Ewa Farna: Labilnější holku by to sejmulo

Lidé

Poprvé jsem s Ewou Farnou vedl rozhovor, když jí bylo třináct. Potom ještě párkrát: vzpomínám, jak jsem jednou čekal před gymplem v Těšíně a vlakem ji doprovodil domů, do Vendryně. Ale upřímně řečeno jsem ji vnímal jako popovou zpěvačku pro teenagery, což se změnilo až před třemi lety, kdy si ji pozval na desku můj oblíbenec David Stypka. A byl to právě David, kdo mně ještě loni v prosinci navrhoval: „Udělej s Ewou rozhovor do Reportéra, ona si to zaslouží…“ V lednu pak David zemřel, z čehož jsme – já i dnes už sedmadvacetiletá Ewa – pořád špatní.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Marně přemýšlím, jestli je v Česku nějaký region plodnější na zajímavé muzikanty než právě okolí Ostravy a vaše Těšínsko…

Vezměme si jen ty známé: Nohavica, Klus, Kryštof, Mirai… Takže to tak vypadá, ale vážně nevím, jestli Třinecké železárny něco zvláštního vypouštějí do vzduchu, nebo se projevuje drsný charakter kraje pod Beskydami, který odjakživa vyžadoval průbojnost.

 

Nějaké logičtější vysvětlení vás nenapadá?

U nás na Těšínsku jde určitě i o to, že máme silnou tradici folklorních souborů, díky níž se nebojíme zpívat na veřejnosti – beze studu halekáme na krojovaných akcích. Mám spoustu dávných kamarádek, které zpívají naprosto neuvěřitelně, navíc silnými hlasy, a kdyby se v hudbě dalo měřit, tak bych řekla, že nejsou oproti mně o nic horší. Já měla spíš štěstí, že se hudbě můžu věnovat profesionálně.

 

Nosíte občas kroj?

Jasně, vždyť jsem z folklorní rodiny. Táta hraje na housle v souboru Kamraci, a když mi kdysi dával kroj po babičce, tak tvrdil, že je stoletej – tím pádem bude spíš po prababičce.

 

Rodačkou z Vendryně je i skvělá hudebnice a zpěvačka Beata Hlavenková, a ta říká, že svoji muzikálnost rozvíjela v kostele.

Tak za prvé je vtipné, že jsem někdejší sousedku Beatu pořádně poznala až loni, když dostávala mnou moderovaného Anděla, a ještě líp pak koncem léta, když jsme sdílely pokoj na jednom muzikantském workshopu.

 

A za druhé?

Za druhé má Beata pravdu, tam u nás se hodně zpívá v kostelích; myslím, že obě jsme chodily do evangelických, já do toho ve vedlejší Bystřici. Spousta lidí si automaticky řekne, že Ewa je Polka, tudíž katolička, ale ne – jsem Polka hlásící se k evangelické církvi.

 

Řeší to v Polsku někdo?

Ani ne. Pro Poláky je stěžejní, že jsem věřící křesťankou. Ale já ten rozdíl vnímám.

 

 

Zpíváte ještě folklorní písně?

Naposledy koncem roku jsem jich pár natočila pro Český rozhlas: Usnula Zuzanka, Od buczka do buczka… Znám jich spoustu, protože na tomhle jsem vyrůstala, zpívala jsem je a tančila na ně v souborech, které vedl táta, nebo na folklorních akcích typu Gorolski bál a Gorolski Swieto. Vždycky jsem ráda, když si můžu zazpívat v nářečí, které je mi vlastní a ve kterém zpívám synovi, když ho chovám v náručí.

 

Nenapadlo vás někdy, že byste si pozvala tátu coby hosta na desku?

Už se stalo. Předloni v prosinci jsem měla velký koncert se symfoňákem, ze kterého jsme nakonec vydali desku, dokonce i vinyl, a v jednu chvíli se na pódiu všechno uklidnilo, zůstali jsme jenom já a táta oblečený do kroje s houslemi, dali jsme Ej gróniczku gróniczku, přešli do Ej gorale... Tátu sice zpočátku ty tři tisíce lidí pod ním stresovaly, ale zároveň měl radost, a dojatí jsme byli oba – vlastně zjišťuju, že mě to dojímá ještě teď.

 

Věříte, že to své těšínské kulturní zázemí předáte i synovi?

Zkusím to. Mluvím na něj nářečím, po naszymu, občas se snažím víc polsky, ať má kromě češtiny i další jazyk. Sice jsme se přestěhovali na manželovu rodnou hroudu a bydlíme kousek za Prahou, ale i tak spolu se svými rodiči udělám všechno pro to, aby Artuskovi náš folklor nepřipadal trapný; aby chápal kontext a věděl, že to je úžasná tradice a esence naší rodiny.

 

Mimochodem, váš manžel polštině rozumí?

Rozumí, i po naszymu už mluví, vždyť se mnou jezdí neuvěřitelných dvanáct let na koncerty do Polska! Nebo jinak: deset let na ně jezdil. Teď už druhý rok sedíme doma.

 

Není bydlení u Prahy nevýhodou právě kvůli častému cestování do Polska?

Snad ani ne, do Varšavy to je jenom hodina letu. Menší potíž tkví v tom, že nesnáším létání, nechci svěřovat svůj život neznámému člověku, takže většinou sednu do auta a jedu směrem na Liberec, na Vratislav a tak dále – dnes už je skvělá dálnice až na severovýchod do Białystoku. Tam jsme kdysi jezdívali dva dny, ale když jsem právě v Białystoku před Vánocemi natáčela koledy pro polskou televizi, autem to bylo z Prahy osm a půl hodiny. Jedu, pouštím si podcasty, nasávám informace, cítím, že čas využívám smysluplně... Navíc Polsko není jenom Varšava, takže často hrajeme i blíž, třeba právě kolem té Vratislavi. Anebo ve Slezsku, což vždycky spojím s návštěvou rodičů.

 

Dobré ráno, milá!

Ke komu z muzikantů, pocházejících z vašeho kraje, máte lidsky nejblíž?

Hodně ráda mám třeba Miraie, což je mimo jiné sportovec a chytrej kluk, právník – zvládl to na rozdíl ode mě, která jsem studií práv nechala. A taky jsou mi blízcí Klusovi. Tomáš pochází ze Třince, ale dnes bydlí paradoxně zase kousek od nás, u Prahy, no ale nejblíž jsem si donedávna byla s Davidem Stypkou.

 

Jak vlastně došlo k tomu, že si vás David pozval ke společnému duetu Dobré ráno, milá?

Tenkrát to nebyl přímo David. Někdy roku 2017 se mi ozval známý hledač hudebních talentů Martin Červinka, který se kdysi před patnácti lety spolu s Leškem Wronkou postavil i za mě, a teď najednou volá s tím, že se ujal nějakého Davida, se kterým bych si mohla zazpívat.

 

Takhle vám volá častěji?

Vlastně nikdy. Často se někdo ozve s prosbou o duet, ale když zavolal Martin, tak hned bylo jasné, že jde o hudbu, které fakt věří. Řekla jsem si, že objevil nějakého nadějného klučinu, a pustila si demo s písničkou, která mi pak zůstala v hlavě týden – každé ráno u snídaně jsme si ji s mužem vždycky zpívali. Takže jsem řekla, že do toho půjdu, aniž bych Davida znala.

 

On si přál jmenovitě vás?

Tvrdil, že jo, i když ta písnička existovala snad deset let: David prý nějak cítil, že to ještě není ideální. A tak jsem tedy přijela do studia za producentem Martinem Ledvinou, nazpívala svoji polovinu písně, a potom dorazil i David, aby si poslechl výsledek. Sedl si, řekl, že to je přesně ono, a zeptal se, jestli bych s ním teda do duetu šla, na což jsem řekla: „Ahoj, těší mě, Ewa, jasně, šla…“ Původně jsem si představovala mladého kluka, a on to byl osmatřicetiletý chlap se třemi dětmi, navíc z Dobré u Frýdku, takže vlastně z okolí; no celé mi to připadalo neuvěřitelné. Když s někým zpíváte duet, nedělá to z vás ještě kamarády, ale v tomhle případě jsme si okamžitě sedli a mnohokrát pak spolu zpívali, hostovali si na koncertech, navštěvovali se, já jezdila k němu do Dobré psát texty…

 

Co vás na něm zaujalo?

Třeba to, jak každého kolem sebe zasáhne do hloubky, o což já se snažím taky: nemám ráda small talk, nechci a nepotřebuju znát povrchně tisíce lidí.

 

Rozumím... Když jsem dělal s Davidem Stypkou rozhovor, připadalo mi, že ten dialog vede spíš on se mnou.

Protože ho zajímaly cizí názory a chtěl diskutovat, zkoumat život z různých stran... David se možná nestihl stát nějak extrémně populárním, ale spoustu lidí zasáhl, což je jev, který bych mohla přirovnat třeba k atmosféře na sociálních sítích. Laici mnohdy předpokládají, že čím víc má nějaká osobnost sledovatelů, tím je úspěšnější, ale ve skutečnosti nejde ani tak o číslovku, jako spíš o faktický zásah. Neboli o to, kolik těch sledovačů, v lepším případě fanoušků, je angažovaných. Není důležité, aby olajkovali sdělení o tom, že jsem natočila novou písničku – jde spíš o to, aby si ji opravdu poslechli. A takhle to měl s lidmi David. Neznal ho každý, ale kdo ho poznal, ten ty písničky opravdu poslouchal. Nebyl vyloženě slavný, ale na lidi měl vliv, protože se jich dotýkal.

 

Byl takovou hodně nepravděpodobnou hvězdou.

Přesně. Do studia tehdy přišel silnější týpek v brýlích, a mě napadlo, že tohle teda nebude úplný sexy symbol pro mladý holky. Jenomže on vlastně byl, alespoň pro část z nich. Přitahoval je svým charismatem, hlasem, texty a přemýšlivostí.

 

Naučil vás něco?

Když jsem byla předloni těhotná, chtěla jsem psát texty na desku a David mi s tím přijel na dva dny pomáhat. Jenže nenapsali jsme nic, jenom si donekonečna povídali. Nejdřív jsem z toho měla špatný pocit, protože mi v břiše tikaly hodinky a chtěla jsem toho stihnout co nejvíc před porodem, ale David mi vysvětloval, že jsme naopak udělali tu nejdůležitější práci: „Bavíme se o tom, o čem vlastně chceš zpívat. Pojmenováváme to, nacházíme témata, a to bývá složitější než potom text napsat…“ Čili my jsme dva dny řešili život ze všech stran, rozechvívali i to, co je pevné, analyzovali témata, a od té doby díky Davidovi vím, že tuhle fázi nesmím považovat za ztrátu času; naopak.

 

Tohle vás tedy naučil profesně. A lidsky?

Pro mě bylo důležité a poučné, že jsem mohla sledovat jeho vývoj v posledních letech. Když jsme se seznámili, byl David depresivní člověk, ale předloni na jaře přišla rakovina – a najednou byl šťastnej, vděčnej, neřešil blbosti, nestresoval, úplně se proměnil. Vzpomínám, jak mi třeba poslal fotku s oholenou hlavou, kterou okomentoval slovy: „Teď mi začínají růst ještě lepší vlasy!“ Je debilní, že to takhle dopadlo.

 

Jakou od něj máte poslední zprávu v telefonu?

A vy?

 

Je to prosba: „Mysli na mě jako na zdravého.“

Mně v poslední zprávě napsal, že leží na ventilátoru, ale ať se nebojím – prý je mu o nebe lépe než včera.

 

Co teď bude s písní Dobré ráno, milá?

Vůbec si nedokážu představit ty emoce, až na ni během koncertu přijde řada. Když s námi nejezdil David, zpívala jsem ji s manželem, což byl právě Davidův nápad, a teď ani jeden z nás neví, jak ten duet budeme zvládat. Ale určitě ho nevyškrtneme, už z úcty k Davidovi. Kdykoli Dobré ráno zahrajeme, řeknu si, že by byl rád a jeho jméno i tvorba takhle žije dál.

 

 

Dospělá holka

Nesnažil se vás David lehce tlačit k tomu, abyste se jako zpěvačka posunula někam dál?

Jak to myslíte?

 

Například já bych si přál, abyste postupně směřovala od popu k složitější hudbě; dejme tomu k jazzu, šansonu…

Tak to je vtipný – přesně o tomhle jsme se s Davidem bavili.

 

O čem?

Říkala jsem mu, jak mě vytáčí, když všichni okolo radí, co mám dělat, abych hudebně dospěla. Mezi řádky tím kritizují mou popovou tvorbu, které věřím, miluju ji a myslím, že se dá dělat kvalitně. Přesto se každou chvíli objeví člověk vašeho typu, který dobromyslně říká, jak se těší, až začnu dělat něco hodnotného, ale David byl jedním z mála, kdo mě v tomhle ohledu nechával být, protože uznával, že i pop může být skvělý. „Kašli na to,“ říkal. „Dělej, co cítíš, poctivě a autenticky – vždyť já vím, že nejsi jazzová ani undergroundová zpěvačka, že máš ze srdce ráda pop…“ I proto jsem ho měla tak ráda – viděl mě takovou, jaká doopravdy jsem. Na druhou stranu mu, jak říkám, dělalo radost, že když teď dokončuju desku, tak si dávám hodně záležet na tématech; na tom, jak a o čem mluvím. Chci dělat dospělý pop, protože myslím, že už jsem dospělá holka.

 

Umíte napsat i texty hodně vážné, nostalgické?

Od přírody jsem spíš pozitivní, takže i v textech chci mít nadhled, ale pár takových je. Na nové desce bude třeba jakýsi můj dopis pro syna, který je o tom, jak mi zatím nerozumí, a jednou, nebude to možná ani dlouho trvat, nejspíš přijde fáze, kdy mi rozumět nebude chtít – a já z toho už teď mám trochu obavy.

 

Jaký jste té písni dala název?

Kořeny a křídla. To jsou slova, která podle mě charakterizují rodičovství – úkolem je dát dítěti kořeny, ale nestáhnout ho moc hluboko, aby jednou mohlo svobodně odletět… Když nad tím tak přemýšlím, řekla bych, že hlavním motivem celé té desky bude jakási rovnováha, kterou v posledních letech pociťuju. V další písni třeba zpívám o tom, že i když jsem občas smutná, tak to neznamená, že bych byla obecně nešťastná.

 

Tohle je taky ze života?

Je. Dnes už vím, že není správné potlačovat emoce, ať jsou jakékoli. Když potřebuješ, tak se vybreč – i zármutek si je třeba prožít, i tenhle prožitek pak přispívá k pocitu rovnováhy… Takže ta nová písnička je o tom, že si vědomě prožiju smutky a pomůže mi víra v to, že nakonec bude líp: po smutné písničce přijde zase veselá.

 

Pokud tedy nejde o smrt někoho blízkého.

Já jsem v docela výhodné pozici věřícího člověka, který nevnímá smrt jako tečku.

 

Tu zmíněnou životní rovnováhu vám přineslo mateřství?

Nejen. Kromě něj možná i fakt, že se nad sebou a nad svojí tvorbou snažím – i díky Davidovi – zamýšlet, zlepšovat, nebo že jsem například několik let chodívala k psychologovi. Díky tomu všemu jsem našla jakousi větší laskavost k sobě samé; i ke svému tělu, které bývalo dlouho obrovským tématem.

 

Pro vás?

Ani ne tak pro mě, jako spíš pro publikum... První písnička z nové desky se takhle bude jmenovat, Tělo, a opěvuje ho nikoli z pohledu estetického, ale z pohledu funkčního. V dnešním instagramovém světě všichni hledíme, abychom se prezentovali jako lidé krásní, ale podle mě přitom zapomínáme, že naše tělo je hlavně… hlavně hustý. Víte, já jsem se dlouho setkávala s mediální šikanou. Vycházela spousta článků o tom, že nevypadám správně šoubyznysově, což je u dospívající holky, která se teprve mění v ženu, brutální zásah do chápání sebe samé. No a těhotenství mi ukázalo, jak je tělo neuvěřitelné – ještě dva týdny před porodem jsem například měla koncert. Získala jsem k tělu obrovskou úctu a mám potřebu vyzpívat to holkám, které o mně mimo jiné četly, jak nemožně jsem tlustá.

 

Kdy tahle šikana vlastně začala?

Když jsem jako čerstvě plnoletá porotcovala v české SuperStar. Dlouho jsem reagovala humorem, což je pro mě přirozená cesta, ale když to trvá několik let, když se o vás píše třeba jako o slonici, pod kterou praská podlaha, tak vám nakonec dojde, že jde nejspíš o kyberšikanu. O jakýsi bodyshaming, který není v pohodě pro žádnou ženu; ani pro chlapa. Nejdřív jsem odpověděla ironickou písničkou Boky jako skříň, ale teď chci úplně vážně opěvovat lidské tělo bez ohledu na různé nedokonalusti, rány, šrámy nebo velikost. Jednoduše za to, co všechno zvládne.

 

Tak jen pozor, abyste tím nenabídla obhajobu lidem plnoštíhlým.

To by mě mrzelo, protože naopak – já tvrdím, že se o tělo musíme starat, abychom ho udrželi zdravé. Po jednom koncertě za mnou přišla opravdu obrovská paní a děkovala za píseň Boky jako skříň: „Je super, že zpíváte o holkách, jako jsem já, že se nás zastáváte!“ Tehdy jsem nevydržela mlčet a řekla: „Tak to pozor, paní, tohle není propagace obezity...“ Ale stejně tak mě trochu mrzí, když vidím modelku, kterou média opěvují za to, jak vypadá, ale já vím, že zrovna tahle slečna kouří krabičku denně, fetuje a jí naprosto hrozné potraviny. Čili: mně jde o zdravé tělo, které se během života každému mění. O to, že když má třeba máma po třech dětech strie na břiše, tak se není důvod za cokoli stydět, protože jde o tetování od přírody. O vzpomínku na to, co tělo zvládlo.

 

Kdy jste začala o své tělo svědomitě pečovat vy?

Upřímně řečeno na mě doopravdy silně zafungovalo teprve těhotenství, během kterého jsem pochopila, co všechno tělo dokáže.

 

Vyhlížím správný čas

Z jakého důvodu jste vlastně chodívala k psychologovi?

Z preventivního. Obávám se, že kdyby na mém místě stála labilnější holka, která nemá zázemí rozumné rodiny, tak ji můj životní vývoj v lepším případě rozhodí a v horším sejme – a tak jsem to jistila psychohygienou.

 

Jde o to, že jste se proslavila už jako třináctiletá?

Ve křehkém pubertálním období jsem vyrůstala na očích dvou národů, a tak mě zajímalo, jestli se ta zátěž neodráží v psychice. Poznávání a opečovávání duše nemůže být na škodu...

 

Jak dlouho jste terapie navštěvovala?

Nějaké tři roky, vlastně až skoro do porodu.

 

Pomohla vám ta sezení k nějakému důležitému rozhodnutí?

Často jsem tam mluvila o tom, že si už po deseti letech úplně nerozumím se svým managementem, že uvažujeme každý jinak, že se chci vydat jiným směrem. Opravdu jsem to cítila, ale na druhou stranu jsem si manažera Leška Wronky pořád vážila, byla mu vděčná, a k tomu jsem žila s vědomím, že provozuje síť Bontonland a organizuje předávání cen Anděl, kde bych si po rozchodu nemusela škrtnout. Během terapií jsem strach překonala, příběh ukončila, čestně jsme se vydali každý svým směrem a za to jsem dodnes vděčná. Podle mě platí, že člověk by se měl naučit být sám, aby mohl být s někým, protože jinak s někým bývá proto, že se bojí být sám, a to přece není v pohodě, ne? Takže terapie mě nejspíš naučila klást si správné otázky.

 

Jak s vaší psychikou zamával covid?

Kdybychom – jako kdysi – hráli třikrát týdně koncerty ve dvou zemích, a já se navíc starala o dítě, tak snad žádnou desku nenatočím. V tom posledním roce jsem na ní udělala spoustu práce, jakési přibrždění bylo ozdravné, ale zároveň už je to dlouhé a pro spoustu lidí devastující, což je špatně.

 

Navíc jakmile deska vyjde, chtělo by to začít i koncertovat; jinak může zapadnout.

To je jasné. Proto zatím ani nevíme, kdy ji pustíme ven, i když určitě to bude letos… V mém případě jde vlastně o desky dvě, českou a polskou verzi, a v Polsku je teď situace, kdy umělci během covidu dostávají slušné příspěvky mimo jiné na natáčení alb, čehož spousta muzikantů využila, takže toho letos na jaře hodně vydávají. Proto pořád vychytávám detaily, nechávám na sebe ty písně působit, začínám pouštět ven singly, promýšlím videoklipy a vyhlížím správný čas.

 

Jak se pro vás vyvíjí covidová situace v Polsku?

Tam už oznámili, že letos můžeme na velké koncerty zapomenout; uskuteční se maximálně menší, kde by popová kapela z Česka vydělala sotva na cesťák… Otazníky máme i v Česku, takže začínáme přesouvat termíny na rok 2022, a druhý takhle koncertně jalový rok už je fakt průšvih. Nebo u mě tak trochu třetí, protože rok předtím jsem rodila, takže se taky něco odkládalo – například v Opavě na nás čekají tři roky od chvíle, kdy projevili zájem, což by mi dřív připadalo absurdní.

 

Jak zvládají situaci kluci z vaší kapely?

Všichni mají ještě jinou hudební práci nebo učí, ale není to nic veselého. Překvapuje mě, jak si spousta lidí představuje jenom ten červený koberec, umělce žijící pohodlně z úspor, ale málokdo si připouští, jak moc ta naše branže strádá. Lidi nevnímají menší klubové kapely bez peněz, zničené organizátory, promotéry, techniky, cateringovky… Prostě kultura je považovaná za nepotřebnou marginalitu.

 

Připouštíte si možnost, že se staré časy nikdy nevrátí?

Optimisticky doufám, že se to ještě letos zlomí a lidi budou po muzice hladoví... Otázka zní, jestli u nás byla normální situace před pandemií, protože na to, jak je Česko malé, jsme se měli fantasticky. Vlastně nechápu, jak mohlo fungovat tolik festivalů, a ve čtyřikrát větším Polsku mi to lidi ani nevěří. Každý víkend od jara do podzimu několik fesťáků?! Tenhle blahobyt se možná nevrátí, ale hrát budeme dál, a já se těším, protože jsem šest let nic nového nevydala. Teď předvedu novou tvorbu; a snad i trochu nového člověka.

 

Jak se ta deska bude jmenovat?

Umami.

 

U mámy?

Umami – to je japonský výraz pro pátou základní chuť, přičemž první umami poznáváme v mateřském mléce. Mému životu dodalo pátou chuť mateřství, od té doby si připadám kompletní. No a jinak v tom správně slyšíte i výraz U mámy, který znamená totéž v polštině i češtině. Kdo je u mámy, ten je v bezpečí. V komfortní zóně. V láskyplném obětí...

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama