvaná guaidómanie. Mezi caracenos začala kolovat virtuální krabička léků s názvem Guaidón, které prý zabírají na bolesti hlavy a těžké deprese: obsahovala tři posilující „vitaminy“ – konec Madurova režimu, přechodnou vládu a svobodné volby.

I Carlos Molina, již zmíněný univerzitní profesor, spatřuje v Guaidóovi naději. S odkazem na motto své univerzity, „Dům, který poráží temnotu“, mi řekl: „Musíme této temnotě Madurova režimu odolávat, jinak nás všechny spolkne.“

 

Autor pracuje jako novinář v USA a ve Venezuele, píše například pro Miami Herald.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama